Rozhodnutí NS

8 Tdo 385/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:8 Tdo 385/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.385.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 140 odst. 1 tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/07/2019
IV.ÚS 2266/19
IV.ÚS 2266/19
JUDr. Milada Tomková
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 385/2019-507


USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání obviněného A. G., nar. XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 8 To 102/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 5/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. G. odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2018, sp. zn. 49 T 5/2018, byl obviněný A. G. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od 9.30 hodin do 10.04 hodin dne 10. 11. 2017 v XY, poblíž domu č. p. XY, v ulici XY v chatové kolonii v prostoru mezi chatkami č. 37 a č. 38, po předchozí krátké slovní rozepři s poškozeným M. S., nar. XY, v souvislosti s jeho pobytem v kolonii, napadl fyzicky zezadu poškozeného, který byl sehnutý u svého stanu a balil si věci, úderem do hlavy motykou s čepelí o šířce 68 mm, délce 80 mm a s dřevěnou násadou o délce 1,5 m, úder čepelí motyky na hlavu poškozeného byl veden velkou intenzitou, a způsobil tak poškozenému poranění hlavy – měkkých tkání, klenby lební, mozkových obalů a mozku, a to příčně probíhající široce zející tržně zhmožděnou ránu měkkých pokrývek lebních na vrcholu temenní krajiny vpravo, délky okolo 10 cm, pronikající ke kosti, dále příčně probíhající vypáčenou tříštivou zlomeninu kosti temenní vpravo s ranou na kůži délky 10 cm, šíře 4 cm a hloubky 2 cm a pohmoždění pravého temenního laloku mozku, a v důsledku těchto poranění došlo u poškozeného ke krvácení pod omozečnice pravého temenního laloku mozku a k masivnímu krvácení nad tvrdou plenu lební v místě zlomeniny pravé temenní kosti, přičemž si obviněný při takto vedeném způsobu útoku proti hlavě poškozeného velkou silou a směřujícím do míst, kde je uložen mozek jako životně důležitý orgán, musel být vědom, že při zasažení tohoto oránu může poškozenému způsobit i smrt, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn, přičemž v důsledku otevřené vpáčené zlomeniny klenby lební s pohmožděním mozku a krvácením do prostoru mozkových obalů byl život poškozeného bezprostředně ohrožen hrozícím rozvojem otoku mozku, avšak toto nebezpečí pro život poškozeného bylo odvráceno včasnou, vysoce odbornou lékařskou pomocí, přičemž v souvislosti se shora uvedeným poraněním poškozeného došlo u poškozeného k poúrazové obrně horní a dolní končetiny.



2. Za tento pokus zločinu byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí motyky. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu pěti roků. Rozhodnuto bylo též o náhradě škody.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 8 To 102/2018, z podnětu odvolání obviněného podaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy.
    II. Dovolání obviněného

    4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože soudy náležitě nepřihlédly k jeho obhajobě, což vzbuzuje pochybnosti, zda bylo dodrženo jeho právo na řádnou obhajobu z hlediska respektování postupů podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť soud nepřihlédl k velkému množství rozporů ve výpovědích svědků M. O., T. Z. a poškozeného M. S. a nedospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědí těchto osob. Tyto výpovědi vykazují známky tendenčnosti, řadu nejasností a nesrovnalostí o tom, jak byl úder proveden.
      5. Obviněný soudům vytýkal, že nedoplnily dokazování v intencích jeho návrhů, nevyhověly jeho požadavku na provedení rekonstrukce ohledně manipulace se zbraní (motykou). V tom spatřoval porušení svého práva na obhajobu, protože nebylo objasněno, kdo a jak s motykou manipuloval, což nasvědčuje nezájmu orgánů činných v trestním řízení věc prošetřit a objasnit, že se motyka na místě činu nenacházela, ač toto místo bylo fotografováno a ohledáno, ale druhý den tam nalezena byla.

      6. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumávané rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 8 To 102/2018, zrušil.
        III. Z vyjádření nejvyššího státního zástupce
          7. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření, prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně upozornilo, že obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá výlučně skutková zjištění, neboť zpochybňuje, že je pachatelem projednávaného útoku. Taková argumentace však deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, protože podle něj existují pochybnosti o jeho vině a soudy se jeho obhajobou nezabývaly. Připomenula, že obviněný sice samotný útok na poškozeného připustil, jeho průběh však vylíčil odlišně od toho, jak byl skutek na základě provedeného dokazování zjištěn. Soudy však vyšly z verze, která vyplynula z výsledků provedeného dokazování, a své závěry podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. V takovém případě nemůže být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
            8. Nad rámec tohoto závěru státní zástupkyně poukázala na správnost učiněného dokazování, neboť podle ní soudy důvodně dovodily, že to byl právě obviněný, kdo napadl poškozeného M. S. a způsobil mu razantním útokem motykou poranění, které, nebýt včasného lékařského ošetření, mohlo být smrtelné. Útočná zbraň byla zajištěna a z odborného vyjádření jednoznačně vyplynulo, že podle zajištěných vzorků krve nalezené na útočném předmětu čepici poškozeného, na dolní pravé nohavici kalhot obviněného i na levé botě obviněného, je shodný s profilem DNA poškozeného. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství bylo zjištěno, že vzniklé poranění odpovídá útoku motykou, nikoli pádu na kámen, a poškozený sám popsal útok obviněného na svoji osobu podrobně, přičemž jeho výpověď koresponduje s výpověďmi dalších svědků, kteří útok viděli. Pokud na podkladě shromážděných důkazů soudy dospěly k popsaným skutkovým zjištěním, dospěly k nim podle zásad formální logiky a v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., když se zabývaly i obhajobou obviněného pečlivě a v odůvodněních svých rozhodnutí vyložily, proč uvěřily verzi z obžaloby, nikoli verzi prezentované obviněným. Protože námitky obviněného nesměřovaly proti právnímu posouzení, nebylo je možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
              9. Ačkoli vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, obviněný tohoto svého práva do doby konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem nevyužil.
                IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

                10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
                  11. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející mohou být podrobena přezkumu Nejvyšším soudem jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., bylo nutné zkoumat, zda dovolání obsahuje výhrady obsahově naplňující označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                    12. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
                      13. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

                      14. Důvodem dovolání ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).

                      15. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).

                      16. Povinností Nejvyššího soudu však je i přes uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Lze totiž zásadně připustit výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
                      V. K námitkám obviněného
                        17. Podle obsahu podaného dovolání obviněný brojil proti tomu, že skutek, jak byl soudem zjištěn a popsán, nespáchal, a soudům vytýkal, že pokud jej uznaly vinným, nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a tím porušily jeho právo na obhajobu i zásady volného hodnocení důkazů, a proto označil právní kvalifikaci jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k 140 odst. 1 tr. zákoníku za nesprávnou.
                          18. I přes uvedenou zmínku o nesprávnosti právního posouzení, je zřejmé, že obviněný na ni poukázal jen jako na důsledek svého tvrzení, že on nebyl osobou, která způsobila poškozenému popsaná zranění, případně že se skutek udál jiným než popsaným způsobem. Prvotní výhradou obviněného je proto porušení procesních zásad vymezených zejména v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., kdežto jen naznačená či odvozená nesprávnost použité právní kvalifikace je druhotným formálním konstatováním, protože neuvedl žádné konkrétní hmotněprávní vady, jež by byly spatřovány ve vytýkaném právním posouzení skutku. Z argumentů však jasně plyne, že výhrady jsou podmíněny snahou o změnu skutkových zjištění, protože podstatou výhrad obviněného údajná manipulace s důkazy a jejich účelové a nesprávné hodnocení založená pouze na jeho tvrzeních odlišných od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly. Z těchto důvodů jsou námitky v dovolání uplatněny mimo zákonné vymezení zvoleného dovolacího důvodu.
                            19. Nejvyšší soud pouze nad rámec uvedeného vymezení dovolacího důvodu, který nebyl plně podaným dovoláním respektován, v intencích judikatury Ústavního soudu doplňuje, že posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena pravidla spravedlivého procesu, tzn., zejména zda nedošlo k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy, kdy tato postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (jak se snažil obviněný svými výhradami naznačit, aniž však přímo a výslovně extrémní nesoulad zmínil). Jen tehdy by totiž byl Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), a další)]. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí však shledal, že takové vady přezkoumávaná rozhodnutí nevykazují.
                              20. Soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obviněného, uplatněnými v předchozích stadiích řízení zabývaly a vypořádaly se s nimi, a tudíž jeho nynější argumenty jsou již jen opakováním jeho dosavadní obhajoby. V takovém případě by se zásadně mohlo jednat o dovolání zjevně neopodstatněné, pokud ovšem Nejvyšší soud neshledá, že námitky obviněného na jím označený důvod nedopadají, neboť v takovém případě se jedná o dovolání podané z jiného než v zákoně označeného důvodu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)]. Obhajobu obviněného prověřoval zejména soud prvního stupně, který se vypořádal rovněž s rozpory, jež se vyskytly ve výpovědích poškozeného i svědků M. O. a T. Z. v průběhu trestního řízení (viz strany 5 až 9 rozsudku soudu prvního stupně). Obhajobu obviněného soud poměřoval nejen těmito důkazy, ale též s informacemi obsaženými v ostatních ve věci provedených důkazech (svědeckých výpovědí, fotodokumentace a protokolu o ohledání místa činu z č. l 67 až 84 spisu, znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie i odvětví soudního lékařství, audiozáznamů ze dne 10. 11. 2017 z linky 158 i listinnými důkazy, především úředními záznamy Policie České republiky z inkriminovaného dne, aj.) a shledal ji sice relativně konstantní, avšak nepodpořenou jinými důkazy zajištěnými již v průběhu přípravného řízení (viz stranu 5 rozsudku). Soud provedl pro objasnění věci potřebné důkazy, na jejichž základě shledal výpověď poškozeného i svědků M. O. a T. Z. věrohodnými. T. Z. viděl nápřah obviněného s motykou v ruce do míst, kde se nacházel poškozený, což koresponduje s výpovědí svědka R. U., který jím byl požádán, aby přivolal ze svého mobilního telefonu pomoc. Soud prvního stupně posuzoval obsah těchto důkazních prostředků a vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného, kterou považoval za nevěrohodnou především proto, že nekorespondovala s žádným z provedených důkazů, naopak s nimi byla v zásadním rozporu. Zdůraznil, že jeho obhajoba o pádu poškozeného hlavou na kámen byla vyvrácena i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který potvrdil jako reálný a velmi pravděpodobný způsob vzniku zjištěných poranění poškozeného právě úder motykou, s čímž korespondovala i stopa krve poškozeného zajištěná na předmětné motyce (viz strany 4 až 19 rozsudku soudu prvního stupně).
                                21. Odvolací soud k obdobným výhradám obviněného uplatněným v odvolání se zabýval jak obhajobou obviněného, tak jeho důkazními návrhy a dospěl k závěru, že právo na obhajobu obviněného bylo respektováno a že obviněným navrhovaná rekonstrukce by jen stěží mohla odstranit rozpor mezi tvrzením obviněného o tom, že poškozený utrpěl zranění v souvislosti s pádem na kámen, a poškozeného, který uvedl, že byl ze strany obviněného napaden motykou, neboť průběhu činu byl objasněn již jinými důkazy. Odvolací soud tudíž shledal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně správnými a podloženými dostatečným množstvím důkazů (viz strana 2 usnesení odvolacího soudu).
                                  22. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně důkazy provedl i hodnotil způsobem souladným s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitě své úvahy a postupy popsal v odůvodnění svého rozsudku, jak mu ukládá § 125 odst. 1 tr. ř., přičemž neopomenul rozvést ani své úvahy k věrohodnosti jednotlivých vyslýchaných osob a všech provedených důkazů, jež nejen jednotlivě, ale i vzájemně posuzoval a analyzoval z hlediska všech okolností, které z těchto důkazů vyplynuly, včetně případných rozporů mezi nimi, které však buď nepovažoval za významné, anebo je dalším dokazováním odstranil. Uvedené závěry nesvědčí o žádném, natož extrémním nesouladu, neboť v obsahu přezkoumávaného rozsudku je dostatek podkladů pro zjištění, jak provedené důkazy hodnotil, a je zřejmé, že je posuzoval jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, když obhajobu obviněného nepominul, ale věnoval ji patřičnou pozornost, a zaměřil na ni své postupy při dokazování a vypořádal se s ní, včetně jeho důkazních návrhů. Měl přitom na paměti, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. přísluší zásadně soudu prvního, v některých případech eventuálně druhého stupně, neboť je založeno na zásadách ústnosti a přímosti důkazního řízení, které jsou typické pro řízení před soudy nižších stupňů. Tyto zásady soudy nižších stupňů v posuzované věci plně respektovaly, o čemž svědčí mimo jiné i zajištění výslechu svědka M. O. cestou videokonference. Rozhodnutí jsou ze všech uvedených důvodů logická, postrádají prvky svévole, což svědčí zejména o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09). Pro úplnost je vhodné k výhradám obviněného zmínit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
                                    VI. Závěr

                                    23. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud v postupech soudů obou stupňů neshledal obviněným tvrzené vady. Způsob, jakým soudy své závěry vysvětlily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména kamerových záznamů a listinných důkazů.
                                      24. Jen pro úplnost je třeba dodat, že pokud jsou učiněné skutkové závěry bez vad a netrpí rozpory, na něž obviněný v dovolání poukazoval, pak i použitá právní kvalifikace nevykazuje žádné nedostatky, protože bylo prokázáno, že obviněný byl osobou, která poškozenému přivodila popsaná zranění, a to způsobem ve výroku o vině rovněž uvedeným, ve smyslu § 21 odst. 1 k 140 odst. 1 tr. zákoníku, jak správně soudy v přezkoumávaných rozhodnutích dovodily. Učiněná skutková zjištění jsou s touto právní kvalifikací plně v souladu.
                                        25. Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo učiněno mimo jakýkoliv dovolací důvod v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. vymezený.
                                          P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                          V Brně dne 16. 4. 2019

                                          JUDr. Milada Šámalová
                                          předsedkyně senátu