Rozhodnutí NS

20 Cdo 936/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/09/2019
Spisová značka:20 Cdo 936/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.936.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení exekuce
Žaloba pro zmatečnost
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
§ 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 936/2019-334


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné H. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice č. 11/4, proti povinnému T. B., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, pro 169 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 28 Nc 6428/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2018, č. j. 20 Co 15/2018-294, t a k t o :


Dovolání povinného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2018, č. j. 20 Co 15/2018-294, potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 10. 2017, č. j. 28 Nc 6428/2007-229, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené na jeho majetek usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 7. 2007, č. j 28 Nc 6428/2007-4, a uložil povinnému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-východ na náhradě nákladů řízení 1 208 Kč. Odvolací soud zjistil, že exekučním titulem je v projednávané věci směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, č. j. 13 Sm 397/2006-17, který byl povinnému doručen dne 15. 3. 2007, a že povinný dne 19. 3. 2007 udělil plnou moc advokátu JUDr. Ing. Marku Dufkovi k zastupování v nalézacím řízení, který proti směnečnému platebnímu rozkazu podal námitky. Odvolací soud vycházeje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1026/12, III. ÚS 1453/13, či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3286/2008, 20 Cdo 3605/2012) se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť v exekučním řízení nelze přezkoumávat procesní vady řízení předcházejícího. Povinným namítaná vada řízení spočívající v tom v jeho procesní nezpůsobilosti v nalézacím řízení, konkrétně skutečnost, že trpěl organickou poruchou osobnosti, v jejímž důsledku nebyl schopen při doručení exekučního titulu v nalézacím řízení rozpoznat doručované písemnosti a nechápal význam vedeného soudního řízení, je tedy v probíhajícím exekučním řízení nerelevantní, neboť procesním opravným prostředkem v případě nedostatku procesní způsobilosti a neustanovení opatrovníka je v nalézacím řízení žaloba pro zmatečnost. Nadto odvolací soud dovodil, že tvrzená procesní nezpůsobilost povinného je v projednávané věci nevěrohodná, neboť na základě provedeného dokazování dovodil, že povinný sice v průběhu nalézacího řízení trpěl organickou poruchou osobnosti, avšak jeho kognitivní schopnosti nebyly poškozeny v té míře, aby si povinný nemohl uvědomit, že soudní rozhodnutí mohou mít závažné dopady a na laické úrovni dostatečně rozumět jejich obsahu nebo vědět, kde hledat vysvětlení nebo poradu; povinný rovněž poté, co převzal soudní rozhodnutí v nalézacím řízení, udělil plnou moc advokátovi, který podal proti tomuto rozhodnutí námitky.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že exekuce je vedena na základě nevykonatelného exekučního titulu, který mu nebyl řádně doručen, neboť v době doručování nebyl povinný s ohledem na svůj špatný zdravotní stav schopen uvědomovat si význam a důsledky svého jednání a nebyl schopný porozumět ani obsahu a významu doručeného exekučního titulu. Odvolací soud se při svém rozhodování (v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2406/16) nezabýval otázkou, zda bylo toto doručení exekučního titulu povinnému v nalézacím řízení platným procesním úkonem, přestože v exekučním řízení byla vznesena námitka duševní poruchy povinného trvající v průběhu nalézacího řízení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť postup obecných soudů při posouzení důvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce na základě ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v případě, kdy povinný neměl v době doručení exekučního titulu v nalézacím řízení plnou procesní způsobilost, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise číslo 6, ročníku 2002, pod číslem 105, či usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou [ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nezakládá současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být „jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení,“ v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce“. Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, zdůraznil, že „právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné“.

Jde-li konkrétně o případný nedostatek procesní způsobilosti účastníka, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 543/2006, dovodil, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nepodstatná (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3286/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1234/2009). Totéž plyne i z judikatury Ústavního soudu, který v usneseních ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 549/12, a ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12, v nichž zdůraznil, že „od 1. 1. 2001 je k dispozici jako procesní opravný prostředek žaloba pro zmatečnost“ a proto je odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 „třeba považovat za dnes již nikoli relevantní“.

Od uvedených judikatorních závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, neboť skutečnosti zjištěné odvolacím soudem k tomu nedávají prostor. Nelze totiž pominout, že odvolací soud se v předmětné záležitosti zabýval rovněž posouzením zdravotního stavu a procesní způsobilosti povinného v době doručení exekučního titulu a v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že povinný„sice trpěl organickou poruchou osobnosti, ale jeho kognitivní schopnosti nebyly poškozeny v té míře, aby si povinný nemohl uvědomit, že soudní rozhodnutí mohou mít závažné dopady a na laické úrovni dostatečně rozumět jejich obsahu nebo vědět, kde hledat vysvětlení nebo poradu“. Jak již bylo shora vysvětleno, je od 1. 1. 2001 k dispozici v nalézacím řízení jako procesní opravný prostředek žaloba pro zmatečnost a tedy v případě, kdy měl povinný reálnou možnost tento mimořádný opravný prostředek využít, není možné ze stejných důvodů přezkoumávat případné procesní vady nalézacího řízení v rámci návrhu na zastavení exekuce. V projednávané věci bylo zjištěno, že po doručení exekučního titulu udělil povinný plnou moc advokátu a vzhledem k tomuto zastoupení i ke svému (odvolacím soudem posouzenému a zjištěnému) stavu v době doručení exekučního titulu měl a mohl získat vědomost o svém právu domáhat se případné ochrany prostřednictvím žaloby pro zmatečnost a účinně využít lhůt stanovaných pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku (srov. s ustanovením § 229 odst. 1 písm. c), § 234 odst. 2 o. s. ř.).

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se odchýlil od právních závěrů Ústavního soudu vyjádřených například v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 2406/16, dovolací soud dodává, že i Ústavní soud dovodil (srov. např. shora cit. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 549/12, a ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12), že primárním procesním opravným prostředkem pro nápravu vad nalézacího řízení je žaloba pro zmatečnost. Rovněž z judikatury Ústavního soudu tedy lze dovodit, že námitka existence zmatečnostního důvodu podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jenž měl být příčinou pro nikoliv řádné doručení exekučního titulu povinnému, může být důvodem pro zastavení exekuce jen zcela výjimečně, jestliže povinný nemohl proti takové vadě nalézacího řízení účinně brojit prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Tak tomu však v daném případě není.

S ohledem na shora uvedené není dovolání povinného přípustné, Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 4. 2019


JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu