Rozhodnutí NS

33 Cdo 1430/2010

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/29/2012
Spisová značka:33 Cdo 1430/2010
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1430.2010.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost za vady
Smlouva kupní
Dotčené předpisy:§ 501 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

33 Cdo 1430/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. Ž., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Čs. legií 5, proti žalovanému Bc. V. Č., správci konkurzní podstaty úpadce MERKANTA, spol. s. r. o. „v likvidaci“ se sídlem v Opavě, Rybářská 44, zastoupenému JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 14, o slevu z kupní ceny, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 11/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2009, č. j. 57 Co 279/2009-288, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 33.540,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Kausty, advokáta se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Čs. legií 5.


O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se v konečném znění žaloby po žalovaném domáhal, aby způsobem popsaným v žalobě vyklidil místnost v suterénu přístavby domu čp. 546 postaveného na pozemku parc. č. 1732 v katastrálním území O. – P., nebo in eventum mu zaplatil slevu z kupní ceny ve výši 900.000,-Kč s příslušenstvím. Uváděl, že dům nabyl od žalovaného do svého výlučného vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené dne 4. 2. 2002. Při přípravě rekonstrukčních prací zjistil, že v suterénu domu je umístěn nespecifikovaný počet sudů s nebezpečným odpadem. Žalovaný odmítl sudy z domu vyklidit s odůvodněním, že jsou jeho součástí, a na přiměřené slevě z kupní ceny se účastníci nedohodli.

Usnesením ze dne 24. června 2008, č. j. 20 K 72/98-681, Krajský soud v Ostravě zprostil funkce dosavadního správce konkurzní podstaty, Mgr. J. H., a novým správcem konkurzní podstaty ustanovil Bc. V. Č., který vstoupil do řízení na místo původního žalovaného.

Okresní soud v Opavě (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. února. 2009, č. j. 10 C 11/2005-256, žalobu o vyklizení nemovitosti i žalobu o zaplacení 900.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 13. 4. 2006, č. j. 10 C 11/2005-106, byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2007, č. j. 57 Co 653/2006-146, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. října 2009, č. j. 57 Co 279/2009-288, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o vyklizení nemovitosti, a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení z částky 900.000,- Kč za dobu od 16. 7. 2002 do 18. 2. 2009; ve zbylé části jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci slevu z kupní ceny ve výši 900.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % za dobu od 19. 2. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % za dobu od 1. 7. 2009 do 1. 10. 2009 a za dobu od 2. 10. 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že dne 4. 2. 2002 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, jíž žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadce MERKANTA, spol. s. r. o. „v likvidaci“ se sídlem v Opavě, Rybářská 44, prodal žalobci budovu čp. 546 nacházející se na pozemku parc. č. 1732 a pozemek parc. č. 1732 v katastrálním území O. – p., za sjednanou kupní cenu 1,323.000,-Kč; v čl. II. smlouvy se uvádí, že předmětné nemovitosti jsou prodávány „jak stojí a leží“. Článek VII. kupní smlouvy obsahuje prohlášení žalovaného, že si není vědom žádných skrytých vad převáděných nemovitostí, a článek VI. prohlášení žalobce, že je se stavem i kvalitou převáděných nemovitostí obeznámen a že případné „v budoucnu zjištěné skryté vady bude bez protestu akceptovat“. Po uzavření kupní smlouvy žalobce při rekonstrukci domu zjistil, že v nepřístupné (zazděné) místnosti v suterénu přístavby domu je umístěna skládka nebezpečného odpadu, a to v podobě blíže nespecifikovaného počtu železných sudů naskládaných ve třech řadách nad sebou a zalitých betonem. Zjištěnou vadu žalovanému dne 10. 7. 2002 písemně vytkl. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že suterénní prostor domu, v němž se sudy nacházejí, není přístupný, a že vyklizení sudů nelze provést bez současné demolice obvodového zdiva, s nímž jsou sudy spojeny betonem.

Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěly soudy obou stupňů shodně k závěru, že v důsledku zabetonování a zazdění (tj. pevným spojením se zdivem budovy) se sudy staly součástí nemovitosti (domu čp. 546). Jestliže přestaly existovat jako samostatné movité věci, nelze je ze suterénní místnosti vyklidit. Zabetonované sudy s nebezpečným odpadem pak shodně posoudily jako skrytou vadu převáděného domu. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako zcizitel neodpovídá za vady věci (nemovitosti), neboť ji prodal „jak stojí a leží“ (§ 501 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“), odvolací soud dovodil, že vzhledem k předmětu převodu se žalovaný nemohl zprostit odpovědnosti za vady prodané věci ve smyslu § 501 obč. zák., neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na věci určené úhrnně a nikoliv na věci určené individuálně nebo druhově. Žalovaný tak ve smyslu § 499 a násl. obč. zák., resp. podle § 596 a násl. obč. zák. odpovídá za vady prodané nemovitosti, která je věcí individuálně určenou. Ujednání obsažené v článku VI. kupní smlouvy posoudil jako neplatné, neboť kupující se v něm předem vzdal svých práv. Žalobci vznikl nárok na slevu z kupní ceny. Při zohlednění nákladů, které bude třeba vynaložit na odstranění sudů s nebezpečným odpadem (více než 3,000.000,-Kč), shledal přiměřenou slevu z kupní ceny ve výši 900.000,-Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že vydal překvapivý rozsudek, neboť změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by ho seznámil se svým odlišným právním názorem. Připravil ho tak o možnost se ke změněnému právnímu názoru vyjádřit, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. V této souvislosti připomíná, že od podání žaloby (22. 12. 2003) do doplnění žalobního návrhu o eventualitu zaplacení slevy z kupní ceny (2. 2. 2009) soudy jednaly pouze o nároku žalobce na vyklizení nemovitosti. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 501 obč. zák., jestliže dospěl k závěru, že dům coby věc individuálně určenou nelze převést „tak, jak stojí a leží“. Z textu ustanovení § 501 obč. zák. totiž nevyplývá, že by se vztahovalo pouze na věci určené úhrnně. Navíc výklad § 501 obč. zák. provedený odvolacím soudem je praxí dávno překonán, neboť doložka převodu věci „jak stojí a leží“ se stala běžnou součástí kupních smluv o prodeji automobilů z bazarů, licenčních smluv a smluv o převodu nemovitostí. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že se právě ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení zbavil odpovědnosti za vady prodané věci. Smlouvu se žalobcem uzavřeli v rámci smluvní volnosti stran; doložka „jak stojí a leží“ se stala podle § 2 odst. 3 obč. zák. platnou součástí smlouvy. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně pro nedůvodnost zamítl. S právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil. Připomíná, že od počátku sporoval platnost smluvního ujednání reflektujícího ustanovení § 501 obč. zák. Je přesvědčen, že odvolací soud nerozhodl „nepředvídatelně“. Již soudem prvního stupně byli účastníci poučeni o možnosti posoudit věc z hlediska odpovědnosti za vady prodané věci. Proto také tvrdil skutečnosti rozhodné pro takové posouzení věci a předkládal důkazy na jejich podporu. Soudy obou stupňů se jimi zabývaly a žalovaný měl možnost se k nim vyjádřit.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný použitou argumentací brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud - v jeho neprospěch - změnil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobní požadavek na slevu z kupní ceny. Ostatně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobní požadavek na vyklizení nemovitosti, by nebylo dovolání žalovaného (subjektivně) přípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod C 154). Dovolání neobsahuje rovněž žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu; i kdyby žalovaný nesouhlas s těmito výroky odůvodnil, nebylo by proti nim dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).

Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalovaný spatřuje v tom, že měnící rozhodnutí odvolacímu soudu je „nepředvídatelné“, neboť před vyhlášením rozsudku nebyl seznámen s právním názorem odvolacího soudu, ačkoli se lišil od právního názoru soudu prvního stupně, a neměl tudíž možnost se k němu vyjádřit.

Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). Ustanovení § 212a o. s. ř. určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 212 o. s. ř.), není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Tak tomu v posuzované věci není. Soud prvního stupně již při jednání dne 20. 1. 2009, kterého se zúčastnil jak žalovaný, tak jeho právní zástupce, poučil žalobce podle § 118a odst. 2 o. s. ř., že věc je možno na základě zjištěného skutkového stavu posoudit nejen jako neoprávněný zásah žalovaného do vlastnického práva žalobce, ale také z hlediska odpovědnosti žalovaného za vady prodané věci podle § 499 a násl. obč. zák. Na výzvu k doplnění skutkových tvrzení rozhodných pro takové právní posouzení věci žalobce žalobu dne 4. 2. 2009 upravil a pro případ zamítnutí (primárního) žalobního návrhu na vyklizení sudů s nebezpečným odpadem z nemovitosti (domu čp. 546) požadoval eventuálně slevu z kupní ceny této nemovitosti ve výši 900.000,-Kč s příslušenstvím. Soud tuto změnu žaloby podle § 95 o. s. ř. připustil. Žalovaný se k eventuálnímu žalobnímu návrhu vyjádřil poprvé prostřednictvím svého zástupce při jednání před soudem prvního stupně dne 17. 2. 2009 a svou obranu proti němu založil na tvrzení, že jeho odpovědnost za vady nemovitosti je ujednáním kupní smlouvy vyloučena. Tento názor prezentoval i ve vyjádření k odvolání žalobce ze dne 12. 5. 2009, kde namítal, že prodej „nemovitosti se všemi součástmi, skutečným i právním stavem tak, jak stojí a leží“, vylučuje jeho odpovědnost za vady prodané věci ve smyslu § 501 obč. zák. Odvolací soud rozhodl o odvolání žalobce při jednání dne 1. 10. 2009, jemuž předcházelo jednání dne 23. 9. 2009. Před odvolacím soudem (při jednání dne 23. 9. 2009) zástupce žalovaného zopakoval obranu vůči eventuálnímu žalobnímu požadavku v závěrečné řeči. Odvolací soud zaujal právní názor odlišný od soudu prvního stupně, jestliže smluvní ujednání zprošťující žalovaného (prodávajícího) odpovědnosti za vady věci posoudil jako neplatné a přiznal žalobci nárok na slevu z kupní ceny. Soudy obou stupňů však svá rozhodnutí založily na stejných skutkových zjištěních, která byla účastníkům řízení známa, a seznámily je s možností právního posouzení věci z hlediska odpovědnosti za vady prodané věci. Účastníci řízení měli možnost se k soudem prezentovanému právnímu názoru vyjádřit a tuto možnost také využili. Nelze proto přisvědčit námitce, že by odvolací soud vydal „překvapivé“ rozhodnutí. Řízení tak není zatíženo v dovolání namítanou vadou a jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodává.

V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil právní závěr odvolacího soudu dovozující, že přestože prodal nemovitosti podle ujednání kupní smlouvy „jak stojí a leží“, nezprostil se jako prodávající ve smyslu ustanovení § 501 obč. zák. odpovědnosti za vady prodané nemovitosti, neboť zproštění se odpovědnosti podle uvedeného zákonného ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy předmětem smlouvy jsou věci určené úhrnně.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 501 obč. zák., přenechá-li se věc jak stojí a leží, neodpovídá zcizitel za její vady, ledaže věc nemá vlastnost, o níž zcizitel prohlásil, že ji má, nebo kterou si nabyvatel výslovně vymínil.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že ustanovení § 501 obč. zák. dopadá pouze na věci určené úhrnně, tedy „jak stojí a leží“. Jde o ustanovení, které představuje zvláštní úpravu smluvní odpovědnosti za vady k věcem, které jsou ve smlouvě vymezeny úhrnně, tedy bez rozlišení věcí určených individuálně či druhově a bez ohledu na jejich jakost, množství a váhu („jak stojí a leží“), s nimiž se nakládá jako s celkem. Předmět smlouvy je v takovém případě vymezen nikoli údajem o jednotlivých konkrétních věcech, nýbrž za použití jiných údajů, např. uvedením místa, kde se nacházejí, a z povahy smlouvy vyplývá, že za vady tímto způsobem přenechaných věcí se neodpovídá. Historicky bylo toto ustanovení převzato do současného občanského zákoníku ze zákona č. 946/1811 Sb. z. s., Všeobecného zákoníku občanského (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie - dále „ ABGB“), jehož § 930 pregnantně stanovil, že odevzdají-li se věci úhrnkem, totiž tak, jak stojí a leží, nebyvše počítány, měřeny a váženy, není odevzdávající zavázán z vad, které se na nich shledají, vyjímajíc případ, že nedostává se vlastnosti, kterou nesprávně předstíral, nebo kterou si příjemce vymínil.

Umožnění převodu věcí určených individuálně nebo druhově s doložkou „jak stojí a leží“ by odporovalo smyslu zákonné odpovědnosti prodávajícího za vady prodané věci a výrazně by znevýhodňovalo kupujícího, neboť by nemohl uplatnit svůj nárok z odpovědnosti za vady. K uvedené interpretaci § 501 obč. zák. se přiklonila jak právní teorie (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1362 – 1363), tak ustálená judikatura (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1741/98 a ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003).

Protože v daném případě bylo kupní smlouvou převáděno vlastnické právo k nemovitostem (domu a pozemku), tedy k věcem určeným individuálně, je dopad ustanovení § 501 obč. zák. na odpovědnost za vady vyloučen. Odvolací soud rozhodl v intencích shora uvedeného výkladu, dospěl-li k závěru, že doložka o prodeji „jak stojí a leží“ v kupní smlouvě, jíž je převáděno vlastnické právo k nemovitostem, je pro posouzení odpovědnosti žalovaného (prodávajícího) za vady věci bezpředmětná, neboť s ohledem na předmět převodu nemohla nastat situace upravená § 501 obč. zák.

Lze uzavřít, že rozsudek, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 27.650,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010), s připočtením částky 5.590,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně 29. února 2012

                              JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu