Rozhodnutí NS

5 Tdo 1427/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/23/2016
Spisová značka:5 Tdo 1427/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1427.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže
Dotčené předpisy:§ 248 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 1427/2015-108



U S N E S E N Í




Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2016 o dovoláních, která podali obvinění Ing. P. K. , H. Z. , a Ing. J. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 1 To 97/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 3/2013, t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Ing. P. K. , H. Z. a Ing. J. S. o d m í t a j í .



O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 68 T 3/2013, byli všichni obvinění (včetně spoluobviněné J. O. , která v této věci nepodala dovolání) uznáni vinnými přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněnému Ing. P. K. byl podle § 248 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dvou let. Rovněž mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, prokuristy a obdobné funkce v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty blíže specifikované ve výroku o trestu tohoto rozsudku. Obviněným H. Z. a Ing. J. S. soud uložil podle § 248 odst. 1 tr. zákoníku tresty odnětí svobody v trvání jednoho roku, jejichž výkon podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost D PLAST, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Výše uvedeného trestného činu se obvinění ve stručnosti dopustili tím, že
v době nejméně od 27. 1. 2011 do 13. 2. 2012, se záměrem získat pro obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o., respektive pro sebe jako její zaměstnance, neoprávněný majetkový prospěch, bez svolení a tedy v rozporu s ustanoveními § 18 a § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), využili know-how obchodní společnosti D PLAST, a. s., zejména informace o technologii výroby poplastovaných plechů značky Viplanyl, o recepturách na výrobu plastisolů, o strategii prodeje a o odběratelích, k nimž získali přístup v průběhu svého zaměstnání u této obchodní společnosti, a které byly také s jejich vědomím utajovány a chráněny jako obchodní tajemství ve smyslu § 17 obch. zák., přičemž obvinění jednali (konkrétní způsob jednání jednotlivých obviněných je blíže popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku) v úmyslu umožnit konkurenční obchodní společnosti 3VH Plastics, s. r. o., založené dne 14. 2. 2011, sestavit specifické nanášecí zařízení na výrobu poplastovaných plechů, opatřit všechen potřebný materiál a bez vlastní odpovídající přípravy zahájit výrobu a prodej poplastovaných plechů, které svými vlastnostmi byly prakticky totožné s výrobkem značky Viplanyl dodávaným na trh obchodní společností D PLAST, a. s., a jež byly i jejím dosavadním odběratelům poté nabízeny pod značkou Fatranyl, přičemž obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o., prodejem tohoto zboží dosáhla v průběhu roku 2011 čistého zisku ve výši nejméně 135 000 Kč.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni obvinění a v neprospěch obviněných rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně. Vrchní soud v Olomouci o těchto odvoláních rozhodl usnesením ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 1 To 97/2014, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

Citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadli obvinění Ing. P. K. , H. Z. a Ing. J. S. dovoláním. Obviněný Ing. P. K. podal toto dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Radovana Zubka, obviněná H. Z. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Soni Kozové a obviněný Ing. J. S. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Markéty Vojtáškové. Všichni dovolatelé uplatnili svůj mimořádný opravný prostředek odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Obviněný Ing. P. K. nejprve vznesl námitku týkající se soudy zjištěné výše neoprávněné výhody. Podle závěrů soudů obou stupňů získala obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o. neoprávněnou výhodu odpovídající čistému zisku ve výši 135 000 Kč za účetní období roku 2011. Podle obviněného Ing. P. K. však tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vymezuje protiprávní období od 27. 1. 2011 do 13. 2. 2012, přičemž podle vyjádření znalkyně nemuselo celkové hospodaření s přihlédnutím k počátku roku 2012 skončit s žádným ziskem, případně mohlo být i ztrátové. Odvolací soud k obviněnými tvrzené ztrátě (na úrovni teoretických úvah) poukázal na své stanovisko o využitelnosti písemností vyhotovených právnickou osobou jako podkladu pro tvorbu skutkových zjištění (viz strana 13 až 14 rozhodnutí odvolacího soudu). Tyto úvahy však podle obviněného Ing. P. K. nejsou správné, neboť v opačném případě by nebylo třeba vypracovávat znalecký posudek, a mohlo by se vycházet výlučně z listin právnických osob. Navíc obviněný při těchto úvahách o možné ztrátě za období od 1. 1. 2012 do 13. 2. 2012 vycházel toliko ze znaleckého posudku znalkyně Jarmily Trnkalové a znaleckého posudku znaleckého ústavu A&CE Consulting, s. r. o., podle nichž mohla obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o., za leden 2012 vygenerovat ztrátu ve výši až 892 000 Kč. Obviněný dále podotkl, že soud prvního stupně byl schopen snížit hodnotu čistého zisku dosaženého obchodní společností 3VH Plastics, s. r. o., za sledované období z částky 9 745 320 Kč (viz původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 68 T 3/2013) na současných 135 000 Kč. Takový rozdíl sám o sobě budí pochybnosti o řádném zjištění výše neoprávněné výhody. Dovolatel odkázal na pojem tzv. čistého prospěchu, který byl blíže vyložen např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008.

Následně se obviněný zaměřil na podle jeho názoru nesprávné právní posouzení znaku obchodního tajemství. Úvodem obecně namítl, že se soud prvního stupně vyhnul hodnocení problematiky obchodního tajemství ve smyslu § 17 obch. zák. a jeho jednotlivými zákonnými náležitostmi se prakticky nezabýval. K tomu obviněný odkázal na jednotlivá rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (ze dne 19. 4. 2013, 3. 8. 2015 a 17. 7. 2015), která se týkala posouzení případného zásahu do průmyslových práv obchodní společnosti D PLAST, a. s., a dovodil, že Úřad průmyslového vlastnictví opakovaně svými rozhodnutími potvrdil, že vše o výrobku Viplanyl (typ poplastovaného plechu vyráběného obchodní společností D PLAST, a. s.) bylo známo dávno před tím, než se obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o., začala výrobou poplastovaného plechu zabývat. Svou výhradu proto založil na tom, že v daném případě nebyl naplněn jeden ze znaků „obchodního tajemství“ spočívající v nedostupnosti skutečností tvořících jeho předmět v příslušných obchodních kruzích. Rovněž nebyl podle dovolatele naplněn další znak zajištění utajení skutečností tvořících obchodní tajemství. V případě PVC plastisolů měla do míchárny přístup celá řada zaměstnanců i z jiných obchodních společností, školní exkurze apod. Kromě toho zaměstnanci míchárny sice měli povinnost vkládat receptury do trezoru v dílně, avšak nebyla jimi dostatečně dodržována ani kontrolována a vynucována ze strany pověřených zaměstnanců obchodní společnosti D PLAST, a. s. Obviněný rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1568/2006, a na odborné vyjádření prof. JUDr. Petra Hajna, DrSc., ze dne 17. 10. 2013, týkající se trvání obchodního tajemství ve smyslu § 17 a § 19 obch. zák.

Obviněný Ing. P. K. závěrem svého dovolání uzavřel, že nebyly naplněny veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám Nejvyšší soud obviněného zprostil obžaloby.

Obviněná H. Z. rovněž uplatnila námitku nesprávně zjištěné výše neoprávněné výhody. Podle jejího přesvědčení se soud prvního stupně pro účely vymezení neoprávněné výhody zabýval pouze zjištěním výše čistého zisku (tedy částkou tvořenou položkami daňovými, kdy byly zohledněny vynaložené náklady obchodní společnosti 3VH Plastics, s. r. o., ve výši téměř 6 milionů Kč toliko v podobě odpisů). Vzhledem k tomu, že po datu 13. 2. 2012 (tj. poslední den trestného jednání obviněných) měla obchodní společnost na základě předběžného opatření povinnost zdržet se výroby, distribuce a prodeje poplastovaného plechu, a zákaz trvá do současné doby, je na místě, aby byly k tomuto datu zohledněny všechny náklady, nikoli pouze ty "daňově uznatelné", jež byly vzaty v potaz při výpočtu čistého zisku znalkyní.
Dále dovolatelka podotkla, že v souvislosti s neoprávněnými výhodami se hovoří o tzv. čistém prospěchu, a stejně jako obviněný Ing. P. K. odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008. V rámci zjišťování tohoto tzv. čistého prospěchu je podle dovolatelky nutné prověřit, jaké výdaje musel pachatel účelně vynaložit při opatřování komodit, jež byly předmětem „neoprávněného“ obchodování, neboť při zjišťování prospěchu lze od výtěžku protiprávní činnosti odečíst vše, co pachatel za účelem dokonání činu skutečně vynaložil. Pojem čistý zisk tak není totožný s pojmem čistého prospěchu. Oba soudy pochybily, když se zabývaly toliko zjištěním výše čistého zisku a při zjišťování výše neoprávněné výhody nezahrnuly veškeré judikaturou předpokládané položky v plné výši.

S ohledem na výše uvedené obviněná H. Z. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci, popřípadě i rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, a aby přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně aby Nejvyšší soud po zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, popřípadě i rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, rozhodl sám rozsudkem tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby.

Obviněný Ing. J. S. ve svém dovolání nejprve namítl, že soudy při posouzení výše neoprávněné výhody nezohlednily veškeré náklady, jež obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o., vynaložila pro jeho dosažení, když byla zohledněna pouze část nákladů ve výši daňových odpisů, tj. v částce 967 000 Kč. Dále rovněž poukázal na judikaturou zmiňovaný výklad tzv. čistého prospěchu s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 42/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 34/2007. Oba soudy měly podle dovolatele posoudit náklady na pořízení majetku ve výši 5 796 000 Kč jako účelně vynaložené na dosažení prospěchu a zohlednit je při jeho výpočtu.

Dovolatel stejně jako obviněný Ing. P. K. uplatnil námitku nesprávného právního posouzení pojmu obchodního tajemství. Uvedl, že porušování obchodního tajemství je jednání, jímž pachatel jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství. Avšak podle jeho názoru za tuto jinou osobu nelze považovat někoho, komu již předtím byl předmět obchodního tajemství znám. Rovněž lze ze skutkové věty dovodit, že on sám žádné know-how obviněnému Ing. P. K. nesdělil či nezpřístupnil, naopak tyto informace pouze přijímal. Jeho jednání tak nelze kvalifikovat jako porušení obchodního tajemství a postihovat je prostředky trestního práva.

V závěru svého dovolání obviněný Ing. J. S. vznesl námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Podle dovolatele nelze z žádného důkazu dovodit závěr o tom, že měl ve svém notebooku informace, které lze považovat za obchodní tajemství, že právě tyto informace byly také sděleny či zpřístupněny obchodní společnosti 3VH Plastics, s. r. o., a také že by v obchodní společnosti D PLAST, a. s., během svého zaměstnání získal jakékoli informace a znalosti ohledně komponentů a sestavení nanášecího zařízení či samotné výroby na tomto zařízení.

Obviněný Ing. J. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve shrnul zjištěný skutkový stav a konkrétní dovolací námitky jednotlivých obviněných a vyslovil názor, že v dané věci nedošlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Rovněž právní posouzení jednání vyplývajícího z rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku je podle státního zástupce bezvadné a zákonu odpovídající. Dále poukázal na to, že absolutní většina námitek všech dovolatelů je obsahově shodná s těmi, které již byly uplatněny v předchozím řízení a oba soudy na ně dostatečně reagovaly. Proto odkázal v podrobnostech na příslušnou část odůvodnění rozhodnutí zejména odvolacího soudu. V závěru svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že dovolací námitky neodpovídají ani zákonnému vymezení žádného z dovolacích důvodů, a navrhl, aby byla dovolání všech obviněných odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných obsahují veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se Nejvyšší soud zabýval konkrétními výhradami dovolatelů z hlediska namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, § 89 a násl. tr. řádu, § 207 a násl. tr. řádu a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.

Nejvyšší soud pro přehlednost uvádí, že ustanovení § 248 tr. zákoníku obsahuje čtyři samostatné základní skutkové podstaty v prvních dvou odstavcích. V prvním odstavci zákon sankcionuje pachatele, který poruší jiný právní předpis o nekalé soutěži tím, že při účasti v hospodářské soutěži svým jednáním naplní některou z jednotlivých skutkových podstat nekalé soutěže podle § 4452 obch. zák., a to klamavé reklamy, klamavého označování zboží a služeb, vyvolávání nebezpečí záměny, parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, podplácení, zlehčování, srovnávací reklamy, porušování obchodního tajemství, nebo ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí (§ 248 odst. 1 tr. zákoníku). Ve druhém odstavci je postihováno jednání pachatele, který buď v rozporu s jiným právním předpisem na ochranu hospodářské soutěže se svým konkurentem uzavře dohodu o určení ceny, dohodu o rozdělení trhu nebo jinou dohodu narušující hospodářskou soutěž (alinea 1), nebo v rozporu s jiným právním předpisem o veřejných zakázkách poruší závažným způsobem závazná pravidla zadávacího řízení (alinea 2), nebo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, kolektivního investování, penzijního připojištění a pojišťovnictví, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti (alinea 3), a vždy tím zároveň buď způsobí ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, nebo opatří sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody (§ 248 odst. 1, 2 tr. zákoníku). V případě všech vymezených skutkových podstat jde o normy s blanketovou (blanketní) dispozicí, a proto předpisy, na něž trestní zákoník odkazuje, tvoří součást trestněprávní normy (viz Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2499 až 2500 s.).

Právním předpisem o nekalé soutěži se v době, kdy byl v dané věci posuzovaný čin spáchán, rozuměl zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a jeho znění je proto významné pro vymezení definic jednotlivých pojmů, které tvoří znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu a jež byly dovolateli zpochybněny. Nekalá soutěž je upravena v dílu II., hlavy V., části první (§ 44 až § 52) tohoto zákona. Za nekalou soutěž tento zákon považoval jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Porušením pravidel hospodářského styku formou nekalé soutěže představovalo mimo jiné porušování obchodního tajemství (§ 51 obch. zák.).

Porušování obchodního tajemství je (ve smyslu odpovídajícího znění obchodního zákoníku) jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství (§ 17 obch. zák.), které může být využito v soutěži a o němž se dověděl tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným (např. z technických předloh, návodů, výkresů, modelů, vzorů) na základě jeho pracovního vztahu k soutěžiteli nebo na základě jiného vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán [§ 51 písm. a) obch. zák.], nebo vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu [§ 51 písm. b) obch. zák.].

Povinnost zachovávat obchodní tajemství trvá i po skončení pracovního či jiného poměru mezi podnikatelským subjektem (zaměstnavatelem) a zaměstnancem, až do okamžiku, do kterého mají skutečnosti, jež jsou předmětem obchodního tajemství, podle vůle podnikatelského subjektu zůstat utajeny, popř. do doby, kdy se již jinak staly obecně známými (viz Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2500 až 2512 s.).

Skutková podstata ustanovení § 248 odst. 1 tr. zákoníku tedy vyžaduje, aby pachatel mimo porušení jiného právního předpisu o nekalé soutěži svým nekalosoutěžním jednáním způsobil ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo opatřil sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Zejména tím se trestný čin nekalé soutěže ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zákoníku liší od obchodněprávní úpravy nekalé soutěže podle § 44 a násl. obch. zák., kdy z hlediska obchodněprávní úpravy na rozdíl od trestního zákoníku není podmínkou, aby taková ujma skutečně vznikla, ale pro postih podle § 53 a násl. obch. zák. postačí, že její vznik objektivně hrozí (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, 124 s.).

Všichni dovolatelé shodně uplatnili námitku týkající se nesprávně zjištěné výše neoprávněné výhody, přičemž jednotliví obvinění argumentovali částečně odlišným způsobem, nicméně se v závěru dobrali prakticky stejného výsledku. Obviněný Ing. P. K. dovodil, že v období roku 2012 nemuselo dojít k zisku (ve smyslu neoprávněné materiální výhody), ale naopak k hospodářské ztrátě, v důsledku které by celková výhoda obchodní společnosti 3VH Plastics, s. r. o., v předmětném období od 27. 1. 2011 do 13. 2. 2012 s největší pravděpodobností nedosahovala částky 50 000 Kč (tj. prospěch většího rozsahu podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Obvinění H. Z. a Ing. J. S. jsou přesvědčeni, že by měly být zohledněny veškeré náklady, které obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o., účelně vynaložila při opatřování komodit, jež byly předmětem její podnikatelské činnosti vztahující se k posuzovanému protiprávnímu jednání. Do těchto nákladů tedy řadí i pořízení tzv. dlouhodobého majetku (který je celkově ve výši 5 796 000 Kč). Při takovém postupu by náklady byly zcela jistě vyšší než ty, které zohlednila znalkyně při výpočtu tzv. čistého zisku (tj. ve výši daňových odpisů, které činily 967 000 Kč). Celkový výsledek hospodaření obchodní společnosti 3VH Plastics, s. r. o., za období od 27. 1. 2011 do 13. 2. 2012 by byl podle těchto dovolatelů zcela jiný a prospěch získaný obchodní společností 3VH Plastics, s. r. o., by rovněž s největší pravděpodobností nedosahoval většího rozsahu, tj. částky nejméně 50 000 Kč. Všichni obvinění shodně odkázali na pojem tzv. čistého prospěchu, který byl Nejvyšším soudem vyložen např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 42/2007, s tím, že měl být na tuto situaci přiměřeně aplikován.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že skutková podstata trestného činu podle § 248 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje znak opatření prospěchu většího rozsahu, nýbrž znak opatření neoprávněných výhod ve větším rozsahu. Jak bylo vysloveno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 42/2007, gramatickým výkladem těchto pojmů lze dospět k závěru, že pojem výhoda je širší než pojem prospěch. Rovněž komentář k trestnímu zákoníku upozorňuje v souvislosti s definováním těchto pojmů na to, že pojem výhoda je širší než materiální prospěch, a proto zahrnuje i výhody imateriální, které se však s ohledem na to, že jde o hospodářskou soutěž, mohou v konečném důsledku, nikoli však bezprostředně, projevit i v majetkové sféře soutěžitele, který takové výhody získal (viz Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2514 s.).

Jinými slovy, v rámci opatření neoprávněných výhod může jít jak o výhody materiální, tak i o výhody imateriální povahy. Neoprávněné výhody majetkového charakteru budou zpravidla mít povahu majetkového prospěchu, který je vyjádřitelný v penězích, a to i např. ve formě zisku nebo jiného přírůstku na majetku. Majetkový prospěch se chápe jako hmotný přírůstek, který nastal (projevuje se) v majetkové sféře soutěžitele a je objektivně vyjádřitelný všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Neoprávněné výhody imateriální povahy mají zpravidla ten důsledek, že konkurent, který narušil hospodářskou soutěž nekalosoutěžním jednáním, v důsledku toho rozvíjí svůj podnik, rozšiřuje dosavadní provoz, např. výrobu, poskytování služeb, zvětšuje svůj sortiment o nové výrobky či služby, získává lepší postavení na trhu, a někdy může dokonce i diktovat podmínky na trhu v určitém teritoriu a období, popř. také expanduje na nové trhy apod.

Neoprávněné výhody musí být opatřeny ve větším rozsahu. Pro určení většího rozsahu neoprávněných výhod sice bezprostředně neplatí výkladové pravidlo uvedené v § 138 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně pokud mají výhody materiální povahu obecně vyčíslitelnou v penězích, lze znak většího rozsahu zpravidla dovodit při částce nejméně 50 000 Kč. Jde-li o výhody imateriální povahy, pak jejich význam by měl být z hlediska závažnosti srovnatelný s větším rozsahem materiálních výhod. Větší rozsah opatřených neoprávněných výhod může být naplněn částečně materiálními výhodami a částečně imateriálními výhodami. Kritéria jsou převážně ekonomické povahy a mohou se i různě prolínat (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2514 až 2515 s.).

Jak je patrné z rozhodnutí soudů obou stupňů, přistupovaly k určení neoprávněně opatřených výhod obchodní společností 3VH Plastics s. r. o. v důsledku žalovaného jednání všech obviněných výlučně z pohledu jejich materiální povahy, a zcela opomněly možné imateriální aspekty těchto výhod, jež jmenovaná obchodní společnost získala. Je přitom zřejmé, že právě výhody imateriální povahy byly v posuzovaném případě značné a jejich existence je relevantní ve vztahu k naplnění znaku získání neoprávněných výhod v rámci trestného činu podle § 248 odst. 1 tr. zákoníku.

Mezi výhodami imateriální povahy je možné vyzdvihnout skutečnost, že obvinění prakticky umožnili obchodní společnosti 3VH Plastics, s. r. o., její obchodní činnost v oboru, ve kterém měla poškozená obchodní společnost D PLAST, a. s., díky svému know-how na výrobu plastisolů a poplastovaných plechů na českém trhu výsadní postavení. Obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o., mohla na základě poskytnutých informací, které jí byly opatřeny díky trestnému jednání obviněných (tj. porušení obchodního tajemství), zahájit provoz pouze s minimálními předchozími přípravami týkajícími se procesu výroby. Samotná technologie výroby poplastovaného plechu značky Viplanyl byla vyvinuta u obchodní společnosti D PLAST, a. s., díky několikaletému úsilí jejich zaměstnanců a opatřování potřebných podkladů k zahájení této specifické úpravy plechů. Byla to právě obchodní společnost D PLAST, a. s., která si na základě teoretických resp. technických informací objednala u dodavatelů jednotlivé dílčí komponenty, ze kterých následně sestavila unikátní strojní zařízení ke spuštění výroby poplastovaných plechů. Konkrétní činnost jednotlivých obviněných, v jejímž rámci si opatřovali nezbytné dokumenty a kontakty k provozování výroby stejného druhu, (byť výsledný produkt nesl jiný název), je podrobně popsána soudem prvního stupně především na straně 41 a 42 odsuzujícího rozsudku, a to včetně odkazu na důkazy, na jejichž základě mohla být protiprávní činnost obviněných odhalena a prokázána. Zejména obvinění Ing. P. K. a Ing. J. S. jednali s dodavateli, a při jejich objednávkách pro obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o., bylo výslovně zmíněno, že požadují stejné zařízení, které bylo dodavatelům již jednou zhotoveno. Rovněž bylo prokázáno, že výrobek obchodní společnosti 3VH Plastics, s. r. o., označený jako „Fatranyl“ je téměř identický s výrobkem značky „Viplanyl“, který vyvinula a distribuovala poškozená obchodní společnost D PLAST, a. s. Tzv. nový výrobek značky Fatranyl byl uveden na trh během pár měsíců, a např. zkoušky hořlavosti se prokazatelně neprováděly na tomto výrobku (Fatranyl), nýbrž na původním výrobku značky Viplanyl. Rovněž díky tomu, že obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o., byla schopná vyrábět poplastované plechy s téměř totožnými vlastnostmi jako výrobek značky Viplanyl, se mohla obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o., stát výhradním dodavatelem poplastovaných plechů obchodní společnosti Fatra, a. s., jíž do doby, než obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o., začala s výrobou poplastovaných plechů, dodávala výrobky výhradně poškozená obchodní společnost D PLAST, a. s. (byť nepřímo přes slovenskou obchodní společnost FATRA IZOLFA, a. s.). Na základě výše uvedeného je tak zjevné, že znak opatření neoprávněných výhod ve větším rozsahu byl naplněn již (nikoli pouze) v rovině imateriálních výhod. Jejich význam je z hlediska závažnosti srovnatelný s větším rozsahem materiálních výhod, resp. jeví se být daleko širší a významnější z hlediska posuzování celého souboru neoprávněných výhod, jež byly opatřeny ve prospěch obchodní společnosti 3VH Plastics, s. r. o.

Jak bylo již řečeno výše, soudy obou stupňů se při určování rozsahu neoprávněných výhod zaměřily výhradně na materiální prospěch, jehož se mělo dostat obchodní společnosti 3VH Plastics s. r. o. jako podnikatelskému subjektu v podobě čistého zisku za hospodářský rok 2011. V původním rozsudku ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 68 T 3/2013, dospěl soud prvního stupně k závěru, že zisk obchodní společnosti 3VH Plastics, s. r. o., z prodeje zboží činil 9 745 320 Kč. Toto rozhodnutí bylo na podkladě odvolání obviněných zrušeno odvolacím soudem s tím, že k objasnění této otázky bude nutné přibrat znalce z oboru ekonomika a zohlednit jednotlivé položky nákladů na výrobu (viz strana 13 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 1 To 85/2013). Soud prvního stupně tedy následně ustanovil znalkyni z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá se specializací daně J. T. Podle jejího znaleckého zkoumání činil čistý zisk zvýhodněného soutěžitele za účetní období roku 2011 celkem 135 000 Kč, přičemž znalkyně v souladu s názory soudní praxe zohlednila prvotní investice a jiné provozní a finanční náklady, které bylo nutné k zahájení výroby a běžného provozu vynaložit (tzn. například nájem výrobních prostor, energie, leasingové splátky, pojištění, úroky z úvěrů apod.). Obvinění v dovoláních přesto nesouhlasili s výší odečtených nákladů a domáhaly se započtení dalších investic, např. nákladů na pořízení dlouhodobého majetku apod. Nejvyšší soud však nemůže akceptovat takové výhrady obviněných, jež navíc samy o sobě spadají do oblasti hodnocení znaleckého posudku jako důkazu. Z majetkového prospěchu, kterého měl dosáhnout zvýhodněný podnikatelský subjekt díky neoprávněnému opatření informací tvořících obchodní tajemství, nelze odečítat veškeré výdaje, které musela obchodní společnost v předmětné době vynaložit (např. investice učiněné za účelem rozšiřování podniku v podobě pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku, zřízení finančního leasingu na automobily značky Fabia a Škoda Superb sloužící k jízdám zaměstnanců apod.), ale z hlediska určení rozsahu majetkových výhod je možné přihlížet k těm výdajům, jež jsou relevantní k následku protiprávního jednání obviněných a které byly skutečně vynaloženy v souvislosti se získáním neoprávněné výhody. Současně, jak již bylo naznačeno, je pro výsledné určení tohoto znaku skutkové podstaty přečinu podle § 248 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku významné, že soud prvního stupně podrobil znalecký posudek pečlivému hodnocení a že kriticky posuzoval veškeré závěry vyslovené jmenovanou znalkyní ve vztahu k dalším ve věci opatřeným důkazům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, publikovaný pod č. 73 v sešitu 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Pokud dovolatelé odkázali na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se tzv. čistého prospěchu, je nutné připomenout, že (jak bylo již řečeno výše) pojem tzv. čistého prospěchu nelze zaměňovat s pojmem neoprávněné výhody, neboť se jedná o pojem širší, který v sobě zahrnuje nejen majetkový prospěch (jehož výše byla soudem prvního stupně zcela správně zjištěna), nýbrž i výhody nemateriální povahy. Ačkoli soudy nevěnovaly v podstatě žádnou pozornost konkrétním výhodám imateriální povahy, které v důsledku jednání obviněných získala obchodní společnost 3VH Plastics s. r. o., je zcela evidentní, že jejich rozsah výrazně převýšil samotný penězi vyjádřený „čistý zisk“ za období téměř pokrývající časové vymezení skutku ve výroku o vině. Jmenovaný podnikatelský subjekt díky obviněným získal nejen zásadní podklady tvořící obsah obchodního tajemství pro samotnou výrobu poplastovaných plechů, ale rovněž odběratele, jimž nabídl nižší cenu než konkurenční poškozená obchodní společnost D PLAST, s. r. o. V tomto případě tudíž vůbec nelze uvažovat o možném snížení rozsahu neoprávněně získaných výhod, jak se obvinění domáhali, neboť byly z podstatně významnější části tvořeny právě výhodami nemajetkové povahy.

Kromě uvedeného je možné znovu zdůraznit, že podle dosavadní soudní praxe je při stanovení tzv. čistého prospěchu potřebné prověřit, jaké výdaje musel pachatel účelně vynaložit při opatřování komodit, jež byly předmětem jeho obchodování vztahujícího se k projednávané trestné činnosti, neboť při zjišťování prospěchu lze od výtěžku pachatelovy činnosti odečíst vše, co pachatel skutečně vynaložil. Takovým postupem se však soudy při zjišťování výše neoprávněné výhody (v podobě materiálního prospěchu) řídily, když zohlednily prvotní investice a jiné provozní a finanční náklady, které byly zvýhodněným soutěžitelem skutečně vynaloženy v souvislosti se získáním neoprávněné výhody (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 42/2007, usnesení ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 34/2007, usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008 a usnesení ze dne 8. 10 2014, sp. zn. 5 Tdo 884/2014).

V čistě teoretické rovině Nejvyšší soud konstatuje, že se soudy mohly rovněž zaměřit na zjištění výše újmy, kterou obvinění svým jednáním způsobili jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, tedy v tomto případě obchodní společnosti D PLAST, a. s., protože trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí nejen ten, kdo sobě nebo jinému ve větším rozsahu opatří neoprávněné výhody, nýbrž i ten, kdo způsobí ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům.

Ke způsobení újmy ve větším rozsahu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům se vyjádřil soud prvního stupně na straně 44 rozsudku s tím, že byť se poškozený připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody řádně a včas, je nutné zohlednit, že ustanovení § 248 tr. zákoníku nepředpokládá způsobení škody, ale získání prospěchu pro sebe nebo pro někoho jiného, a proto ho odkázal s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. K výše uvedenému však Nejvyšší soud podotýká, že tento závěr vyjádřený v rozsudku soudu prvního stupně není přesný. Skutková podstata trestného činu podle § 248 odst. 1 tr. zákoníku sice skutečně neobsahuje znak „škody“, ale za to obsahuje znak „újmy“, což je pojem širší, který v sobě zahrnuje nejen újmu majetkovou, ale i újmu nemajetkové povahy. Jinými slovy pro naplnění znaku způsobení újmy jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nemusí dojít ke způsobení škody v majetkové sféře těchto jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů, v tom případě však musí minimálně dojít ke způsobení újmy v jejich nemajetkové sféře. Újma způsobená jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům musí být způsobena ve větším rozsahu. Pro určení tohoto většího rozsahu platí přiměřeně to, co bylo již řečeno v rámci opatření neoprávněných výhod ve větším rozsahu.

Majetková újma bude mít zpravidla povahu škody vyjádřitelné v penězích. Újma je však širší pojem než škoda, a proto zahrnuje i újmu imateriální, která se však s ohledem na to, že jde o hospodářskou soutěž, může v konečném důsledku, nikoli však bezprostředně, projevit i v majetkové sféře. K újmě u soutěžitelů nebo spotřebitelů musí skutečně dojít. Byť trestní zákoník zde používá množné číslo, postačí i způsobení újmy jedinému soutěžiteli nebo spotřebiteli, pokud splňuje požadavek na větší rozsah. Újma majetkového charakteru bude zpravidla mít povahu škody vyjádřitelné v penězích, a to i např. ve formě ušlého zisku. Škoda se chápe jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za újmu v nemajetkové sféře se např. považuje poškození dobré pověsti soutěžitele, jeho dobrého jména, důvěryhodnosti jeho podniku, snižování kvality jeho výrobků, narušení chodu nebo rozvoje podniku soutěžitele apod. Za narušení chodu nebo rozvoje podniku soutěžitele se považuje omezení dosavadního provozu, např. výroby, poskytování služeb apod., anebo znemožnění rozšíření tohoto provozu na nové trhy, o nové výrobky a služby apod. Jde tedy o negativní dopad na celkové stávající či budoucí fungování podniku poškozeného soutěžitele, a to např. v podobě ztráty nikoli zanedbatelného počtu zákazníků či odběratelů (viz Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. § 140 až 421. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 2512 až 2513 s.).

K újmě v nemajetkové sféře se nevyjádřil ani soud prvního stupně ani soud odvolací (soud druhého stupně se ke způsobení újmy vyjádřil na straně 16 svého rozhodnutí, avšak pouze z hlediska majetkového charakteru). Přitom soudy obou stupňů měly k dispozici vyjádření poškozené obchodní společnosti D PLAST, a. s., k náhradě škody (viz strana 37 rozsudku soudu prvního stupně), z něhož vyplývá, že jednání obviněných vedlo předně k narušení vztahů mezi poškozenou obchodní společností a jejími odběrateli a současně k nutnosti snížit prodejní cenu pod tlakem nabídek obchodní společnosti 3VH Plastics, s. r. o., průměrně na jednom poplastovaném plechu o více než 30 Kč. Za nejtíživější důsledek nekalé výroby a prodeje poplastoveného plechu považovala poškozená obchodní společnost nahrazení dodávek jeho výrobků (pozn. poplastovaných plechů značky Viplanyl) na trhu, zejména v systému Fatrafol obchodní společnosti Fatra, a. s., dodávkami výrobků obchodní společnosti 3VH Plastics, s. r. o. (pozn. poplastovaných plechů značky Fatranyl). Do té doby byla obchodní společnost D PLAST, a. s., výhradním dodavatelem poplastovaných plechů do celého systému Fatrafol.

Nejvyšší soud tak může shrnout, že se soudy obou stupňů podrobně nevyjádřily k naplnění znaku způsobení újmy ve větším rozsahu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, (především tedy ke způsobení újmy v nemajetkové sféře poškozené obchodní společnosti D PLAST, a. s.; k majetkové újmě se - byť v případě soudu prvního stupně částečně nepřesně - vyjádřily soudy obou stupňů), a v rámci znaku opatření neoprávněných výhod se zabývaly pouze kritériem majetkovým. Přesto určení rozsahu ve smyslu znaku skutkové podstaty přečinu podle § 248 odst. 1 tr. zákoníku takovýmto způsobem postačovalo k jeho naplnění, neboť již pouze neoprávněné majetkové výhody byly opatřeny v rozsahu 135 000 Kč. Soudy tak postupovaly výrazně ve prospěch všech obviněných, neboť při správném posuzování získaných neoprávněných výhod obchodní společností 3VH Plastics, s. r. o. by byl jejich rozsah daleko širší. Rozhodně totiž nelze akceptovat názor, který dovolatelé vyslovili, že v následujícím roce (2012) by zvýhodněná obchodní společnost dosáhla hospodářské ztráty, z čehož dovozovali svou beztrestnost. Nejen s přihlédnutím k získání imateriálních výhod, které vysoce překročily hranici většího rozsahu a které soudy vůbec nebraly v potaz, je nepochybné, že objektivní stránka citovaného přečinu byla podle zákonných předpokladů naplněna. Zejména však nelze závěr o určení neoprávněné výhody (byť pouze kritériem materiální povahy) založit na výsledku hospodaření účetního období zvýhodněného subjektu. Ten totiž může být ovlivněn širokou škálou okolností, jež nemají souvislost s nekalosoutěžním jednáním předpokládaným v ustanovení § 248 tr. zákoníku, za něž jsou pachatelé postihováni v trestním řízení.

Další společná námitka dovolatelů se týkala otázky obchodního tajemství podle § 17 obch. zák. Tuto výhradu uplatnil obviněný Ing. P. K. a Ing. J. S. , byť se jejich argumenty částečně lišily.

Úvodem je možné připomenout, že obchodní tajemství podle § 17 obch. zák. je pojmově vymezeno těmito znaky: jedná se o skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy, tyto skutečnosti souvisejí s podnikem, mají skutečnou nebo alespoň potenciální hodnotu, ať již materiální či nemateriální povahy, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, podnikatel má zájem na jejich utajení a jejich utajení odpovídajícím způsobem zajišťuje. Z definice podniku plyne, že dalším znakem skutečností tvořících obchodní tajemství je, že patří podnikateli.

Mezi skutečnosti obchodní povahy, které lze považovat v určitém konkrétním případě za obchodní tajemství, patří např. seznamy zákazníků, popřípadě dodavatelů, obchodní plány, cenové kalkulace, výrobní náklady, marketinkové studie, připravované vzorníky atd. Za skutečnosti výrobní povahy tvořící obchodní tajemství lze považovat výrobní programy, technologické postupy, výrobní vzory a prototypy, receptury atd. Ke skutečnostem technické povahy, které lze chránit jako obchodní tajemství, se dají řadit technické výkresy, projektová dokumentace atd.

Obchodní tajemství bude mít určitou hodnotu tehdy, je-li jeho vyzrazení způsobilé se dotknout současného nebo budoucího hospodářského výsledku podnikatele.

K zajištění utajení obchodního tajemství může sloužit celá řada prostředků, použitých podle povahy utajovaných skutečností, od prostředků materiálních (trezory, bankovní schránky, poplašná zařízení apod.) přes organizační (pečlivé vymezení okruhu osob, které musejí být se skutečnostmi tvořícími obchodní tajemství seznámeny, přijetí organizačních opatření k tomu, aby jiné osoby přístup k těmto skutečnostem neměly) po smluvní (zapracování povinnosti utajovat určité skutečnosti do smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a osobou, která má přístup k obchodnímu tajemství), včetně případných sankcí.

Kterákoli z výše uvedených skutečností však ztratí charakter obchodního tajemství, stane-li se v příslušných obchodních kruzích běžně dostupnou, nebo jestliže podnikatel nemá zájem ji nadále utajovat anebo ji přestal odpovídajícím způsobem utajovat (viz Štenglová, I., Plíva S., Havel, B., a kol., Obchodní zákoník. 13. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, s. 53 až 54).

Nutno poznamenat, že argumenty dovolatele Ing. P. K. týkající se nenaplnění některých znaků obchodního tajemství jsou výhradami opakovaně uváděnými již od počátku trestního řízení, přičemž se k nim soudy obou stupňů dostatečným a zcela přesvědčivým způsobem vyjádřily. Nadto obviněný fakticky nesouhlasí s hodnocením důkazů oběma soudy a napadá tak soudy zjištěný skutkový stav. Vzhledem k tomu, že takto formulovaná námitka nespadá pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, není způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Proto již nad rámec této povinnosti Nejvyšší soud uvádí, že pokud obviněný zmínil nenaplnění znaku nedostupnosti skutečností tvořících předmět obchodního tajemství v příslušných obchodních kruzích (přičemž odkázal na příslušná rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví), vyjádřil se k tomu již soud prvního stupně v tom směru, že nepřikládá těmto rozhodnutím větší váhu, protože nároky na zapsání do seznamu vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví jsou jiné, než posouzení skutečností jako obchodního tajemství podle § 17 obch. zák. Kromě toho se Úřad průmyslového vlastnictví vyjadřuje k tomu, co je a co není chráněným technickým řešením. Je však na soudu, aby posoudil jednání konkrétních osob a na základě provedeného dokazování v hlavním líčení zjistil, zda konkrétní fyzická či právnická osoba jednala v rozporu s právním předpisem o nekalé soutěži tím, že porušila obchodní tajemství (viz strana 40 a 42 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud na toto stanovisko následně odkázal na straně 15 svého usnesení.

Nejvyšší soud k tomu může pouze dodat, že všechna rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, na která obviněný odkázal, se týkala pouze průmyslových práv k poplastovaným plechům a tzv. nanášecí kabině sloužící k jejich výrobě. Avšak předmětem obchodního tajemství byly i další skutečnosti, jako například receptury na výrobu plastisolů, informace o strategii prodeje a o odběratelích obchodní společnosti D PLAST, a. s., a další interní dokumenty, k nimž obvinění získali přístup v průběhu svého zaměstnání u této obchodní společnosti, a které byly také s jejich vědomím utajovány a chráněny jako její obchodní tajemství ve smyslu § 17 obch. zák.

Obviněný Ing. P. K. následně dovodil, že nebyl naplněn ani znak zajištění utajení skutečností tvořících obchodní tajemství, protože v případě PVC plastisolů měla do objektu obchodní společnosti přístup celá řada zaměstnanců jiné společnosti, školní exkurze apod. Zaměstnancům míchárny sice bylo uloženo vkládat receptury do trezoru v dílně, svou povinnost však vždy neplnili a dodržování těchto pravidel nebylo dostatečně kontrolováno a vynucováno. Jak bylo již zmíněno, obviněný tuto námitku vznesl již v rámci předchozího řízení a odvolací soud se s ní dostatečně vypořádal na straně 14 až 15 napadeného usnesení. Užitá argumentace soudu druhého stupně je zcela správná, v podstatě není třeba k ní čehokoli dodávat, neboť je zcela zřejmé, že školní exkurze či případné osoby, jež se nezapojovaly do samotné technologie tzv. míchání, si bez dalšího nemohly opatřit nezbytné podklady pro využití, resp. zneužití potřebných informací, jež byly zpřístupněny jen určenému okruhu pověřených zaměstnanců. Nejedná se o jednoduchou recepturu, naopak vyžaduje odbornou způsobilost pro toho, kdo podle ní má postupovat a podílet se na této fázi výroby poplastovaných plechů. Námitka obviněného Ing. P. K. je v tomto smyslu zcela bezdůvodná.

Na druhou stranu obviněný Ing. J. S. založil svou námitku nesprávného právního posouzení obchodního tajemství na zcela jiných argumentech, avšak ani s těmi se nemohl Nejvyšší soud ztotožnit. Dovolatel správně konstatoval, že porušování obchodního tajemství je jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství. Současně však tvrdil, že za takovou jinou osobu nelze považovat někoho, komu již obchodní tajemství bylo známo. Nejvyšší soud podotýká, že taková úvaha je zcela mimo oblast logického myšlení a zejména pomíjí předmět ochrany, na něž dopadá ustanovení § 248 tr. zákoníku. Postihuje totiž pachatele, kteří nedbají na dodržování pravidel hospodářské soutěže v podmínkách tržního hospodářství. Pravidla hospodářské soutěže stanovená v právních předpisech určují meze, za nichž se může svobodně rozvíjet a uskutečňovat hospodářská činnost soutěžitelů na trhu výrobků, služeb apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 43/98, uveřejněný pod č. 23/1999-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Provedenými důkazy bylo prokázáno, že obchodní společnost 3VH Plastics, s. r. o., skutečnosti, které tvořily předmět obchodního tajemství obchodní společnosti D PLAST, a. s., získala až prostřednictvím obviněných v jejich postavení bývalých zaměstnanců, kteří byli povinni zachovávat obchodní tajemství i po ukončení pracovního či jiného poměru mezi nimi a poškozeným podnikatelským subjektem, dokonce až do okamžiku, do něhož měly zůstat podle vůle obchodní společnosti D PLAST, a. s., utajeny, eventuálně dokud se nestaly obecně známými. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Všichni obvinění získali, resp. si opatřili, předmět obchodního tajemství neoprávněně a následně jej využili bez svolení jeho držitele ve prospěch nového podnikatelského subjektu.

Dále se obviněný Ing. J. S. vyjádřil v tom smyslu, že ze skutkové věty vyplývá, že spoluobviněnému Ing. P. K. nesdělil ani nezpřístupnil know-how obchodní společnosti D PLAST, a. s., naopak tyto informace pouze sám přijímal. V tomto smyslu dovolatel zjevně vychází z odlišného skutkového stavu, než jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Je možné konstatovat, že konkrétní protiprávní jednání Ing. J. S. nespočívalo pouze v pasivním příjímání informací od obviněného Ing. P. K. Do trestné činnosti se zapojil i aktivním jednáním, které je dále popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (tj. zkopíroval dokumenty ... , tyto informace dále užíval ..., apod.). Navíc nelze pominout, že obvinění se trestné činnosti dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž o společné jednání (současně probíhající nebo postupně na sebe navazující) jde také v případech, kdy každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, uveřejněné pod č. 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (viz rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, uveřejněný pod č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66, publikované pod č. 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe dokonce nevyžaduje, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009, uveřejněné pod č. 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za vhodné podotknout, že soudy v případě obviněných postupovaly v jejich prospěch, pokud neposoudily jejich jednání jako čin spáchaný organizovanou skupinou [přitěžující okolnost vyjmenovaná v § 42 písm. o) tr. zákoníku]. Způsob provedení činu, určitá dělba úkolů mezi jednotlivé spoluobviněné, plánovitost a koordinovanost protiprávní činnosti a další nakládání se získanými podklady v rámci nově založeného podnikatelského subjektu, to vše charakterizovalo obviněné jako pachatele sdružené v organizovanou skupinu, jak ji definuje platná soudní judikatura (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76, publikované pod č. 53/1976-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, publikovaný pod č. 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně jako v případě obviněného Ing. P. K. nelze uvedenou výtku považovat za opodstatněnou.
    V závěru svého dovolání se Ing. J. S. vyjádřil v tom smyslu, že podle jeho názoru z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a dospěl tak k závěru, že soudem učiněná skutková zjištění ohledně jeho osoby jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Podle obviněného nelze z žádného provedeného důkazu dovodit závěr o tom, že by měl ve svém notebooku informace, které lze považovat za obchodní tajemství a že právě tyto informace byly také sděleny či zpřístupněny obchodní společnosti 3VH Plastics, s. r. o. Rovněž nesouhlasil se závěrem soudů, že získal během svého zaměstnání v obchodní společnosti D PLAST, a. s., jakékoli informace a znalosti ohledně komponentů a sestavení nanášecího zařízení či znalosti týkající se výroby na něm.

    Nejvyšší soud připomíná, že zjištění tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá především Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do pravomocných rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud neshledal v projednávané trestní věci v postupu soudů obou stupňů žádnou skutečnost, která by mohla znamenat zásah do procesních práv obviněného Ing. J. S. (ani spoluobviněných), jak jsou garantována v ústavních zákonech. Kromě toho skutková zjištění soudů, které obviněný zpochybnil, jsou opřena především o listinné důkazy, jejichž obsah dovolatel nijak v řízení před soudy nerozporoval (viz strana 35 až 36 rozsudku soudu prvního stupně). Je tak možné konstatovat, že skutkový stav uvedený soudem prvního stupně zcela logicky vyplývá z provedených důkazů a navazuje na jejich obsah. Tento soud učinil velmi podrobné dokazování a v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu tak měl dostatečný podklad pro rozhodnutí o podané obžalobě. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů je logické, skutkový stav věci je dostatečně popsán a veškeré důkazy byly hodnoceny podle § 2 odst. 6 tr. řádu, v souladu s jejich obsahem bez známek jakékoli deformace včetně reakce na obhajobu uplatněnou obviněnými.

    Nejvyšší soud tak může shrnout, že byť dovolání obviněných Ing. P. K. , Ing. J. S. a J. Z. ve svých podstatných částech formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, nejsou opodstatněná. Dovolací soud neshledal existenci tvrzených vad v hmotněprávním posouzení skutkových zjištění soudů obou stupňů, proto na základě obsahu trestního spisu rozhodl o odmítnutí všech podaných dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.


    P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

    V Brně dne 23. 3. 2016

                                JUDr. Blanka Roušalová
                                předsedkyně senátu