Rozhodnutí NS

29 NSCR 11/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/29/2018
Senátní značka:29 NSCR 11/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.11.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvence
Majetková podstata
Dotčené předpisy:§ 226 IZ.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
MSPH 76 INS XY
29 NSČR 11/2017-B-256


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka P. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, PSČ 170 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS XY, o vynětí majetku z majetkové podstaty dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2016, č. j. MSPH 76 INS XY, 2 VSPH XY, takto:

Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:

Usnesením ze dne 27. července 2016, č. j. MSPH 76 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka na vynětí ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále též jen „sporné nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Soudy vyšly zejména z toho, že:

1/ Dne 27. října 2011 předložil insolvenční správce dlužníka (vystupující pod tehdejší obchodní firmou Z. C. H.) insolvenčnímu soudu soupis majetkové podstaty, do něhož byly zahrnuty (pod položkami číslo 3 až 6) sporné nemovitosti. Jako důvod jejich soupisu uvedl vlastnictví dlužníka ve společném jmění manželů.

2/ Dne 30. října 2011 (správně má být 31. října 2011) zveřejnil insolvenční soud soupis majetkové podstaty v insolvenčním rejstříku.

3/ Podáním datovaným 23. března 2016 (doručeným insolvenčnímu správci 29. března 2016 a insolvenčnímu soudu 30. března 2016) se dlužník domáhal vynětí sporných nemovitostí z majetkové podstaty.

4/ Dlužník uvedl, že před zahájením insolvenčního řízení uzavřel jako prodávající s občanem Spolkové republiky Německo S. M. (dále jen „S. M.“) jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji sporných nemovitostí (dále jen „kupní smlouva“), na jejíž platnost nemá vliv probíhající insolvenční řízení ani okolnost, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch S. M. byl zamítnut.

5/ Dlužník dále tvrdil, že vynětí sporných nemovitostí z majetkové podstaty bude i k prospěchu věřitelů, neboť S. M. - poté, co byla zamítnuta jeho žaloba na vyloučení sporných nemovitostí (jejichž obvyklá cena činí 14.500.000 Kč) z majetkové podstaty - přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 21.000.000 Kč.

6/ V podání doručeném insolvenčnímu správci dne 10. května 2016 dlužník doplnil, že sporné nemovitosti nepatří do majetkové podstaty, neboť je nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí, což dovozoval z dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o podpoře a vzájemné ochraně investic ze dne 2. října 1990, uveřejněné pod číslem 573/1992 Sb. (dále jen „dohoda o ochraně investic“), a z toho, že jeho manželka (J. D.) podala žalobu na vyloučení spoluvlastnického podílu ke sporným nemovitostem z majetkové podstaty dlužníka.

Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z § 226 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že návrh na vynětí majetku z majetkové podstaty bylo třeba zamítnout již proto, že jej dlužník nepodal bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí sporných nemovitostí do soupisu.

Přitom zdůraznil, že na posouzení včasnosti návrhu nemá vliv ani (pro S. M. neúspěšný) výsledek sporu o vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty, neboť předmětem tohoto sporu nebylo řešení otázky, zda sporné nemovitosti jsou postižitelné výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

I kdyby dlužník podal návrh včas - dodal odvolací soud - nemohl by mu insolvenční soud vyhovět, neboť sporné nemovitosti nepředstavují majetek, jenž nepatří do majetkové podstaty podle § 207 a § 208 insolvenčního zákona. Potud odkázal na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2013“), které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

Dále odvolací soud uvedl, že soupisu majetku do majetkové podstaty dlužníka nebrání ani dohoda o ochraně investic, neboť tato dohoda neobsahuje žádná ustanovení, jež by přímo souvisela se soudním výkonem rozhodnutí či exekucí. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo nepřešlo na kupujícího S. M., má jeho investice podobu pohledávky za dlužníkem (jak ji věřitel přihlásil) a bude uspokojena v režimu insolvenčního zákona. Zahrnutí majetku do soupisu majetkové podstaty nelze považovat za akt státu, tedy vyvlastnění, znárodnění či jiné potření ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nebo článku 4 dohody o ochraně investic.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení tyto otázky:

I. Zda na včasnost návrhu dlužníka na vynětí majetku z majetkové podstaty dle § 226 odst. 1 insolvenčního zákona má vliv skutečnost, kdy se dlužník seznámil s rozhodnutím odvolacího soudu v řízení o žalobě dle § 225 insolvenčního zákona, kterou se třetí osoba domáhá vyloučení téhož majetku z majetkové podstaty, a s přihláškou pohledávky této třetí osoby do insolvenčního řízení.

II. Zda se na ustanovení § 207 odst. 1 insolvenčního zákona vztahuje právní úprava ochrany investice plynoucí z dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o podpoře a vzájemné ochraně investic, a to s přihlédnutím k důsledkům na důvodnost návrhu dlužníka na vynětí nemovitostí.

K položeným otázkám argumentuje dovolatel takto:

Ad I. (K včasnosti návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty).

Dovolatel tvrdí, že včasnost návrhu podle § 226 insolvenčního zákona je třeba vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu, nikoli mechanicky. Namítá, že návrh podal bezprostředně poté, co se seznámil s rozsudkem Vrchního soudu ze dne 8. února 2016, č. j. 104 VSPH XY, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí vylučovací žaloby S. M., a s přihláškou pohledávky S. M. z titulu nerealizované kupní smlouvy. Vyjadřuje názor, že „je popíráním práva na výkon spravedlnosti vytýkat mu opožděnost návrhu, když je sice zřejmé, že je mu soupis nemovitostí do majetkové podstaty znám, ovšem až těsně před podáním tohoto návrhu došlo k pravomocnému zamítnutí nároku kupujícího v rozporu s mezinárodními úmluvami a k pochopitelnému podání přihlášky tohoto kupujícího v plné hodnotě jeho plnění na úkor zájmu jiných přihlášených věřitelů“.

Ad II. (K výkladu § 207 odst. 1 insolvenčního zákona ve vazbě na dohodu o ochraně investic).

S poukazem na článek 4 odst. 2 větu první dohody o ochraně investic dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tato dohoda neobsahuje ustanovení, jež by přímo souvisela se soudním výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Za jednání spočívající v zásadním znehodnocení investice považuje dovolatel jednání insolvenčního správce, který neposkytl S. M. součinnost ke vkladu vlastnického práva, a jednání insolvenčního soudu, jenž nevyhověl žalobě na „vynětí“ nemovitostí z majetkové podstaty.

Insolvenční správce Z/C/H L., advokátní kancelář, ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že dlužník má právo navrhovat vynětí nemovitostí, avšak pouze v režimu § 226 insolvenčního zákona, který jako podmínky stanoví včasnost návrhu a skutečnost, že daný majetek nepatří do majetkové podstaty dle § 207 a § 208 insolvenčního zákona. Tyto podmínky nebyly v daném případě splněny. Navrhuje dovolání zamítnout.

Dovolání je přípustné pro obě otázky předkládané odvolatelem, neboť dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Ad I. (K včasnosti návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty).

Podle ustanovení § 226 insolvenčního zákona (ve znění, jež od přijetí insolvenčního zákona nedoznalo změn) dlužník může uplatnit vynětí majetku z majetkové podstaty jen tehdy, jde-li o věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, která do majetkové podstaty nepatří podle § 207 a 208; učiní tak vůči insolvenčnímu správci bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takové věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). V návrhu podle odstavce 1 musí dlužník kromě obecných náležitostí podání) označit věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, o jejíž vynětí ze soupisu žádá, a uvést skutečnosti, ze kterých vyplývá, že tento majetek neměl být sepsán. Je-li návrh neúplný nebo vadný a nelze-li jej pro tyto nedostatky projednat a rozhodnout o něm, vyzve insolvenční správce dlužníka, aby jej opravil nebo doplnil. K opravě nebo doplnění návrhu určí přiměřenou lhůtu a dlužníka poučí, jak je nutné opravu nebo doplnění provést. Poučí jej rovněž, že návrh, který nebude přes výzvu řádně opraven nebo doplněn, insolvenční soud odmítne (odstavec 2). Nezdaří-li se insolvenčnímu správci odstranit vady a neúplnost dlužníkova návrhu nebo má-li za to, že návrh je opožděný, předloží insolvenční správce návrh se zprávou o tom insolvenčnímu soudu. Pokládá-li to insolvenční soud za potřebné, může usnesením výzvu k odstranění vad návrhu zopakovat nebo vydat výzvu novou (odstavec 3). Nejde-li o případy uvedené v odstavci 3, insolvenční správce vyzve věřitelský výbor, aby se k návrhu v určené lhůtě vyjádřil; dospěje-li po uplynutí této lhůty k závěru, že návrhu nelze vyhovět, předloží jej s případným vyjádřením věřitelského výboru a se zprávou o důvodech, pro které majetek nevyloučil, insolvenčnímu soudu; dlužník má právo se k těmto důvodům vyjádřit (odstavec 4). O návrhu podle odstavce 1 rozhoduje insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti. Rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. V době od podání tohoto návrhu do rozhodnutí o něm nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, jehož se návrh týká; § 225 odst. 4 a 5 platí obdobně (odstavec 5).

Z doslovné dikce citovaného ustanovení insolvenčního zákona je nepochybné, že závěr o včasnosti dlužníkova návrhu na vynětí určitého majetku z majetkové podstaty lze přijmout jen tehdy, by-li návrh učiněn vůči insolvenčnímu správci „bez zbytečného odkladu“ poté, co se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takového majetku do soupisu.

Dovolateli lze přisvědčit v tom, že dobu trvání lhůty „bez zbytečného odkladu“ stanovenou v § 226 odst. 1 insolvenčního zákona je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci. V každém konkrétním případě je totiž nutno zkoumat, zda dlužník v rámci takto neurčitě vymezené lhůty podal návrh na vynětí majetku bezodkladně, případně tak učinil s „odkladem“, který „není zbytečný“ (jaké skutečnosti mu v tom bránily).

Lhůta „bez zbytečného odkladu“ obsažená v § 226 odst. 1 insolvenčního zákona počíná běžet vždy od okamžiku, kdy se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že majetek, jež navrhuje vyjmout z majetkové podstaty, byl zahrnut do soupisu majetkové podstaty, nejpozději však ode dne, kdy insolvenční soud zveřejnil soupis takového majetku v insolvenčním rejstříku (§ 222 odst. 2 insolvenčního zákona).

V poměrech dané věci, kdy dovolatel uplatnil vynětí sporných nemovitostí z majetkové podstaty návrhem podaným u insolvenčního správce 29. března 2016 [přičemž v návrhu (B-162) deklaroval, že o jejich zahrnutí do soupisu se dozvěděl v říjnu 2011 (viz jeho vyjádření, že „nemovitosti byly v roce 2011 do majetkové podstaty sepsány po právu“)] a soupis majetkové podstaty byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku 31. října 2011, nemá Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů žádné pochybnosti o tom, že dovolatel podal návrh na vynětí sporných nemovitostí z majetkové podstaty opožděně.

Skutečnost, zda a kdy se dovolatel seznámil s rozhodnutím odvolacího soudu v řízení o žalobě dle § 225 insolvenčního zákona, kterou se třetí osoba domáhá vyloučení téhož majetku z majetkové podstaty, a s přihláškou pohledávky této třetí osoby do insolvenčního řízení, nemá na běh lhůty stanovené v § 226 odst. 1 insolvenčního zákona žádný vliv.

Argumentuje-li dovolatel tím, že vynětí sporných nemovitostí z majetkové podstaty je i v zájmu přihlášených věřitelů, pak pomíjí, že institut vynětí majetku z majetkové podstaty je koncipován na ochranu majetkových zájmů dlužníka, nikoli dlužníkových věřitelů. K tomu srov. závěry obsažené v R 97/2013.

K povaze lhůty určené § 226 odst. 1 insolvenčního zákona Nejvyšší soud uvádí, že jelikož jde o lhůtu, jejíž běh a délku nemůže insolvenční soud nikterak ovlivnit svým rozhodnutím (určuje ji insolvenční zákon), jde zjevně o procesní lhůtu zákonnou. K výkladu ohledně procesních lhůt srov. v literatuře např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 391 až 393.

Následky zmeškání lhůty k podání návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty insolvenční zákon výslovně nepojmenovává. Nesouhlasí-li insolvenční správce s návrhem dlužníka na vynětí majetku, předpokládá insolvenční zákon (v § 226 odst. 5), že insolvenční soud o návrhu rozhodne usnesením vydaným v rámci své dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/ insolvenčního zákona), proti němuž je však (oproti obecnému pravidlu dle § 91 insolvenčního zákona) odvolání přípustné. V usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, Nejvyšší soud dovodil, že zvláštní povaha takového rozhodnutí (jež se projevuje i výjimečným připuštěním odvolacího přezkumu) je dána tím, že v jeho důsledku může majetkovou podstatu dlužníka s konečnou platností opustit majetek, jenž by jinak byl určen k uspokojení dlužníkových věřitelů, a pro účely posouzení přípustnosti dovolání jde o rozhodnutí „ve věci samé“.

V uvedených souvislostech lze uzavřít, že „zbytečným odkladem“ (nedůvodnou nečinností dlužníka) při podání návrhu na vynětí majetku dochází k zániku oprávnění dlužníka uplatnit vynětí majetku. Následky zmeškání lhůty k podání návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty se tedy promítají v rozhodnutí, jímž insolvenční soud opožděně podaný návrh dlužníka zamítne.

Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž správné.

Ad II. (K výkladu § 207 odst. 1 insolvenčního zákona ve vazbě na dohodu o ochraně investic).

Odvolací soud k námitce dovolatele, že dohodu o ochraně investic (jako předpis, na nějž odkazuje § 207 insolvenčního zákona) je třeba aktivovat v případě, kdy nejsou respektována práva občana Spolkové republiky Německo k jeho investici, dospěl k závěru, že dohoda není normou, jež vylučuje postih majetku výkonem rozhodnutí či exekucí a nebrání soupisu majetkové podstaty dlužníka.

Podstatné pro posouzení této otázky však je (jak vysvětleno výše), že institut vynětí majetku z majetkové podstaty dle § 226 insolvenčního zákona je koncipován na ochranu majetkových zájmů dlužníka, nikoli dlužníkových věřitelů (k tomu opět R 97/2013). Návrh dlužníka na vynětí určitého majetku z majetkové podstaty nelze zaměňovat s vylučovací žalobou, k jejímuž podání dlužník aktivně věcně legitimován není. Srov. vedle terminologického rozlišení obou institutů v insolvenčním zákoně („vyloučení“ a „vynětí“) mutatis mutandis např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007, uveřejněný pod číslem 86/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zabývající se konkursními poměry podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Třetí osoby tedy mají možnost domoci se ochrany svých práv prostřednictvím žaloby o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka dle § 225 insolvenčního zákona.

Z výše uvedeného plyne pro danou věc závěr, že dovolatel (coby dlužník) není oprávněn uplatnit návrh na vynětí majetku na základě tvrzení, že insolvenční soud a insolvenční správce zapříčinili znehodnocení investice S. M. v České republice. Jinak řečeno, dlužník nemůže prostřednictvím návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty prosazovat práva třetích osob.

Závěr odvolacího soudu, že důvody pro vynětí sporných nemovitostí nejsou dány, tedy ve výsledku obstojí.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 11. 2018


Mgr. Milan Polášek
předseda senátu