Rozhodnutí NS

29 NSCR 92/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/13/2018
Senátní značka:29 NSCR 92/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.92.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvence
Insolvenční řízení
Reorganizace
Dotčené předpisy:§ 1 IZ. ve znění od 01.01.2014 do 30.06.2017
§ 5 IZ. ve znění od 01.01.2014 do 30.06.2017
§ 7 IZ. ve znění od 01.01.2014 do 30.06.2017
§ 51 odst. 3 IZ. ve znění od 01.01.2014 do 30.06.2017
§ 104 IZ. ve znění od 01.01.2014 do 30.06.2017
§ 316 odst. 1 IZ. ve znění od 01.01.2014 do 30.06.2017
§ 316 odst. 2 IZ. ve znění od 01.01.2014 do 30.06.2017
§ 317 odst. 1 IZ. ve znění od 01.01.2014 do 30.06.2017
§ 326 odst. 1 písm. a) IZ. ve znění od 01.01.2014 do 30.06.2017
§ 326 odst. 2 IZ. ve znění od 01.01.2014 do 30.06.2017
§ 41 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSBR 53 INS 14784/2014
29 NSČR 92/2016-B-182

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka GEODIS BRNO, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Lazaretní 4298/11a, PSČ 615 00, identifikační číslo osoby 00559709, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 53 INS 14784/2014, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2015, č. j. KSBR 40 INS 14784/2014, 1 VSOL 868/2015-B-55, takto:

Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:


Usnesením ze dne 9. července 2015, č. j. KSBR 40 INS 14784/2014-B-22, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka (GEODIS BRNO, spol. s r. o.) na povolení reorganizace (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), uvedl, že prohlášením konkursu přešlo na insolvenční správkyni oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou (bod III. výroku), vyjmenoval, zejména jaká práva a povinnosti insolvenční správkyně vykonává (bod IV. výroku), a určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dlužník je zapsán v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu v Brně od 11. října 1990. Do data rozhodnutí insolvenčního soudu (9. července 2015) byli podle úplného výpisu z obchodního rejstříku jako jednatelé dlužníka zapsáni od 21. května 2013 JUDr. Miloš Červenka (dále jen „M. Č.“) a od 9. listopadu 2012 Ing. Ladislav Patlich (dále jen „L. P.“). Jako prokurista byl v době od 23. ledna 2014 do 3. června 2015 zapsán Ing. Petr Michek (dále jen „P. M.“). P. M. byl zmocněn ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku (s výjimkou oprávnění zcizovat a zatěžovat nemovitosti), zastupovat samostatně dlužníka a za dlužníka podepisovat. Jako člen dozorčí rady byl od 24. února 2012 zapsán Mgr. Martin Jelínek (dále jen „M. J.“).

2/ M. J. již dne 20. května 2013 „rezignoval na člena dozorčí rady dlužníka“, avšak dlužník dosud nepodal návrh na jeho výmaz z obchodního rejstříku.

3/ L. P. již déle než dva roky nevykonává funkci jednatele, neboť dne 18. dubna 2013 z této funkce odstoupil.

4/ Podle sdělení zástupce dlužníka na schůzi věřitelů (konané dne 29. června 2015) byl dne 26. června 2015 z funkce jednatele dlužníka odvolán M. Č. a novým jednatelem dlužníka byl zvolen P. M.

5/ Jako společníci dlužníka byli ke dni rozhodnutí insolvenčního soudu od 11. srpna 2011 zapsáni společnost GEOSYNTAX ALFA a. s. (dále jen „společnost GA“) s obchodním podílem o velikosti 58 %, společnost GEOSYNTAX BETA a. s. (dále jen „společnost GB“) s obchodním podílem o velikosti 17 %, společnost Geodis Wien, GmbH s obchodním podílem o velikosti 13 %, Ing. Jindřich Čapek, Ing. Ivo Hanzl (dále jen „I. H.“), Ing. Zdeněk Hotař (dále jen „Z. H.“) a Ing. Karel Sukup, CSc. (dále jen „K. S.“), každý z posledně jmenovaných s obchodním podílem o velikosti 3 %.

6/ Na majetek společnosti GA bylo od 13. listopadu 2013 vedeno u Městského soudu v Praze insolvenční řízení pod sp. zn. MSPH 76 INS 32146/2013. Jediným statutárním orgánem společnosti GA i společnosti GB byl od 14. září 2011 ke dni 9. července 2015 M. Č. Jediným akcionářem obou společností byla společnost GEOSYNTAX a. s. (dále jen „společnost G“), jejímž jediným statutárním orgánem od 30. června 2011 ke dni 9. července 2015 byl M. Č. a jediným akcionářem společnost NEWGRANGE LIMITED, se sídlem Jersey, St. Helier – JE2 3RT, Castle Street 12 (dále jen „společnost N“). Zástupce dlužníka na schůzi věřitelů (29. června 2015) sdělil, že neví, kdo ovládá tuto společnost.

7/ Společenská smlouva dlužníka ze dne 5. ledna 2012 v čl. 7 upravovala, že společníci dlužníka měli zejména právo požadovat od jednatelů informace o záležitostech společnosti, nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje nebo k tomu zmocnit auditora nebo daňového poradce. Dle jejího čl. 11 bodu 3 byli jednatelé dlužníka povinni svolávat valnou hromadu nejméně jedenkrát za rok a požádat o svolání valné hromady mohli společníci, jejichž vklady dosahovaly alespoň 10 % základního kapitálu.

8/ Poslední valná hromada dlužníka se konala 24. dubna 2013, což potvrdili i minoritní společníci I. H., Z. H. a K. S., kteří současně uváděli, že o svolání valných hromad opakovaně (neúspěšně) žádali. Dále tvrdili, že nebyli informováni o stavu dlužníka, neměli přístup k informacím o jeho majetku a na zmíněné poslední valné hromadě ani neobdrželi požadované dokumenty – účetní závěrku, výrok auditora či zprávu o vztazích. Na jejich výzvy nebylo nijak reagováno. Poslední zpráva nezávislého auditora o ověření řádné účetní závěry byla ve veřejném rejstříku zveřejněna za rok 2012, přičemž obchodnímu rejstříku byla doručena dne 31. března 2015.

9/ Dne 31. prosince 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka M. Č., které je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 37842/2013. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2014, č. j. MSPH 99 INS 37842/2013-A-61 byl zjištěn úpadek M. Č., přičemž z rozhodnutí vyplynulo, že M. Č. měl splatné závazky (dluhy) vůči řadě věřitelů ve výši přibližně 255 000 000 Kč, nesplatné pak ve výši asi 211 000 000 Kč. Do tohoto insolvenčního řízení přihlásilo 25 věřitelů pohledávky v celkové výši 929 948 751 Kč. Dne 15. září 2014 podal M. Č. návrh na povolení reorganizace, v němž uznal pohledávky ve výši 89 337 629,84 Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. prosince 2014, č. j. MSPH 99 INS 37842/2013, 3 VSPH 1793/2014-A-68, rozhodnutí o úpadku M. Č. zrušil. Ke dni rozhodnutí insolvenčního soudu nebylo znovu rozhodnuto o insolvenčním návrhu na majetek M. Č.

10/ Dne 19. června 2013 bylo k návrhu věřitelů zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, které bylo vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 45 INS 17152/2013. Usnesením ze dne 1. července 2013, č. j. KSBR 45 INS 17152/2013-A-10, byl insolvenční návrh věřitelů odmítnut; usnesení nabylo právní moci dne 18. července 2013.

11/ Dne 18. září 2013 bylo k návrhu věřitelů zahájeno další insolvenční řízení na majetek dlužníka. U insolvenčního soudu bylo vedeno pod sp. zn. KSBR 40 INS 25851/2013. Postupně do řízení přistupovali se svými insolvenčními návrhy další věřitelé, přičemž všichni – včetně prvních tří věřitelů – následně své návrhy vzali zpět, a to buď bez uvedení důvodu, nebo (převážně) z důvodu, že dlužník jejich pohledávky po podání insolvenčního návrhu uhradil. Insolvenční soud usnesením ze dne 10. ledna 2014, č. j. KSBR 40 INS 25851/2013-A-50, řízení zastavil; usnesení nabylo právní moci dne 29. dubna 2014.

12/ V posledně označeném insolvenčním řízení činil za dlužníka úkony „generální ředitel“ P. M., a to na základě pověření uděleného M. Č. V průběhu insolvenčního řízení (29. listopadu 2013) sdělil Úřad práce České republiky (dále také jen „Úřad práce“), že uspokojil mzdové nároky zaměstnancům dlužníka v celkové výši 220 253 Kč za září 2013. Do řízení přihlásilo 48 věřitelů své pohledávky v celkové výši 24 018 867,57 Kč. Dlužník i přes výzvu insolvenčního soudu a opakované prodloužení lhůty (k dlužníkovým žádostem podepsaným P. M. jako „generálním ředitelem“) v řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 40 INS 25851/2013 nepředložil seznamy majetku, závazků a zaměstnanců podle § 104 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

13/ Současné insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 29. května 2014 k insolvenčnímu návrhu věřitele PROFIRM, s. r. o., přičemž do řízení přistoupilo celkem šest dalších věřitelů jako další insolvenční navrhovatelé.

14/ Usnesením ze dne 23. června 2014, č. j. KSBR 24 (40) INS 14784/2014-A-15, uložil insolvenční soud dlužníku, aby ve lhůtě 15 dní od doručení předložil seznamy majetku, závazků a zaměstnanců (§ 104 insolvenčního zákona). Dlužník seznamy v uložené lhůtě nepředložil, pouze požádal v podání podepsaném prokuristou P. M. doručeném dne 25. července 2014 o prodloužení lhůty do 31. srpna 2014, čemuž insolvenční soud vyhověl. Seznamy dlužník opětovně nepředložil ani v prodloužené lhůtě, pouze dne 29. srpna 2014 znovu požádal o prodloužení lhůty, a to do 30. září 2014. Této žádosti insolvenční soud nevyhověl usnesením ze dne 15. září 2014, č. j. KSBR 24 (40) INS 14784/2014-A-31.

15/ Dlužník předložil dne 3. října 2014 seznam svého majetku k 31. srpnu 2014 (A-40). V něm uvedl nemovitý majetek (pozemky v k. ú. Židenice, Boskovice a Blansko), movitý majetek, který nedostatečně konkretizoval (např. jen „Umělecká díla a sbírky“), jediný nehmotný majetek „Ocenitelná práva OCHR. ZNAMKA GEODEZIE“ a nakonec také sdělil, že má majetkové účasti v 11 společnostech, přičemž neuvedl hodnoty těchto majetkových podílů. V seznamu závazků u některých závazků dlužník neuvedl data splatnosti a neuvedl všechny své závazky.

16/ Usnesením ze dne 2. dubna 2015, č. j. KSBR 40 INS 14784/2014-A-69, rozhodl insolvenční soud o úpadku dlužníka, ustanovil insolvenční správkyni a svolal první schůzi věřitelů na 29. června 2015. Do insolvenčního řízení včas přihlásilo 79 věřitelů pohledávky v celkové výši 248 146 062,90 Kč (nepočítány pracovněprávní nároky a odmítnuté přihlášky pohledávek).

17/ Dne 19. června 2015 podal dlužník včasný návrh na povolení reorganizace ze dne 17. června 2015 podepsaný jednatelem M. Č., který dle sdělení dlužníka byl jedinou osobou oprávněnou za něj jednat (A-106; zveřejněno v insolvenčním rejstříku 23. června 2015). V návrhu dlužník uvedl, že reorganizace je přípustná, neboť celkový roční úhrn jeho čistého obratu za poslední účetní období předcházející podání insolvenčního návrhu činil 172 000 000 Kč. Dále dlužník tvrdil, že uspokojí všechny zajištěné věřitele ve výši 100 % a zjištěné nezajištěné věřitele ve výši 50 %, a to především z výtěžku prodeje nemovitostí v Židenicích, ve Zlíně a Boskovicích a dále navýšením základního kapitálu strategickým investorem.

18/ V návrhu na povolení reorganizace dlužník dále uváděl, že je jediným společníkem v osmi společnostech, přičemž pouze jedna z nich má významný majetek (ARGUS GEO SYSTÉM s. r. o., dvě letadla v účetní zůstatkové hodnotě asi 1 000 000 Kč a podíly v dalších čtyřech společnostech, které nemají žádný významný majetek). Také uváděl počty zaměstnanců některých těchto společností, ačkoli v přílohách k návrhu uváděl u stejných společností údaje o počtu zaměstnanců odlišně. S návrhem předložil soupis majetku ke dni 31. prosince 2014 a také přílohu k účetní závěrce za rok 2013, z níž se podává, že dlužník měl majetkové účasti v ovládaných osobách v hodnotě 84 965 000 Kč.

19/ Insolvenční správkyně ve zprávě ze dne 25. května 2015 sdělila, že jí M. Č. po rozhodnutí o úpadku neposkytoval součinnost, přičemž ani nereagoval na její výzvu k poskytnutí součinnosti. „Určitou součinnost“ poskytl až na počátku června 2015.

20/ Dne 29. června 2015 se konala schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku, která nepřijala usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníka.

21/ Podle zprávy přednesené insolvenční správkyní na schůzi věřitelů dlužník nepodniká v oboru geodesie a kartografie, pouze provádí správu a pronájem movitých a nemovitých věcí, neboť veškerou jeho činnost vykonávají dceřiné společnosti. Dlužník vlastní nemovitosti, movité věci a obchodní podíly v dceřiných společnostech, avšak insolvenční správkyni nesdělil ani odhadem, jaká je hodnota těchto obchodních podílů; podle odhadu insolvenční správkyně mají některé podíly hodnotu minimálně v řádu desítek miliónů korun. Z důvodu „nesoučinnosti“ dlužníka nemohla insolvenční správkyně na schůzi věřitelů přesně sdělit věřitelům, zda pro ně bude výhodnější reorganizace nebo konkurs, ačkoli se spíše přikláněla k tomu, že výhodnější je konkurs, neboť bez zohlednění obchodních podílů v dceřiných společnostech by zajištění věřitelé byli v případě konkursu uspokojeni ze 100 %, nezajištění pak v 30 %.

22/ Na chůzi věřitelů sdělil P. M. (kde již vystupoval jako tvrzený jednatel dlužníka – viz bod 4/), že dlužník vlastní nehmotný majetek „databázi, tzv. datový sklad“, jehož hodnota měla být „v řádu miliónů korun“. Tato „unikátní databáze“ nebyla uvedena ani v seznamu majetku k 31. srpnu 2014 předloženému dne 3. října 2014 (A-40), ani v seznamu ke dni 31. prosince 2014 předloženému k návrhu na povolení reorganizace (A-106 až 108).

23/ M. Č. se bez důvodné omluvy na schůzi věřitelů nedostavil, ač byl předvolán k výslechu a předložení prohlášení o majetku.

Na tomto základě – cituje § 316, § 317 odst. 1 a § 318 odst. 1 insolvenčního zákona – nejprve insolvenční soud konstatoval, že návrh na povolení reorganizace byl podán včas oprávněnou osobou a že dlužník splňoval zákonné kvantitativní kritérium. Přesto měl za to, že reorganizace dlužníka není přípustná, neboť podle insolvenčního soudu dlužník již fakticky nepodniká, protože veškerou činnost, kterou dříve vykonával, vykonávají jeho dceřiné společnosti. Nebylo proto možné hovořit o „zachování provozu dlužníkova podniku“. Tomuto závěru pak měl nasvědčovat i navrhovaný způsob provedení reorganizace, a to prodejem veškerých nemovitostí a zvýšením základního kapitálu a nikoli zachováním provozu podniku a přijetím opatření nutných k ozdravění hospodaření.

Insolvenční soud – odkazuje na § 326 insolvenčního zákona – následně také zkoumal, zda dlužník nesleduje návrhem na povolení reorganizace nepoctivý záměr.

K závěru o nepoctivém záměru dlužníka insolvenční soud dospěl předně za použití § 326 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona po zhodnocení průběhu a výsledku předchozího insolvenčního řízení na majetek dlužníka vedeného pod sp. zn. KSBR 40 INS 25851/2013. Insolvenční soud přihlédl k tomu, že označené insolvenční řízení bylo zastaveno až poté, co dlužník (evidentně ve snaze zabránit rozhodnutí o úpadku) vypořádal pouze nároky insolvenčních navrhovatelů, aniž by uspokojoval mzdové nároky zaměstnanců a dalších věřitelů (do řízení přihlásilo své pohledávky 48 věřitelů v celkovém objemu pohledávek 24 018 867,57 Kč). Současně zdůraznil, že dlužník ve zmiňovaném řízení ani přes výzvy soudu nepředložil seznamy dle § 104 insolvenčního zákona.

„Účinky“ § 326 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona „nastaly“ podle insolvenčního soudu také proto, že ohledně jediného jednatele dlužníka M. Č. je od 31. prosince 2013 vedeno insolvenční řízení, v jehož rámci byly přihlášeny pohledávky v „astronomické“ celkové výši 929 948 751 Kč, z nichž sám M. Č. uznal pohledávky ve výši 89 337 629,84 Kč a Městský soud v Praze dospěl v rozhodnutí o úpadku (ač následně zrušenému) k závěru o existenci splatných závazků ve výši 255 000 000 Kč a nesplatných ve výši 211 000 000 Kč. Závěr o nepoctivosti dlužníka podle insolvenčního soudu podporuje i insolvenční řízení vedené na dlužníkova většinového společníka, společnost GA.

K tomu insolvenční soud dodal, že nepřihlížel k tvrzení dlužníka, že bezprostředně před schůzí věřitelů, která měla rozhodnout o způsobu řešení úpadku, změnil jednatele, neboť tuto výměnu považoval za účelovou, a to zejména s ohledem na časové souvislosti. Dále též proto, že novým jednatelem se měl stát blízký spolupracovník bývalého jednatele, jenž vykonával funkci „generálního ředitele“ od počátku jednatelství M. Č. a současně byl od 23. ledna 2014 prokuristou a za dlužníka také činil z pověření bývalého jednatele úkony i ve vztahu k insolvenčnímu řízení.

O nepoctivém záměru dlužníka podle insolvenčního soudu svědčí také to, že dlužníkova vlastnická struktura je natolik neprůhledná, že ani jeho zástupce neví, kdo dlužníka, respektive společnost G ovládající většinové společníky dlužníka, ovládá, jakož i to, že M. Č. nadále zůstal jediným statutárním orgánem společností GA, GB i G.

Nepoctivý závěr dlužníka insolvenční soud dovozoval i ze zjištění, že dlužník několik let před podáním návrhu na povolení reorganizace (od počátku jednatelství M. Č.) soustavně porušoval § 1, 11 a 25 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (ve znění do 31. prosince 2017), a vlastní společenskou smlouvu. Poukazoval zejména na to, že v rozporu se skutečností měl dlužník ve veřejném rejstříku zapsaného dalšího jednatele L. P. a jako člena dozorčí rady M. J., tedy nesplnil svou zákonnou povinnost a neuvedl zápis v soulad se skutečností, přičemž tento stav trval již několik let. Zdůraznil též neplnění povinností, což spočívalo v tom, že od 24. dubna 2013 dlužník nesvolal valnou hromadu, přestože o to byl minoritními společníky opakovaně žádán, neposkytoval minoritním společníkům doklady a informace (viz bod 8/), jakož i to, že poslední zpráva nezávislého auditora o ověření řádné účetní závěrky zveřejněná ve veřejném rejstříku byla za rok 2012 a veřejnému rejstříku byla doručena až 31. května 2015 – dva dny před rozhodnutím o úpadku dlužníka.

V neposlední řadě insolvenční soud přihlédl k tomu, že M. Č. jako jediný jednatel dlužníka neplnil své povinnosti v insolvenčním řízení, neboť neposkytoval insolvenční správkyni součinnost a bez důvodné omluvy se nedostavil k výslechu nařízenému insolvenčním soudem na 29. června 2015 a ani nepředložil prohlášení o majetku dlužníka.

Konečně za velmi důležitou skutečnost svědčící o nepoctivosti záměru dlužníka měl insolvenční soud to, že dlužník neposkytl insolvenční správkyni a věřitelům pravdivé a úplné informace o svém majetku – konkrétně o hodnotě obchodních podílů v jím ovládaných společnostech, z nichž některé měly podle insolvenční správkyně a přílohy k účetní závěrce za rok 2013 hodnotu v řádech desítek miliónů korun. V návrhu na povolení reorganizace však dlužník pouze tvrdil, že jen jedna z těchto společností má nějaký majetek. V soupisech majetku ani v návrhu na povolení reorganizace dlužník neuvedl ani nehmotný majetek – databázi, tzv. datový sklad, který měl mít podle vyjádření P. M. hodnotu „v řádu miliónů korun“. Nesrovnalosti dlužník uváděl i v počtech zaměstnanců v jím ovládaných společnostech.

Se zřetelem ke všem výše uvedeným okolnostem proto insolvenční soud uzavřel, že lze důvodně předpokládat, že dlužník návrhem na povolení reorganizace sledoval nepoctivý záměr, a tudíž dlužníkův návrh zamítl a v souladu s § 149 insolvenčního zákona rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu potvrdil.

Odvolací soud přejal výše uvedená skutková zjištění insolvenčního soudu a dále vyšel z toho, že:

1/ Přestože se do kanceláře insolvenční správkyně dostavili 17. dubna 2015 účetní dlužníka, P. M. a advokát dlužníka JUDr. Petr Poledník, kteří insolvenční správkyni poskytli některé informace, stále dlužník správkyni nedodal seznamy majetku, pohledávek (ani dokumentaci k pohledávkám), soudních sporů, zaměstnanců (ani pracovní smlouvy), přehledy vyfakturovaných částek do rozhodnutí o úpadku, informace o převodech majetku před úpadkem, ani o tom, kde se nachází movité věci dlužníka. Dlužník se nevyjádřil ani k žádné z přihlášených pohledávek. Dne 6. května 2015 insolvenční správkyně telefonicky urgovala účetního dlužníka k doložení chybějících dokladů, ten však odmítl doklady předložit s tím, že měl pokyn od jednatele dlužníka žádné doklady nezasílat. Insolvenční správkyně získala požadované doklady od advokáta dlužníka až dne 25. června 2015.

2/ Z návrhu na povolení reorganizace (krom již uvedeného) vyplynulo, že vstup nového investora měl zajistit obnovení řádného fungování závodu dlužníka spočívající v pokračování získávání významných zakázek na trhu a ve využití potenciálu projektu „specializovaného datového centra geoinformačních služeb“, který dlužník připravoval od roku 2012. K činnosti závodu dlužník uvedl, že ta stále probíhá zejména v oblasti řízení a ve správě majetkových účastí v dceřiných společnostech a ve správě a pronájmu majetku dlužníka dceřiným společnostem a třetím osobám.

3/ P. M. na schůzi věřitelů uvedl, že unikátní databáze zmíněná v návrhu na povolení reorganizace není uvedena v soupisu majetkové podstaty a její hodnota je minimálně v řádu miliónů korun.

4/ Podáním doručeným dne 1. července 2015 se dlužník vyjádřil k hodnotám jednotlivých dceřiných společností a vyjádřil názor, že hodnota celé skupiny včetně dlužníka a tím i maximalizace uspokojení věřitelů může být zajištěna jen při udržení provozu celé skupiny.

5/ V insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 37842/2013 ve věci dlužníka M. Č. bylo opakovaně nepravomocně rozhodnuto o úpadku M. Č. Insolvenční řízení ve věci společnosti GA bylo pravomocně skončeno dne 6. října 2015 zamítnutím insolvenčního návrhu.

Odvolací soud předeslal, že se „bez dalšího neztotožňuje“ se závěrem insolvenčního soudu o nepřípustnosti reorganizace z důvodu, že návrh na povolení reorganizace nesměřoval k zachování provozu dlužníkova podniku. Podle odvolacího soudu se tato skutečnost z dotčeného návrhu nepodávala. Více se tím ale pro nadbytečnost (s ohledem na dále uvedené k nepoctivosti dlužníkova záměru) nezabýval.

Podle odvolacího soudu patří § 326 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených v § 326 odst. 2 insolvenčního zákona, s nimiž se soud je povinen vypořádat vždy, vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení reorganizace nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

Na nepoctivý záměr dlužníka v souvislosti s podáním návrhu na povolení reorganizace odvolací soud (shodně s insolvenčním soudem) usoudil především z průběhu řízení v posuzované věci, a to jak z chování dlužníka v průběhu řízení, tak z chování jeho dřívějšího jednatele M. Č.

Poukázal na to, že dlužník řádně neplnil své povinnosti, přičemž zejména nepředložil řádné seznamy závazků a majetku, neboť v seznamu majetku nedostatečně konkretizoval movitý majetek (např. uvedl jen „umělecká díla a sbírky“), nehmotný majetek (zejména neuvedl nehmotný majetek typu „unikátní datová databáze“) a neuvedl ani hodnotu obchodních podílů v obchodních společnostech. V seznamu závazků u některých závazků neuvedl datum splatnosti.

K tomu také uvedl, že dlužník ani jednatel dlužníka neposkytovali součinnost insolvenční správkyni, nepředložili jí požadované doklady, dlužník se nevyjádřil k přihlášeným pohledávkám. M. Č. se nedostavil k insolvenční správkyni a dal pokyn účetnímu dlužníka, aby soudu nezasílal požadované dokumenty. M. Č. přes výzvu nepředložil insolvenčnímu soudu prohlášení o majetku dlužníka.

Jako další důležitou skutečnost podporující závěr o nepoctivém záměru vzal odvolací soud do úvahy, že dlužník neposkytoval insolvenční správkyni a věřitelům pravdivé a úplné informace o svém majetku, konkrétně o hodnotě obchodních podílů v jím ovládaných společnostech a o nehmotném majetku („tzv. datovém skladu“), jehož hodnota byla dle P. M. (aktuálního jednatele) „v řádu miliónů korun“. K tíži dlužníka zohlednil i rozporné údaje o počtech zaměstnanců v návrhu na povolení reorganizace a v přílohách k němu připojených.

Podle odvolacího soudu insolvenční soud zcela správně přihlédl rovněž k tomu, že dlužník několik let před podáním návrhu na povolení reorganizace soustavně porušoval společenskou smlouvu a zákonná ustanovení upravující problematiku obchodních společností (poukázal na již shora uvedené nesvolávání valné hromady od 24. dubna 2013, na poslední zprávu o ověření řádné účetní závěrky a její zpožděné zveřejnění v obchodním rejstříku, na to, že minoritní společníci opakovaně žádali o svolání valné hromady, o dokumentaci a informace k ekonomické situaci dlužníka, a konečně též na to, že neuvedl do souladu údaje zapsané do obchodního rejstříku se skutečností).

K tomu doplnil, že vlastnická struktura dlužníka je neprůhledná a ani zástupce dlužníka u jednání soudu nevěděl, kdo jej fakticky ovládá, resp. kdo ovládá společnost G ovládající majoritní společníky dlužníka. Rovněž odvolací soud měl za významné, že i na majetek M. Č. je vedeno insolvenční řízení, v němž bylo rozhodnuto o úpadku, přičemž M. Č. nadále zůstal jediným statutárním orgánem majoritních společníků dlužníka (společností GA a GB) i společnosti G, jež je ovládá. Souhlasil i se závěry insolvenčního soudu ohledně účelovosti výměny jednatelů dlužníka v červnu 2015.

Konečně odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem shledal nepoctivý záměr i ve skutečnosti, že v minulosti probíhalo ohledně dlužníka jiné insolvenční řízení (sp. zn. KSBR 40 INS 25851/2013), které sice bylo zastaveno pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, nicméně až poté, co dlužník po zahájení insolvenčního řízení vypořádal toliko splatné závazky věřitelů, i když Úřad práce za něj uspokojoval mzdové nároky jeho zaměstnanců.

Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že v posuzované věci je se zřetelem ke všem okolnostem důvod předpokládat, že dlužník návrhem na povolení reorganizace sledoval nepoctivý záměr.

Závěrem odvolací soud dodal, že vzhledem ke skutečnosti, že v posuzované věci byly splněny podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace, byl pro výsledek odvolacího řízení irelevantní výsledek hlasování schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Proto se nezabýval odvolacími námitkami dlužníka směřujícími proti postupu insolvenčního soudu při hlasování.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a které odvolací soud nesprávně právně posoudil, a požaduje, aby napadené rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatel formuluje následující otázky, které podle jeho názoru nebyly Nejvyšším soudem dosud vyřešeny:

1/ Otázka aplikace § 326 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona, když dovolatel se domnívá, že zjištěný skutkový stav nelze pod tuto normu podřadit a nemohl vést k závěru o nepoctivém záměru dovolatele.

2/ „Zda insolvenční soud může zamítnout návrh na povolení reorganizace dle § 326 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona v situaci, kdy na schůzi věřitelů dle § 150 insolvenčního zákona bylo v rozporu s insolvenčním zákonem umožněno hlasovat věřiteli, jehož hlasem byl způsob řešení úpadku dlužníka reorganizací zamítnut, ačkoli v případě řádného hlasování by tento způsob řešení úpadku dlužníka byl přijat a insolvenční soud by jím byl dle § 152 insolvenčního zákona vázán“.

K předestřeným otázkám argumentuje dovolatel následovně.

Ad 1/.

Úvodem dovolatel poznamenává, že mu je známo jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící nepoctivý záměr u reorganizace, konkrétně ve vztahu k § 348 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, a to usnesení ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 43/2013, uveřejněné pod číslem 23/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Dovolatel souhlasí s tím, že § 326 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, kde existuje prostor pro uvážení soudu, aby hypotézu právní normy vymezil ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. K tomu ale musí dle dovolatele existovat mantinely, k čemuž cituje odbornou literaturu, zejména poukazuje na publikaci Richter, T.: Insolvenční právo. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2008 (dále jen „Richter“), z níž cituje názor (str. 409), že „rozhodující z hlediska zákonnosti reorganizačního plánu a jeho poctivosti jsou otázky poměrného uspokojení věřitelů uvnitř jednotlivých skupin a legitimnost rozřazení věřitelů do skupin“. Mantinely spatřuje „v předmětu úpravy“ § 1 a § 5 insolvenčního zákona. Na nepoctivý záměr by podle dovolatele poukazovala rovněž snaha „o zkrácení majetkové podstaty“ (odkazuje na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2015, č. j. MSPH 79 INS 13739/2014, 4 VSPH 646/2015-B-233).

Dovolatel míní, že rozhodující pro aplikaci § 326 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona by neměly být „okolnosti svědčící o obecné poctivosti dlužníka, jeho orgánů apod., ale pouze okolnosti dopadající na účel insolvenčního řízení“.

Má za to, že je nutné vzít do úvahy i některá další ustanovení insolvenčního zákona, krom zmíněných § 1 a § 5, která se poctivostí dlužníka zabývají. Postupně poukazuje na § 124 odst. 2 písm. b/, § 326 odst. 2, § 348 odst. 1 písm. b/, § 395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 a § 418 insolvenčního zákona. K úpravě § 395 odst. 2 a § 418 insolvenčního zákona pak rozvádí, že neplnění povinností v insolvenčním řízení nelze podřadit pod nepoctivý záměr dlužníka.

Dovolatel se domnívá, že smyslem § 326 odst. 2 insolvenčního zákona je konstrukce domněnky ohledně motivů současného jednání dlužníka na základě jeho jednání (případně jednání dalších osob) v minulosti. Tedy dopustil-li se jednání splňujícího znaky nepoctivého záměru v minulosti, předpokládá se, že i jeho současné jednání je vedeno stejnými záměry. Aby takové minulé jednání mohlo mít dopady na současné posuzování poctivosti záměru dlužníka, musí spadat pod definici nepoctivého záměru, tj. zejména odpovídat již uvedené charakteristice podle Richtera.

Následně se dovolatel vyjadřuje k jednotlivým důvodům, pro které odvolací soud shledal nepoctivý záměr v souvislosti s podáním návrhu na povolení reorganizace.

Předně se neztotožňuje s tím, že by neplnění povinností v průběhu insolvenčního řízení mělo vést k závěru o nepoctivosti dovolatele. Nelze totiž ztotožňovat neplnění povinností v insolvenčním řízení a nepoctivý záměr „předkladatele reorganizačního plánu“. Navíc má dovolatel za to, že v řízení lze zohlednit změnu chování dlužníka, k čemuž odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněného pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2016“). Zdůrazňuje, že v době rozhodování o povolení reorganizace insolvenční správkyni součinnost poskytl a věřitelé obdrželi od jednatele dovolatele informace o unikátní databázi, která navíc byla insolvenční správkyní sepsána do soupisu majetkové podstaty. K ocenění majetku konstatuje, že jeho zajištění je povinností insolvenčního správce dle § 219 insolvenčního zákona. Dovolatel tedy má za to, že své povinnosti neporušil a že věřitelé nemohli být jeho chováním „nikterak zkráceni na svém právu rozhodnout o způsobu řešení úpadku“.

Uvedení rozporných informací ohledně počtů zaměstnanců v ovládaných společnostech v návrhu na povolení reorganizace a jeho přílohách dovolatel má za nevýznamné pochybení, které nemůže „převážit zájem na maximálním uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení“.

Dovolatel má dále za to, že jakýkoli vliv na postavení věřitelů v insolvenčním řízení nemůže mít minulé fungování dovolatele před podáním návrhu na povolení reorganizace spočívající v porušování společenské smlouvy, nesvolávání valné hromady, nezveřejňování účetní závěrky ve sbírce listin obchodního rejstříku, neuvedení do souladu se skutečností zápisy v obchodním rejstříku a v neprůhlednosti vlastnické struktury. Dovolatel trvá na tom, že „rozhodná by měla být poctivost ve vztahu k insolvenčnímu řízení“. Podle něj insolvenční správkyně ani žádný z věřitelů na schůzi věřitelů nezmiňovali, že by tyto skutečnosti mohly mít jakýkoli dopad na výkon funkce insolvenční správkyně nebo rozhodování věřitelů. Cituje závěr Vrchního soudu v Olomouci vyslovený v usnesení ze dne 30. října 2015, č. j. KSOS 22 INS 4494/2013, 3 VSOL 828/2015-B-94, „že ze skutečnosti, že není řádně vedeno účetnictví a dlužník nedodal znalci listiny, nelze usuzovat na nepoctivý záměr“. Doplňuje, že „nezveřejnění účetní závěrky je přitom méně závažné jednání, než nevedení účetnictví řádným způsobem“.

K nepoctivosti záměru dovolatele spočívajícím v tom, že bylo vedeno dříve jiné insolvenční řízení, které bylo zastaveno pro zpětvzetí insolvenčního návrhu poté, co dovolatel vypořádal pohledávky insolvenčních navrhovatelů, uvádí, že § 326 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona nedovoluje takto rozšiřující výklad. Zákonodárcem použitým slovním spojením „v závislosti na výsledku“ nemůže být míněno nic jiného než pravomocné skončení takovéhoto insolvenčního řízení, tedy jediným relevantním „výsledkem“ je podle dovolatele pouze rozhodnutí o zpětvzetí návrhu. S poukazem na dílo Kozák, J. a kol.: Insolvenční zákon a související předpisy. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 2. vydání. Praha. Wolters Kluwer ČR 2013, a to na výklad k § 326 odst. 2 insolvenčního zákona, má dovolatel za to, že takové rozhodnutí není překážkou povolení reorganizace.

Za extenzivní výklad stejného ustanovení pak dovolatel považuje i dovození nepoctivosti záměru z toho, že na majetek bývalého jednatele dovolatele (M. Č.) je vedeno insolvenční řízení. Dovolatel má za to, že je podstatné, že M. Č. nebyl jeho jednatelem v době rozhodování soudů obou stupňů, přičemž § 326 odst. 2 insolvenčního zákona umožňuje nepoctivý záměr posuzovat pouze ve vztahu k osobám tam vyjmenovaným, mezi nimiž není bývalý statutární orgán. Odmítá argumentaci o nepřihlédnutí ke změně jednatele dovolatele, neboť podle něj je dané ustanovení kogentního charakteru a nelze se od něj odchýlit.

Ad 2/.

Dovolatel nesouhlasí s tím, že je irelevantní výsledek hlasování schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku v situaci, kdy jsou splněny podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace. Odvolací soud se tak podle dovolatele nesprávně nezabýval jeho námitkami k hlasování na schůzi věřitelů obsaženými v odvolání.

Má za to, že § 326 insolvenčního zákona není aplikovatelný v případě, kdy je insolvenční soud podle § 152 insolvenčního zákona vázán (s výjimkami, které zde nenastaly) usnesením schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku dlužníka. Dovolatel je přesvědčen, že přednost má rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku před autoritativním rozhodnutím insolvenčního soudu. Míní, že pro diskreci soudu ohledně nepoctivého záměru je ostatně dán prostor v rámci schvalování reorganizačního plánu.

Dovolatel namítá, že insolvenční soud rozhodoval o nepoctivém záměru dovolatele, ačkoli o něm rozhodovat neměl, neboť v případě, že by zajistil řádný průběh hlasování věřitelů o způsobu řešení úpadku, bylo by řešení úpadku reorganizací schůzí věřitelů schváleno a insolvenční soud by jím byl vázán.

Rekapituluje průběh schůze věřitelů ve vztahu k udělení hlasovacích práv zajištěnému věřiteli č. 89 – společnosti Augsburg Air Service, GmbH (dále jen „věřitel č. 89“), přičemž zdůrazňuje, že podle jeho názoru nebyl řádně podán návrh na přiznání hlasovacích práv danému věřiteli podle § 51 odst. 3 insolvenčního zákona. Přesto bylo věřiteli č. 89 hlasovací právo přiznáno, čehož důsledkem je skutečnost, že hlasování tohoto věřitele nebylo v souladu s insolvenčním zákonem.

Dovolatel tak uzavírá, že „vzhledem k tomu, že insolvenční soud umožnil na schůzi věřitelů hlasovat věřiteli č. 89, kterému nemohlo být vůbec přiznáno hlasovací právo, došlo tak k přijetí nezákonného rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace a o prohlášení konkursu“. Insolvenční soud neměl přihlížet k hlasování věřitele č. 89 a v důsledku toho měl rozhodnout o povolení reorganizace, neboť tento způsob byl přijat potřebnou většinou oprávněně hlasujících nezajištěných věřitelů v souladu s § 151 odst. 2 insolvenčního zákona.

Konečně dovolatel namítá, že na průběh insolvenčního řízení mělo značný dopad nesprávné jmenování insolvenční správkyně, která nedisponovala zvláštní povolením. Tato skutečnost ovlivnila doporučení způsobu řešení úpadku na schůzi věřitelů. Poukazuje na to, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. října 2015, č. j. KSBR 40 INS 14784/2014, 1 VSOL 595/2015-A-165, byla insolvenční správkyně odvolána právě z důvodu absence zvláštního povolení a ustanoven nový insolvenční správce se zvláštním povolením.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť výkladem § 326 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud dosud nezabýval.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017.

Podle § 1 písm. a/ insolvenčního zákona tento zákon upravuje řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

Podle § 5 písm. a/ insolvenčního zákona insolvenční řízení spočívá mimo jiné zejména na zásadě, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

Podle § 316 insolvenčního zákona se reorganizací rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů (odstavec 1). Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odstavec 2).

Podle § 326 insolvenčního zákona insolvenční soud zamítne návrh na povolení reorganizace,

a/ lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo

b/ který znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení reorganizace bylo již dříve rozhodnuto, anebo

c/ který podal věřitel, jestliže jej neschválí schůze věřitelů (odstavec 1).

Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení reorganizace lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu

a/ v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo

b/ podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy (odstavec 2).

K otázce ad 2/ (výklad vztahu § 152 a § 326 insolvenčního zákona).

Tato dovolací námitka, vycházející ze zpochybnění výsledku hlasování na schůzi věřitelů argumentem, že nebyl podán návrh na přiznání hlasovacích práv věřitele č. 89, zjevně nemůže obstát.

Z obsahu protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů ze dne 29. června 2015 (A-115) plyne, že přihlášené pohledávky věřitele č. 89 nebyly při přezkumném jednání přezkoumány a nebyly tak ještě zjištěny. Za tohoto stavu bylo podle § 51 odst. 3 insolvenčního zákona na insolvenčním soudu, aby o hlasovacích právech věřitele č. 89 rozhodl. Mohl tak učinit pouze na návrh dlužníka, insolvenčního správce nebo některého z věřitelů, tj. i na návrh věřitele, o jehož pohledávky šlo. Jestliže na schůzi věřitelů zástupce věřitele č. 89 k dotazu insolvenčního soudu uvedl, „že věřitel chce vykonávat hlasovací práva v rozsahu nepřezkoumané pohledávky ve výši 6 684 174,52 Kč“, nelze pochybovat o tom, že tímto úkonem věřitel č. 89 podal návrh na přiznání svých hlasovacích práv. Procesní úkony je totiž nutné vykládat podle jejich obsahu (§ 7 insolvenčního zákona a § 41 odst. 2 o. s. ř.).

Za tohoto stavu insolvenční soud nepochybil, jestliže vycházel z toho, že schůze věřitelů nepřijala rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Zabývat se výkladem vztahu § 152 a § 326 insolvenčního zákona proto je v dané věci nadbytečné, neboť i kdyby úvahy odvolacího soudu na dané téma neobstály, nebyl by dán důvod (jen proto) zrušit rozhodnutí odvolacího soudu.

K otázce ad 1/ (výklad § 326 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona).

Dovolatel dále zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož zjištěné skutkové okolnosti případu nasvědčují závěru, že dovolatel sledoval podáním návrhu na povolení reorganizace nepoctivý záměr.

Jedním ze základních a určujících principů sanačních způsobů řešení úpadku (reorganizace a oddlužení) je poctivost. Normami upravujícími nepoctivý záměr se v textu insolvenčního zákona promítá právní zásada nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání). Samotná poctivost se projevuje především v tom, že osoba, jež prosazuje řešení úpadku tímto způsobem (v případě oddlužení dlužník, v případě reorganizace navrhovatel reorganizace či předkladatel reorganizačního plánu) bude mít snahu vyřešit úpadek způsobem, který bude zohledňovat oprávněné zájmy věřitelů, a to zejména co nejrychlejší, nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení jejich pohledávek při dodržení postupů stanovených insolvenčním zákonem. Právní normy obsahující požadavek poctivosti přitom patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že osoba prosazující řešení úpadku sanačním způsobem sleduje nepoctivý záměr, bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 8/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2015, pod číslem 47).

Pro právní poměry oddlužení je judikatura Nejvyššího soudu k poctivosti jednání dlužníka ustálena na následujících závěrech:

1/ Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013), s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak řečeno, nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení se nevyčerpává jednáními popsanými v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013), neboť k úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka apod. Naopak, zjištění, že je zde některá ze skutečností uvedených v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013), ještě samo o sobě nemusí vést k závěru, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2/ Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.

Je-li taková proměna opravdová [o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle § 399 odst. 1 insolvenčního zákona se zdůrazněnou povinností (v § 399 odst. 2 insolvenčního zákona) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu)], není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení. [Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 22/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2013, pod číslem 81].

3/ Dlužník je ve smyslu § 104 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 insolvenčního zákona povinen uvést v seznamu závazků i pohledávku, jejíž pravost (důvodnost) zpochybňuje. Z toho, že dlužník v seznamu závazků zamlčel své zahraniční věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil majetek tvořený podíly v zahraničních společnostech, lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při oddlužení. Jedná se o vzorový příklad nepoctivého záměru. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr, trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“)].

4/ Ke zkoumání (nepoctivosti) záměru sledovaného návrhem na povolení oddlužení nelze přistupovat šablonovitě a poctivost dlužníka je (má být) prověřována i prostřednictvím skutečností, jež mohou vyjít najevo i v pozdějších fázích řízení (srov. R 112/2012, R 86/2013 či usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 8/2012).

5/ Jednou z nejdůležitějších povinností dlužníka podávajícího insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení je připojit k insolvenčnímu návrhu seznam svého majetku (§ 104 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) obsahující všechny předepsané náležitosti (§ 104 odst. 2 insolvenčního zákona). Význam, jaký má splnění této povinnosti pro insolvenční řízení, je zdůrazněn i požadavkem, aby se dlužník tzv. „osobně zaručil“ za správnost a úplnost takového seznamu tím, že jej podepíše a výslovně uvede, že seznam majetku je správný a úplný (§ 104 odst. 4 insolvenčního zákona). Úmyslné porušení této povinnosti dlužníkem spočívající v tom, že dlužník tuto povinnost odmítne splnit, vyhýbá se jejímu splnění nebo v seznamu majetku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, je sankcionováno též normami trestního práva (srov. § 227 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku upravující skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku). Odtud se podává, že neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku (čímž popře pravdivost jím podepsaného prohlášení o správnosti a úplnosti seznamu majetku), je to (ve shodě se závěry obsaženými především v R 86/2013) podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona)[srov. R 24/2016].

6/ Důvody, které dlužník uvede na vysvětlení toho, proč porušil povinnost uvést nějaký svůj majetek v seznamu majetku (a proč je tedy jeho vlastnoručně podepsané prohlášení v seznamu o správnosti a úplnosti seznamu nepravdivé), mohou jen ozřejmit intenzitu takového porušení co do „zavinění“ dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněné pod číslem 39/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

7/ Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka (ve smyslu závěrů R 112/2012) má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu jeho předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné)[srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Pro dokreslení problematiky poctivosti u sanačních způsobů řešení úpadku dlužníka lze též poukázat na právní úpravu obsaženou v historicky předcházející úpravě úpadkového práva podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), v němž sanačním způsobem řešení úpadku bylo vyrovnání. Nepoctivost záměru byla důvodem pro zamítnutí návrhu na vyrovnání (§ 50 odst. 1 písm. a/ ZKV) i pro zamítnutí návrhu na nucené vyrovnání (§ 35 a § 40 ZKV).

Podle § 35 ZKV platilo, že nucené vyrovnání je nepřípustné, jestliže okolnosti zpochybňují, že u navrhovatele jde o poctivý záměr. Takovými okolnostmi jsou zejména nedostatečná součinnost úpadce při zjišťování jeho majetku, závady ve vedení obchodních knih, zkracování věřitelů v době před prohlášením konkursu, dřívější konkursy či vyrovnání a neúměrně nižší uspokojení pohledávek konkursních věřitelů podle návrhu na nucené vyrovnání ve srovnání s možnostmi uspokojení podle ustanovení o provedení konkursu. K tomu také srov. v literatuře např. Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 216 až 220 a str. 228, nebo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998, str. 183 až 185 (dále jen „Zoulík“).

Téměř vše shora uvedené je pak možné mutatis mutandis vztáhnout i na poměry reorganizace a obdobně posuzovat poctivost záměru předkladatele návrhu na povolení reorganizace podle § 326 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona.

Pro reorganizaci tedy lze shrnout:

1/ Ustanovení § 326 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

2/ Vedle okolností příkladmo vypočtených v § 326 odst. 2 insolvenčního zákona, s nimiž je insolvenční soud povinen se vypořádat vždy, vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo, tak bude závěr, že osoba podávající návrh na povolení reorganizace (viz § 317 odst. 1 insolvenčního zákona – dlužník nebo přihlášený věřitel) sleduje jeho podáním nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak řečeno, nepoctivost záměru osoby podávající návrh na povolení reorganizace se nevyčerpává jednáními popsanými v § 326 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť k úsudku ve smyslu § 326 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona mohou vést různá jednání. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka apod. Naopak, zjištění, že je zde některá ze skutečností uvedených v § 326 odst. 2 insolvenčního zákona, ještě samo o sobě nemusí vést k závěru, že dlužník (přihlášený věřitel) sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr.

3/ Posouzení, zda dlužník či přihlášený věřitel (ne)sleduje podáním návrhu na povolení reorganizace nepoctivý záměr (§ 326 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení.

U dlužníka je pak nezbytné zkoumat i to, zda při změně jeho přístupu oproti minulosti a při jeho snaze své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení je tento jeho postoj míněn vážně. O tom by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v řízení vyšlo najevo. Je podstatné, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o povolení reorganizace je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí zpravidla nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku.

4/ Ke zkoumání (nepoctivosti) záměru sledovaného návrhem na povolení reorganizace nelze přistupovat šablonovitě, ale je nezbytné zkoumat každý případ jednotlivě v mezích stanovených zejména zásadami a cílem insolvenčního řízení (§ 1 a § 5 insolvenčního zákona).

5/ Lze nepochybně vymezit základní typické znaky nepoctivosti záměru dlužníka (případně i přihlášeného věřitele). Nepoctivé jednání dlužníka se vždy bude zejména vztahovat k zásadě dle § 5 písm. a/ insolvenčního zákona, tedy poctivost chování dlužníka bude zkoumána ve vazbě na uspokojení věřitelů, s čímž souvisí i nakládání s majetkem dlužníka. Krom případů dle § 326 odst. 2 insolvenčního zákona bude typicky (nikoli však vždy a bezvýjimečně) jako nepoctivé možné posoudit jednání dlužníka zatajujícího majetek či závazky, zkracujícího uspokojování věřitelů, zvýhodňujícího některé věřitele, znemožňujícího věřitelům a insolvenčnímu správci plně zhodnotit jeho majetkovou situaci, poškozujícího svůj majetek apod.

Poukaz dovolatele na názor odborné literatury (Richter) k poctivosti při posuzování reorganizačního plánu do tohoto rámce zapadá, avšak není zcela přiléhavý, neboť se netýká návrhu na povolení reorganizace, ale až reorganizačního plánu a jeho schvalování. U návrhu na povolení reorganizace se např. zpravidla nezkoumá rozdělení věřitelů do skupin ani uspokojování věřitelů v jednotlivých skupinách.

Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci má pro posouzení (ne)poctivosti záměru dlužníka sledovaného návrhem na povolení reorganizace za rozhodující následující skutková zjištění:

1/ Dlužník v seznamech majetku dle § 104 insolvenčního zákona opakovaně (sestavených k 31. srpnu 2014 i 31. prosince 2014) neuvedl nehmotný majetek typu „unikátní databáze“, ačkoli seznamy byly opatřeny prohlášením tehdejšího jednatele M. Č., že jsou úplné a správné. Pouze v návrhu na povolení reorganizace dlužník neurčitě uvedl projekt „specializovaného datového centra geoinformačních služeb“, který měl být připravovaný od roku 2012. Až na schůzi věřitelů sdělil P. M. do protokolu, že dlužník vlastní nehmotný majetek „databázi, tzv. datový sklad“, jehož hodnota měla být „v řádu miliónů korun“. V seznamech movitých věcí nebyly dostatečně konkretizovány některé položky (viz např. jen označení „Umělecká díla a sbírky“). Hodnoty podílů v dceřiných společnostech dlužník sdělil až v podání doručeným dne 1. července 2015, a to bez předložení podkladové dokumentace.

2/ Dlužník neposkytoval insolvenční správkyni plnou součinnost, nesděloval jí informace o svém majetku a závazcích. Dlužník se nevyjádřil ani k žádné z přihlášených pohledávek. Účetní dlužníka obdržel pokyn, aby insolvenční správkyni neposkytoval žádné podklady. Insolvenční správkyně získala požadované doklady od advokáta dlužníka až dne 25. června 2015 (čtyři dny před konáním schůze věřitelů, na níž se projednával návrh na povolení reorganizace). M. Č. se přes řádné předvolání nedostavil k výslechu na schůzi věřitelů dne 29. června 2015, ani nepředložil prohlášení o majetku dlužníka.

3/ Dané insolvenční řízení je již dlužníkovo třetí v pořadí započaté v časovém rozmezí ani ne jednoho roku, přičemž všechna byla zahájena věřitelskými insolvenčními návrhy. První insolvenční řízení (sp. zn. KSBR 45 INS 17152/2013) bylo pravomocně ukončeno odmítnutím insolvenčního návrhu. Druhé (sp. zn. KSBR 40 INS 25851/2013) pravomocným zastavením poté, co dlužník uspokojil insolvenční navrhovatele, avšak své zaměstnance a pohledávky Úřadu práce nikoli. V tomto druhém řízení i přes výzvu insolvenčního soudu a opakované žádosti o prodloužení lhůty dlužník nevyhověl požadavku předložit seznamy dle § 104 insolvenčního zákona.

4/ Dlužník nejpozději od poloviny roku 2013 nesvolával valnou hromadu, a to navzdory opakované žádosti minoritních společníků, neplnil své povinnosti vůči minoritním společníkům ohledně poskytování informací a podkladů o majetkovém stavu společnosti, neplnil povinnosti vůči obchodnímu rejstříku a neuváděl v soulad skutečný stav svých statutárních orgánů se zápisy, nezveřejňoval od roku 2012 řádné účetní závěrky (za rok 2012 ji zveřejnil až 31. března 2015). Dlužník ani přes dotaz (vznesený proto, že společnost G má jako jediného akcionáře zahraniční osobu – společnost N) nesdělil, kdo jej ovládá.

5/ Jednatelem dlužníka byl od 14. května 2013 M. Č., který byl současně jediným statutárním orgánem majoritních společníků dlužníka (společností GA a GB) a stejně tak i jediného akcionáře těchto majoritních společníků společnosti G. Z funkce jednatele dlužníka měl být odvolán 26. června 2015 a místo něj se jednatelem stal dřívější prokurista a „generální ředitel“ P. M. Ve společnostech G, GA a GB zůstal M. Č. ve funkci statutárního orgánu.

6/ Ohledně M. Č. je vedeno insolvenční řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 37842/2013, v němž v době rozhodnutí odvolacího soudu byl podruhé nepravomocně zjištěn jeho úpadek. Do tohoto insolvenčního řízení přihlásilo 25 věřitelů pohledávky v celkové výši 929 948 751 Kč. Dne 15. září 2014 podal M. Č. návrh na povolení reorganizace, v němž uznal pohledávky ve výši 89 337 629,84 Kč.

7/ Za dlužníka podal návrh na povolení reorganizace M. Č.

Nejvyšší soud při zohlednění výše uvedených východisek pro hodnocení (ne)poctivosti záměru návrhu na povolení reorganizace a vycházeje z těchto skutkových zjištění, nemá žádných pochyb o správnosti závěru soudů nižších stupňů, že dlužník návrhem na povolení reorganizace sledoval nepoctivý záměr.

Posoudí-li Nejvyšší soud chování dovolatele nejprve dle § 326 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona, tak již postup dovolatele v předchozím insolvenčním řízení nasvědčuje nepoctivosti jeho jednání. Dovolatel zjevně uspokojoval pouze insolvenční navrhovatele, aby zjištění úpadku odvrátil (či alespoň oddálil), přičemž zkracoval uspokojení ostatních věřitelů, především Úřadu práce, který uspokojil mzdové nároky zaměstnanců dovolatele. Nelze souhlasit s argumentací dovolatele, že zastavení předchozího insolvenčního řízení bez dalšího nepředstavuje překážku povolení reorganizace. Ve zkoumaném ustanovení použité slovní spojení „v závislosti na výsledku takového řízení“ je nutné vykládat tak, že insolvenční soud musí zohlednit nejen výsledek řízení (způsob rozhodnutí o předchozím insolvenčním návrhu), ale může (a má) přihlédnout i k důvodům, které vedly insolvenční soud k vydání takového rozhodnutí, včetně průběhu řízení, a to zejména pokud – jako v tomto případě – zastavení insolvenčního řízení způsobil sám dlužník selektivním postupným hrazením pohledávek pouze těch věřitelů, kteří podali insolvenční návrhy.

Soudy nižších stupňů nepochybily ani tím, že dle označeného ustanovení přihlédly i k probíhajícímu insolvenční řízení ve věci M. Č., přestože lze souhlasit s dovolatelem v tom, že § 326 odst. 2 insolvenčního řízení míří především na současné statutární orgány dlužníka. Vzhledem k otevřenosti hypotézy normy § 326 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona lze však vzít v potaz i insolvenční řízení vedené na majetek bývalého jednatele. To platí obzvláště za situace, kdy takový jednatel je jediným statutárním orgánem ve společnostech ovládajících dlužníka a kdy jde o osobu, která podávala jménem dlužníka návrh na povolení reorganizace a která až do schůze věřitelů za dlužníka v insolvenčním řízení jednala. Nelze přitom pominout, že to byl právě M. Č, který neposkytoval insolvenční správkyni součinnost a dal účetnímu dovolatele pokyn, aby insolvenční správkyni neposkytoval údaje z účetnictví dovolatele. Nejvyšší soud nadto přisvědčuje soudům nižších stupňů v závěru, že s ohledem na zjištěné okolnosti případu se jeví být změna v osobě jednatele jako účelová, vedená snahou dovolatele vyhnout se přímé aplikaci § 326 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona s ohledem na probíhající insolvenční řízení na majetek M. Č. Nelze přehlédnout i časové souvislosti, neboť po zápisu M. Č. do obchodního rejstříku jakožto jednatele dovolatele začalo docházet k neplnění povinností ve vztahu k obchodnímu rejstříku, k minoritním společníkům, k porušování společenské smlouvy či k problémům s insolvenčními řízeními.

Dále Nejvyšší soud považuje za podstatnou při posuzování (ne)poctivosti závěru dovolatele skutečnost, že zatajil existenci hodnotného (dle vyjádření samotného dovolatele) nehmotného majetku – „unikátní databáze“. Dovolatel až do schůze věřitelů o tomto majetku nijak neinformoval (zmínka o projektu v návrhu na povolení reorganizace není dostačující), přestože zjevně uvedenou databázi budoval od roku 2012 a přestože seznamy majetku byly opatřeny prohlášením o jejich správnosti a úplnosti. To nemůže zvrátit ani pouhé ústní sdělení v obecné rovině bez jakékoli dokumentace a specifikace, nadto i bez sdělení přesnější hodnoty tohoto majetku, až na probíhající schůzi věřitelů. Naopak takové jednání ještě více zpochybňuje poctivost dovolatele, navíc když P. M. výslovně sdělil, že databáze v seznamech uvedena nebyla. Je třeba zohlednit i nedostatečnou specifikaci části movitých věcí v seznamech majetku a také nepřesvědčivé informování o podílech v dceřiných společnostech.

Za zatajování informací o majetkové situaci dovolatele Nejvyšší soud považuje i značně nedbalé plnění povinností vůči obchodnímu rejstříku, zejména v nezasílání účetních závěrek a v neuvedení skutečného stavu složení jeho orgánů do souladu se zápisem v obchodním rejstříku. Nelze souhlasit s dovolatelem v tom, že nedbalé vedení účetnictví či nezasílání účetní závěrky není nepoctivým jednáním. Lze připustit, že samo o sobě takové chování nepoctivé být nemusí a nemusí mít s poctivostí dlužníka nic společného (srov. i Zoulík str. 183). Jestliže ale takový postup dlužníka vede k tomu, že znemožňuje jeho věřitelům, insolvenčnímu správci i soudu objektivně zhodnotit jeho majetkovou situaci (a případný obrat v jeho dosud nehospodárném počínání), lze tento faktor přičíst dlužníku k tíži. V dané souvislosti nelze přehlédnout, že potřebné informace o svém hospodaření dovolatel neposkytoval ani svým minoritním společníkům, kteří o ně opakovaně žádali, a že nebyl ochoten (či schopen, což není podstatné) sdělit skutečnou ovládající osobu dlužníka (přes společnost N).

Nepoctivost záměru dovolatele Nejvyšší soud shledává též v neposkytování součinnosti insolvenční správkyni. Poskytnutí součinnosti pouhé čtyři dny před konáním schůze věřitelů není u řízení s takovým rozsahem majetku a pohledávek dostačující, a to zejména proto, že do té doby dovolatel opakovaně součinnost neposkytoval, nevyjádřil se k přihlášeným pohledávkám, jednatel dovolatele zakázal účetnímu poskytovat jakékoli podklady insolvenční správkyni a M. Č. se nedostavil k výslechu na schůzi věřitelů. Lze souhlasit s dovolatelem v tom, že obecné neplnění povinností dlužníka v průběhu insolvenčního řízení samo o sobě nepoctivé být nemusí. Pokud ale jde o porušování povinnosti poskytovat maximální a plnou součinnosti insolvenčnímu správci při zjišťování majetkové podstaty, a to navíc pro účely vyhodnocení, zda pro uspokojení věřitelů bude vhodnější konkurs či reorganizace, tak v tomto směru o nepoctivost jde. Nejvyšší soud upozorňuje také na to, že zohlednil i přístup dovolatele k plnění povinnosti předložit seznamy dle § 104 insolvenčního zákona, neboť dovolatel s předložením otálel a seznamy předložil opožděně, dokonce až po uplynutí lhůty, o jejíž poskytnutí sám opakovně žádal. Stejný postoj ostatně dovolatel zaujal i v předchozím insolvenčním řízení, kde tuto povinnost (předložit požadované seznamy) nesplnil vůbec.

V tomto směru je zcela irelevantní skutečnost, že insolvenční správkyní byla v daném insolvenčním řízení ustanovena nesprávná osoba (nedisponující zvláštním povolením). Dlužník je vždy povinen poskytovat součinnost osobě, která je ve funkci insolvenčního správce, ač by mělo posléze dojít k jejímu odvolání či zproštění funkce. Při nepoctivosti záměru dlužníka je posuzováno pouze jeho jednání, nikoli to, kdo je v tom kterém okamžiku ve funkci insolvenčního správce.

Dovolatel namítá, že je třeba zohlednit změnu chování dlužníka při snaze o sanační řešení svého úpadku. S tím Nejvyšší soud plně souhlasí, avšak jednání dovolatele v průběhu řízení nijak nenasvědčuje opravdové snaze změnit své chování. Skutečnou snahu Nejvyšší soud rozhodně neshledává jen v tom, že čtyři dny před schůzí věřitelů dovolatel poskytl insolvenční správkyni součinnost a že částečně napravil svá jednání ve vztahu k obchodnímu rejstříku. Dovolatel totiž ani do rozhodnutí odvolacího soudu nenapravil zásadní nedostatky ohledně informování o svém majetku – zejména ohledně databáze, movitých věcí a obchodních podílů. Sice došlo ke změně v osobě jednatele dovolatele, avšak dovolatel dosud nijak uspokojivě nevysvětlil důvody, které vedly M. Č. k tomu, že v době, kdy byl ve funkci jednatele dovolatele, neposkytoval insolvenční správkyni řádnou součinnost.

Za nepodstatné pochybení Nejvyšší soud považuje nesrovnalosti v počtech zaměstnanců uvedené v návrhu na povolení reorganizace a v jeho přílohách. To však není vzhledem k dalším zjištěným okolnostem rozhodující.

Uvedené lze shrnout tak, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává celá řada jednání dovolatele, která sice sama o sobě nedosahují takové intenzity, aby je bylo možné bez dalšího označit za jednání svědčící o nepoctivém záměru dovolatele, ale ve svém souhrnu (při celkovém posouzení všech zjištěných skutečností) k takovému závěru nepochybně vedou. Za nepoctivého je nutno v každém případě považovat dlužníka, který v předchozích insolvenčních řízeních selektivně hradil jen závazky některých svých věřitelů (insolvenčních navrhovatelů), nesplnil povinnost včas předložit insolvenčnímu soudu seznamy majetku a závazků, přičemž opožděně předložené seznamy majetku nebyly úplné, neposkytoval součinnost insolvenčnímu správci a řádně neplnil povinnosti vedoucí ke zveřejnění podstatných údajů o jeho hospodaření a majetku (v obchodním rejstříku), kterýmžto jednáním ztížil insolvenčnímu správci a svým věřitelům možnost řádně zjistit své majetkové poměry a zodpovědně se rozhodnout, jaký způsob řešení úpadku bude pro věřitele výhodnější. Přihlédnout bylo nutné i k tomu, že na majetek bývalého jednatele dlužníka, který za dlužníka jednal v insolvenčním řízení, bylo vedeno insolvenční řízení, v němž bylo (dosud) nepravomocně rozhodnuto o zjištění úpadku.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 6. 2018


Mgr. Milan Polášek
předseda senátu