Rozhodnutí NS

3 Tdo 174/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/06/2019
Spisová značka:3 Tdo 174/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.174.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vražda
Dotčené předpisy:§ 140 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 174/2019-33
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2019 o dovolání obviněného J. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 3 To 104/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 1 T 7/2018, byl obviněný J. P. uznán vinným pod bodem 1 pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2 přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že

1. dne 6. 2. 2018 v době od 0.00 hod. do 0:30 hod. v rodinném domě na ulici XY v XY, okres Znojmo, po delší dobu trvajících osobních a rodinných problémech s matkou M. P., narozenou XY a babičkou P. T., narozenou XY (dále jen „poškozená“) pojal záměr tyto vyřešit tím, že zničí rodinný dům, ve kterém společně bydleli, a proto vzal kanystr s obsahem cca jednoho litru benzinu a tímto polil nábytek a stěny v obývacím pokoji, v matčině pokoji a ve svém pokoji, které následně pomocí sirek zapálil, zamkl vchodové dveře a branku a utekl, a takto činil s vědomím, že v pokoji bezprostředně sousedícím s místnostmi, které zapálil, je přítomna poškozená, které se však shodou okolností podařilo z domu dostat, takže utrpěla pouze popáleniny1.-2. A stupně na pravé straně čela, pravém nosním křídle, dolním rtu a pravé straně krku,
přičemž si však obžalovaný byl vědom toho, že je poškozená ohrožena na životě nejen samotným požárem, ale i vdechováním přítomných vysoce toxických a životu nebezpečných látek vznikajících při hoření, tím spíše za situace, kdy mohl důvodně předpokládat, že spí, přičemž k jejímu úmrtí nedošlo pouze shodou okolností na obžalovaném nezávislých

2. dne 6. 2. 2018 v době kolem 4:20 hod. v herně u čerpací stanice S. na ulici XY v XY, okres Znojmo, lopatou rozbil skleněnou výplň okna vedoucího do skladu zboží, vzniklým otvorem vnikl dovnitř a odtud odcizil jednu plechovku nápoje Radler, čímž poškozenému L. S., IČO XY, se sídlem XY, XY, XY, způsobil majetkovou škodu odcizením zboží ve výši 32 Kč a poškozením skleněné výplně okna ve výši 630 Kč.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků.

Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému L. S., IČO XY, se sídlem XY, XY, na náhradě majetkové škody částku ve výši 662 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. S., IČO XY, se sídlem XY, XY, se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 1 T 7/2018, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků.

O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 3 To 104/2018, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 3 To 104/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 449-458, doplnění č. l. 460-461), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2, písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Obviněný uvedl, že skutek uvedený pod bodem 1 skutkové věty byl nesprávně posouzen jako pokus vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 tr. zákoníku, a to dokonce jako pokus vraždy s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, což potvrdil i odvolací soud, aniž by se vypořádal s námitkami obviněného. Obviněný však uvádí, že nebyly splněny všechny podmínky, když nechtěl babičku ohrozit na životě a nebyl tak prokázán ani úmysl ani vražedný motiv. V této souvislosti poukazuje na citaci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a uvádí, že ani soud prvního stupně nebyl přesvědčen o tom, že by úmysl obviněného směřoval k usmrcení babičky, avšak odsoudil jej za spáchání tohoto činu v úmyslu nepřímém, k čemuž opět cituje odůvodnění rozsudku. Soudy však zcela rezignovaly na vymezení volní složky nepřímého úmyslu, tedy v čem spatřují srozumění a nemohly tak přesvědčivě rozhodnout, zda jednání obviněného podřadit pod nepřímý úmysl nebo vědomou nedbalost. Při určení, zda se jedná o srozumění, bylo třeba posoudit, zda se z jeho strany jedná o přímou nebo nepřímou lhostejnost, čímž se však soudy nezabývaly, což považuje obviněný ve svém případě za alarmující, když se jedná o odsouzení mladého, dosud netrestaného člověka, za pokus vraždy a k trestu 12 let odnětí svobody. Dále se obviněný vyjadřuje ke znakům obou druhů lhostejnosti, když připomíná, že nepravá lhostejnost nastává, když si je pachatel obou variant vědom, ale je mu jedno, která z nich nastane, tedy je zde dán volní vztah k jednomu z možných následků, o pravou lhostejnost pak jde v případě, kdy zde není vůle obviněného způsobit daný následek a nelze tak uvažovat o úmyslném jednání, ale toliko o nedbalostní formě zavinění. K tomuto pak připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 747/2016 a usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 571/2011. Obviněný neměl nikdy kladné stanovisko k tomu, že usmrtí svoji babičku, jak vyplývá i z jeho výpovědí, v daném případě je tak třeba uvažovat o pravé lhostejnosti a tedy i vědomé nedbalosti, přičemž tato forma zavinění nedostačuje k právní kvalifikaci, ke které soudy dospěly.

Srozumění obviněného dále dovozují soudy ze způsobu zapálení domu, použití nebezpečné hořlaviny a zapálení obou pokojů sousedících s babiččiným. Nesouhlasí se závěrem soudu, že nemohl počítat s žádnou okolností, která by mohla zabránit smrti babičky, když sám ve výpovědích uvedl, že babička je na svůj věk v nadstandardní kondici a není pohybově omezena, navíc ji potkal na chodbě chvíli předtím, tudíž mohl počítat s tím, že ještě nespí a dům opustí. Obviněný v této souvislosti připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 835/2010.

Obviněný poukazuje v rámci své námitky, týkající se nedostatku prokázání úmyslné formy zavinění na své výpovědi, zejména na výpověď učiněnou bezprostředně po zadržení, kde popisuje motivaci svého činu a své rozpoložení, když vnímal situaci jako bezvýchodnou, přičemž cituje konkrétní pasáže své výpovědi na podporu těchto tvrzení. Obviněný má za to, že ačkoliv přímo tvrdí, že věděl, že babička může v domě uhořet nebo se udusit, nechtěl tohoto docílit a jeho motivem byl radikální krok k řešení situace, ze které si neuměl pomoci, „aby se začaly dít věci“. K tomuto pak následně uvádí další citace svých výpovědí v rámci vazebního jednání i hlavního líčení, kde se k motivaci zapálení domu, ve kterém je přítomna babička, o čemž věděl, vrací. Veškeré výpovědi jsou konzistentní a nikoliv účelové, což potvrdil i znalec z oboru psychologie. Obviněný nechtěl babičce ublížit, ale chtěl, aby jej vyhnala z domu, což byl jediný cíl, který obviněný sledoval. Není zde tedy dán úmysl přivodit babičce smrt.

S ohledem na dosud uvedené má tedy obviněný za to, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu vraždy, zejména subjektivní stránka. Soudy obou stupňů se nedostatečně zabývaly srozuměním obviněného s následkem způsobení smrti babičky a dospěly k závěru o nepřímém úmyslu obviněného, ačkoli s ohledem na pravou lhostejnost nemohl být s následkem srozuměn. Za této situace tak nebyla dodržena základní zásada trestního řízení, totiž zásada presumpce neviny a princip in dubio pro reo. Soudy jednaly nejen v rozporu se zákonem, ale dopustily se též porušení základních lidských práv.

Ke zpřísnění právní kvalifikace skutku v jeho přísnější variantě podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku obviněný uvádí, že toto je s ohledem na uvedené absurdní, neboť rozmysl je kvalifikovanou formou úmyslu. Soudy chybně interpretují výpověď obviněného, který sice uvedl, že záměr zapálit dům pojal kolem 22:00 hod., následně si šel do kůlny pro benzin a v pokoji pak vyčkal ještě cca 10 minut, než začal polévat nábytek, když rozmysl se vztahoval k zapálení domu, nikoliv k usmrcení babičky. Právní kvalifikace je tak nesprávná, o čemž svědčí i postoj státního zástupce, který uvedl, že se nedomnívá, že by obviněný k samotnému jednání přistoupil s předchozím rozmyslem. Stejně tak i povolaní znalci označili jednání obviněného za nezralé, zkratkovité a jako takové tedy nespadá do popisu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

Další námitka obviněného směřuje vůči porušení práva na spravedlivý proces, k čemuž připomíná nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, dle kterého je i Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu povinen napravit každé porušení, jež by rámec základních práv obviněného porušil. Soud odvolací převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by je v intencích odvolacích námitek přezkoumal, což obviněný shledává v rozporu s právem na přezkum výroku o vině a trestu soudem vyššího stupně, jak je garantováno v čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod a připomíná nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14, požadující odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke všem vzneseným námitkám odvolatele. Toto však odvolací soud nedodržel, když se omezil na konstatování řádného zjištění skutkového stavu věci a nedůvodnosti námitek obviněného. Odvolací soud se nezabýval ani námitkami nedostatku vůle ke spáchání trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu, ani přiměřeností uloženého trestu.

Obviněný poukazoval zejména na to, že přiměřenost trestních sankcí je třeba posuzovat v souvislosti se zájmy poškozených osob, které jsou v daném případě strukturovány zcela jinak, než jak tomu bývá ve skutkově obdobných případech. Uložený trest je frustrující pro babičku obviněného, která má obavy, že s ohledem na věk se jí již nepodaří s vnukem setkat, ale i pro jeho matku, která má vůči synovi silné mateřské pouto.

Dle obviněného nebyly dostatečně zhodnoceny ani okolnosti spáchání činu, zejména psychický stav obviněného, který znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Pavel Vanek kvalifikoval jako potíže úzkostného spektra, jež nedosahovaly svoji intenzitou duševní poruchy, ale jednalo se o nadměrný stres způsobený vnímáním vlastního selhání v životě a tlakem ze strany blízkých osob či o paranoidní stavy, které předcházely trestnému činu. Soud nezohlednil ani tvrzení obviněného o existenci bludu (komunikace s herečkou, do které byl zamilovaný), ačkoliv tak měl učinit a případně doplnit dokazování opětovným výslechem znalce či doplněním znaleckého posudku.

Dále nalézací soud jednostranně a zjednodušeně hodnotil osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry obviněného, jeho dosavadní způsob života a možnost nápravy, když i znalecké zkoumání jasně hovoří o velmi dobré resocializaci obviněného. Zejména se pak odvolací soud nezabýval námitkou možnosti uložení trestu pod hranicí trestní sazby podle § 58 odst. 1 až 5 tr. zákoníku. Obviněný připomíná, že on sám, stejně jako babička, matka a veřejnost obecně může stěží vnímat trest jako spravedlivý, když za mnohem závažnější jednání byly uloženy tresty pod dolní hranicí trestní sazby, k čemuž uvádí několik odkazů na články a média informující o daných trestných činech. Tímto došlo k porušení legitimního očekávání, když v kontextu principu rovnosti obviněný očekává, že jeho případ bude posouzen obdobně jako jemu podobné případy, respektive očekává rozhodování v linii dosavadní ustálené praxe.

S ohledem na shora uvedené obviněný připomíná, že odvolací soud se vůbec nezabýval podstatnými námitkami obhajoby a své zamítavé rozhodnutí odůvodnil jen zcela obecným konstatováním a jeho usnesení tak neodpovídá požadavkům náležitého a přesvědčivého odůvodnění a jako takové tedy není přezkoumatelné a došlo tak k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, stejně jako na porušení práva na odvolání v trestních věcech.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu ve smyslu ust. § 265k odst. 1 tr. ř. a sám rozhodl ve věci podle § 265m tr. ř., nebo přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl podle § 265l tr. ř.

Následně zaslal dne 15. 1. 2019, tedy ve lhůtě pro podání dovolání, obviněný doplnění dovolání, kterým upřesnil dovolací návrh tak, že navrhuje, aby Nejvyšší soud tomuto dovolání jako důvodnému vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. a sám rozhodl podle § 265m tr. ř., nebo přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl podle § 265l tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále proto, že odvolací soud ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v § 265b odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 58/2019.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, uvedl, že obviněný v podstatě opakuje skutečnosti, které uplatnil obhajobou již v předcházejících řízeních, se kterými se soudy správně a dostatečně vypořádaly. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání a připomněl usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a 6 Tdo 115/2012. Dále pak opakuje základní námitky obviněného. Ve vztahu k námitce nedostatku úmyslného zavinění odkazuje na str. 7-11 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3-4 usnesení odvolacího soudu, když se se stanovisky soudů plně ztotožňuje a odkazuje na ně. Pro úplnost doplňuje, že obviněné ne zcela přiléhavě klade důraz na posouzení lhostejnosti pravé a nepravé, přičemž v daném případě se nejednalo o případ hraniční, ale bylo třeba hodnotit, zda byl obviněný s možným úmrtím obviněné srozuměn (nepřímý úmysl), anebo naopak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k úmrtí nedojde (vědomá nedbalost). Zkoumat lhostejnost obviněného tak nebylo na místě. Obviněný si byl vědom existence možnosti usmrcení člověka. Připomíná, že toto je předpokladem obou forem zavinění - nepřímého úmyslu i vědomé nedbalosti, když se jedná o složku intelektuální. Ve vztahu k volní složce pak uvádí jednotlivé rozdíly, když připomíná, že rozdíl mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí spočívá v tom, že osoba jednající s vědomou nedbalostí spoléhá, že škodlivý následek (porucha či ohrožení právního statku) nenastane, kdežto při nepřímém úmyslu je srozuměna s tím, že tento následek nastane [srov. § 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku]. Osoba jednající vědomě nedbale tedy ví, že může způsobit trestněprávně relevantní následek, nechce ho však způsobit ani s jeho způsobením není srozuměna. Spoléhá se naopak na to, že ho nezpůsobí. „Důvody, na které spoléhá, musí mít povahu dostatečných důvodů. Musí to být důvody, které i když v dané situaci nebyly způsobilé zabránit vzniku následku…, v jiné situaci, za jiných podmínek k tomu mohly být reálně způsobilé. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu…, jedná v eventuálním úmyslu.“ „Na rozdíl od eventuálního úmyslu, kde nefigurují žádné důvody pro spoleh, počítá vědomě nedbalý pachatel s konkrétními okolnostmi (důvody), o nichž ví, které by měly zabránit trestněprávnímu následku, ovšem nesprávně hodnotí jejich zabraňující potenciál.“ Ze skutkových zjištění však nelze dovodit žádné okolnosti, na které by obviněný spoléhal doufaje, že nedojde k trestněprávně relevantnímu následku. Jestliže nedbalost dovozuje pouze z toho, že primárním cílem nebylo usmrcení babičky, pak toto nepřímý úmysl nevylučuje. Ani skutečnost, že poškozená byla v dobré fyzické kondici, není okolností, která by odůvodňovala spoléhání se obviněného, že k úmrtí nedojde, jelikož při žhářském útoku může podlehnout i člověk na vrcholu fyzických sil. Poškozená tedy přežila díky náhodě a štěstí. Pokud se obviněný na něco spoléhal, bylo to nedostatečné spolehnutí na náhodu. Při neexistenci důvodů, na něž se mohl obviněný spoléhat je nevyhnutelný závěr, že obviněný byl s možností úmrtí babičky srozuměn a právní kvalifikace pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku je tak správná.

K námitce nedostatku rozmyslu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku nepřipomíná státní zástupce ani zavinění ve formě nepřímého úmyslu, nerozporuje existenci rozmyslu, když i jednání, které je vedeno úmyslem eventuálním, může být promyšleno. Znak rozmyslu naplněn byl, když obviněný si patřičně uvážil jednání, jehož následkem mohlo být úmrtí poškozené, čehož si byl obviněný vědom.

Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou porušení práva na spravedlivý proces, když není pochybením odvolacího soudu, jestliže přijal argumentaci nalézacího soudu a ani že nereagoval na každou námitku jednotlivě, k čemuž připomíná i rozsudek ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60. Rozhodnutí nalézacího soudu a soudu odvolacího nelze chápat izolovaně, ale je třeba je hodnotit ve vzájemné souvislosti. Úvahy soudů tedy nejsou nepřezkoumatelné, což vyplývá i z dovolání obviněného, který s nimi polemizuje, a je patrné, že je mu zřejmé, co je mu kladeno za vinu a z jakých důvodů.

Konečně pak co se týče námitek vůči přísnosti trestu, státní zástupce připomíná, že takovéto námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 817/2014) ani žádný jiný (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 149/2003). Kromě toho se jedná o trest uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Stejně tak nelze v rámci dovolacího řízení namítat ani naplnění podmínek pro mimořádné snížení dolní hranice trestní sazby (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 411/2003, 11 Tdo 530/2002, 11 Tdo 422/2012, 3 Tdo 362/2014).

V dané věci pak nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu, když soudy naopak postupovaly zcela v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 3 To 104/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména vlastní výpovědi učiněné v průběhu trestního řízení, okolností spáchání činu, zejména pak psychického stavu obviněného) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran zavinění a rozmyslu jakožto okolnosti podmiňující kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, respektive vyplývá z nich, že obviněný nechtěl babičku usmrtit) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že v jeho případě šlo o vědomou nedbalost a nikoliv o úmyslný trestný čin).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Obviněný zaměřuje stěžejní část své argumentace do nesprávného hodnocení zavinění, konkrétně pak má za to, že v daném případě nelze dospět k závěru o tom, že by se daného jednání dopustil v úmyslu nepřímém, ale naopak jeho zavinění vyhodnotit jako vědomou nedbalost.

K tomuto Nejvyšší soud obecně připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

V nyní posuzovaném případě lze jednoznačně dospět k závěru o naplnění intelektuální složky zavinění, což ostatně nepopírá ani obviněný, který konstantně uvádí, že věděl, že babička se v domě nachází a jaké mohou nastat následky. Ostatně i ve svém dovolání přímo odkazuje na pasáže své výpovědi, kde přímo uvádí: „Byl jsem si vědom toho, že tam může zemřít.“ a „Byl jsem rozhodnut zničit dům nebo cokoliv, abych se dostal jinam, a to i s vědomím, že babička uhoří v domě.“ Obviněný však namítá, že tento následek nechtěl způsobit a i přes toto vědomí se v jeho případě jednalo o nepravou lhostejnost, když vůbec neměl vůli ke způsobení takového následku, ale toliko nepřiměřeně spoléhal na to, že v daném případě fatální následek nenastane. K tomu uvádí například i to, že babičku viděl chvíli před způsobením požáru a očekával tedy, že nebude spát, babička je ve výborné fyzické kondici apod.

Nejvyšší soud konstatuje, že tyto námitky jsou přinejmenším nemístné a současně nepřípadné. Pouze skutečnost, že poškozená byla naštěstí dostatečně fyzicky zdatná, aby se z hořícího domu dostala, kdy jí hrozilo nejen ohrožení ohněm, ale také otrava zplodinami vznikajícími hořením, není nikterak způsobilá vyvrátit skutečnost, že obviněný si počínal zcela vědomě a byl srozuměn i s tím, že babičku usmrtí, jak vyplývá nejen z jeho výpovědi, ale i všech okolností, především toho, že zapálil dům v nočních hodinách, když věděl zcela jistě, že se babička v domě nachází, že se chystá jít spát, zapálil pokoje sousedící s ložnicí poškozené a nadto ještě zamknul vchodové dveře a branku, čímž poškozené ztížil únik. Již z tohoto jednání pachatele je zcela zřejmé, že s tím, že babička v domě uhoří, byl přinejmenším srozuměn a složka volní je tak zcela naplněna. Nadto pak soudy obou stupňů uvěřily obviněnému, že jeho primárním motivem nebylo usmrcení babičky a že toto přímo nechtěl a proto vyhodnotily zavinění jako úmysl nepřímý. Nejvyšší soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje. Pouze doplňuje, že obviněným uváděná polemika je částečně založena na jiném skutkovém zjištění a hodnocení důkazů, respektive jejich interpretaci, než ke které dospěly nalézací a odvolací soud a jako taková je tedy nepřípustná.

Ve vztahu k námitce nesprávného posouzení rozmyslu jakožto okolnosti podmiňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že ani v tomto případě se nejedná o námitku opodstatněnou, když soudy zcela správně uzavřely, že obviněný jednal s předchozím rozmyslem. Argumentace obviněného pouze jinak interpretuje skutková zjištění a jednotlivé důkazy, a to zcela účelově tak, že chtěl pouze zapálit dům, avšak ani předchozí rozmysl nemířil k usmrcení babičky. Ani této argumentaci však nelze uvěřit, jelikož je založena na jiném hodnocení důkazů a jejich odlišné interpretaci.

Nejvyšší soud pouze na okraj připomíná, že rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu, kdy si pachatel patřičně uváží své jednání, přičemž se může jednat o poměrně krátkou úvahu (na rozdíl od předchozího uvážení), avšak vždy se jedná o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Není ani třeba, aby jednání bylo jakkoliv naplánované či organizované. (srov. Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467, 1468). Nejvyšší soud opětovně připomíná, že obviněný pojal úmysl zapálit dům, ačkoliv věděl, že se uvnitř nachází poškozená, k tomuto si obstaral hořlavinu (benzin), zapálil pokoje sousedící s ložnicí babičky za užití benzinu, zamknul a odešel. O rozmyslu poškozeného, který směřoval mimo jiné i k natolik fatálnímu následku jako je smrt poškozené proto není pochyb.

Poslední okruh námitek obviněného pak míří na porušení práva na spravedlivý proces, kterého se dopustil soud druhého stupně tím, že se dostatečně nezabýval všemi námitkami obviněného vznesenými v odvolání a dále, že obviněnému byl uložen nepřiměřený trest. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že ani tyto námitky nejsou opodstatněné.

Co se týče nejprve nedostatečnosti přezkumu rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a nepřezkoumatelností usnesení vrchního soudu ztotožňuje se Nejvyšší soud plně se státním zástupcem v tom smyslu, že ani jedno z těchto rozhodnutí netrpí jakýmikoliv vadami, které by zasáhly do práva na spravedlivý proces obviněného. Naopak byl bez pochybností zjištěn skutkový stav věci a na jeho základě soud dospěl k právní kvalifikaci, kterou také patřičně odůvodnil, což potvrdil i odvolací soud a Nejvyšší soud se s tímto ztotožňuje. Z odůvodnění obou rozhodnutí je zcela evidentně patrno z čeho vycházejí, na základě jakých myšlenek k nim soud dospěl a jsou tedy skutkově i právně dostatečně podloženy.

Stejně tak je nutno odmítnout i námitky směřující vůči nepřiměřenosti trestu, když takovéto námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Kromě toho lze souhlasit se státním zástupcem v tom směru, že o nepřiměřenosti je poněkud nepřípadné hovořit, když obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Současně je pak třeba připomenout, že použití § 58 tr. zákoníku je skutečně mimořádné a použije se v případě, kdy soud dospěje k tomu, že jsou zde dány takové okolnosti, které jsou svojí výjimečností natolik mimořádné, že je třeba prolomit dolní hranici trestní sazby. V daném případě však soudy k takovémuto závěru nedospěly. Stejně tak nelze ani na základě obviněným předložených novinových článků argumentovat legitimním očekáváním obviněného, když k uložení konkrétního trestu dospívá soud vždy po zohlednění všech okolností případu jak skutkového charakteru, tak na straně pachatele, a proto je vždy zcela jedinečný, aby naplnil co nejlépe veškeré funkce trestu.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný fakticky spatřuje v tom, že shora uvedená pochybení uplatňovaná pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal již ve svém odvolání a soud odvolací tedy měl tato pochybení napravit, což však neučinil. K tomuto lze tedy odkázat na přecházející argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že i tato námitka je tedy zcela neopodstatněná.

Nejvyšší soud shledal veškeré námitky obviněného neopodstatněnými.
IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. P. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 3. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu