Rozhodnutí NS

29 Cdo 1598/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/29/2017
Spisová značka:29 Cdo 1598/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1598.2015.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dohlédací činnost soudu
Dokazování
Náhrada škody
Odpovědnost za vady
Péče řádného hospodáře
Převod vlastnictví
Správce konkursní podstaty
Vlastnictví
Zpeněžování
Majetková podstata
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 2 ZKV
§ 12 ZKV
§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV
§ 18 odst. 2 ZKV
§ 18 odst. 3 ZKV
§ 19 odst. 2 ZKV
§ 19 odst. 3 ZKV
§ 499 obč. zák.
§ 510 obč. zák.
§ 420 obč. zák.
§ 213 odst. 2 o. s. ř.
§ 213 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/12/2017
I. ÚS 3782/17
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
12/12/2017
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 1598/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JARKA PLUS spol. s r. o., se sídlem v Mladé Boleslavi, Štefánikova 1347, PSČ 293 01, identifikační číslo osoby 46348735, zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem, se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Purkyňova 372, PSČ 294 21, proti žalovanému Ing. K. H., zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, PSČ 261 01, o zaplacení částky 5 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 187/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2013, č. j. 39 Co 117/2013-272, takto:


I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 37 026 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 2. května 2003 se žalobce (JARKA PLUS spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému Ing. Karlu Herešovi, jako správci konkursní podstaty úpadce GLASS – ART CZ s. r. o. (dále jen „společnost G“), zaplacení částky 5 500 000 Kč s tím, že žalovaný jako správce konkursní podstaty prodal žalobci nemovitosti v katastrálním území B., zapsané na listu vlastnictví č. 447 a movité věci s těmito nemovitostmi související – zařízení, vybavení a zásoby (dále jen „sklárna“) sepsané v konkursní podstatě společnosti G za částku 5 500 000 Kč. Žalobce kupní cenu zaplatil, následně však od této smlouvy odstoupil a žádal vrácení kupní ceny.

Usnesením vydaným při jednání dne 13. června 2008 připustil Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) změnu žaloby tak, že žalobce se domáhá náhrady škody způsobené správcem konkursní podstaty jednáním v rozporu s odbornou péčí podle § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Žalovaný totiž při prodeji zatajil vady nemovitostí, a to jejich zatížení fenolem, a dále to, že sklárna byla sepsána (již dříve) do konkursní podstaty jiného úpadce. Protiprávnost jednání žalovaného žalobce dále spatřoval v částečné neplatnosti smluv pro neurčitost a rovněž v tom, že žalovaný nevrátil po odstoupení od kupní smlouvy zaplacenou kupní cenu, ač tak učinit měl a mohl.

Rozsudkem ze dne 5. listopadu 2012, č. j. 27 C 187/2004-243, soud prvního stupně zamítl žalobu (bod I. výroku) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (bod II. výroku).

Šlo o v pořadí čtvrté rozhodnutí soudu prvního stupně, když první rozhodnutí – rozsudek ze dne 23. února 2007, č. j. 27 C 187/2004-67, kterým byla žaloba zamítnuta – zrušil Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. ledna 2008, č. j. 39 Co 248/2007-89, druhé rozhodnutí – rozsudek ze dne 13. června 2008, č. j. 27 C 187/2004-116, kterým byla žaloba zamítnuta – zrušil odvolací soud usnesením ze dne 8. září 2010, č. j. 39 Co 23/2010-143, a třetí rozhodnutí – rozsudek ze dne 13. června 2011, č. j. 27 C 187/2004-178, kterým byla žaloba zamítnuta – zrušil odvolací soud usnesením ze dne 29. února 2012, č. j. 39 Co 406/2011-218.

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1/ Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2001, č. j. 78 K 21/2001-30, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce P. M. (dále jen „P. M.“) a správcem konkursní podstaty byl ustaven Ing. Petr Čoček (dále jen „P. Č.“).

2/ P. Č. sepsal sklárnu do konkursní podstaty.

3/ Společnost G podala žalobu na vyloučení sklárny z konkursní podstaty úpadce P. M.

4/ Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen „konkursní soud“) ze dne 12. září 2001, č. j. 38 K 28/2001-30, byl prohlášen konkurs na majetek společnosti G a správcem konkursní podstaty ustaven Ing. Jiří Horský.

5/ Ing. Horský byl usnesením konkursního soudu ze dne 19. září 2001, č. j. 38 K 28/2001-42, zproštěn funkce správce konkursní podstaty a novým správcem konkursní podstaty společnosti G byl ustaven žalovaný.

6/ Dne 19. září 2001 sdělila společnost G konkursnímu soudu, že na provoz sklárny je třeba 630 000 Kč měsíčně, koncem října 2001 končí životnost pánví v peci a nebudou-li vyměněny, hrozí výbuch pece.

7/ Žalovaný sepsal dne 20. září 2001 sklárnu do konkursní podstaty společnosti G.

8/ Při jednání konkursního soudu dne 20. září 2001 bylo zjištěno, že náklady na provoz sklárny jsou vysoké a provoz nelze finančně zajistit; okamžitým odstavením pecí však hrozí nebezpečí výbuchu. Zároveň zaměstnanci skláren požadují vyplacení dlužných mezd, jinak odmítají pokračovat v práci. V takovém případě opět hrozí nebezpečí výbuchu.

9/ Písemným sdělením ze dne 21. září 2001 upozornil P. Č. žalovaného, že sklárna je součástí konkursní podstaty úpadce P. M.

10/ Usnesením ze dne 21. září 2001, č. j. 38 K 28/2011-38, uložil konkursní soud žalovanému, aby zajistil okamžitý prodej sklárny. V odůvodnění uvedl, že tak činí za účelem zajištění a ochrany práv věřitelů a zajištění ochrany zaměstnanců a okolí podniku, neboť hrozí nebezpečí výbuchu.

11/ Podáním doručeným konkursnímu soudu dne 26. září 2001 požádal P. Č. konkursní soud o zrušení usnesení ze dne 21. září 2001, neboť je nepovažoval za správné s ohledem na soupis uvedeného majetku i v konkursní podstatě P. M., do níž byl sepsán dříve.

12/ Kupní smlouvou ze dne 1. října 2001 prodal žalovaný jako správce konkursní podstaty společnosti G sklárnu žalobci za částku 5 500 000 Kč (nemovitosti za částku 2 750 000 Kč a movité věci rovněž za částku 2 750 000 Kč) s tím, že kupní cena byla zaplacena před podpisem smlouvy.

13/ Dopisem ze dne 5. listopadu 2001 sdělil konkursní soud P. Č., že není důvod rušit usnesení ze dne 21. září 2001, neboť nedošlo ke změně okolností. Dále uvedl, že po prohlášení konkursu na majetek společnosti G nebyl zajištěn provoz podniku, nebyly vypláceny mzdy zaměstnancům a přesto P. Č. jako správce konkursní podstaty, v níž byl podnik sepsán, nečinil žádná opatření k zajištění řádného chodu podniku a ochraně majetku.

14/ Dopisem ze dne 26. listopadu 2001 sdělil žalobce konkursnímu soudu, že odstoupil od kupní smlouvy ze dne 1. října 2001. Důvodem byla kontaminace prodaných nemovitostí fenolem, jehož odstranění by vyžadovalo vynaložení finančních prostředků mnohonásobně převyšujících cenu nemovitostí, a dále skutečnost, že sklárna byla sepsána jako první v pořadí v konkursní podstatě úpadce P. M.

15/ Dopisem ze dne 29. listopadu 2001 odmítl žalovaný důvody, pro které žalobce odstoupil od kupní smlouvy, s tím, že skutečným důvodem odstoupení je chybný podnikatelský záměr žalobce. Žalovaný rovněž poukázal na okolnost, že žalobce znal stav kupovaných nemovitostí lépe než žalovaný.

16/ Konkursní soud usnesením ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 38 K 28/2001-177, žalovanému zakázal nakládat s finančními prostředky přijatými jako kupní cena podle kupní smlouvy ze dne 1. října 2001.

17/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. března 2002, č. j. 24 Cm 249/2001-38, zastavil řízení o žalobě, jíž se společnost G (a po prohlášení konkursu žalovaný) domáhala proti P. Č. vyloučení sklárny z konkursní podstaty úpadce P. M. s odůvodněním, že předmět sporu odpadl, když žalovaný na základě pokynu konkursního soudu dotčený majetek zpeněžil. Předmětem sporu pak nebyl ani výtěžek zpeněžení, neboť mezi oběma účastníky bylo nesporné, že tento bude „vyčerpán zapodstatovými náklady“.

18/ Žalobou ze dne 3. května 2002 se žalobce domáhal vyloučení sklárny z konkursní podstaty úpadce P. M. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. srpna 2002, č. j. 58 Cm 87/2002-27, žalobu zamítl s tím, že odstoupení od kupní smlouvy bylo odstoupením řádným a kupní smlouva tak od počátku zanikla. V části, ve které se žalobce domáhal i vyloučení movitých věcí, měl soud kupní smlouvu za neplatnou pro neurčitost.

19/ Usnesením ze dne 4. listopadu 2002, č. j. 38 K 28/2001-503, konkursní soud zrušil zákaz nakládání s finančními prostředky, uložený žalovanému usnesením ze dne 30. listopadu 2001, s odůvodněním, že řízení o vyloučení sklárny z konkursní podstaty bylo ukončeno a nebyla zjištěna žádná další žaloba, která by bránila nakládání s těmito finančními prostředky.

20/ Usnesením ze dne 10. ledna 2003, č. j. 78 K 21/2001-235, Městský soud v Praze vyslovil souhlas s tím, aby P. Č. jako správce konkursní podstaty úpadce P. M. prodal sklárnu mimo dražbu.

21/ Usnesením ze dne 9. srpna 2004, č. j. 38 K 28/2001-626, konkursní soud schválil konečnou zprávu v konkursním řízení úpadce společnosti G. Podle konečné zprávy byl součástí výtěžku zpeněžení konkursní podstaty rovněž výtěžek zpeněžení sklárny.

22/ Usnesením ze dne 21. září 2004, č. j. 38 K 28/2001-633, konkursní soud zrušil konkurs na majetek společnosti G, neboť majetek nepostačoval ani k úhradě nákladů konkursu.

23/ Usnesením konkursního soudu ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 38 K 28/2001-649, byl žalovaný zproštěn funkce správce konkursní podstaty společnosti G.

Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněným pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), sice měl údržbu a správu majetku zajistit P. Č. jako správce konkursní postaty úpadce P. M., když tento správce sepsal sklárnu do konkursní podstaty jako první v pořadí, byl však nečinný, hrozilo znehodnocení majetku i vznik dalších škod (ohrožení lidských životů), proto konkursní soud v souladu s § 19 odst. 3 ZKV, který prolamuje obecný zákaz dispozice s majetkem, vydal pokyn k jeho okamžitému zpeněžení.

Žalovaný jednal podle rozhodnutí konkursního soudu vydaného v rámci dohlédací činnosti, rozhodnutí byl povinen splnit a jeho jednání nelze posoudit jako protiprávní (nelze v něm spatřovat porušení povinnosti žalovaným), neboť jednání právně dovolené (či dokonce přikázané) nemůže být protiprávní.

Protiprávnost jednání žalovaného nespatřoval ani v tom, že zaplacenou kupní cenu za sklárnu žalobci po odstoupení od smlouvy nevrátil a použil ji na uspokojení zapodstatových pohledávek. I zde žalovaný respektoval pokyny konkursního soudu, když po dobu vymezenou konkursním soudem s výtěžkem zpeněžení žádným způsobem nenakládal a následně opět se souhlasem konkursního soudu použil výtěžek na úhradu zapodstatových pohledávek.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v bodě I. výroku a zrušil v bodě II. výroku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud se zcela ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně. Doplnil, že pokud se žalobce domáhá zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody, pak nemůže svůj nárok opírat o § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaný plnění ze smlouvy nepřijal a není tak pasivně věčně legitimován. Nabytí majetku z konkursní podstaty je nabytím primárním, jestliže byl majetek do konkursní podstaty zapsán. V posuzované věci byl proveden řádný soupis majetku do konkursní podstaty, z čehož plyne, že „smlouva o prodeji předmětných nemovitostí“ je platná a nelze použít § 457 obč. zák.

Nedostatek pasivní legitimace pak má podle odvolacího soudu žalovaný i ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou tím, že neupozornil žalobce na právní vady prodávaných nemovitostí. Je tomu tak proto, že prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které jinak přísluší úpadci, pokud jde o nakládání s majetkem podstaty a na správce též přechází oprávnění jednat za právnickou osobu, na niž byl prohlášen konkurs.

Ke zrušení výroku o nákladech řízení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně sice správně rozhodl o nákladech řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů; tato vyhláška však byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, ve kterém byl potvrzen bod I. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jež má za přípustné pro zodpovězení otázek dílem neřešených, dílem vyřešených v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně, věc přikázal jinému soudu prvního stupně, kterému je Městský soud v Praze nadřízen, a nařídil, aby v dalším řízení projednal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně jiný senát Městského soudu v Praze.

Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje dovolatel v řešení těchto otázek:

1/ Porušení právní povinnosti podle § 8 odst. 2 ZKV žalovaným jako správcem konkursní podstaty, kterému nesvědčil právní titul ke zpeněžování sklárny sepsané dříve do konkursní podstaty úpadce P. M., a to za situace, kdy žalovaný obdržel pokyn konkursního soudu v rámci dohlédací činnosti, aby zajistil okamžitý prodej sklárny a tím odvrátil údajně hrozící škodu na tomto majetku.

2/ Pasivní legitimace žalovaného ve vztahu k žalobní námitce, že žalovaný porušil právní povinnost uvedením žalobce v omyl ohledně právních vad váznoucích na věcech, které byly předmětem kupní smlouvy.

3/ „Aplikace procesního práva“, neboť odvolací soud nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv bylo nepřezkoumatelné.

4/ Vázanosti odvolacího soudu skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, když předmětem úvah odvolacího soudu byla i skutková zjištění, která soud prvního stupně nezjistil. Odvolací soud učinil odlišná skutková zjištění z důkazů, které nezopakoval.

K jednotlivým otázkám argumentuje dovolatel takto:

Ad 1/ Nesouhlasí s tím, že žalovaný při prodeji sklárny neporušil povinnost postupovat s odbornou péčí podle § 8 odst. 2 ZKV. S poukazem na R 27/2003 dovolatel naopak míní, že správce konkursní podstaty, který provedl v pořadí druhý soupis majetku do konkursní podstaty, není oprávněn k tomu, aby s takovým majetkem nakládal a „odvracel (údajně) hrozící škodu“. Pokud tak přesto učiní, postupuje v rozporu se zákonem a právní úkon, kterým zpeněžil majetek, je absolutně neplatný podle § 39 obč. zák.

Podle dovolatele lze aplikovat § 19 odst. 3 ZKV pouze za předpokladu uvedeného v § 18 odst. 2 a 3 ZKV, tj. pouze tehdy, kdyby žalovanému svědčil právní titul, tj. jestliže by provedl soupis sklárny do konkursní podstaty jako první v pořadí. S ohledem na to, že odvolací soud § 18 ZKV pominul, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.

Na uvedeném nic nemění ani okolnost, že žalovaný obdržel pokyn konkursního soudu k okamžitému zpeněžení sklárny. Uložil-li soud „žalovanému povinnost, kterou mu zákon neukládá a dokonce ani nedovoluje, tj. povinnost contra legem, dostává se také tento pokyn do rozporu se zákonem“. Takový pokyn pak nemůže legitimovat jednání žalovaného. Přitom nezákonnost pokynu by žalovaný měl odhalit, pokud by postupoval s odbornou péčí. Pokud se tak žalovaný dovolává uvedeného pokynu konkursního soudu, dovolává se vlastní nepoctivosti, resp. vlastního porušení právní povinnosti. To platí také z toho důvodu, že „žalovaný do dnešního dne nesplnil to, co mu dle jeho vlastního přesvědčení bylo uloženo pokynem konkursního soudu, neboť na základě absolutně neplatné kupní smlouvy nemohlo dojít k prodeji majetku úpadce“.

Odvolací soud podle dovolatele rovněž nesprávně dovodil, že žalovaný neměl možnost bránit se rozhodnutí konkursního soudu v rámci dohlédací činnosti, když proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání. Ačkoliv dovolatel nezpochybňuje, že proti rozhodnutí konkursního soudu v rámci dohlédací činnosti není odvolání přípustné, přesto existují prostředky obrany, které mohl žalovaný využít. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005, uveřejněný pod číslem 88/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 88/2008“), dovolatel míní, že žalovaný měl učinit podnět konkursnímu soudu, kterým by upozornil na překážky realizace jeho pokynu. Žalovaný byl přitom k takovému postupu povinen, neboť to vyplývá ze zákonného požadavku postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí. V tomto směru odkazuje dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ad 2/ Dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že správce konkursní podstaty není pasivně legitimován k odpovědnosti za škodu způsobenou tím, že uvedl dovolatele v omyl ohledně právních vad na převáděných věcech.

Má za to, že správce konkursní podstaty odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením povinností uložených zákonem či rozhodnutím soudu. K tomu poukazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, zveřejněný pod č. 403/2002 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 88/2003“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2009“).

Ad 3/ Podle dovolatele neměl odvolací soud potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně též proto, že bylo nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně sice provedl důkazy k prokázání rozhodných skutečností (jež dovolatel blíže v dovolání specifikuje), ale z těchto důkazů bez řádného vysvětlení neučinil žádná dílčí skutková zjištění a také se nevypořádal se všemi argumenty, které žalobce při uplatňování svého nároku před soudem vznesl. Uvedené se podle dovolatele vztahuje především na otázky neplatnosti kupní smlouvy pro neurčitost v části, jež se týkala movitých věcí.

Ad 4/ Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně. Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2001, č. j. 38 K 28/2001-42, zjistil, „že vzniklá situace v podniku úpadce vyžaduje okamžité řešení, které je nezbytné pro další provoz podniku a především zajištění zákonných práv zaměstnanců tohoto podniku. Další prodleva by již vedla k neúměrným škodám, kterým je povinen zabránit“. Soud prvního stupně však podle dovolatele z tohoto usnesení učinil zjištění toliko o odvolání původního správce konkursní podstaty a jmenování nového správce, kterým se stal žalovaný.

Další nesprávnost spatřuje dovolatel v tom, že „odvolací soud dovodil ,kritickou situaci předmětné sklárny‘ z nového skutkového zjištění, že ,návrh na prohlášení konkursu podali bývalí zaměstnanci dlužníka‘“. Soud prvního stupně přitom sice tento důkaz při jednání dne 5. listopadu provedl, ale neučinil z něj žádná skutková zjištění.

Takovým postupem došlo podle dovolatele k porušení § 213 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), což je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu.

V závěru svého dovolání žalobce zdůvodňuje, proč požaduje přikázání věci jinému soudu prvního stupně a rovněž proč žádá změnu senátu odvolacího soudu. Ve vztahu k soudu prvního stupně uvádí, že ani „na čtvrtý pokus“ nebyl schopen rozhodnout věc v souladu s právními předpisy. Odvolacímu soudu pak vytýká způsob, jakým se vypořádal s jeho odvoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ze dne 23. března 2015 ztotožnil s napadeným rozhodnutím.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na zodpovězení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla zcela vyřešena, konkrétně otázky, zda jednání správce konkursní podstaty, který postupoval v souladu s pokynem konkursního soudu v rámci dohlédací činnosti, může být protiprávní, pokud tímto jednáním bylo (při odvracení hrozící škody) zpeněžování majetku, který byl sepsán, jako první v pořadí, do jiné konkursní podstaty (spravované jinou osobou).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 8 odst. 2 věty první ZKV je správce povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud.

Podle § 12 ZKV je soud oprávněn vyžádat si od správce zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Může správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor věřitelského výboru, nebo mu může dát pokyny sám (odstavec 1). Při výkonu své dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu (odstavec 2).

Podle § 14 odst. 1 písm. a/ věty první ZKV má prohlášení konkursu ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce.

Podle § 18 ZKV soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku (odstavec 2 věta první). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3).

Podle § 19 ZKV uloží soud tomu, kdo uplatňuje, že věc právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). Do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby (odstavec 3).

Podle § 499 obč. zák. kdo přenechá jinému věc za úplatu, odpovídá za to, že věc v době plnění má vlastnosti výslovně vymíněné nebo obvyklé, že je ji možno použít podle povahy a účelu smlouvy nebo podle toho, co účastníci ujednali, a že věc nemá právní vady.

Podle § 510 obč. zák. uplatnění nároku z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok na náhradu škody, která z vady vznikla.

Ad 1/ K porušení povinností správce konkursní podstaty podle § 8 odst. 2 ZKV.

Dovolatel má za to, že žalovaný porušil povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, když zpeněžoval majetek současně sepsaný v konkursní podstatě jiného úpadce (a to jako první v pořadí).

Nejvyšší soud ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce již v R 88/2003, v němž uzavřel, že za takto vzniklou škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 obč. zák. Jak se dále podává i z R 63/2009, odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty.

Předpoklady vzniku obecné občanskoprávní odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu jsou: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá (§ 420 odst. 3 obč. zák.); naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný jako správce konkursní podstaty protiprávně nejednal, neboť postupoval v souladu s rozhodnutím konkursního soudu učiněným v rámci dohlédací činnosti.

Smyslem dohlédací činnosti konkursního soudu je zjištění řádného a plynulého průběhu konkursního řízení a dodržování jeho pravidel všemi ostatními procesními subjekty. Rozhodnutí, jež konkursní soud vydává při dohlédací činnosti, proto mají operativně reagovat na problémy vzešlé z činnosti procesních subjektů v průběhu konkursního řízení způsobem co nejvíce naplňujícím smysl dohlédací činnosti soudu. Není přitom nikterak vyloučeno, aby do doby, než se stav vyvolaný pokynem soudu uděleným při výkonu dohlédací činnosti stane nevratným, soud vydáním dalšího (nového) rozhodnutí korigoval (v závislosti na nově vzniklé situaci v konkursu) některý ze svých předchozích pokynů či opatření (srov. R 88/2008).

Podle § 12 odst. 2 ZKV se klade důraz na to, že konkursní soud činí při výkonu dohlédací činnosti opatření nezbytná k zajištění účelu konkursu (jímž je ve smyslu § 1 odst. 1 ZKV uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku). Pro rozhodnutí, která konkursní soud vydává při výkonu své dohlédací činnosti (lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo z podnětu či na návrh některého z procesních subjektů), tudíž není určující osobní zájem dlužníka (úpadce), některého z věřitelů nebo správce konkursní podstaty (popřípadě zájem třetí osoby na řízení nezúčastněné), nýbrž to, že jeho prostřednictvím bude naplňován účel konkursu, takže přijatá opatření povedou k dosažení cíle konkursu (srov. i § 2 odst. 3 ZKV) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 704/2012].

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom plyne, že v nemovitostech byly umístěny pece, u nichž hrozilo nebezpečí výbuchu (a škody na majetku zapsaném v konkursní podstatě i na životě a zdraví osob, které ve sklárně pracovaly), jakož i to, že P. Č. jako správce konkursní podstaty, který sepsal nemovitosti jako první v pořadí, nečinil žádná opatření k zajištění řádného chodu podniku.

Konkursní soud proto v rámci své pravomoci stanovené v § 12 ZKV uložil žalovanému povinnost zajistit okamžitý prodej sklárny. Žalovaný tak při prodeji sklárny plnil povinnost uloženou mu rozhodnutím soudu.

Podle právní teorie (srov. komentář k § 420 prezentovaný v díle Fiala, J., Kindl, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář I. díl 1. vydání Praha: Wolters Kluwer, 2009, 662 s.) i soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007) existují okolnosti, které vylučují protiprávnost jednání vedoucího ke škodě, a tím následně i vznik odpovědnosti. Přiznání právní relevance takovým okolnostem je projevem snahy chránit zájem, který je v porovnání s újmou, jež vznikne, společensky důležitější. Občanský zákoník pojem okolnosti vylučující protiprávnost nezná. Přímo pojednává jen o některých jednotlivých okolnostech vylučujících protiprávnost (krajní nouze, nutná obrana, svépomoc), jiné plynou z dlouhodobě ustáleného výkladu nauky. Mezi okolnosti vylučující protiprávnost však tradičně patří plnění povinnosti. Dojde-li ke vzniku škody v rámci plnění právem uložených nebo uznaných povinností, nevzniká odpovědnost za takovou škodu.

Žalovaný zajištěním zpeněžení sklárny plnil povinnost uloženou mu rozhodnutím konkursního soudu, proto o protiprávní jednání nemohlo jít. Je totiž obecným právním principem, že povinnosti uložené účastníku (nebo jinému procesnímu subjektu) závazným rozhodnutím soudu je tento účastník (jiný procesní subjekt) povinen splnit. Protiprávním by naopak bylo jednání, kterým by žalovaný takové rozhodnutí ignoroval [srov. znění § 8 odst. 2 ZKV „… odpovídá za škodu vzniklou porušením povinnosti, které (…) mu uloží soud.“].

O protiprávní jednání však nejde ani z jiného důvodu.

Porušením právní povinnosti, jako jedním z předpokladů vzniků obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu, je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (či fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1754/2001, uveřejněný pod číslem 78/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015, uveřejněný pod číslem 106/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přitom povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2011, pod číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1141/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ačkoliv lze souhlasit s dovolatelem v tom, že oprávnění nakládat s majetkem sepsaným do konkursní podstaty má správce konkursní podstaty, který majetek sepsal jako první v pořadí a správce, který učinil soupis do jím spravované podstaty až jako druhý v pořadí, naopak toto oprávnění nemá (srov. R 27/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1346/2004, uveřejněný pod číslem 91/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 249/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neplatí uvedené bezvýjimečně.

V poměrech posuzované věci by zjevně neodpovídalo výkonu funkce s odbornou péčí, kdyby žalovaný jako správce konkursní podstaty, který sice nezapsal sklárnu do soupisu jako první v pořadí, ale přesto ji spravoval (zajišťoval její provoz), nepostupoval tak, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty. Tím by nepochybně byl stav, kdyby sklárnu ponechal nebezpečí výbuchu a škody nejen na majetku, ale i na zdraví a na životech, to vše za situace, kdy mu bylo jednání, jímž měl škodě předejít (zajištění zpeněžení), uloženo pravomocným rozhodnutím soudu a kdy byl správce konkursní podstaty, který sepsal majetek jako první v pořadí, nečinný. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že za dané situace byl žalovaný oprávněn učinit neprodleně opatření k odvrácení hrozící škody, včetně možnosti sklárnu zpeněžit.

Za těchto okolností je zjevně nedůvodná námitka dovolatele, že se žalovaný měl (mohl) proti pokynu konkursního soudu učiněnému v rámci dohlédací činnosti bránit. Neměl k tomu totiž důvod.

Ad 2/ K nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného.

Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že žalovaný není osobou pasivně věcně legitimovanou k náhradě škody způsobené tím, že dovolatele uvedl v omyl ohledně právních vad na převáděných věcech.

Posouzení této otázky může mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí pouze tehdy, měla-li převáděná sklárna právní vady.

Jak přitom plyne z obsahu spisu, právní vada měla podle žalobních tvrzení spočívat v tom, že sklárna byla sepsána do konkursní podstaty jiného úpadce, do níž byla sepsána dříve než do konkursní podstaty, z níž byla převáděna na žalobce.

Právní vadou se rozumí taková závada, která způsobuje, že nabyvatel nezískal k předmětu smlouvy takové právní postavení, jaké měl na základě smlouvy nabýt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 1244/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2017, sp. zn. 21 Cdo 387/2017).

Jak shora dovozeno, žalovaný byl oprávněn sklárnu prodat, a to přes skutečnost, že byla sepsána dříve v jiné konkursní podstatě. Jestliže žalovaný měl právo sklárnu prodat, pak její nabyvatel nemůže být dále zatěžován omezením spočívajícím v zápisu do konkursní podstaty úpadce, který byl proveden jako v pořadí první. Obdobně jako platí závěr, že ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžení (§ 27 ZKV) převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 521/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 4654/2014), musí platit, že ten, na něhož byl oprávněně převeden majetek sepsaný do konkursní podstaty, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda byl v době převodu tento majetek sepsaný v jiné konkursní podstatě. Takto zpeněžený majetek do (žádné) konkursní podstaty již nepatří a mezi správci obou konkursních podstat zůstalo k řešení pouze to, do jaké konkursní podstaty náleží výtěžek zpeněžení (tj. v tomto případě zaplacená kupní cena).

Jinými slovy, žalovaný prodal žalobci sklárnu bez právních vad spočívajících v soupisu do jiné konkursní podstaty.

Nebyla-li sklárna zatížena vytýkanou právní vadou, je vyloučeno uvažovat o vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou takovou vadou.

Na výše řečeném nemůže nic změnit ani následující vývoj věci v obou konkursních řízeních (to, že sklárna byla následně zpeněžena v konkursní podstatě úpadce P. M.), způsobený především tím, že žalobce odstoupil od kupní smlouvy.

Ad 3/ K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv měl jeho rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušit.

Nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dovozuje dovolatel z toho, že soud prvního stupně provedl důkazy, z nichž neučinil žádná skutková zjištění. Konkrétně mělo jít o kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným dne 1. října 2001, odstoupení žalobce od kupní smlouvy ze dne 26. listopadu 2001, výpis z listu vlastnictví č. 447 pro katastrální území B. uvádějící jako vlastníka L. P., usnesení ze dne 10. ledna 2003, č. j. 78 K 21/2001-235, jímž Městský soud v Praze vyslovil souhlas s tím, aby P. Č. prodal mimo dražbu z konkursní podstaty úpadce P. M. movitý a nemovitý majetek a návrh na povolení vkladu vlastnického práva ze dne 22. března 2004, který byl u Katastrálního úřadu Havlíčkův Brod podán P. Č. a L. P.

Jak již uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně není nepřezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.

Poměřováno těmito závěry rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné není.

Je tomu tak především proto, že z důkazů – kupní smlouvy, odstoupení od kupní smlouvy a usnesení o vyslovení souhlasu P. Č. o prodeji mimo dražbu, soud prvního stupně učinil skutková zjištění a tato skutková zjištění uvedl ve svém rozhodnutí (srov. str. 6 rozhodnutí soudu prvního stupně).

Z důkazů výpisem z katastru nemovitostí a návrhem na povolení vkladu vlastnického práva sice soud žádná skutková zjištění neučinil, ani tento postup nevysvětlil, ve vztahu k vytýkanému posouzení, zda je kupní smlouva určitá, jsou však tyto důkazy irelevantní. K tomu srov. obdobně závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 4938/2014, podle nichž není rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nepřezkoumatelné jen proto, že se nevypořádalo výslovně s nepotřebným důkazním návrhem dovolatele. Uvedený závěr pak platí i pro nepotřebné skutkové zjištění učiněné z provedeného důkazu.

Rozhodnutí soudu prvního stupně tak nepřezkoumatelné není, proto nebyl důvod, aby je odvolací soud zrušil.

Ad 4/ K dalším procesním vadám.

Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. dospěl k novým dílčím skutkovým zjištěním, a to v situaci, kdy soud prvního stupně z těchto důkazů učinil skutková zjištění v menším rozsahu, resp. neučinil z nich žádná skutková zjištění.

Tato skutková zjištění však nebyla novými skutkovými zjištěními (jak míní dovolatel), neboť okolnosti, které odvolací soud z těchto důkazů zjistil, neměnily skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Odvolací soud z uvedených dílčích skutkových zjištění vycházel jen potud, že tato zjištění toliko potvrzovala skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně (z jiných důkazů) o rozhodných okolnostech důležitých pro právní posouzení věci.

Navíc odvolací soud může důkaz listinou hodnotit jinak, a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž jej znovu provedl při odvolacím jednání. (k tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 11. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, rozsudek ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008, rozsudek ze dne 18. září 2014, sp. zn. 26 Cdo 1720/2014, rozsudek ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, a rozsudek ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011)

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.), neboť dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

Návrhem, aby Nejvyšší soud přikázal věc jinému soudu prvního stupně a nařídil, aby v dalším řízení projednal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně jiný senát Městského soudu v Praze, se dovolací soud nezabýval, neboť jeho aplikace přichází v úvahu pouze tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně zrušeno (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Náklady v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. března 2015) z tarifní hodnoty ve výši 5 500 000 Kč podle § 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, činí 30 300 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 6 426 Kč jde o částku 37 026 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 29. června 2017


Mgr. Milan Polášek

předseda senátu