Rozhodnutí NS

32 Cdo 3034/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/09/2019
Spisová značka:32 Cdo 3034/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3034.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Promlčení
Smlouva mezinárodní
Smlouva o přepravě nákladu
Dotčené předpisy:čl. 32 odst. 2 předpisu č. 11/1975Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 3034/2018-209


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně Volga Trade, spol. s r. o., se sídlem v Praze 9, Hajní 1353, identifikační číslo osoby 65415701, zastoupené Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Čajkovského 1640/8, proti žalované OLZOR SPED s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na nivách 1140/21, identifikační číslo osoby 28644336, zastoupené Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně č. 426, o zaplacení částky 7 090 EUR s příslušenstvím a částky 23 023 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 178/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 3. 2018, č. j. 75 Co 297/2017-195, takto:
      I. Dovolání se zamítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 3 C 178/2014-158, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 6 640 EUR s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 3 340 EUR od 23. 1. 2013 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 3 300 EUR od 20. 9. 2013 do zaplacení (výrok I.), úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 460 EUR od 23. 1. 2013 do 13. 2. 2013 (výrok II.) a částku 23 023 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 8. 2. 2013 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení částky 450 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 24. 9. 2013 do zaplacení (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).

Soud první stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byly uzavřeny čtyři přepravní smlouvy (č. 008/2012, 009/2012, 017/2013 a 018/2013), podle kterých žalobkyně pro žalovanou uskutečnila mezinárodní silniční přepravy zboží z České republiky do Ruska. Žalovaná opožděně uhradila část přepravného ve výši 460 EUR sjednaného smlouvou č. 008/2012 a písemně uznala závazek k úhradě jeho zbylé části ve výši 3 340 EUR. Přepravné sjednané ve smlouvě č. 017/2013 ze dne 9. 7. 2013 částkou 3 300 EUR žalovaná nezaplatila vůbec, dne 14. 8. 2013 uplatnila písemnou reklamaci s tím, že při přepravě měla vzniknout škoda. Žalovaná nezaplatila ani částku 450 EUR, kterou žalobkyně požadovala za prostoj při přepravě uskutečněné podle smlouvy č. 018/2013. Při provádění přepravy podle smlouvy č. 009/2012 žalobkyně vynaložila částku 23 023 Kč za doprovod orgánů celní správy (tzv. konvoj), tuto částku účtovala žalované, která závazek k její úhradě písemně uznala.

Žalovaná vznesla proti všem uplatněným nárokům námitku promlčení, kterou soud prvního stupně považoval za důvodnou pouze ve vztahu k nároku na zaplacení částky 450 EUR s příslušenstvím za prostoj, neboť uplynula promlčecí doba podle čl. 32 odst. 1 písm. c) Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), publikované vyhláškou ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“ či „Úmluva“). Nároky vyplývající ze smluv č. 008/2012 a 009/2012 podle soudu prvního stupně nebyly promlčeny, neboť došlo k přerušení běhu promlčecí doby vzhledem k jejich uznání žalovanou. Při posouzení promlčení nároku na zaplacení přepravného ve výši 3 300 EUR s příslušenstvím podle smlouvy č. 017/2013 soud prvního stupně uzavřel, že písemnou reklamací žalované ze dne 14. 8. 2013 došlo ke stavění běhu promlčecí doby tohoto nároku ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR až do 23. 5. 2014, kdy žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu a tím reklamaci odmítla. Ke dni podání žaloby (17. 10. 2014) tak podle něj promlčecí doba ještě neuplynula.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 3 340 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 23. 1. 2013 do zaplacení a ve výrocích II. a III. (první výrok), změnil jej ve výroku I. co do částky 3 300 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 20. 9. 2013 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (třetí a čtvrtý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Ve vztahu k nárokům na zaplacení částky 3 340 EUR s příslušenstvím, úroku z prodlení z částky 460 EUR a částky 23 023 Kč s příslušenstvím se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o přerušení běhu promlčecí doby vzhledem k uznání dluhu žalovanou. Za nesprávné považoval posouzení otázky promlčení ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení částky 3 300 EUR s příslušenstvím. Podle odvolacího soudu ke stavění běhu promlčecí doby tohoto nároku nedošlo, neboť ustanovení čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR se týká pouze nároku objednatele přepravy vůči přepravci (odesílatele vůči dopravci) a nikoliv nároku přepravce (dopravce) na zaplacení ceny přepravy (přepravného). Odvolací soud proto shledal tento nárok jako promlčený ke dni podání žaloby (17. 10. 2014), neboť jednoroční promlčecí doba podle čl. 32 odst. 1 písm. c) Úmluvy CMR počala běžet uplynutím tří měsíců ode dne 9. 7. 2013, kdy byla uzavřena přepravní smlouva, a skončila dne 9. 10. 2014.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti jeho druhému výroku, podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Rozhodnutí odvolacího soudu podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje jeho zrušení v napadeném rozsahu včetně výroků závislých a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle dovolatelky má být Nejvyšším soudem vyřešena otázka „zda se stavění promlčecí doby ve smyslu čl. 32 bod 2. Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (Úmluva CMR) vztahuje toliko k nárokům objednatele vůči přepravci nebo i na nároky přepravce vůči objednateli“. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5121/2007, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz, podle kterého je Úmluva CMR komplexní úpravou řešící závazkové vztahy, na něž dopadá. Neshledává jakýkoliv důvod vyjímat z důsledků čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR nároky přepravce vůči objednateli (dopravce vůči odesílateli) a má za to, že ze samotného textu tohoto ustanovení nevyplývá, že by písemná reklamace stavěla běh promlčecí doby výlučně pro nároky objednatele (odesílatele) vůči dopravci. Dovozuje z části tohoto ustanovení znějící „důkaz o přijetí reklamace nebo o odpovědi na ni a o vrácení dokladů přísluší té straně, která se na tyto skutečnosti odvolává“, že Úmluva CMR předpokládá, že skutečností znamenajících stavění běhu promlčecí doby se mohou dovolávat obě smluvní strany a že i stavění promlčecí doby se týká nejen nároků objednatele (odesílatele), ale všech závazkových vztahů vyplývajících ze smluv, které Úmluva CMR upravuje, včetně nároků dopravce vůči objednateli (odesílateli). Dovolatelka též namítá, že odvolací soud svůj právní názor blíže neodůvodnil.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné neboť otázka, zda se uplatněním reklamace přepravy odesílatelem staví podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR také běh promlčecí doby nároku dopravce na zaplacení přepravného, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa při tom vázán uplatněným dovolacím důvodem, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle článku 32 Úmluvy CMR se nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva, promlčují za jeden rok. V případě úmyslu nebo takového zavinění, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu, je promlčecí doba tříletá. Promlčecí doba počíná běžet:

a) při částečné ztrátě zásilky, při jejím poškození nebo při překročení dodací lhůty dnem vydání zásilky;

b) při úplné ztrátě třicátým dnem po uplynutí dohodnuté dodací lhůty, a nebyla-li dodací lhůta dohodnuta, šedesátým dnem po převzetí zásilky dopravcem;

c) ve všech ostatních případech uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy.

Den, kterým promlčecí doba počíná běžet, se do promlčecí doby nepočítá (odstavec 1).

Písemná reklamace staví běh promlčecí doby až do dne, kdy dopravce reklamaci písemně odmítne a vrátí k ní připojené doklady. Je-li reklamace zčásti uznána, běží promlčecí doba toliko u té části reklamace, která zůstala sporná. Důkaz o přijetí reklamace nebo o odpovědi na ni a o vrácení dokladů přísluší té straně, která se na tyto skutečnosti odvolává. Pozdější reklamace v téže věci běh promlčecí doby nestaví (odstavec 2).

S výjimkou ustanovení odstavce 2 řídí se stavení běhu promlčecí doby právem platným u soudu, u něhož se právní věc projednává. Totéž platí i pro přerušení promlčení (odstavec 3).

Promlčené nároky se nemohou již uplatňovat ani vzájemnou žalobou ani námitkami (odstavec 4).

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že Úmluva CMR je svou povahou komplexní úpravou, která řeší závazkové vztahy založené smlouvami o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, pokud místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Úmluvou jsou tedy řešeny i otázky nároků na přepravné a odpovědnostních nároků, a to včetně promlčecích dob, v nichž je nutno nároky uplatňovat [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5121/2007 (dovolatelkou citovaný), nebo ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 53/2002]. Skutečnost, že se Úmluvou řídí promlčení veškerých nároků z přeprav, na něž se vztahuje, však neznamená, že by se promlčení všech těchto samostatných nároků řídilo stejnými pravidly. Úmluva diferencuje mezi jednotlivými nároky, které z přeprav mohou vznikat, již ohledně okamžiku počátku běhu promlčecí doby [srov. čl. 32 odst. 1 písm. a), b), c)].

Byť v článku 32 odst. 2 Úmluvy CMR není definován pojem „reklamace“ ani její obsahové náležitosti, z obsahu tohoto ustanovení je zřejmé, že jde o právní jednání směřující vůči dopravci (srov. část textu „… kdy dopravce reklamaci písemně odmítne …“). Tento závěr vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2499/2009, podle kterého o reklamaci ve smyslu tohoto článku Úmluvy CMR půjde též tehdy, bude-li projev oprávněného obsahovat oznámení o skutečnostech, jež zakládají jeho nároky z přepravy vůči dopravci, a vyplývá-li z něho vůle tyto nároky vůči dopravci uplatnit; uplatnění konkrétního nároku se nevyžaduje.

Týká-li se tedy reklamace podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR pouze nároků z přepravy vůči dopravci (náhrada škody za poškození či ztrátu zboží, překročení dodací lhůty aj.), mohou se logicky vztahovat i účinky stavění promlčecí doby, které jsou podle tohoto ustanovení reklamací založeny, pouze k těmto nárokům vůči dopravci, nikoliv k jiným samostatným nárokům, které z přepravy mohou vznikat. Závěr, že čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR o stavění promlčecí doby se použije pouze na nároky z přepravy, které směřují vůči dopravci, je zastáván i v odborné literatuře [srov. Sedláček, P. Úmluva CMR (komentář). Mezinárodní silniční nákladní doprava. 1. vydání. Praha: 1. Vox a. s., 2009, s. 543, 545-546, nebo Roubal, V. Přepravní smlouva v mezinárodní silniční dopravě nákladů. Výklad a texty Úmluvy CMR a souvisejících předpisů. Praha: ČESMAD BOHEMIA, 2003, s. 106-109].

Výklad Úmluvy CMR by měl být postaven na stejném základě ve všech smluvních státech bez ohledu na to, ve kterém státě je nárok uplatňován. Ačkoliv rozhodnutí soudů jiných signatářských států, které interpretují Úmluvu, nejsou závazná pro posouzení věci tuzemským soudem, je třeba je považovat za pomocné výkladové prameny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, uveřejněný pod číslem 15/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v rozhodnutích soudů jiných signatářských států Úmluvy CMR je přitom čl. 32 odst. 2 Úmluvy vykládán tak, že se týká pouze nároků uplatňovaných vůči dopravci [srov. například rozhodnutí Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof) v Karlsruhe ze dne 28. 2. 1975, sp. zn. I ZR 35/74, rozhodnutí Vysokého soudního dvora (The High Court of Justice, Queen's Bench Division) v Londýně ve věci Muller Batavier Ltd. v. Laurent Transport Co. Ltd. (1977), nebo rozhodnutí Vrchního zemského soudu (Oberlandesgericht) v Düsseldorfu ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. 18 U 3/96].

Není žádný rozumný důvod pro to, aby se účinky stavění promlčecí doby podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR vztahovaly kromě nároku uplatněného vůči dopravci reklamací též na jiný samostatný nárok z přepravy, který uplatňuje dopravce jako věřitel. Akceptace právního názoru dovolatelky by znamenala, že dopravce by svou nečinností (oddalováním vyřízení reklamace vůči němu uplatněné) mohl prodlužovat promlčecí dobu též u nároků z přepravy, které může sám jako věřitel uplatnit (např. na zaplacení přepravného) a nebyl by nijak motivován k tomu, aby reklamaci vyřídil. Takový výklad čl. 32 odst. 2 Úmluvy se neslučuje s účelem institutu promlčení, jímž je jednak stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních občanských práv (uplatnění pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku, tzv. vynutitelnosti ze strany soudů (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, jež je veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněné pod číslem 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Je-li v čl. 32 odst. 2 Úmluvy uvedeno, že „důkaz o přijetí reklamace nebo o odpovědi na ni a o vrácení dokladů přísluší té straně, která se na tyto skutečnosti odvolává“ neznamená to, že by se obě smluvní strany mohly dovolávat stavění promlčecí doby svých nároků z přepravy, jak se dovolatelka mylně domnívá. V citovaném textu je upravena pouze otázka, která ze stran má důkazní povinnost ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro posouzení okamžiku počátku a konce stavění promlčecí doby nároku vůči dopravci vyplývajícího z reklamace.

Uplatnění reklamace přepravy podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR tedy nestaví běh promlčecí doby nároku dopravce na zaplacení přepravného. Odvolací soud správně posoudil nárok žalobkyně na zaplacení částky 3 300 EUR s příslušenstvím jako promlčený, neboť jednoroční promlčecí doba, která počala běžet 9. 10. 2013 (tři měsíce od uzavření přepravní smlouvy č. 017/2013), skončila před dnem 17. 10. 2014, kdy byla podána žaloba ve věci.

K výtce o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí lze uvést, že dovolatelka vymezila v dovolání konkrétní právní otázku, která měla být odvolacím soudem řešena nesprávně, a s jeho právním posouzením polemizuje. Případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí tedy nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné v rozsahu, jenž byl podroben dovolacímu přezkumu, a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 1. 2019


JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu