Rozhodnutí NS

33 Cdo 5942/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/12/2018
Spisová značka:33 Cdo 5942/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5942.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Rozhodčí doložka
Rozhodčí řízení
Ochrana spotřebitele
Dotčené předpisy:§ 31 předpisu č. 216/1994Sb.
§ 1800 odst. 2 o. z.
§ 433 o. z.
§ 588 o. z.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 5942/2017-126


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. P., bytem v XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 62/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 7. 2017, č. j. 27 Co 139/2017-92, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 7. 2017, č. j. 27 Co 139/2017-92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 22. 9. 2015, č. j. 104 Rozh 5873/2015-7, vydaného rozhodcem Mgr. Radkem Lubinou, neboť měla za to, že předmětný rozhodce rozhodoval na základě neúplných a nepravdivých údajů, které mu poskytla žalovaná (v řízení před rozhodcem v pozici žalobkyně).

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 12. 2016, č. j. 23 C 62/2016-59, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu č. j. 104 Rozh 5873/2015-7 vydaného dne 22. 9. 2015 rozhodcem Mgr. Radkem Lubinou, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Dne 20. 12. 2014 uzavřely žalovaná jako zapůjčitel a žalobkyně jako vydlužitel smlouvu o zápůjčce (dále jen „smlouva o zápůjčce“) a téhož dne i samostatnou rozhodčí smlouvu, která se vztahovala ke smlouvě o zápůjčce. Žalovaná se zavázala žalobkyni poskytnout zápůjčku ve výši 30 000 Kč; výše sjednaného úroku za poskytnutí zápůjčky činila 24 876 Kč, celková dlužná částka 54 876 Kč a měsíční splátka 4 573 Kč. Účastnice smluvního vztahu se dohodly, že jejich případné spory ze smlouvy o zápůjčce bude rozhodovat jeden ze 13 rozhodců uvedených v rozhodčí smlouvě, kterému žalobkyně doručí žalobu. Ze seznamu rozhodců mohl podle rozhodčí smlouvy vybírat zapůjčitel i vydlužitel, který k tomu byl vyzván v rámci předžalobní upomínky. Žalovaná doručila žalobu rozhodci Mgr. Radku Lubinovi, který zahájil rozhodčí řízení. Žalobkyně se přes výzvu rozhodce k žalobě nevyjádřila, nevyužila ani možnosti přezkumu rozhodčího nálezu ve dvouinstančním rozhodčím řízení. Soud prvního stupně dovodil, že smlouvu o zápůjčce nelze považovat za spotřebitelskou smlouvu, neboť žalobkyně je sice fyzická osoba, ale smlouvu uzavírala jako podnikatelka s uvedením příslušného identifikačního čísla a místa podnikání, přičemž zápůjčka byla výslovně poskytnuta pro její podnikatelské účely (viz oddíl II. čl. 1.6 smlouvy o zápůjčce). V žalobě o zrušení rozhodčího nálezu žalobkyně konkrétně neoznačila žádné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uvedené v § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), přičemž v případě podnikatele se soud může zabývat (na rozdíl od spotřebitele) pouze důvody, které byly výslovně uplatněny. Soud žalobu zamítl, neboť neshledal žádné porušení práv žalobkyně jako dlužníka v rozhodčím řízení.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. 7. 2017, č. j. 27 Co 139/2017-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodčí nález č. j. 104 Rozh 5873/2015-7 vydaný dne 22. 9. 2015 rozhodcem Mgr. Radkem Lubinou se zrušuje, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Skutečnost, že v daném případě se jednalo o zápůjčku poskytovanou (drobnému) podnikateli, neshledal významnou pro posouzení platnosti rozhodčí doložky, či na základě ní vydaného rozhodčího nálezu. Připomněl, že judikatura soudů vyšších stupňů je ustálena v závěru, že vystupuje-li podnikatel v pozici blízké osobě spotřebitele, tedy v pozici slabší, je třeba přiznat mu zvýšenou ochranu. Z obsahu smlouvy o zápůjčce neplyne - vyjma formálního odkazu v oddíle II bodu 1.6 smlouvy - že by ji žalobkyně uzavírala v souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti, a sama skutečnost, že při uzavírání vystupovala současně jako fyzická osoba podnikající a že uvedla též identifikační číslo, příp. sídlo, nutně neznamená, že by jí měla být odepřena ochrana standardně přiznávaná spotřebitelům. S vysokou mírou pravděpodobnosti byla totiž smlouva o zápůjčce uzavřena mimo rámec obchodní činnosti žalobkyně a případný obchodní účel jí vykonávané činnosti je natolik okrajový, že v celkovém kontextu účastníky uzavřené smlouvy je bezvýznamný; žalobkyně by tak měla být považována za spotřebitele. Smlouva o zápůjčce a s ní související rozhodčí smlouva spadají svým charakterem nepochybně mezi smlouvy uzavírané adhezním způsobem (v této souvislosti odvolací soud zdůraznil především § 1800 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, /dále jen „občanský zákoník“/). Žalovaná v průběhu kontraktačního procesu postupovala ve vztahu k žalobkyni v rozporu s § 433 občanského zákoníku, neboť zneužila svého hospodářského postavení podnikatele coby odborníka k vytvoření, resp. využití závislosti žalobkyně za účelem dosažení nedůvodné nerovnováhy ve vzájemném postavení, a této vzniklé nerovnováhy se následně pokusila využít jako právní obrany v řízení o zrušení rozhodčího nálezu; žalobkyně pak v procesu sjednávání smluv se žalovanou neměla způsobem uvedeným v § 1798 občanského zákoníku možnost ovlivnit svojí vůlí jednání se žalovanou a byla nucena podepsat smlouvu, v níž byla postavena do pozice podnikatele, a dále rozhodčí smlouvu. Důsledkem takového postupu je neplatnost popsaného právního jednání ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Odvolací soud akcentoval, že v zásadě není rozumného důvodu, proč při posuzování platnosti smlouvy o zápůjčce, resp. s ní spojené rozhodčí smlouvy, činit rozdíly mezi situací, kdy tyto smlouvy jsou podepsány spotřebitelem, a situací, kdy spotřebitel vystupuje formálně i v pozici podnikatele (jako podnikatel je označen v předpřipravené a pro tento účel vyhotovené formulářové smlouvě úvěrující společnosti). S ohledem na uvedené shledal stěžejním vyřešení otázky, zda rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky byla sjednána platně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3074/2014). Ze skutečností známých mu z úřední činnosti dovodil zjevnou ekonomickou závislost rozhodce Mgr. Radka Lubiny na žalované. Ve smyslu § 1800 občanského zákoníku pak předmětnou rozhodčí smlouvu hodnotil jako zakázané ujednání, které žalobkyni nepřiměřeně brání v přístupu k ústavně zaručené soudní ochraně jejích práv a povinností tak, jak bylo dovozeno ustálenou judikaturou, byť především ve vztahu ke spotřebiteli. Podle odvolacího soudu není žádného rozumného důvodu činit rozdílu mezi spotřebitelem a osobou formálně označenou ve formulářových ustanoveních smlouvy jako podnikatel, neboť v obecné rovině je základním předpokladem platnosti rozhodčí smlouvy především transparentní a jednoznačné pravidlo pro určení osoby rozhodce. Odvolací soud uzavřel, že účastnicemi sjednaná rozhodčí smlouva nemůže obstát ve smyslu § 433, 588 a 1800 odst. 2 občanského zákoníku; soud je povinen přihlédnout k neplatnosti takového ujednání z úřední povinnosti, a rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě neplatně sjednané rozhodčí smlouvy je třeba ve smyslu § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení zrušit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v prvé řadě v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, konkrétně otázky, zda v případě, kdy podnikatel vystupuje v pozici slabší strany, avšak není spotřebitelem, je možno v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu při soudním přezkumu postupovat, jako by se o spotřebitele jednalo, tedy přiznat podnikateli procesní ochranu v podobě širšího soudního přezkumu, kterou zákon o rozhodčím řízení přiznává pouze spotřebitelům. V této souvislosti prosazuje, že v rovině hmotného práva je rozhodující právní posouzení obsahu a vztahu pojmů „slabší strana“ a „spotřebitel“, v rovině procesního práva pak právní posouzení aplikovatelnosti procesní ochrany spotřebitele (širší soudní přezkum) i na účastníka řízení (zde žalobkyni), který je slabší stranou, avšak nikoli spotřebitelem. Namítá, že odvolacím soudem užitý institut „osoby v pozici blízké spotřebiteli“ nemá v právním řádu České republiky žádnou oporu, zejména pak v tom směru, že by tímto bylo možno slabšího podnikatele ztotožnit se spotřebitelem, ačkoliv by pro to jinak nebyly splněny zákonné podmínky. Zdůrazňuje, že v posuzovaném případě se jednalo o podnikatele, který nepochybně nebyl spotřebitelem. Odvolacímu soudu vytýká, že - aniž by jeho závěry měly oporu ve spisu - dovozoval u žalobkyně postavení osoby v pozici blízké spotřebiteli (a nakonec i postavení přímo ekvivalentní spotřebiteli), nesprávně aplikoval institut ochrany slabší strany, který je zakotven v občanském zákoníku, dovodil-li, že žalovaná porušila svoji zákonnou povinnost zakotvenou v ustanovení § 433 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž pominul existenci zákonného nástroje, který v případě porušení této zákonné povinnosti slabší straně náleží (viz § 2910 občanského zákoníku). Je přesvědčena, že podnikatel „v pozici blízké osobě spotřebitele“ není totéž, co spotřebitel, a že užití pojmu „obchodní činnost“ neodpovídá dikci § 419 občanského zákoníku, který obsahuje pojem „podnikatelská činnost“. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 556/2013, označila za nepřiléhavý.

Přípustnost dovolání žalovaná shledává rovněž v řešení otázky nezbytnosti vznést námitku podjatosti rozhodce co nejdříve (jakmile se vyskytnou pochybnosti o nepodjatosti rozhodce); zde se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozhodnutími ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2317/2015, nebo ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3022/2016. Oproti odvolacímu soudu, který se omezil na domněnku, že žalobkyně si mohla být vědoma podjatosti „jen stěží“, žalovaná prosazuje, že žalobkyně mohla námitku podjatosti rozhodce vznést již za řízení před rozhodčím soudem, nicméně tak neučinila, byla nečinná a nejednala v souladu se zásadou, že práva náležejí bdělým, jestliže nereagovala na výzvu rozhodce, aby se vyjádřila k rozhodčí žalobě. Nesprávný postup při řešení výše předestřené právní otázky se pak projevil při řešení otázky platnosti rozhodčí doložky; odvolací soud nesprávně vyvozoval neplatnost z údajné ekonomické závislosti rozhodce na žalované a na základě závěru o jeho údajné podjatosti implikoval v zásadě automaticky neplatnost rozhodčí doložky. Skutkové závěry přitom činil v očividném nesouladu s provedeným dokazováním i obsahem spisu. Nadto nesprávně konstatoval, že sama ekonomická závislost bez dalšího implikuje neplatnost rozhodčí doložky. Dovolatelka je přesvědčena, že za přiměřeného použití občanského soudního řádu lze při tvrzené podjatosti rozhodce z důvodu jeho údajné ekonomické závislosti na jedné straně sporu použít ustanovení týkající se podjatosti soudců (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 48/2002).

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že na své žalobě i výpovědi, kterou učinila u soudu prvního stupně, trvá v plném znění.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (bod 2, článek II, část první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a že byla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání žalované bylo shledáno přípustným, neboť dovolací soud dosud neřešil otázku, zda lze slabší straně v řízení o zrušení rozhodčího nálezu přiznat širší ochranu, která je přiznávána pouze spotřebitelům, ačkoliv se o spotřebitele nejedná.

Podle § 419 občanského zákoníku je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

Podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (srov. čl. IX odst. 2 zákona č. 258/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru) – dále jen „zákon o rozhodčím řízení“, návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak. Byl-li rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a návrh na jeho zrušení podal spotřebitel, soud vždy přezkoumá, zda nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h).

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Nevyslovil jednoznačný nesouhlas s jeho závěrem, že žalobkyně uzavírala smlouvu jako podnikatelka, nicméně tento závěr ani výslovně nepotvrdil. V řízení postupoval, jako by žalobkyně byla spotřebitelkou, jestliže ve smyslu § 32 odst. 1 věty druhé zákona o rozhodčím řízení přezkoumal, zda nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b), aniž by se toho žalobkyně v řízení před soudem dovolala. Odvolací soud žalobkyni přiznal ochranu, neboť jí považoval za slabší stranu, její postavení označil za postavení blízké postavení spotřebitele a dovodil, že by s ní mělo být nakládáno, jako by se o spotřebitele jednalo. Tomuto závěru předcházely úvahy, podle nichž skutečnost, že by byla zápůjčka poskytnuta drobnému podnikateli, není významná pro posouzení platnosti či neplatnosti rozhodčí doložky, potažmo na základě ní vydaného rozhodčího nálezu, resp. sama skutečnost, že účastník smlouvy při (jejím) uzavírání vystupoval současně jako fyzická osoba podnikající a uvedl zde též identifikační číslo, příp. sídlo, nutně neznamená, že takové osobě by měla být odepřena ochrana standardně přiznávaná spotřebitelům. V návaznosti na to odvolací soud vyložil, koho je třeba považovat za slabší smluvní stranu a doplnil, že závěry soudní praxe, jimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval, našly odraz v § 433 občanského zákoníku.

Podle § 433 odst. 1 občanského zákoníku kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 se má za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud důsledně nerozlišoval mezi pojmy „spotřebitel“ a „slabší smluvní strana“, a to v situaci, kdy zákon soudu ukládá postupovat určitým způsobem pouze v případě, je-li účastníkem (který v zákonné lhůtě podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu, jenž byl vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy) spotřebitel, nikoli slabší smluvní strana. Občanský zákoník přitom zcela zřetelně odlišuje spotřebitele od jiných osob, kterým může být přiznán status slabší smluvní strany ve smyslu § 433 občanského zákoníku, a v § 419 občanského zákoníku obsahuje definici spotřebitele.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, poukázal na to, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, v níž má příslušná národní úprava na ochranu spotřebitele původ a k níž je proto třeba při výkladu vnitrostátního práva přihlížet, definuje spotřebitele v článku 2 jako fyzickou osobu, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, a že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 5. 12. 2013 ve věci C-508/12, Walter Vapenik proti Josefu Thurnerovi, výslovně zdůraznil, že jednotlivé právní nástroje týkající se spotřebitelských vztahů uznávají potřebu chránit slabší smluvní stranu, pokud smlouva byla uzavřena mezi osobou, která nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti, a osobou, která jedná v rámci takové činnosti. Na základě toho pak SDEU uzavřel, že vzhledem k cíli ochrany spotřebitelů stanovenému unijním právem, který spočívá v obnovení rovnosti smluvních stran ve smlouvách uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem, nelze použití těchto ustanovení rozšiřovat na osoby, vůči nimž tato ochrana není odůvodněná. Též podle stanoviska generálního advokáta ze dne 14. 6. 2001 ve spojených věcech C-541/99 a C-542/99, Idealservice, ochrana spotřebitele jakožto výjimka ze zásady smluvní svobody musí být úzce interpretována.

Pokud zákonodárce uložil soudu v civilním sporném řízení, aby z moci úřední ve vymezených případech zkoumal, zda jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu pouze v případě, že byl předmětný rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a současně že návrh na jeho zrušení podal spotřebitel, nelze tuto výjimku, jíž se zákonodárce ve prospěch spotřebitele odchýlil mimo jiné od zásady dispoziční, rozšiřovat též na jiné osoby, kterým je za jiných okolností zákonem přiznávána vyšší míra ochrany. Pokud tedy účastník sporu před rozhodčím soudem v návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nevyloží, z jakého zákonem předvídaného důvodu by měl být rozhodčí nález zrušen, není soud ze zákona oprávněn zkoumat, zda jsou dány důvody pro zrušení takového rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h) zákona o rozhodčím řízení, ledaže by se jednalo o rozhodčí nález, jenž byl vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a předmětný návrh na zrušení by podal spotřebitel. Pokud uvedené předpoklady nebyly naplněny a soud se přesto zabýval tím, zda jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, postupoval v rozporu se zákonem.

Lze uzavřít, že odvolací soud výše předestřenou otázku nesprávně právně posoudil, jestliže ze zákona zkoumal, jsou-li dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, aniž (veden nesprávným názorem, že není třeba rozlišovat mezi spotřebitelem a slabší smluvní stranou ve smyslu § 433 občanského zákoníku) by dospěl k závěru, že se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy a že návrh na zrušení rozhodčího nálezu podal spotřebitel. Dovolání žalované je tudíž důvodné.

Dovolatelka dále namítla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky nezbytnosti vznést námitku podjatosti rozhodce co nejdříve (jakmile se vyskytnou pochybnosti o nepodjatosti rozhodce). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sama ekonomická závislost bez dalšího implikuje neplatnost rozhodčí doložky.

Jak vyplývá z § 237 o. s. ř., jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je, že na vyřešení otázky, která má podle dovolatele založit přípustnost dovolání, závisí napadené rozhodnutí. Výše formulovaná otázka však tento požadavek nesplňuje a není tudíž způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Poté, co odvolací soud dovodil, že je v daném případě oprávněn z moci úřední zjišťovat, zda jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, uzavřel, že sjednaná rozhodčí smlouva nemůže obstát ve smyslu § 433, § 588 a § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, a rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě neplatně sjednané rozhodčí smlouvy je proto na místě zrušit podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a protože nejsou dány podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud podle § 243g o. s. ř. v novém rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 12. 2018



JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu