Rozhodnutí NS

30 Cdo 5794/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/12/2018
Spisová značka:30 Cdo 5794/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5794.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Nemajetková újma (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
předpisu č. 441/2003Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 5794/2016-188



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. B., bytem XY, proti žalované České republice – Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, o zaplacení částky 105 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 137/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 35 Co 24/2016-151, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 35 Co 24/2016-151, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 5. 2015, č. j. 7 C 137/2012-114, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

    Odůvodnění:

    I. Dosavadní průběh řízení

    1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 105 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku porušení povinnosti žalované vydat v přiměřené lhůtě rozhodnutí v řízení o přihlášce ochranné známky.

    2. Podle žalobních tvrzení podal žalobce u Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) dne 14. 5. 2004 přihlášku ochranné známky „Staročeské TRDLO“, která byla vedena pod sp. zn. O-346552. K zápisu ochranné známky do rejstříku ochranných známek došlo dne 28. 3. 2012 a osvědčení o zápisu ochranné známky bylo žalobci doručeno dne 2. 4. 2012. Žalobce měl za to, že trvání řízení o registraci ochranné známky po dobu téměř 8 let je porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád; dále též jen „OdpŠk“). Podle žalobce věc nebyla nijak mimořádně složitá po stránce skutkové ani právní. Složitosti věci nenasvědčuje ani opakované rozkladové řízení ani řízení o správní žalobě vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ca 18/2009, která byla podána dne 16. 1. 2009. V tomto řízení soud rozhodl bez nařízení jednání dne 29. 11. 2011, po opakovaných urgencích žalobce. Rozsudek byl žalobci doručen dne 31. 1. 2012. Samostatné řízení o správní žalobě tedy trvalo tři roky, přičemž šlo o řízení v jednom stupni a bez nařízeného jednání.

    3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 7 C 137/2012-114, rozhodl, že žaloba, aby žalovaný zaplatit částku ve výši 105 000 Kč, se zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

    4. Soud prvního stupně vzal mimo jiné za prokázané, že přihláška ochranné známky byla žalobcem (dále též „přihlašovatel“) podána dne 14. 5. 2004, dne 15. 12. 2004 byla přihláška zveřejněna a dne 14. 3. 2005 uplatnila společnost BAFF, s. r. o. (dále též „namítající“), námitky podle § 7 odst. 1 písm. g) a k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), jakož i připomínky podle § 4 písm. b), c), d) a m) zákona o ochranných známkách, včetně doložení důkazů. Námitky a připomínky byly přihlašovateli postoupeny, včetně stanovení lhůty k vyjádření, dne 22. 3. 2005 a tento se dne 28. 4. 2005 k námitkám a připomínkám vyjádřil, včetně doložení důkazů. Dne 21. 10. 2005 Úřad sdělil výsledek posouzení připomínek a rozhodl v prvním stupni o zamítnutí námitek. Dne 28. 11. 2005 podal namítající proti rozhodnutí rozklad, včetně doložení důkazů, který byl zaslán přihlašovateli k vyjádření, včetně stanovení lhůty k vyjádření. Přihlašovatel se vyjádřil k rozkladu dne 10. 1. 2006. Dne 11. 1. 2006 uplatnil namítající podle § 4 písm. b), c) a d) zákona o ochranných známkách k zápisu zveřejněného označení připomínky (včetně doložení důkazů), které byly dne 19. 1. 2006 zaslány, včetně stanovení lhůty, přihlašovateli k vyjádření. Vyjádření, včetně doložení důkazu, podal přihlašovatel dne 23. 2. 2006 a doplnil dne 3. 3. 2006. Dne 6. 10. 2006 namítající doplnil rozklad a připomínky a tyto byly dne 9. 10. 2006 zaslány přihlašovateli k vyjádření, včetně stanovení lhůty k vyjádření. Přihlašovatel podal vyjádření dne 19. 10. 2006. Dne 24. 11. 2006 podal přihlašovatel urgenci a dne 11. 12. 2006 rozhodl předseda Úřadu ve druhém stupni o zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci orgánu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dne 14. 3. 2007 byl přihlašovateli k vyjádření, včetně stanovení lhůty, zaslán výsledek věcného průzkumu o posouzení zápisné způsobilosti označení ve smyslu § 4 písm. b), c) a d) zákona o ochranných známkách a s ohledem na § 5 zákona o ochranných známkách. Dne 16. 4. 2007 požádal přihlašovatel o prodloužení lhůty k vyjádření, které k výsledku věcného průzkumu podal dne 16. 5. 2007, včetně doplnění dalších důkazů. Dne 11. 7. 2007 rozhodl Úřad v prvním stupni o zamítnutí přihlášky podle § 4 písm. b), c) a d) zákona o ochranných známkách. Dne 10. 8. 2007 podal přihlašovatel proti rozhodnutí rozklad, který byl dne 30. 8. 2007 postoupen namítajícímu k vyjádření, včetně stanovení lhůty. Dne 27. 9. 2007 doplnil přihlašovatel rozklad, včetně doručení dalších důkazů. Dne 13. 11. 2008 rozhodl předseda Úřadu v druhém stupni o zamítnutí rozkladu a potvrzení rozhodnutí o zamítnutí přihlášky ochranné známky z důvodu vyloučení označení ze zápisu podle § 4 písm. b), c) a d) zákona o ochranných známkách. Dne 16. 1. 2009 podal žalobce proti předsedovi Úřadu u Městského soudu v Praze správní žalobu, vedenou pod sp. zn. 9 Ca 18/2009, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 13. 11. 2008, přičemž namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť z něj není patrno, na základě jakých skutečností byl učiněn závěr, že přihlašované označení výrobku postrádá rozlišovací způsobilost. Dne 2. 3. 2009 soud vyzval žalobce ke sdělení osob, které připadají v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, na což žalobce reagoval podáním došlým soudu dne 17. 3. 2009. Dne 6. 3. 2009 byla žalovanému zaslána správní žaloba spolu se žádostí o zaslání správního spisu a vyjádření k žalobě, včetně stanovení lhůty. Dne 6. 5. 2009 bylo žalovaným zasláno vyjádření ke správní žalobě a správní spis. K tomuto vyjádření sdělil žalobce stanovisko dne 2. 6. 2009 (doručeno žalovanému dne 24. 7. 2009). Dne 25. 10. 2010 žalobce urgoval soud o rozhodnutí ve věci. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2011 zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 13. 9. 2008 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 31. 1. 2012 a nebyla proti němu podána kasační stížnost. Dne 2. 2. 2012 byl soudem vrácen správní spis. Dne 16. 3. 2012 rozhodl Úřad o postoupení přihlášky ochranné známky k zápisu a dne 28. 3. 2012 byla zapsána ochranná známka sp. zn. O-346552 ve znění „STAROČESKÉ TRDLO“.

    5. Podle soudu prvního stupně postup v řízení o přihlášce ochranné známky je dán zákonem o ochranných známkách, zejména ustanoveními § 21 až § 28, z nichž vyplývá, že Úřad zapíše ochrannou známku do rejstříku a vydá vlastníku ochranné známky osvědčení o zápisu, když přihláška vyhovuje požadavkům tohoto zákona a nebyly podány ve stanovených lhůtách námitky nebo byly-li námitky pravomocným rozhodnutím zamítnuty či řízení o nich zastaveno. Řízení o přihlášce ochranné známky je specifickým typem řízení, pro které platí správní řád, avšak podle § 45 zákona o ochranných známkách mimo jiné i s výjimkou ustanovení o lhůtách pro vydání rozhodnutí. Během doby, kdy řízení probíhalo u žalovaného, činil tento průběžně úkony ve věci a postupoval způsobem vyplývajícím ze zákona o ochranných známkách. Dobu trvání řízení před správním soudem v délce 3 let pak nemohl žalovaný ovlivnit. Průběh řízení u žalovaného byl bez dlouhodobých průtahů a nelze přisvědčit žalobci, že věc nebyla nijak mimořádně složitá. Posouzení předpokladů pro zápis žalobcem přihlášené ochranné známky nebylo jednoznačné a bylo třeba se rovněž zabývat uplatněnými připomínkami v rámci námitkového řízení, podanými třetí osobou. S ohledem na specifikum řízení o přihlášce ochranné známky měl soud prvního stupně za to, že doba projednání přihlášky žalobce odpovídá složitosti věci. Soud vzal dále v úvahu otázku významu řízení pro žalobce podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přičemž probíhající řízení o přihlášce ochranné známky nebránilo žalobci v užívání označení výrobku na trhu a žalobce dál vyvíjel podnikatelskou činnost. S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), uzavřel, že v posuzované věci nešlo o výjimečný zásah do osobnostních práv žalobce jako v případě trestního stíhání, zejména je-li omezena osobní svoboda jednotlivce, řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, řízení ve věcech péče o nezletilé a výživného apod.

    6. Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 35 Co 24/2016-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

    7. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z nichž vyvodil správné skutkové závěry a rovněž právní hodnocení je v zásadě správné.

    8. S odkazem na právní úpravu v ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk odvolací soud uvedl, že tato zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení, přičemž přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů a rozhodující je celková délka řízení. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení. Za nesprávný úřední postup lze považovat jen takový postup úřadu (soudu) v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení úřadu (soudu) v projednávané věci. Stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků nebo jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze úřadu (soudu) a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Kritérii pro posuzování přiměřenosti lhůty jsou na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou.

    9. Z popisu průběhu řízení je podle odvolacího soudu zřejmé, že jak úřad, tak soud postupovaly bez zbytečných průtahů, v zásadě plynule. Jedná se o specifický typ řízení, kde neplatí ustanovení o lhůtách pro vydání rozhodnutí. Délka předmětného řízení byla ovlivněna jednak vyřešením otázky, zda je jednoznačně stanovena rozlišovací způsobilost přihlašované ochranné známky, a dále pak tím, že třetí osoba v rámci námitkového řízení podala konkrétní námitky, které vyústily ve větší množství podaných vyjádření a předložených důkazů.

    10. Řízení probíhalo jednak na dvou stupních v rámci správního řízení u žalovaného, kdy prvoinstanční rozhodnutí nejprve napadla rozkladem třetí osoba, následně žalobce. Žalobce napadl pravomocné druhoinstanční rozhodnutí předsedy Úřadu správní žalobou u Městského soudu v Praze, kde došlo k přezkumu rozhodnutí ve správním soudnictví. Podle závěru odvolacího soudu je z výše uvedeného zřejmé, že věc byla projednána v době odpovídající její složitosti a zároveň i významu předmětu řízení pro poškozeného, který nelze označit za zvýšený. Navíc žalobce, a to bez ohledu na výsledek sporu, užíval předmětné označení výrobku na trhu a ve správním řízení v roce 2007 a 2009 uváděl, že podle jeho informací na trhu neexistují jiná označení, která by obsahovala slovo „TRDLO“ a že s výjimkou jeho stánků není žádný trdelník prodáván pod přihlašovaným označením, ani pod slovem „TRDLO“.

    11. Odvolací soud na základě výše uvedeného uzavřel, že celková délka sporu byla přiměřená složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a není tak dána odpovědnost žalované podle § 13 odst. 1 OdpŠk, a proto není důvod poskytnout žalobci finanční odškodnění ve smyslu §31a OdpŠk za jím tvrzenou nemajetkovou újmu.


    II. Dovolání a vyjádření k němu

    12. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), ve kterém navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

    13. Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením přiměřenosti a příčin celkové délky řízení.

    14. Podle dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně jen velmi obtížně přezkoumatelné, neboť ani jeden ze soudů neuvádí, jakými argumenty a myšlenkovými pochody se při svém rozhodování řídily a jak ke svým právním závěrům došly. Odvolací soud uvádí, že celková délka sporu byla přiměřená složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, avšak podrobněji se k těmto závěrům nevyjadřuje, pouze opakuje skutková zjištění k délce řízení a počtu instancí, opakuje zákonná ustanovení a principy odpovědnosti za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.

    15. V rámci posouzení složitosti řízení se odvolací soud nezabýval námitkami žalobce, že se celou dobu osmi let řešila pouze otázka rozlišovací způsobilosti přihlašované ochranné známky, což je pouze jeden z mnoha aspektů, které žalovaný při registraci ochranných známek řeší. Zákon o ochranných známkách obsahuje velké množství náležitostí, které musí přihlašované označení splňovat, aby mohlo být zaregistrováno jako ochranná známka. Tyto náležitosti musí splňovat každá ochranná známka a žalovaný zkoumá u každé ochranné známky splnění všech těchto náležitostí. Průměrná doba řízení o přihlášce ochranné známky je přitom dle sdělení žalovaného cca 9 měsíců.

    16. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou současně odcitoval, dovolatel uvedl, že v daném případě nešlo o řízení s mezinárodním prvkem, nešlo o věc skutkově ani důkazně složitou. Složitost věci by mohla být pouze v rovině právní a to s přihlédnutím k počtu stupňů, ve kterých bylo o věci rozhodováno, i zde však složitost věci nebyla výjimečná. V řízení o přihlášce ochranné známky se posuzovala výlučně rozlišovací způsobilost přihlašované ochranné známky a touto otázkou se Úřad běžně zabývá.

    17. Velký počet stupňů řízení měl být zapříčiněn žalovanou a nikoli žalobcem, kdy délka řízení předcházející podání správní žaloby byla způsobena z velké části procesními chybami žalované, což vedlo až k zrušujícímu rozsudku správního soudu. Důvody, proč věc nebyla rozhodnuta v přiměřené době, spočívají v postupu orgánu veřejné moci a nikoli na straně poškozeného žalobce.

    18. Dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, a tam přijatý závěr, že „s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení.“ Oproti běžným soudním řízením zde však nedošlo ani k jednomu ústnímu jednání ani v jenom stupni, všechna rozhodnutí byla neveřejná a rozeslána účastníkovi. S výjimkou řízení u správního soudu šlo vždy o řízení v rámci žalované (buď rozhodoval Úřad průmyslového vlastnictví, nebo jeho předseda), což by mělo také přispívat k rychlosti řízení.

    19. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že Úřad a soud postupovaly bez zbytečných průtahů, v zásadě plynule. Minimálně v rámci správního soudnictví věc ležela tři roky a soud vydal rozhodnutí až po opakovaných telefonických urgencích, písemné urgenci a stížnosti předsedovi soudu. Tyto skutečnost soudy v rozhodnutí dle dovolatele nijak nezohlednily. Podle žalobce byla délka řízení u správního soudu nepřiměřená a soudy se touto otázkou nezabývaly, avšak zabývat se jí měly. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, uvedl, že pokud délka vedlejšího řízení (zde před správními soudy) „není přiměřená, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk k poručení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení.“ Z uvedeného názoru dle žalobce vyplývá, že doba osmi let je nepřiměřená a byla zapříčiněna primárně žalovanou.

    20. Dovolatel konečně poukazuje na to, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že právní úprava „postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení“, jinými slovy, že není podstatný výsledek řízení, ale skutečnost, že nebylo skončeno. Na druhou stranu soud argumentuje proti žalobě tím, že žalobce i tak užíval předmětné označení pro výrobky na trhu a tato argumentace je dle dovolatele v rozporu se soudem uváděnými principy odpovědnosti za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.

    21. Z výše uvedeného podle dovolatele vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

    22. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí není způsobilá založit přípustnost dovolání, a navíc má za to, že rozsudek odvolacího soudu byl dostatečně odůvodněn a jasně z něj vyplývá, z čeho soud vycházel a na základě jakých argumentů dospěl k závěrům, na kterých stojí napadené rozhodnutí.

    23. Žalovaná označila jako nesprávné tvrzení, že by se po celou dobu předmětného řízení řešila pouze otázka rozlišovací způsobilosti ochranné známky. V rámci řízení se žalovaná zabývala mimo jiné i otázkou nedostatku dobré víry při podání přihlášky a existence staršího nezapsaného označení na základě námitek třetí osoby, přičemž posouzení těchto otázek se ukázalo jako komplikované. V řízení o námitkách byla posuzována nikoli otázka rozlišovací způsobilosti, ale otázka existence starších práv z nezapsaného označení a nedostatek dobré víry při podání přihlášky. Nedostatek rozlišovací způsobilosti označení je absolutním důvodem zápisné nezpůsobilosti a byl žalovanou rovněž posuzován. Není tak pravdou, že by žalovaný vedle nedostatku rozlišovací způsobilosti nemusel zkoumat žádnou další skutečnost či řešit další právní aspekt. Co se týče procesní složitosti, v rámci řízení byla uplatněna řada procesních prostředků a návrhů a v jeho průběhu bylo předloženo množství podání a vyjádření, opřených o množství důkazních prostředků, se kterými bylo třeba se vypořádat. Pro složitost věci svědčí i skutečnost, že řízení probíhalo ve třech instancích, na čemž nemůže nic změnit fakt, že během řízení nebylo nařízeno ústní jednání či že řízení o rozkladu probíhá u předsedy Úřadu, protože jde o dvě oddělená řízení.

    24. Dle žalované bylo ve správním řízení postupováno plynule a bez zbytečných průtahů. Délku trvání soudního řízení žalovaná nemohla ovlivnit, nadto doba tří let odpovídá standardní době řízení před správním soudem vzhledem k zatížení Městského soudu v Praze.

    25. Konečně žalovaná uvádí, že je sporné, zda na správní řízení o zápisu ochranné známky s ohledem na rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tedy zda se v tomto případě uplatní vyvratitelná domněnka vzniku imateriální újmy. Podle uvedeného rozhodnutí dopadá na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy mimo jiné pouze za předpokladu, že jde v posuzovaném řízení o právo nebo závazek soukromoprávní povahy. Na posuzování délky správního řízení o zápisu ochranné známky by tedy nemělo být nahlíženo stejnou optikou jako v případě řízení soudního, resp. řízení o právu či závazku soukromoprávní povahy, na něž čl. 6 Úmluvy dopadá. Žalovaná má tedy za to, že nebyla-li žaloba shledána důvodnou v souladu s judikaturou vztahující se k řízením, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tím spíše nemůže být důvodná v případě řízení, které uvedené podmínky nesplňuje a na které se ani nevztahuje ustanovení § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, o zákonných lhůtách pro vydání rozhodnutí.

    26. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhuje, aby soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, či v případě, že dovolání posoudí jako přípustné, jej zamítl.


    III. Formální náležitosti dovolání

    27. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

    28. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.


    IV. Přípustnost dovolání

    29. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

    30. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    31. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení hmotněprávní otázky předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou délkou správního řízení o přihlášce ochranné známky, jakož i navazujícího řízení před správními soudy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.


    V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

    32. Dovolání je důvodné.

    33. Podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (odstavec 1). Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem (odstavec 2).

    34. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

    35. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

    36. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud vysvětlil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny „bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Občanskými právy nebo závazky účastníků takových (správních) řízení se míní jen ta práva a závazky, jež mají civilní (soukromoprávní) povahu. Rozhodnutí správního orgánu o takovém právu či závazku musí mít současně na existenci, rozsah nebo způsob výkonu takového práva či závazku přímý vliv.

    37. Na správní řízení, jejichž předmět takovou (civilní) povahu nevykazuje, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny nedopadají, pročež se ve vztahu k těmto řízením nelze otázkou přiměřenosti (celkové) délky řízení zabývat, a nelze na ně tudíž ani bez dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve Stanovisku, včetně (a zejm.) tam na podkladě judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) dovozené vyvratitelné právní domněnky vzniku nemajetkové újmy.

    38. Nejvyšší soud současně konstatoval, že uvedené nelze vykládat tak, že by v případě těch správních řízení, na které čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny nedopadají, nemohlo k nesprávnému úřednímu postupu souvisejícímu s jejich délkou ve smyslu § 13 OdpŠk vůbec dojít. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě. V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů možné odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě), nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V tomto případě je poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.

    39. S ohledem na to, že kritéria obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy mají kumulativní povahu, je třeba dospět k závěru, že nejen správní, ale ani navazující soudní řízení nespadají pod rozsah tohoto ustanovení Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5172/2015). Nicméně skutečnost, že soudní řízení správní nespadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, bez dalšího neznamená, že by jeho účastníci neměli právo na projednání věci v přiměřené době. Toto právo sice neplyne ani z čl. 38 odst. 2 Listiny, který zakládá oproti čl. 6 odst. 1 Úmluvy toliko na projednání věci bez průtahů, nikoli v přiměřené době, ale plyne z § 6 odst. 1 o. s. ř., který je podle § 64 s. ř. s. použitelný i pro poměry správního soudnictví, a který ukládá soudu povinnost postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016).

    40. Z uvedeného vyplývá, že přistoupily-li s odkazem na závěry Stanoviska soudy k posouzení přiměřenosti celkové délky řízení (posuzujíc dohromady správní řízení i řízení před správními soudy), aniž se předtím zabývaly povahou předmětu správního řízení ve smyslu shora označené judikatury, je jejich právní posouzení věci bez dalšího neúplné a tudíž nesprávné.

    41. Nad rámec uvedeného je však nutno poznamenat, že právní posouzení přiměřenosti celkové délky řízení odvolacím soudem není v souladu ani se závěry Stanoviska, podle kterého při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu, přičemž se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, postupu orgánu veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 OdpŠk).

    42. Odvolací soud v této souvislosti dospěl k závěru, že celková délka sporu byla přiměřená složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, aniž však blíže uvedl, a to s odkazem na skutková zjištění, v čem měla ona skutková a právní náročnost projednávané věci, odůvodňující osmileté řízení, spočívat. Podle Stanoviska je přitom skutková složitost dána především rozsahem účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývajícím rozsahem prováděného dokazování, jakož i různorodostí užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znaleckými posudky, výslechy znalce apod. Složitost právního posouzení se pak posuzuje z hlediska aplikační i interpretační složitosti, závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti.

    43. Neúplnost právního posouzení pak spočívá i v nezhodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci (Úřadu či soudu), a to zejména s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, kdy žádným způsobem nehodnotil prodlevu od podání přihlášky do jejího zveřejnění (od 14. 5. 2004 do 15. 12. 2004), od vyjádření přihlašovatele k připomínkám do sdělení výsledku posouzení připomínek a rozhodnutí o zamítnutí námitek (od 28. 4. 2005 do 21. 10. 2005), od doplnění vyjádření přihlašovatele do doplnění rozkladu a připomínek (od 3. 3. 2006 do 6. 10. 2006), od doplnění rozkladu přihlašovatele do rozhodnutí předsedy Úřadu o rozkladu (od 27. 9. 2007 do 13. 11. 2008), od sdělení stanoviska žalobce k vyjádření žalovaného do vyhlášení rozsudku (od 2. 6. 2009 do 29. 11. 2011). Přitom podle Stanoviska „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“

    44. Dle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady neshledal.


    V. Závěr

    45. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    46. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby zhodnotil, zda se na posuzované řízení vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

    47. Z judikatury ESLP dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části (srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv. C.H. Beck, Praha, 2012, s. 585):

    1) Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku?

    2) Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu?

    3) Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy?

    48. Při kladném zodpovězení uvedených otázek je nutné dojít k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož z tohoto ustanovení vychází rovněž Stanovisko, je nutné v takovém případě veškeré závěry ve Stanovisku vyjádřené aplikovat i na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají, navazuje-li na ně soudní přezkum, tak jako v nyní projednávané věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016). Obě řízení se přitom posuzují jako jeden celek (k určení organizační složky příslušné v takovém případě za stát jednat srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. Zn. 30 Cdo 1382/2014).

    49. Pokud odpověď na některou z výše uvedených otázek bude záporná, pak na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a tudíž nelze na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani Stanovisko, to však ještě neznamená, že v případě nepřiměřené délky tohoto správního řízení (za situace, kdy zákon lhůtu pro vydání rozhodnutí nestanoví) nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.

    50. Za takového stavu se ovšem v případě újmy způsobené délkou správního řízení a újmy způsobené délkou řízení před správními soudy jedná o skutkově samostatné nároky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014), kdy u řízení před správními soudy se posuzuje přiměřenost celkové délky řízení a s ní spojená nejistota účastníka řízení o jeho výsledku, byť ani ono čl. 6 Úmluvy nepodléhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016), a u řízení před správním úřadem se především bude třeba zabývat otázkou, zda stát celkově nepřiměřenou délkou správního řízení zasáhl do práva, jehož ochrany či realizace se poškozený ve správním řízení domáhal, přičemž takový zásah a z něho vycházející nemajetkovou újmu, jakož i adekvátnost požadované formy a výše zadostiučinění (k tomu obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), musí žalobce tvrdit a prokazovat.

    51. Takovému právnímu posouzení nicméně musí předcházet postup soudu podle § 43 o. s. ř., neboť skutková samostatnost obou nároků vyžaduje doplnění, jaké výše zadostiučinění se žalobce u jednotlivých nároků domáhá.

    52. V závislosti na shora uvedeném právním posouzení si soudy neopomenou opatřit, a to případě i s využitím postupu podle § 118a o. s. ř., skutková zjištění pro své rozhodnutí.

    53. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.

    54. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 12. 12. 2018



    JUDr. Pavel Simon
    předseda senátu