Rozhodnutí NS

28 Cdo 4000/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Prolomení blokace historického majetku církví s ohledem na nemožnost jeho vydání
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/09/2019
Spisová značka:28 Cdo 4000/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4000.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 8 odst. 1 písm. h) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4000/2018-403


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Suverénního řádu Maltézských rytířů – Českého velkopřevorství, IČ 005 69 623, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, proti žalovaným 1. F. F., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Suchánkem, advokátem se sídlem v Krnově, Revoluční 904/30, a 2. České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 279/2013, o dovolání žalované 2. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 2018, č. j. 11 Co 236/2017-342, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 2018, č. j. 11 Co 236/2017-342, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 C 279/2013-288, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2017, č. j. 15 C 279/2013-297, určil, že vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území P. je Česká republika (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení i soudním poplatku (výroky II. až IV.). Soud konstatoval, že žalobce, jenž se domáhá určení vlastnictví státu ke sporným nemovitostem coby součásti svého historického majetku podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 písm. b) citovaného předpisu, která utrpěla majetkovou křivdu odnětím pozemků podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“). Nepřisvědčil tvrzením žalovaných, že žalobce pozbyl vlastnické právo již podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, a č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (v kterémžto případě by se na něj zákon č. 428/2012 Sb. nevztahoval). Nedůvodnou byla rovněž shledána námitka nedostatku právní kontinuity žalobce a původního vlastníka výše zmíněných pozemků, poněvadž z předložených důkazů vyplynulo, že v celé historii existoval jen jeden Řád maltézských rytířů (ač byl označován různými jmény) a že je žalobce s tímto subjektem totožný. Převod dotčených nemovitostí v letech 2004 a 2007 ze žalované 2. na žalovaného 1. se odehrál v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), a je tudíž stižen absolutní neplatností, vlastníkem onoho majetku je tak nadále Česká republika.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 11 Co 236/2017-342, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované 2. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.) i soudním poplatku z odvolání (výrok IV.). Odvolací soud se ztotožnil s úvahou okresního soudu, dle níž je žalobce církevní právnickou osobou, jejíž kontinuita byla zachována, nehledě na to, že v průběhu své historie vystupovala pod různými jmény. Jednotlivé komendy řádu podle provedených důkazů nebyly samostatnými subjekty práva, vlastnictví sporných pozemků tudíž náleželo přímo žalobci. Současně odvolací soud vyzdvihl, že předmětný majetek byl bez náhrady odňat postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Převod ve prospěch žalovaného 1. se pak uskutečnil v rozporu se zákonnou blokací historického majetku církví, a je tedy neplatný (nelze zde dovodit existenci okolností mimořádné povahy, jež by opodstatňovaly prolomení zákazu dispozic vyplývajícího z § 29 zákona č. 229/1991 Sb.). Irelevantní krajský soud shledal odvolací námitku, dle níž byly řečené nemovitosti konfiskovány již na základě dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a 12/1945 Sb., neboť tato otázka bude mít význam až v řízení o vydání věci povinnou osobou v režimu zákona č. 428/2012 Sb., kde bude zkoumáno, zdali nejsou dány důvody pro nevydání požadovaných věcí ve smyslu § 8 právě citovaného předpisu. Pokud se zmíněným problémem soud prvního stupně zabýval, jsou tyto jeho úvahy pro účely aktuálního řízení nadbytečné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2. dovolání, nastolujíc dvě otázky, při jejichž řešení se krajský soud měl odchýlit od ustálené judikatury dovolací instance, případně které Nejvyšším soudem dosud nebyly řešeny. První z těchto problémů se týká právní subjektivity skutečného původního vlastníka předmětných nemovitostí (a tedy rovněž aktivní legitimace žalobce). Dle dovolatelky odvolací soud chybně přijal závěr, dle něhož je žalobce oprávněnou osobou ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. V zemských deskách byl sice v době odnětí veden jako vlastník „M. – R. – O.“, z přípisu zástupce Suverénního řádu Maltézských rytířů z roku 1948 se však podává, že sporné pozemky byly ve vlastnictví jednotlivých komend, nikoli řádu jako celku. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4748/2016 přitom vyplývá, že aktivní legitimace právnické osoby je podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. založena, pouze pokud i její právní předchůdci spadali do některé z kategorií subjektů vypočtených v § 3 daného předpisu. Soudy tudíž v řešené věci pochybily, pokud se řádně nezabývaly tím, kdo byl právním předchůdcem žalobce a zdali daný subjekt splňoval kritéria oprávněné osoby dle zákona č. 428/2012 Sb.

Druhá z dovolatelkou označených otázek se týká tvrzení, že sporný majetek byl konfiskován již na základě dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. Odvolací soud se touto námitkou vůbec nezabýval, neboť ji v řízení vedeném na základě § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. považoval za irelevantní, přestože by v případě její důvodnosti žalobce vůbec nebyl oprávněnou osobou podle § 3 a § 5 zákona č. 428/2012 Sb., a nemohl by se tedy ani domáhat určení vlastnictví státu. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu první instance a věc vrátil Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž podpořil závěr, že pro nynější spor nejsou relevantní otázky, které budou řešeny až v navazujícím řízení o vydání věci povinnou osobou, a navrhl zamítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací námitky týkající se otázky právního nástupnictví žalobce po původním vlastníku sporného majetku nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se opírají o jiný skutkový stav, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4488/2017, ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2596/2017, či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4169/2017). Napadené rozhodnutí totiž spočívá na úsudku, dle něhož žalobce není právním nástupcem původního vlastníka pozemků v katastrálním území P., nýbrž tímto původním vlastníkem samotným. Dotčené nemovitosti byly podle soudů nižších stupňů přímo ve vlastnictví Suverénního řádu Maltézských rytířů, nikoli jednotlivých řádových komend, jež postrádaly právní subjektivitu. Polemizuje-li žalovaná 2. s těmito úvahami, pak nanejvýše poukazy na v řízení předložené důkazy, které měl odvolací soud podle jejího mínění hodnotit odlišně. Taková argumentace se ovšem vzhledem k vázanosti dovolacího soudu skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2357/2018, respektive ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 839/2018) a zápovědi přezkumu jimi provedeného hodnocení důkazů v dovolacím řízení (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 27 Cdo 829/2017, či ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 834/2018) základem přípustnosti dovolání stát nemůže (obdobně viz mimo jiné též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3555/2018).

Naproti tomu ohledně druhé z dovolatelkou nastolených právních otázek je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v podobném kontextu nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.

Dovolací soud sice setrvává na názoru, že v řízení o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se primárně zkoumá, zda byla věc náležející do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu převedena na jinou osobu než stát v rozporu se zákonem, a že tedy v daném sporu zásadně nelze řešit další otázky, jež by byly významné až v eventuelně navazujícím řízení o vydání věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 280/2018), současně se však v rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu zdůrazňuje, že blokační účinky ustanovení chránících někdejší církevní majetek je výjimečně možné prolomit, svědčí-li pro to mimořádné důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských společností na restituci jejich historického vlastnictví (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2284/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, bod 31, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, bod 16).

Konkrétně pak dovolací soud judikoval, že byl-li by v konkrétním případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a dále kupříkladu rozsudky téhož soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, popřípadě jeho usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018). Může-li však zhojení nezákonnosti vzniklé porušením zákazu převádět z majetku státu věci, jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, opodstatňovat zanedbatelnost prospěchu, který by vydání daného statku mělo pro oprávněnou osobu, v porovnání s újmou, jež vznikne dobrověrnému nabyvateli, tím spíše musí být prolomení blokace zakotvené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb. alespoň potenciálně obhajitelné tam, kde vydání majetku oprávněné osobě vůbec možné není, a proti ochraně dobré víry nabyvatele tak nestojí hodnota v podobě zmírnění historických majetkových křivd vrácením odňatého majetku jeho původním vlastníkům (újmu nabyvatele nevyvažuje prospěch církevní právnické osoby, nýbrž jen majetkový zájem státu, který neplatnost převodu sám zapříčinil).

V řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tedy zajisté není úlohou soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě. Pakliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít relevanci, neboť v závislosti na konkrétních okolnostech případu (zejména při striktním zachování podmínky dobré víry osoby, na niž byl někdejší církevní majetek v rozporu s blokačními ustanoveními převeden) mohou opodstatňovat závěr, že je namístě prolomení zákazu dispozic s historickým vlastnictvím církví a zachování platnosti právního úkonu, jímž bylo s dotčenými statky disponováno. V souvislostech přezkoumávané kauzy takovými tvrzeními mohou být i poukazy na konfiskaci sporného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. [srovnej totiž § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.].

Tvrzení žalované 2., že k odnětí sporných nemovitostí došlo již na základě shora citovaných dekretů prezidenta republiky, navíc vykazuje zřetelné napětí s odvolacím soudem formulovaným úsudkem, že daný majetek žalobce pozbyl až na základě zákona č. 142/1947 Sb. po 25. 2. 1948. Pokud by platilo, že pozemky parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území P. k počátku rozhodného období ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. žalobci nenáležely, neboť byly účinně konfiskovány už dříve, bylo by tím vyloučeno též postavení Suverénního řádu Maltézských rytířů jako oprávněné osoby ve smyslu § 3 tohoto předpisu, neboť definice subjektu legitimovaného nejen ke vznesení restitučního nároku, ale též k podání žaloby ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je navázána na utrpění majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností, jež vypočítává § 5 citovaného zákona, v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1696/2018). Vydání rozhodnutí o odnětí dotčených nemovitostí postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. by zakládalo majetkovou křivdu reparovatelnou v režimu zákona č. 428/2012 Sb., jestliže by jeho důsledkem bylo pozbytí vlastnického práva žalobcem, nikoli však v případě, že by tímto správním aktem bylo mylně vysloveno odnětí majetku, jejž již předtím nabyl do vlastnictví stát (takové rozhodnutí by nemohlo vyvolat zamýšlené právní účinky, srovnej mutatis mutandis např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 59/93, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018). Též z tohoto hlediska se úsudek o irelevanci námitky dovolatelky o konfiskaci vzpomínaných pozemků podle poválečných dekretů prezidenta republiky jeví neudržitelným. Je proto na odvolacím soudu, aby náležitě přezkoumal argumentaci, jež vedla soud prvního stupně k závěru, že byl předmětný majetek žalobci vskutku odňat až na základě zákona č. 142/1947 Sb., a nikoli již podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. (po věcné stránce samozřejmě dovolací soud přezkum naznačené úvahy okresního soudu nikterak neprejudikuje).

S ohledem na shora vytčený nedostatek právního posouzení věci krajským soudem Nejvyšší soud dovolání shledal důvodným (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 1. 2019

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu