Rozhodnutí NS

30 Cdo 5700/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:30 Cdo 5700/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5700.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Závaznost rozsudku
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
Dotčené předpisy:§ 159a odst. 4 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 5700/2017-229


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce města Rožnov pod Radhoštěm, se sídlem Masarykovo náměstí 128, Rožnov pod Radhoštěm, identifikační číslo osoby 003 04 271, zastoupeného Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalované IMMOBILIEN PIRKER REALITY, s. r. o., se sídlem Všechromy 26, identifikační číslo osoby 607 47 641 zastoupené JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem v Brně, Ječná 29a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 23/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2017, č. j. 11 Co 124/2017-176, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2017, č. j. 11 Co 124/2017-176, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2017, č. j. 17 C 23/2012-143, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem „budovy občanská vybavenost na pozemku a budovy na pozemku, obojí v katastrálním území R. pod R.“ (dále též „budovy“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně své rozhodnutí především založil na závěru, že: „Ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1, 3 o. s. ř. je pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 2. 12. 2008, č. j. 15 C 1/2007-360, kterým bylo určeno, že budovy jsou ve vlastnictví žalované, závazný pro žalobce, žalovanou i nyní rozhodující soud. Možnost prolomení závaznosti pravomocných rozsudků spatřuje právní teorie i praxe pouze v případech, v nichž jde sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. O takovou situaci zjevně v nyní posuzované věci nejde. Žalobce se pokouší prolomit závaznost pravomocného rozsudku (potažmo systém neúplné apelace), když v řízení ve věci sp. zn. 15 C 1/2007 včas neuplatnil existující důkazní prostředek. Důkazní prostředek neuplatněný již v pravomocně skončeném řízení, případně chybné posouzení důkazů, dokonce ani případný (domnělý) chybný právní názor na věc vyjádřený v pravomocném rozsudku nemohou být důvodem prolomení závaznosti pravomocného rozsudku. Žalobce měl právo prosazovat svá tvrzení a důkazní návrhy již v pravomocně skončeném řízení, měl právo řádnými a mimořádnými opravnými prostředky napadat procesní postupy či právní názory soudu. Jakmile rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 2. 12. 2008, č. j. 15 C 1/2007-360, nabyl právní moci, bylo pro účastníky postaveno najisto (a nikoli jen pro tentokrát), kdo je vlastníkem nemovitostí. Je jen obcházením zákona (§ 159a o. s. ř.) pokus o prolomení procesních pravidel – systému neúplné apelace, řádných a mimořádných opravných prostředků – napravovat možné chyby (ať soudu či účastníků řízení). Jednáním obcházejícím zákon poskytnout ochranu nelze. Jestliže žalobce nepřináší tvrzení o skutečnostech nastalých po právní moci rozsudku, kterým bylo vlastnické právo určeno, je jeho žaloba nedůvodná.“

Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že nalézací soud při rozhodování vycházel z (v rozsudku označené) judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), jakož i z nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. června 2017, č. j. 11 Co 124/2017-176, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem označených budov, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 159a o. s. ř. Vyložil mj., že: „Jestliže proběhlo v minulosti řízení, ve kterém bylo takovým deklaratorním výrokem rozhodnuto, že na základě právních skutečností ‚A‘, které byly v řízení přezkoumávány a hodnoceny, není dáno vlastnické právo účastníka ke dni rozhodnutí soudu, nemůže takové rozhodnutí založit překážku věci rozhodnutí pro případ tvrzení téhož účastníka, že jeho vlastnické právo vzniklo rovněž v minulosti na základě skutečnosti ‚B‘. Pokud tyto skutečnosti nebyly přezkoumány a nebyly předmětem předchozího řízení o určení vlastnického práva, nemůže se jednat o překážku věci rozhodnuté. Přijmout závěr, že takový účastník měl v předchozím řízení uplatnit včas ‚B‘, a pokud tak neučinil a v důsledku procesních pravidel o neúplné apelaci (§ 205a o. s. ř.) se jimi soudy již nemohly zabývat, a shledávat v tom překážku věci rozhodnutí, znamená povýšit procesní normu (tj. normu, skrze kterou má být uplatněno hmotné právo) nad toto hmotné právo, tj. povýšit formu nad obsah. Takový výklad § 159a odst. 4 o. s. ř. nepovažuje odvolací soud za správný.“ Poté se odvolací soud zabýval meritem věci a dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem označených budov.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávné aplikace § 159a o. s. ř., a dále týkající se pochybení odvolacího soudu při závěru o charakteru předmětného delimitačního protokolu jako nabývacího titulu předmětných nemovitostí. Předpoklady přípustnosti dovolání žalovaná vymezila s tím, že:

- „právní otázka, zda se jedná o věc rozhodnutou, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, aniž by ovšem z dovolání bylo zřejmé, z jakých konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu žalovaná tento předpoklad přípustnosti dovolání dovozuje;

- „odvolací soud se právní argumentací o odkazy soudu prvního stupně na rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu nezabýval“;

- „odvolací soud svůj závěr o charakteru delimitačního protokolu jako nabývacího titulu předmětných nemovitostí založil na nesprávném právním posouzení… i když měl k dispozici judikaturu dovolacího soudu, z níž je patrno, že dovolací soud tuto hmotně právní otázku rozhodoval rozdílně“, aniž by opět dovolatelka tuto odlišnou judikaturu detekovala.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud buďto napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, nebo rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce v písemném vyjádření k dovolání žalované navrhl, aby její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl závěru, že dovolání žalované je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka primárně poukazuje na porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních právo a svobod, namítá-li, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku se při rozhodování vůbec nezabýval právní argumentací, kterou soud prvního stupně čerpal z (v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) odkazované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností dovolacího soudu při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout k námitkám týkajícím se porušení základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nalus.usoud.cz a rozhodnutí Nejvyššího soudu na https://nsoud.cz).

Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15).

Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).

Uvedené požadavky lze přiměřeně vztáhnout i na situaci, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně je mj. založeno na právních závěrech judikovaných v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, respektive pokud soud prvního stupně má za to, že na jím zjištěné skutkové poměry v dané věci doléhá právní závěr, který Ústavní soud zaujal v předmětném nálezu, jímž je i rozhodující soud ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán.

Jestliže odvolací soud přistoupí ke změně rozsudku soudu prvního stupně, aniž by se ve svém rozhodnutí vypořádal s právní argumentací nalézacího soudu vycházející z jím označené judikatury Nejvyššího soudu, či dokonce Ústavního soudu, je tímto postupem porušeno právo ve sporu neúspěšného účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a naplněn důvod ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud proto ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle odst. 2 věty první téhož par. vrátil k dalšímu řízení, v němž odvolací soud při novém rozhodování zohlední judikaturu vztahující se k § 159a o. s. ř., na kterou soud prvního stupně v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku odkazuje a vychází z ní.

Dovolací soud jako obiter dictum připomíná, že předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je tedy totožnost obou věcí. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen soudem po právní stránce, nebo zda byl po právní stránce posouzen nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 735 a násl.).

Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k tzv. negativním podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího zastaví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008).

Překážka věci pravomocně rozhodnuté znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že jedná-li se v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. např. rozhodnutí ze dne 19. září 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, a ze dne 22. května 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 39/88). Znamená to tedy, že jestliže účastník v původním řízení objektivně mohl tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnost, jež by mohla být soudem shledána jako právně významná z hlediska meritorního rozsouzení věci, avšak z různých důvodů tak v původním řízení po právu, tj. řádně a včas neučinil, nemůže se téhož nároku ze stejného skutkového základu domáhat v novém řízení (k tomu srov. též Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 57 a násl.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2018



JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu