Rozhodnutí NS

23 Cdo 3267/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/30/2016
Spisová značka:23 Cdo 3267/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3267.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Rozhodčí řízení
Poučovací povinnost soudu
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 31 písm. e) předpisu č. 216/1994Sb.
§ 27 předpisu č. 216/1994Sb.
§ 30 předpisu č. 216/1994Sb.
§ 157 odst. 2 o. s. ř.
§ 118a o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/26/2016
III.ÚS 2468/16
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
11/10/2016
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

23 Cdo 3267/2015
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praha 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 301/8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené JUDr. Mikulášem Touškou, advokátem se sídlem v Praze 9, Staroklánovická 236, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 165/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2012, č. j. 8 Cmo 156/2012-223, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 8 Cm 165/2004-155, ve znění usnesení ze dne 17. ledna 2012, č. j. 8 Cm 165/2004-163, zamítl návrh žalobkyně na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 30. dubna 2004, Rsp 352/03 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Jedná se přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci, když předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2004, č. j. 8 Cm 165/2004-28, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2005, č. j. 8 Cmo 80/2005-42, byly Ústavním soudem nálezem ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, zrušeny.

S ohledem na právní názor vyjádřený v předmětném nálezu Ústavního soudu se soud prvního stupně zabýval především otázkou, zda rozhodčí soud porušil či nikoli poučovací povinnost podle ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.").

Dospěl přitom k závěru, že k porušení poučovaní povinnosti dle ustanovení § 118a o. s. ř. ze strany rozhodců nedošlo. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 592/2010.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. jej změnil tak, že rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok). Současně rozhodl o tom, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se nejprve zabýval procesním návrhem žalobkyně na přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Plně se přitom ztotožnil s názorem, který zaujal Ústavní soud ve výše uvedeném rozhodnutí. Uvedl, že ustanovení § 31 ZRŘ nepovažuje za ustanovení příčící se ústavnímu pořádku, Listině základních práv a svobod, veřejnému pořádku a základním zásadám právního řádu ČR. Nepostupoval tedy podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odvolací řízení nepřerušil.

Dále se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nejsou dány podmínky stanovené v § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). K námitce, že rozhodci neprovedli žalobkyní navržené dokazování výslechem svědků, konstatoval, že to, proč nebyli žalobkyní navržení svědci vyslechnuti, rozhodčí soud odůvodnil jak v usnesení ze dne 9. března 2004, tak v usnesení ze dne 5. dubna 2004 a rovněž v odůvodnění rozhodčího nálezu. Dodal, že soudu nepřísluší posuzovat, zda navržený a neprovedený důkaz mohl mít vliv na výsledek řízení a v jakém smyslu, neboť by tak zasahoval do hmotněprávní problematiky, která je vyhrazena výlučně rozhodcům. K námitce žalobkyně, že rozhodci nesplnili zákonnou povinnost, danou jim ustanovením § 118a o. s. ř. ve vazbě na § 30 ZRŘ, uvedl, že v daném případě nebyl dán důvod pro postup rozhodčího soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. V řízení byl žalobkyni dán dostatečný prostor k tomu, aby tvrdila rozhodné skutečnosti a navrhovala k nim důkazy. Jestliže došli rozhodci k závěru, že nárok žalobkyně není důvodný, pak není tento závěr podmíněn povinností rozhodců před vydáním rozhodnutí žalobkyni poučit o tom, že na důvodnost jejího nároku mají odlišný názor a jen z tohoto důvodu ji vyzvat k dalším tvrzením a návrhu dalších důkazů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatelky by měl dovolací soud řešit následující otázky, jimž dovolatelka přikládá zásadní právní význam: a) zda obecné soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu mohou posuzovat, zda a jaké důkazy se měly nebo neměly provádět za účelem zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro vydání rozhodčího nálezu, a zda obecné soudy mohou – je-li rozhodci rozhodnuto o neprovedení důkazu – přezkoumávat, jak bylo takové rozhodnutí odůvodněno; b) zda může být rozhodčí nález zrušen pro rozpor s veřejným pořádkem a základními zásadami českého právního řádu, a to s přihlédnutím k úpravě § 31 ZRŘ před novelizací provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. a s přihlédnutím k témuž ustanovení po uvedené novele, jakož i s přihlédnutím k čl. 36 Listiny. Dále dovolatelka namítá porušení poučovací povinnosti rozhodců a související nesprávné právní posouzení odvolacího soudu.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že dovolání považuje za nepřípustné, případně nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně usnesením ze dne 17. prosince 2014, č. j. 23 Cdo 3525/2012-270, odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedené usnesení však bylo na základě ústavní stížnosti podané žalobkyní nálezem Ústavního soudu ze dne 11. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 948/15, zrušeno.

Nejvyšší soud tedy dovolání znovu projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 20. prosince 2011, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v této věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které jsou zachyceny v soudním spise.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.

Nejvyšší soud se s ohledem na dovolací námitky žalobkyně a na charakter rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného rozhodčího řízení, zabýval otázkou, jestli odvolací soud správně posoudil, zda byly v projednávané věci dány předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ.

Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, ze dne 28. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013, nebo usnesení ze dne 28. dubna 2011 sp. zn. 32 Cdo 3299/2009, a řada dalších). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v ustanovení § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně.

Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Rozhodčí řízení, ať je vedeno u stálého rozhodčího soudu či u o rozhodce zvoleného k jednotlivé projednávané věci (ad hoc), je jednoinstanční. To znamená, že rozhodčí nález je konečný a není proti němu přípustný řádný opravný prostředek. Ustanovení § 27 ZRŘ umožňuje přezkoumání rozhodčího nálezu k žádosti některé ze stran nebo obou jinými rozhodci za podmínky, že se strany na takovéto možnosti písemně v rozhodčí smlouvě dohodnou. Takto ustanovení rozhodci, jež jsou povoláni k přezkumu rozhodčího nálezu, jej mohou přezkoumávat nejen co do procesních pochybení, ale též – na rozdíl od institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem - meritorně.

Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že odnětí možnosti účastníku jednat před soudem nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení, pokud soud ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodní, proč takový důkaz neprovedl (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, dále též rozsudek téhož soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, dále rovněž nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 18, pod číslem 95 a nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 15, pod číslem 122). Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. září 2007, sp. zn. 32 Odo 366/2006, lze takové posouzení vztáhnout i na výklad ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ. Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Dovolací soud proto nepřisvědčil argumentaci dovolatelky, která vychází z mylného názoru, že neprovede-li rozhodce důkaz či důkazy navržené účastníkem, odnímá mu tím možnost jednat před soudem.

S ohledem na shora uvedené je tak zřejmé, že otázka dovolatelkou předložená, „zda obecné soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu mohou posuzovat, zda a jaké důkazy se měly nebo neměly provádět za účelem zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro vydání rozhodčího nálezu, a zda obecné soudy mohou – je-li rozhodci rozhodnuto o neprovedení důkazu – přezkoumávat, jak bylo takové rozhodnutí odůvodněno“, předmětné dovolání přípustným nečiní. Nejvyšší soud tak již mnohokrát vysvětlil, že odnětí možnosti účastníku jednat před soudem (rozhodcem) nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení, pokud soud (rozhodce) odůvodní, proč takový důkaz neprovedl. V takovém případě v rozhodčím řízení nebude dán podle § 31 písm. e) ZRŘ důvod zrušení rozhodčího nález z důvodu neposkytnutí možnosti věc před rozhodci projednat. Současně z výše citované judikatury dále jednoznačně vyplývá, že institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Lze proto uzavřít, že výkladové obtíže nezpůsobuje nemožnost soudu přezkoumávat procesní postup rozhodce při provádění důkazů, včetně důvodů pro něž rozhodce určitý důkaz provedl či nikoliv.

Občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, rozhoduje ve smyslu § 120 odst. 1, věty druhé o. s. ř. soud, a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. V této souvislosti Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že odnětí možnosti účastníku jednat před soudem nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení, pokud soud ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodní, proč takový důkaz neprovedl.

Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud nesprávně právně posoudil porušení poučovací povinnosti rozhodců, pak v této souvislosti je třeba zdůraznit, že v zásadě platí, že za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) má poučovací povinnost upravenou v ustanovení § 118a o. s. ř. i rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005). Jak se již vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012, je však třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jehož smyslem je zabránit tomu, aby byl účastník ve sporu neúspěšný proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, na místě, a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout). V posuzované věci nepřicházelo poučení podle ustanovení § 118a odst. o. s. ř. v úvahu, neboť, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, předmětný rozhodčí nález není založen na závěru, že dovolatelka v rámci své procesní obrany neunesla důkazní břemeno. V řízení byl žalobkyni dán dostatečný prostor k tomu, aby tvrdila rozhodné skutečnosti a navrhovala k nim relevantní důkazy. Odlišný názor rozhodců ohledně důvodnosti nároku žalobkyně neznamená, že žalobkyně musí být před vydáním rozhodnutím poučena o odlišnosti tohoto názoru a pouze z tohoto důvodu vyzvána k dalším tvrzením a důkazním návrhům.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani polemika dovolatelky s postupem odvolacího soudu ohledně procesního návrhu žalobkyně na přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud se řídil názory vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07. Ústavní soud v tomto rozhodnutí zdůraznil, že kontrolní funkce soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (rozpor s hmotným právem), neboť by se tím řízení o zrušení rozhodčího nálezu stávalo kvaziodvolacím řízením. Kontrola se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva stran, popř. zda rozhodčí nález sám netrpí vadami procedurálního rázu.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustanovením § 31 písm. g) ZRŘ. Tato námitka v projednávané věci není relevantní, neboť až novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. byly rozšířeny důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (srov. znění písmene g/ a h/ po uvedené novele). Stalo se tak však pouze ve sporech ze spotřebitelských smluv, u nichž bylo v souladu s právem Evropské unie a s judikaturou Soudního dvora Evropské unie posíleno postavení spotřebitele, aby bylo vyváženo jeho postavení slabší strany.

Nejvyšší soud ve shodě se shora uvedeným nálezem Ústavního soudu nepovažuje úpravu důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu v § 31 ZRŘ za rozpornou s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti je třeba zmínit i závěr Evropského soudu pro lidská práva v rozhodnutí ve věci SUOVANIEMI v. Finnland, podle něhož "státy požívají významnou volnost uvážení při řešení otázky, jaké stanovit podmínky pro možnost zrušení rozhodčího nálezu", což je dáno účelem institutu rozhodčího řízení, neboť "zrušení již přiznaného rozhodčího nálezu by často znamenalo znehodnocení dlouhého a nákladného rozhodčího řízení a nutnost znovu vést nový proces se všemi souvisejícími náklady". Dovolací soud proto nevyhověl návrhu žalobkyně na přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení v ustanovení § 31 ZRŘ taxativně vypočtených zrušovacích důvodů, omezujících možnost přezkumu rozhodčího nálezu, Ústavnímu soudu pro rozpor s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 3527/2010).

V souladu s výše uvedeným lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a tím, že u žalované nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2016


JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu