Rozhodnutí NS

23 Cdo 3974/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:23 Cdo 3974/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3974.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 09/29/2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3974/2017-243


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně HABAU CZ s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích 6, Žižkova tř. 1321/1, PSČ 370 01, IČO 26068338, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, PSČ 370 01, proti žalované BERDYCH plus spol. s r.o., se sídlem v Rokycanech – Novém Městě, Pražská 1178, PSČ 337 01, IČO 26373611, zastoupené Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, PSČ 301 00, o zaplacení částky 1 510 000 Kč s příslušenstvím a částky 347 430,54 Kč, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 10 C 177/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2017, č. j. 25 Co 11/2017-222, t a k t o :


Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 10. 10. 2016, č. j. 10 C 177/2014-193, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 1 510 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 838 861,10 Kč od 28. 3. 2013 do 30. 5. 2013, ve výši 8,05 % ročně z částky 806 793,20 Kč od 31. 5. 2013 do 30. 11. 2013, ve výši 8,05 % ročně z částky 900 000 Kč od 1. 12. 2013 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 2 743,30 Kč od 1. 12. 2013 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 104 366,50 Kč od 1. 12. 2013 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 35 540,10 Kč od 1. 12. 2013 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 7 132,50 Kč od 1. 12. 2013 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 90 748,30 Kč od 1. 12. 2013 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 158 274,40 Kč od 1. 12. 2013 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 134 565,34 Kč od 20. 12. 2013 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 30 485,60 Kč od 7. 2. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 46 143,96 Kč od 15. 2. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 1 210 560,39 Kč od 15. 7.2013 do 25. 7. 2013, ve výši 8,05 % ročně z částky 626 600,61 Kč od 22. 4. 2013 do 30. 5. 2013 (výrok pod bodem I), uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni smluvní pokutu ve výši 347 430,54 Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 6. 2017, č. j. 25 Co 11/2017-222, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž si účastníci ve smlouvě o dílo, konkrétně v její příloze 2 ujednali tři dohodnuté dílčí termíny – milníky stavby, a to ČOV Prádlo – hrubá stavební část, dokončení do 15. 12. 2012, Sběrač C, stoka C-1 výtlak V3 dokončení do 30. 11. 2012 a Sběrač D, stoka D-1 výtlak V2 dokončení do 30. 11. 2012. Žalovaná vyúčtovala žalobkyni smluvní pokutu za nedodržení dílčích termínů stavebních prací na stokách Sběrač C a Sběrač D podle smlouvy o dílo za období od 1. 12. 2012 do 30. 4. 2013. Dodatkem č. 1 ke smlouvě o dílo účastníci ujednali omezení předmětu díla tak, že vypustili (mimo jiné) z předmětu díla smlouvy tu část díla, se kterou měla být žalobkyně podle tvrzení žalované v prodlení. Podle odvolacího soudu však uzavření dodatku č. 1 nezměnilo nic na tom, že i po jeho uzavření původní smlouva o dílo stále trvala (byť s omezeným předmětem plnění), tj. včetně dílčích termínů sjednaných v příloze č. 2 ke smlouvě o dílo. Pokud žalobkyně dílo v části Sběrač C a Sběrač D neprovedla, tj. neprovedla je v dílčích termínech do 30. 11. 2012, tedy před uzavřením dodatku č. 1, dostala se s provedením díla do prodlení, a to bez ohledu na to, zda stavební práce na obou těchto sběračích v období, kdy měla být žalobkyně podle žalované v prodlení s provedením části díla, probíhaly. Došlo-li k omezení předmětu díla dodatkem č. 1 ze dne 23. 5. 2013, stalo se tak až po uplynutí sjednaných dílčích termínů; pokud žalobkyně dílo ve smluvených dílčích termínech neprovedla, byla s provedením předmětné části díla v prodlení.

V souvislosti s odkazem soudu prvního stupně na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1285/2011, odvolací soud uvedl, že toto rozhodnutí nelze na danou věc aplikovat, neboť dopadá na zcela jinou situaci, když v nyní projednávané věci nedošlo dodatkem č. 1 ke smlouvě o dílo k dohodě účastníků o změně termínů dokončení díla, ale k dohodě o omezení předmětu díla. Odvolací soud doplnil, že z dodatku č. 1 neplyne, že se žalovaná vzdala svých práv do té doby vzniklých z původní (neomezené) smlouvy o dílo, tj. že by se vzdala nároku na smluvní pokutu pro případ prodlení žalobkyně s prováděním části díla – Sběrač C a Sběrač D.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1285/2011, při řešení otázky, zda má žalovaná právo na smluvní pokutu za dobu, v níž byla žalobkyně v prodlení se splněním své (smluvní pokutou zajištěné) povinnosti, za situace, kdy poté, co se žalobkyně dostala do prodlení se splněním této povinnosti, účastnice uzavřely dodatek ke smlouvě, v němž vypustily tu část díla, s jejímž prováděním byla žalobkyně v prodlení. Podle žalobkyně jsou závěry obsažené ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu plně aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ, neboť jediný rozdíl spočívá v tom, že ve věci 33 Cdo 1285/2011 došlo po prodlení povinného ke změně termínu dokončení, na který byl vázán počátek prodlení, zatímco v této věci došlo po zahájení prodlení povinného k zániku povinnosti, s jejímž plněním měl být povinný v prodlení; podstata je však shodná.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že napadené rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 10. 10. 2016, č. j. 10 C 177/2014-193 se potvrzuje, případně aby jej zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání žalobkyně není přípustné. Odvolací soud se při řešení právní otázky nároku na zaplacení smluvní pokuty neodchýlil od dovolatelkou uváděné judikatury Nejvyššího soudu, neboť ta na nyní posuzovanou věc nedopadá.

V rozhodnutí ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1285/2011, Nejvyšší soud vyložil, že „týká-li se změna závazku doby plnění, pak nové ujednání smluvních stran o termínu splatnosti znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je totiž třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (tj. jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1544, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005)“. Následně uzavřel, že „zatímco ve smlouvě byla doba k plnění žalované, tj. dokončení a předání díla žalobci sjednána do dvanácti měsíců od zahájení stavby, dodatkem byla doba k plnění změněna na termín 8. 10. 2004. Tím došlo pouze k modifikaci jedné z dílčích složek závazkového právního vztahu. Povinnost plnit nezanikla; nahrazen byl pouze původně sjednaný termín provedení díla, který zanikl, za nový. Jestliže tedy byla lhůta plnění dohodou stran změněna a povinnost žalované provést dílo v původně sjednaném termínu zanikla, lze smluvní pokutou zajistit včasné splnění povinnosti provést dílo v nově sjednané lhůtě plnění. Protože ze skutkových zjištění vyplývá, že dílo bylo předáno dne 8. 10. 2004 (v nově sjednaném termínu), žalovaná tudíž povinnost předat dílo včas, jež byla zajištěna smluvní pokutou, neporušila a žalobci nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty.“

V dovolatelkou odkazovaném případě došlo ke změně termínu dokončení díla, kdy původní termín zanikl a byl nahrazen novým termínem, přičemž tento nově sjednaný termín byl dodržen, nedošlo tedy k prodlení při plnění díla a nevzniklo tak právo na smluvní pokutu vázané na takové prodlení. V nyní posuzované věci však nedošlo k výše uvedené situaci, nýbrž se ze skutkových zjištění soudů podává, že poté, co se žalobkyně dostala do prodlení s plněním části díla (k 1. 12. 2012), si strany ujednaly (23. 5. 2013), že tato část díla se z předmětu díla vypouští. Pokud ujednáním stran došlo k omezení předmětu díla, resp. jeho rozsahu o tu část, s níž byla žalobkyně v prodlení a pokud z tohoto ujednání stran nevyplývá, že se žalovaná vzdala též svých práv do té doby vzniklých z původní smlouvy o dílo, nelze účinky této změny smlouvy o dílo vztahovat na do té doby vzniklé a trvající právo na smluvní pokutu. Dodatkem č. 1 došlo pouze k omezení rozsahu žalobkyní prováděného díla, tj. žalobkyně od 23. 5. 2013 nebyla povinna provádět tu část díla, s níž byla do té doby v prodlení; pouhá skutečnost, že žalobkyně již dále nemusela provádět tu část díla, s níž byla v prodlení, však nemá vliv na existenci práva na smluvní pokutu, které do té doby vzniklo. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že závěry obsažené v rozhodnutí ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1285/2011, nelze aplikovat na nyní posuzovanou věc, je třeba tomuto závěru přisvědčit.

Ani námitkou, v rámci které žalobkyně odvolacímu soudu vytýkala, že se ve svém rozhodnutí nevyjádřil k dalším skutečnostem, které byly žalobkyní namítány ve vztahu k žalovanou uplatněné smluvní pokutě, nezaložila přípustnost dovolání, neboť uvedené výtky nesměřují do správnosti posouzení právní otázky, na jejímž řešení odvolací soud založil napadené rozhodnutí, nýbrž směřují do správnosti postupu odvolacího soudu. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu nesprávný procesní postup, namítá procesní vadu, která však není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud by k procesní vadě mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné. Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vyvolat nemůže.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož řízení tímto jeho rozhodnutím nekončí a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 5. 2019


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu