Rozhodnutí NS

4 Tdo 218/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Ohrožování výchovy dítěte Pohlavní zneužití (zneužívání)
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/13/2019
Spisová značka:4 Tdo 218/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.218.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ohrožování výchovy dítěte
Pohlavní zneužití (zneužívání)
Dotčené předpisy:§ 187 odst. 1 tr. zákoníku
§ 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 218/2019-673


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného V. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 3 To 117/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 113/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 1 T 113/2017, byl obviněný V. K. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 1. rozsudku) a jednak zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

1. „v blíže neurčené době během jara až léta roku 2015, v nočních hodinách, na blíže neurčeném místě pod širákem v lese u XY, okres Prachatice, kde byl s poškozenou AAAAA (pseudonym), narozená XY, a svou dcerou BBBBB (pseudonym), narozená XY, na výletě, když šli spát, řekl poškozené, že si „ho jde vyhonit" a že se klidně může dívat; poškozená nezletilá se dívat odmítla a sdělila mu, že jde spát, načež odešel,
2. dále v přesně nezjištěné době, zhruba čtrnáct dnů po události popsané pod bodem 1, ve spodním patře domu č. p. XY ve XY, okres Český Krumlov, kde s ním v pokoji pro hosty spala poškozená AAAAA a jeho dcera BBBBB, když jeho dcera spala na horní posteli palandy, poškozená pak na spodní posteli palandy a on na zemi vedle postele poškozené, poškozenou v noci vzbudil tím, že hlasitě dýchal, mačkal jí prso a při tom masturboval, a v okamžiku, kdy se poškozená od něj otočila na druhou stranu a dělala, že spí, jí řekl: „Já myslel, že můžu.", a od jednání upustil, přičemž tohoto jednání se dopustil, ačkoli věděl, že poškozená ještě nedovršila patnáctý rok věku.“

Za uvedené jednání byl obviněný V. K. podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 1 T 113/2017, podal obviněný V. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 3 To 117/2018, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný V. K. prostřednictvím své obhájkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 3 To 117/2018, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Po rekapitulaci jednání, jímž ho soud prvního stupně uznal vinným, odvolacímu soudu v obecné rovině vytkl jednak nedostatečné zdůvodnění toho, proč zamítl jeho odvolání, a jednak nevypořádání se s jím uplatněnými odvolacími námitkami. V důsledku uvedeného, a to i s přihlédnutím k nedostatečným skutkovým zjištěním, podle něj došlo rozhodnutím soudů k porušení jeho práva na spravedlivý proces a nerespektování zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.

V návaznosti na to při výčtu svých výhrad, s nimiž se podle jeho přesvědčení odvolací soud řádně nevypořádal, zejména zpochybnil věrohodnost poškozené s tím, že nebyla vyvrácena jeho námitka, že popis trestného jednání ze strany poškozené byl smyšlený ve snaze dovolatele poškodit, když navíc měla motiv ho trestním řízením poškodit. Za nesprávný dále označil závěr soudů, že znalkyně zkoumající věrohodnost poškozené měla k dispozici všechny dostupné podklady, přičemž v této souvislosti uvedl, že nebyl zjištěn žádný motiv, proč by se právě on stíhaného jednání dopustil. Ve vazbě na výše uvedené pak soudům vytkl, jakým způsobem, na podkladě jakých kritérií a s jakými závěry hodnotily výpovědi svědků obžaloby v porovnání se svědky vypovídajícími v jeho prospěch. Rovněž uvedl, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, soudy účelově hodnotily pouze tu část, v níž se znalec vyjádřil v tom smyslu, že „...i muž nedeviantní, vyskytne-li se příležitost a je-li k tomu osobnostně disponován, může se chovat deviantním způsobem...“. Závěr o vině dovolatele se pak jeví ve světle provedených důkazů a jejich hodnocení jako nepřesvědčivý, logicky rozporný a vybočující ze zásad spravedlivého procesu.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde konkrétně o výhrady obsažené v podaném dovolání, obviněný sice formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku potažmo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ve skutečnosti však vůbec netvrdí, že právě zjištěné a ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku popsané jednání nenaplnilo zákonné znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Své výhrady totiž směřuje jen proti hodnocení jednotlivých důkazů soudy. Výlučně prostřednictvím takto formulovaných výhrad podpořených námitkami stran údajného porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo pak zpochybňuje učiněná skutková zjištění a předkládá vlastní verzi skutkového děje, z níž se podává, že trestné činnosti se vůbec nedopustil. Takové námitky odporující skutkovým zjištěním se však – jak to plyne z předchozího odstavce – s uplatněným i jakýmkoli jiným dovolacím důvodem zcela míjí.

Vyjádřil názor, že ani Okresnímu soudu v Českém Krumlově ani Krajskému soudu v Českých Budějovicích nelze ničeho vytknout, neboť tento podané odvolání řádně přezkoumal, vyjádřil se ke všem uplatněným odvolacím námitkám, a přiléhavě také zdůvodnil, proč bylo namístě opravný prostředek obviněného zamítnout. Rozhodně se neztotožňuje s výtkou dovolatele, že tento soud jeho námitky přešel, nevypořádal se s nimi a své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil. Usnesení odvolacího soudu je naopak poměrně obsáhlé a v jednotlivých odstavcích reaguje na každou z námitek dovolatele. To, že se tento soud s argumentací prvostupňového soudu v převážné míře ztotožnil, neznamená, že se odvoláním řádně nezabýval. Skutečnost, že dovolatel je s hodnocením jednotlivých důkazů, s učiněnými skutkovými zjištěními, a ve vazbě na to také s odsuzujícím rozsudkem, nespokojen, ještě neznamená, že závěry soudů jsou vadné a s provedenými důkazy nesouladné, a že v trestním řízení vedeném proti jeho osobě došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž jednotlivci automaticky nezaručuje nárok na rozhodnutí, které by plně odpovídalo jeho požadavkům. Zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé řízení, kterého se však obviněnému v projednávané trestní věci dostalo.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný V. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozené AAAAA, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, znalce MUDr. V. Šupiny) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Tyto námitky navazovaly na jeho obhajobu, která byla založena na tvrzení, že se žádného jednání kladeného mu za vinu nedopustil. V souvislosti s tím obviněný namítl, že soudy nesprávně opřely svá zjištění o svědeckou výpověď poškozené, kterou označil za nevěrohodnou. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českém Krumlově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve svědecké výpovědi poškozené, která dostatečně konkrétně a podrobně a celkově přesvědčivě popsala, jakému jednání obviněného byla vystavena, za jakých okolností k němu došlo, jak ho pociťovala, jak na něj reagovala apod. V tomto kontextu soudy přijatelně vysvětlily také to, proč se poškozená nikomu o jednání obviněného dlouhou dobu nezmínila. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozené a obhajoby obviněného a již s ohledem na to hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně, přičemž pro její náležité hodnocení si vytvořily dostatečně široký podklad v dalších důkazech. Jednalo se zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Tímto znaleckým posudkem byla osoba poškozené zevrubně objasněna z hlediska vlastností zaručujících pravdivost jejích tvrzení. Znalecký posudek umožnil soudům učinit plně přijatelný závěr, že svědecká výpověď poškozené je odpovídající reprodukcí skutečně prožitých událostí a že není vymyšlená, naučená či navedená jinou osobou. Soudy zaznamenaly ve svědecké výpovědi poškozené drobné diskrepance, ale hodnotily je jako důsledek značného časového odstupu výpovědi od doby popisovaných okolností a zdůraznily konzistentnost její výpovědi ohledně zásadních skutkových okolností. Na podporu svědecké výpovědi poškozené vyznívá také výpověď svědkyně D. M., sestry poškozené, které se poškozená svěřila, a dále výpověď svědkyně E. T. Za popsaných okolností nemohou obstát námitky obviněného zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů, a to ani s ohledem na svědecké výpovědi jeho manželky, která uvedla, že se poškozená chovala vůči obviněnému nestandardně. Jinak není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy je adekvátní obsahový vztah vylučující úvahy o tom, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 3. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu