Rozhodnutí NS

6 Tdo 1578/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/07/2019
Spisová značka:6 Tdo 1578/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1578.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podjatost
Úmysl
Vyloučení soudce
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 30 odst. 1 tr. ř.
§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 206 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/23/2019
IV.ÚS 1327/19
JUDr. Jan Filip
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1578/2018-41


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2019 o dovolání, které podala obviněná M. (dříve M.) J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018, č. j. 10 To 135/2018-1776, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 153/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 4. 2018, č. j. 11 T 153/2015-1726, byla obviněná M. (dříve M.) J. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že

si bez vědomí klientky Pečovatelské služby v J., V. Ch., nar. XY, ponechala pro svoji potřebu její finanční prostředky ve výši 20.000 Kč, které jí byly svěřeny na základě „Předávacího protokolu“ ze dne 18. 1. 2013, sepsaného mezi M. (dříve M.) J., vedoucí Pečovatelské služby J., a předávající V. Ch., trvale bytem XY, XY, na základě kterého měly být tyto finanční prostředky uloženy v trezoru pečovatelské služby, přičemž M. (dříve M.) J. při ukončení pracovního poměru a „Dohody o provedení práce“ ze dne 28. 6. 2013, tyto finanční prostředky nové vedoucí Pečovatelské služby v J., P. P., na základě „Předávacího protokolu“ ze dne 15. 7. 2013, nepředala, ale předala je až dne 13. 11. 2013 poté, co byly v dané věci zahájeny úkony trestního řízení, a to prostřednictvím své sestry E. J., sociální pracovnici v Oblastní nemocnici N., M. R., kde byla paní Ch. hospitalizována, čímž způsobila poškozené V. Ch., nar. XY, škodu v celkové výši 20.000 Kč.

2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců.

3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 9. 2018, č. j. 10 To 135/2018-1776, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ondřeje Moravce, Ph.D. dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., neboť má za to, že v odvolacím řízení rozhodl vyloučený soudce a soudy skutek nesprávně právně posoudily. Současně vznesla námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na zjištěních, jež jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.

5. Nesprávné právní posouzení skutku se podle dovolatelky promítá a) ve vadném posouzení objektivní stránky trestného činu, jelikož nebylo prokázáno, že by jednala v rozporu s ujednáním s poškozenou Ch., b) v chybném posouzení subjektivní stránky trestného činu, neboť odvolací soud se odmítl zabývat tím, v čem spočívá její úmysl nakládat s finančními prostředky svěřenými jí poškozenou jako s vlastními, a c) v nepřezkoumatelnosti posouzení jednání obviněné v právním omylu.

6. Obviněná s odkazem na odůvodnění usnesení odvolacího soudu připomenula, že samotné neuložení finančních prostředků do trezoru nelze pokládat za jednání přisvojující. Za defraudační je možné považovat pouze takové jednání, které trvale odstraňuje svěřené finanční prostředky z dispozice poškozené; v tomto směru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 219/2018, jehož závěry nastínila. Její jednání nelze pokládat za rozporné se základním účelem svěření. Ten spočíval v opatrování finančních prostředků pro poškozenou, která si to přála. Finanční prostředky měla neustále ve svém držení a byla připravena, je poškozené předat zpět. Nejednala v rozporu s ujednáním s poškozenou, neboť doba, po kterou jí byly finančních prostředky svěřeny, nebyla sjednána. Nebylo rovněž prokázáno, že by byla v prodlení s předáním svěřených věcí.

7. Podle obviněné nebyla naplněna ani subjektivní stránka přečinu. Zavinění musí být popsáno a prokázáno, a to i v případě omisivních deliktů. Skutková věta odsuzujícího rozsudku však její úmysl nevyjadřuje a omezuje se pouze na konstatování, že finanční prostředky poškozené nepředala bezprostředně po ukončení pracovního poměru u pečovatelské služby. Soud prvního stupně se nevypořádal s jejími námitkami, že byla nečinná z důvodu svého pracovního vytížení. Odsuzující rozhodnutí je založeno na nepřípustné presumpci úmyslu přisvojit si finanční prostředky. Žádné konkrétní skutkové okolnosti její úmysl neprokazují.

8. Skutkové závěry odvolacího soudu (obsažené v bodech 12. a 14.) považuje za extrémně rozporné s provedeným dokazováním (blíže rozvedené i v části VI. dovolání). Není pravdou, že se k předávacímu protokolu jí vystavenému dostal bratr poškozené J. K. zcela náhodně, neboť ho nalezl v osobních věcech poškozené po její smrti, tj. v době, kdy již finanční prostředky dávno nebyly v její dispozici. Za excesivní považuje i závěr odvolacího soudu, podle něhož jednala teprve v reakci na nález předávacího protokolu. Předání svěřeného obnosu předcházelo nálezu protokolu, což plyne i z výpovědi svědkyně R. Závěr o tzv. extrémním nesouladu spatřuje v nesprávném závěru, že jednala pod tlakem iniciativy policejního orgánu. Jednala prokazatelně předtím, než se mohla dozvědět o úkonech orgánů činných v trestním řízení. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces a presumpce neviny.

9. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s námitkou, že jednala v omluvitelném právním omylu. Jeho odůvodnění považuje za nepostačující a nepřezkoumatelné. Pokud soud uzavřel, že jednala způsobem, jenž maří základní účel svěření, měl by jednoznačně identifikovat právní povinnost, kterou porušila, posoudit její vědomost o protiprávní povaze jejího jednání a vyhodnotit, zda bylo možné se omylu vyvarovat. Z argumentace odvolacího soudu nelze naznat, z jakých skutečností vyvozuje, že se omylu mohla vyvarovat. Má důvodně za to, že její rozhodnutí vrátit svěřené finanční prostředky přímo poškozené, není jednání protiprávní, ani trestné.

10. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů obviněná odůvodnila tím, že předseda senátu odvolacího soudu byl vyloučen z projednávání věci. Důvodem je jeho účast na rozhodování odvolacího soudu o odvolání státního zástupce, kdy soudu prvního stupně uložil, jakým způsobem má hodnotit důkazy. V takovém případě nebylo možné nepodjaté rozhodování předsedy senátu o jí následně podaném odvolání. Hodnocení důkazů nalézacím soudem není výsledkem autentického přesvědčení soudu prvního stupně, nýbrž opakované kasace jeho rozhodnutí odvolacím soudem a aplikace § 259 odst. 5 tr. ř. Zrušení zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně není výsledkem odlišného právního názoru, nýbrž odlišného hodnocení důkazů. Odvolací soud žádné důkazy neprováděl a hodnotil ty, jež před ním provedeny nebyly, a to v neveřejném zasedání. Odvolacímu soudu nenáleží změnit hodnocení důkazů, které sám neprovede. V tomto kontextu vznesla námitku porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu.

11. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018, č. j. 10 To 135/2018-1776, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 4. 2018, č. j. 11 T 153/2015-1726, a ve věci sám rozhodl tak, že ji zprošťuje obžaloby.

12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta k obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla (poté, co zrekapitulovala předcházející průběh řízení ve věci), že trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by vylučovalo soudce, jenž by opakovaně rozhodoval v téže trestní věci, i kdyby se jednalo o soudce nadřízené instance. Trestní řád naopak v § 264 odst. 1 tr. ř. a § 270 odst. 4 tr. ř. stanoví závaznost právního názoru instančně nadřízeného soudu v konkrétní věci pro soud instančně podřízený, kdy součástí právní kultury a prvkem právní jistoty je i požadavek předvídatelnosti aplikace práva. Z tohoto pohledu, pokud v téže věci v průběhu trestního řízení nedojde ke změnám v relevantních skutkových či právních okolnostech, nemůže ani instančně nadřízený soud bez dalšího libovolně měnit své závěry. Pokud rozhoduje znovu ve stejné věci, je vázán vlastním právním názorem v této věci již dříve vysloveným. Tento princip je v souladu s principem soudcovské nezávislosti, jak je vyjádřen v článku 95 odst. 1 Ústavy s tím, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. V posuzované trestní věci tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněná podle názoru státní zástupkyně uplatnila zjevně neopodstatněně.

13. Námitkou obviněné se státní zástupkyně zabývá i z pohledu porušení práva na spravedlivý proces (stran úvahy týkající se překročení oprávnění odvolacího soudu vyjadřovat se k hodnocení důkazů soudem prvního stupně). V teoretické rovině připustila, že pokud by odvolací soud nepřípustně zasáhl do hodnocení důkazů nalézacím soudem, bylo by možné zaznamenat porušení prvků spravedlivého procesu, kdy z důvodu ochrany základních práv obviněné by bylo třeba v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené námitce přiznat důvodnost. V posuzované trestní věci však odvolací soud ve svých kasačních rozhodnutích žádným způsobem nezavázal soud prvního stupně, jak má ve věci rozhodnout. Sice detailnějším způsobem přistoupil k posouzení jednotlivých důkazů, jimiž bylo provedeno dokazování v období předcházejícím vydání zprošťujících rozsudků, učinil tak ovšem proto, aby demonstroval, že dosavadní hodnocení důkazů okresním soudem nesplnilo požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. Takový postup odvolacího soudu nelze pokládat za rozporný s jeho posláním, neboť jeho úkolem je náprava vad, jimiž je odvoláním napadené rozhodnutí zatíženo, způsobem zákonem upraveným bez ohledu na to, ve prospěch jaké procesní strany zjišťovaná vadnost napadeného rozsudku vyzněla a v čí prospěch se kasace napadeného rozhodnutí v daném okamžiku projevuje.

14. K tvrzením obviněné uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že za „přisvojení si“ se v souladu s respektovanou judikaturou považuje naložení s věcí v rozporu s účelem, k němuž byla svěřena, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů je možné dospět k závěru, že uvedený znak skutkové podstaty obviněná svým jednáním naplnila. Finanční prostředky byly majetkem předávající V. Ch., takže ve vztahu k obviněné byly věcí cizí. Obviněné byly svěřeny především jako vedoucí Pečovatelské služby J., a to klientkou, jež díky rozvíjející se těžké demenci (Alzheimerově chorobě) ztrácela kontakt s realitou. Listina potvrzující úschovu peněz byla sepsána dne 18. 1. 2013. Jestliže si obviněná při skončení svého zaměstnání uvedené peníze nechala u sebe a při protokolárním předání své funkce úschovu této částky zatajila, pak jednoznačně naložila s penězi poškozené v rozporu s účelem, k němuž byly pečovatelské službě, kterou obviněná zastupovala, svěřeny. Nikdo z pečovatelské služby totiž nevěděl, že V. Ch. svěřila pečovatelské službě nějaký obnos, který by mohl být využit na případnou úhradu jejích potřeb.

15. Mezi tím byla poškozená V. Ch. hospitalizována v Oblastní nemocnici N., kam obviněná teprve dne 13. 11. 2013 po své sestře E. J. předala sociální pracovnici M. D. R. uvedené finanční prostředky. Jestliže celá záležitost o nestandardním zacházení s finančními prostředky klientů v pečovatelské službě byla odhalena v říjnu 2013, kdy celá situace byla probírána s vedením města dne 24. 10. 2013 a 25. 1. 2013, když následně bylo podáno trestní oznámení pro tyto machinace, je zjevné, že obviněná peníze vrátila v době, kdy hrozilo, že i toto jednání by mohlo být odhaleno, přestože v té době ještě nikdo v pečovatelské službě nevěděl, že nějakým způsobem nakládala s finančními prostředky z majetku klientky V. Ch. Právě uvedené souvislosti prokazují, že úmyslně finanční částku poškozené zpronevěřila. Obhajoba obviněné o tom, že jednala v negativním právním omylu, v posuzované trestní věci obstát nemůže, neboť zcela zjevně jako vedoucí pečovatelské služby musela vědět, jakým způsobem má a může nakládat s penězi klientů. Zjištěné jednání proto soudy důvodně kvalifikovaly jako zmocnění se svěřené částky, protože obviněná s ní naložila v rozporu s účelem, pro který jí jako vedoucí pečovatelské služby byla svěřena, kdy tím zmařila také účel svěření, neboť jestliže nikdo nevěděl o tom, že peníze by se měly nacházet v pečovatelské službě, pak tyto finanční prostředky nemohly být použity ve prospěch klientky V. Ch., a to ani tehdy, pokud by je například potřebovala Oblastní nemocnice N. k zajištění péče o hospitalizovanou poškozenou, která v té době již stižena demencí, by si nemusela vzpomenout, že pečovatelské službě peníze svěřila. S tím ostatně zcela zjevně obviněná kalkulovala.

16. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].


III.
Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody.

19. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.

20. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.

b) vlastní posouzení dovolání

ab) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

26. Obviněná spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom (část V. dovolání), že se na rozhodování odvolacího soudu podílel vyloučený předseda senátu JUDr. Zdeněk Korf. Důvod jeho vyloučení shledává v jeho účasti na předchozím rozhodování odvolacího soudu o odvolání státního zástupce v projednávané věci, „kdy bylo soudu prvého stupně jednoznačně uloženo, jakým způsobem má hodnotit důkazy, přičemž v takovém případě nebylo možné nepodjaté rozhodování předsedy senátu o odvolání obžalované.“ Ratio uvedené námitky tedy obviněná založila na tvrzení, že předcházející vyjádření odvolacího soudu, obsažené v jeho kasačním rozhodnutí, jež podle jejího hodnocení zavázalo soud prvního stupně, jakým způsobem má ve věci hodnotit provedené důkazy, vyloučilo jeho nestranné posouzení při rozhodování o řádném opravném prostředku dovolatelky.

27. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Předně je třeba konstatovat, že její důvodností se zabýval na podkladě uplatněné námitky podjatosti Krajský soud v Hradci Králové, jenž usnesením ze dne 23. 6. 2018, č. j. 10 To 135/2018-1751, podle § 30 odst. 1 tr. ř. a § 31 odst. 1 tr. ř. vyslovil, že předseda senátu krajského soudu JUDr. Zdeněk Korf není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněné. O stížnosti obviněné proti tomuto usnesení (č. l. 1760) rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2018, č. j. 5 To 41/2018-1764, jímž stížnost obviněné podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

28. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z projednávání věci v trestním řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Pro určení, zda konkrétní soudní osoba je vyloučena z projednávání věci, je v prvé řadě nezbytné prokázat konkrétní skutečnost, jež vyvolává důvodnou pochybnost o nepodjatosti soudní osoby (předsedy senátu). V dané věci je podjatost předsedy senátu JUDr. Zdeňka Korfa vyvozována toliko ze zjištění, že se podílel na opakovaném rozhodování věci v řízení o odvolání a rozhodl způsobem, jenž není pro dovolatelku příznivý. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže být relevantním dokladem toho, že by takový předseda senátu byl eo ipso – již tímto poznatkem – vyloučen z projednávání věci.

29. Jak již ostatně připomenula státní zástupkyně ve svém vyjádření, právní úprava obsažená v trestním řádu neobsahuje žádné ustanovení, jež by vylučovalo z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který se podílel na projednávání věci v řízení o řádném opravném prostředku jen proto, že ve věci učinil rozhodnutí, jehož výsledek neodpovídá představám druhé procesní strany. Obviněnou tvrzená skutečnost proto není způsobilá založit důvodnou pochybnost o nepodjatosti předsedy senátu, není-li zde jiná okolnost, která by byla způsobilá tuto podmínku založit.

30. Dovolací soud nesdílí závěr dovolatelky, že postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu tím, že „… pro finální odsouzení klíčové hodnocení důkazů provedl Krajský soud v Hradci Králové v neveřejném zasedání, aniž sám … důkazy provedl“ a v důsledku tohoto postupu „[n]alézací soud pak již neměl žádný prostor pro jiné než soudem odvolacím provedené hodnocení důkazů…“. Obviněná spatřuje porušení svých základních práv v údajném nepřípustném zavázání soudu prvního stupně k hodnocení důkazů odvolacím soudem, aniž by je sám provedl.

31. Takto však závěry, k nimž odvolací soud dospěl, nelze interpretovat. Z obsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jímž k odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil v rozsahu zrušení k dalšímu řízení (usnesení ze dne 20. 2. 2018, č. j. 10 To 4/2018-1703), plyne, že se v něm soud druhého stupně sice vyjadřuje k obhajovací verzi obviněné a kriticky se staví ke zhodnocení důkazní situace nalézacím soudem, avšak současně z něj nelze dovodit, že by se zcela kategoricky k vině obviněné vyslovil způsobem, jenž by nalézacímu soudu nevytvořil žádný prostor k vlastnímu posouzení provedených důkazů. Pokud odvolací soud podrobil hodnotící činnost nalézacího soudu kritice a poukázal na obsah jiných důkazů, je třeba dovodit, že poukázal na nezbytnost hodnotit důkazy v rámci jednotlivostí i vzájemných souvislostí v souladu s požadavkem formulovaným § 2 odst. 6 tr. ř. Ten podle zjištění odvolacího soudu v postupu soudu nalézacího dodržen nebyl.

32. Podstatné je rovněž zjištění, že soud odvolací odkázal na původní poznatek, který soud prvního stupně (zcela nezávisle na názoru soudu instančně nadřízeného) učinil ve svém prvním rozsudku (ze dne 30. 6. 2016, č. j. 11 T 153/2015-1547), kde dospěl k závěru o vině obviněné (str. 12 rozsudku), přičemž i z hlediska stránky subjektivní (str. 13 rozsudku) k řešení prvostupňového soudu odvolací soud žádné výhrady nevznesl (viz odůvodnění usnesení ze dne 3. 11. 2016, č. j. 10 To 269/2016-1584). Byť je z protokolů o hlavních líčení, která provedl nalézací soud po prvním kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, zřejmé, že prováděl dokazování (mj. i výslech obviněné), následným zprošťujícím rozsudkem svá původní zjištění popřel, aniž by tak podle odvolacího soudu učinil důvodně, na základě podrobného zhodnocení všech relevantních zjištění plynoucích z provedených důkazů. Pokud za tohoto stavu odvolací soud přistoupil na podkladě odvolání státního zástupce ke zrušení zprošťujícího výroku, nemůže jeho postup vést k závěru, že tím došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu. Úkolem odvolacího soudu totiž je, reagovat na vady zatěžující napadený rozsudek či řízení mu přecházející, a to bez ohledu na to, ve prospěch jaké procesní strany jeho rozhodnutí vyzní.

33. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je třeba opakovat, že odvolací soud ani v závěrečné rekapitulaci důvodů, jež ho vedly ke zrušení napadeného rozsudku, nezavázal soud prvního stupně, jakým způsobem má provedené důkazy v dalším řízení hodnotit, když vyslovil, že se „[o]kresní soud v této věci … nevypořádal správně s výsledky provedeného dokazování, nevzal v úvahu a nevyhodnotil celou důkazní situaci jednotlivě i ve vzájemných souvislostech…“, a to z důvodů odvolacím soudem vyložených. Tímto jinými slovy vyslovil, že závěr soudu prvního stupně, jenž z hlediska procesního přistoupil ke zproštění obžaloby obviněné, nemůže ve světle vad vytýkaných státním zástupcem a dosavadním výsledkům důkazního řízení obstát. To ovšem současně neznamená, že by takový postup byl nepřípustný.

34. Z těchto důvodů dovolací soud shledal námitku obviněné, již podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zjevně neopodstatněnou.

bb) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

35. Obviněná v rámci druhého z uplatněných důvodů dovolání uplatnila v podstatě čtyři okruhy námitek, jež by měly nasvědčovat jejímu závěru o nesprávném právním posouzení soudy zjištěného skutku. Původ vytýkaných vad spatřuje

a) ve vadném právním posouzení objektivní stránky žalovaného trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku,
b) v absenci svého úmyslného zavinění, jež nebylo prokázáno a v nepřijatelné presumpci jejího úmyslu přisvojit si svěřené finanční prostředky,
c) v nepřezkoumatelnosti právního posouzení jejího jednání, jakožto osoby jednající v právním omylu,
d) v tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy.

36. Pouze prvně uvedená námitka je formálně způsobilá naplnit obviněnou zvolený dovolací důvod. Zbývajícími námitkami totiž dovolatelka brojí vůči skutkovým závěrům a namítá procesní vady postupů soudů nižších stupňů. Takto formulované výhrady však nejsou způsobilé jí zvolený důvod dovolání věcně naplnit. Je tomu tak proto, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutku, nikoli k revizi či přezkoumání skutkových zjištění, jejichž nesprávnosti se obviněná dovolává (s výjimkou tzv. extrémního nesouladu – viz bod 47 tohoto usnesení).

37. Námitku nesprávného posouzení naplnění znaků objektivní stránky přečinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku obviněná vybudovala na argumentaci zpochybňující existenci znaku přisvojení si cizí věci. Tvrdí, že v jednání, jež je popsáno v tzv. skutkové větě výrokové části rozhodnutí, není vyjádřen akt přisvojení si finančních prostředků. Tím podle ní není jakékoli jednání v rozporu s dohodou účastníků, nýbrž jen takové jednání, které „svěřenou věc trvale odstraňuje z dispozice poškozeného“, a tak maří základní účel svěření. Fyzické uložení svěřených finančních prostředků na jiném než ujednaném místě, nelze pokládat za jednání trvale odstraňující svěřené finanční prostředky z dispozice poškozené. Tato námitka však není důvodná.

38. Jednání, pro které byla obviněná uznána vinnou, a jež úspěšně nezpochybnila vytýkanými vadami skutkových zjištění, spočívalo v tom, že „si bez vědomí klientky Pečovatelské služby … V. Ch., nar. XY, ponechala pro svoji potřebu její finanční prostředky ve výši 20.000 Kč, které jí byly svěřeny na základě ‚Předávacího protokolu‘ ze dne 18. 1. 2013, sepsaného mezi obviněnou, vedoucí Pečovatelské služby …, na základě kterého měly být … finanční prostředky uloženy v trezoru pečovatelské služby, přičemž obviněná při ukončení pracovního poměru a ‚Dohody o provedení práce‘ ze dne 28. 6. 2013, tyto finanční prostředky nové vedoucí Pečovatelské služby v J., P. P., na základě ‚Předávacího protokolu‘ ze dne 15. 7. 2013, nepředala, ale předala je až dne 13. 11. 2013 poté, co byly v dané věci zahájeny úkony trestního řízení, a to prostřednictvím své sestry … sociální pracovnici v Oblastní nemocnici N. …, kde byla paní Ch. hospitalizována, a tímto jednáním poškozené způsobila škodu ve výši 20.000 Kč.

39. Pachatel si „přisvojí cizí věc“, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením se rozumí takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí. Přisvojením takové věci se přitom rozumí „získání možnosti neomezené dispozice s věcí“, přičemž není rozhodné, jak následně pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně naloží (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 2010). Způsob, jakým soud prvního stupně vyjádřil znak „přisvojení si cizí věci“ v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, Nejvyšší soud akceptuje.

40. Při vázanosti dovolacího soudu skutkovými zjištěními, je třeba konstatovat, že znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v „přisvojení si svěřené věci“ skutková věta rozsudku soudu prvního stupně zjevně vyjadřuje. Finanční prostředky, které těžce nemocná poškozená V. Ch. svěřila obviněné jako vedoucí Pečovatelské služby v J., byly ve vztahu k dovolatelce věcí cizí, jež jí byla svěřena – odevzdána do faktické moci – a to na podkladě Předávacího protokolu, který založil její povinnost nakládat se svěřenou hotovostí způsobem v předávacím protokolu předpokládaným (viz Předávací protokol ze dne 18. 1. 2013 založený na č. l. 480, podle něhož poškozená V. Ch. předala hotovost ve výši 20.000 Kč „vedoucí Pečovatelské služby J., M. J., k uschování v trezoru PS“), tj. odevzdat ji na místo, kam se pravidelně svěřené věci klientů pečovatelské služby ukládaly. Takto obviněná nejednala, a se svěřenou finanční hotovostí naložila způsobem, jenž byl v rozporu se základním účelem svěření.

41. Tvrdí-li dovolatelka, že nesplnění této povinnosti (tj. neuložení svěřených peněz do trezoru) nezakládá znak „přisvojení si“ cizí svěřené věci, odhlíží od dalších zjištění soudů, která odůvodňují podřazení jejího jednání pod zákonné znaky přečinu, jímž byla uznána vinnou.

42. O pravé povaze jednání dovolatelky totiž svědčí zejména její následný postup, kdy existenci ujednání s poškozenou zamlčela při ukončení svého pracovního poměru a dohody o provedení práce před novou vedoucí pečovatelské služby. O existenci těchto finančních prostředků se jí nezmínila a předávací protokol nové vedoucí za účelem řádné správy svěřené věci nepředala. Tyto skutečnosti vyšly najevo až poté, co se o svěřené finanční prostředky začali po úmrtí poškozené zajímat pozůstalí (viz výpověď svědkyně P. P. při hlavním líčení ze dne 14. 12. 2015, č. l454, podle níž „[p]aní Ch. byla umístěna na LDN a někdo za mnou přišel z rodiny nebo nevím, že tam jsou ty peníze a že bychom je měli mít v trezoru. Já jsem na to koukala, byl to pro mě další šok. Samozřejmě jsem nic takového nepřevzala, v trezoru nic napsaného nebylo. Při převzetí jsem převzala trezor a tam byl napsaný akorát pas, ale jméno klienta si již nepamatuji.“). V této době vedoucí pečovatelské služby vůbec nevěděla o svěření finančních prostředků, jelikož taková informace neplynula z žádné evidence vedené v předmětné organizaci.

43. Na podkladě učiněných skutkových zjištění je zcela nerozhodné (v protikladu ke vnímání dovolatelky), že mezi poškozenou a obviněnou nebyla sjednána doba trvání úschovy. Z charakteru poskytovaných služeb, spočívajících v zajištění pomoci a podpory osobám odkázaným na pomoc druhých, nepochybně plyne, že pokud pacient svěřuje léčebnému zařízení nebo zařízení poskytujícímu mu určité sociální služby finanční prostředky, aby s nimi odpovědná osoba určitým způsobem naložila, činí tak na dobu poskytování těchto služeb. Vzhledem k osobám poživatelů těchto služeb, jimiž jsou zpravidla osoby odkázané na pomoc třetích osob, vyžaduje se i vyšší stupeň pečlivosti při nakládání se svěřenými prostředky klientů, jelikož kontrola a vymahatelnost závazků z těchto jednání plynoucích je poživateli těchto služeb zpravidla velmi ztížená či dokonce vyloučená.

44. Závěr o správnosti právní kvalifikace soudy zjištěného skutku nelze zvrátit ani námitkami, jimiž obviněná zpochybňuje naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu, konkrétně tím, že „ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně není úmysl obžalované vyjádřen“. Skutek, tak jak je popsán v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, je plně v souladu s požadavky zákona, který v § 120 odst. 3 tr. ř. stanoví, že „[v]ýrok, jímž se obžalovaný uznává vinným … musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným…“. Skutková zjištění soudu nachází svůj projev v popisu skutku, tj. v jejich soustředěném vyjádření v rozsahu nezbytném pro hmotněprávní subsumpci, jež soud případně následně rozvádí v odůvodnění rozhodnutí. Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě jsou soustředěným vyjádřením jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky příslušného trestného činu.

45. Z toho, co popis skutku obsahuje („si bez vědomí klientky Pečovatelské služby …, ponechala pro svoji potřebu její finanční prostředky ve výši 20.000 Kč, které jí byly svěřeny na základě ‚Předávacího protokolu‘ … na základě kterého měly být tyto finanční prostředky uloženy v trezoru pečovatelské služby … M. … J. při ukončení pracovního poměru … tyto finanční prostředky nové vedoucí … nepředala …, čímž způsobila poškozené … škodu v celkové výši 20.000 Kč“), jednoznačně plyne úmyslná forma zavinění ke vzniku relevantního trestněprávního následku. Popis jednání vyjadřuje jak aktivní složku vůle, tak složku vědomostní. Adekvátním je proto závěr soudu prvního stupně o jednání obviněné v přímém úmyslu (str. 6 rozsudku).

46. Nedůvodnými shledal dovolací soud i ty námitky obviněné, jimiž se snaží prosadit existenci stavu spočívajícího v tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Jeho existenci má nasvědčovat (část VI. dovolání) závěr soudu o místu a způsobu nalezení kopie předávacího protokolu („[z]a extrémní pokládá zejména závěr, že obžalovanou vystavený předávací protokol se zcela náhodně dostal k bratru poškozené J. K., neboť z úředního záznamu … je zřejmé, že potvrzení bylo nalezeno zcela předvídatelně v osobních věcech poškozené, které obžalovaná toto potvrzení zcela řádně předala.“), jakož i závěr, že obviněná jednala pod tlakem policejního orgánu („ …tento závěr je v rozporu s jinak nezpochybněnou výpovědí svědkyně R., která potvrdila, že předání obnosu iniciovala telefonicky obžalovaná, přičemž se tak stalo ještě před zahájením úkonů trestního řízení“).

47. Připomíná se, že vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem by napadená rozhodnutí trpěla jen tehdy, pokud by v nich obsažená skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, pokud by tato skutková zjištění soudů nevyplývala ze soudy označených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě by byla přímo jejich opakem, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.

48. Pokud jde o první z námitek, z níž obviněná jeho existenci vyvozuje, nelze jí dát za pravdu. Žádný nesoulad – natožpak extrémní – ve věci není dán. Jak z napadených rozhodnutí, tak z předmětného úředního záznamu, jehož obsahu se obviněná dovolává, lze dovodit, že k nálezu kopie dokladu o předání finanční částky došlo při vyklízení osobních věcí z bytu poškozené po jejím úmrtí. Sporuje-li obviněná soudem prvního stupně vyjádřený obrat „náhodně“ obsažený v bodě 15 na str. 5 odůvodnění rozsudku, není to projev svévole či libovůle v procesu hodnocení důkazů. Zjevně tím soud prvního stupně mínil vyjádřit to, že v důsledku nepoctivosti jednání obviněné, která protokolárně nepředala převzatou finanční hotovost a nesdělila ani informaci o tom, že jí převzala, nebyla v důsledku úmrtí poškozené jediná osoba, která by převzetí této částky mohla potvrdit. Pokud při vyklízení věnoval bratr zesnulé důkladnější pozornost jednotlivým listinám v jejím bytě při jeho vyklízení, lze nepochybně hovořit o tom, že k objevení této kopie došlo dílem náhody.

49. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že vyjádření obsažené ve skutkové větě odsuzujícího výroku, že obviněná svěřenou hotovost předala až „poté, co byly v dané věci zahájeny úkony trestního řízení“, nelze vztahovat ke skutku, pro které byla obviněná pravomocně odsouzena. K zahájení úkonů trestního řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu zpronevěry ve vztahu k peněžním prostředkům poškozené V. Ch. totiž došlo až dne 30. 4. 2014 (č. l. 89). Na druhé straně je však třeba uvést, že dne 11. 11. 2013 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu zpronevěry ve vztahu k peněžním prostředkům poškozeného L. K., z něhož byla podezřelá rovněž obviněná (pro uvedený skutek na ni byla rovněž podána obžaloba). S přihlédnutím k tomu uvedené zjištění nelze pokládat za extrémně rozporné s obsahem provedených důkazů.

50. Nadto je třeba konstatovat, že obviněnou namítaná skutečnost nemůže nabýt významu, který mu přisuzuje. Pro posouzení trestnosti jednání obviněné tato skutečnost nemá bezprostřední význam. K dokonání trestného činu zpronevěry – a tedy i k založení trestní odpovědnosti – došlo předtím, než byly zahájeny úkony trestního řízení, případně došlo k zahájení trestního stíhání obviněné pro posuzovaný skutek (usnesení ze dne 15. 12. 2014 – č. l. 90 až 105), avšak rovněž i předtím, než poškozená projevila vůli vrátit poškozené svěřené finanční prostředky. Popis skutku sice explicitně nevyjadřuje, kdy obviněná učinila úkon, jehož podstatou bylo zmaření účelu svěření, k zbavení poškozené dispozice se svěřenými peněžními prostředky však došlo nejpozději ke dni odchodu obviněné z pracoviště, neboť tímto okamžikem se prokazatelně svěřené prostředky v objektu Pečovatelské služby nadále nemohly nacházet a poškozená, resp. pracovníci organizace s nimi v její prospěch nemohli nakládat. Nejpozději v tomto okamžiku si je poškozená přisvojila. Okolnosti nastalé po tomto okamžiku, tj. vrácení peněz dne 13. 11. 2013, nemají vliv pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné. Jako takové by mohly být zohledněny toliko v rovině právních následků zjištěné trestní odpovědnosti, tj. při rozhodování o uloženém trestu, případně by se jejich význam uplatnil při rozhodování o eventuálním požadavku na náhradu škody.

51. Je možno opakovat, že k dokonání trestného činu zpronevěry došlo již neoprávněným přisvojujícím jednáním, kdy obviněná realizovala úmysl svěřenou věc nevrátit a naložit s ní způsobem, jenž základní účel svěření zmaří, a to nejpozději k okamžiku, kdy své nástupkyni v pracovním postavení vedoucí pečovatelské služby nesdělila informace o svěřené hotovosti poškozenou Ch. a nepředala ji.

52. Lze odkázat na to, že významově stejné řešení zaujaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů. Ty si pro posouzení viny dovolatelky opatřily dostatečný okruh důkazů, na jehož podkladě dostály požadavkům plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř., jenž jim ukládá povinnost hodnotit důkazy podle vlastního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V důsledku toho je pak i z dokazování vyvozené skutkové závěry nutno pokládat za splňující požadavek formulovaný § 2 odst. 5 tr. ř., tj. zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností.

53. K námitce obviněné, že jednala v omluvitelném právním omylu, je třeba ve stručnosti zmínit, že jí formulovaná výhrada nesměřuje proti právnímu posouzení soudy zjištěného skutku, nýbrž vůči způsobu vypořádání se odvolacího soudu s její obhajobou, který označila za nepřezkoumatelný. Nadto je třeba uvést, že námitku jednání v omluvitelném právním omylu v jí podaném řádném opravném prostředku (č. l. 1734-1737) vybudovala na tvrzení, podle něhož „se legitimně domnívala, že pokud si finanční prostředky svěřené poškozenou ponechá ve svém držení a sama je poškozené vrátí, nejedná protiprávně.“ Tuto obhajobu však soudy vyhodnotily jako účelovou, jelikož prokázaly úmysl obviněné vyloučit do budoucna svěřitelku z dispozice se svěřenými finančními prostředky a celou věc po skutkové stránce uzavřely zcela v rozporu s tím, co dovolatelka tvrdí. Pro účely dovolacího řízení je proto podstatné zjištění, že odvolací soud – přestože se zcela důsledně nevypořádal s obviněnou formulovanou výhradou o jejím jednání v omluvitelném právním omylu – nezatížil své rozhodnutí vadou, jež by si vynutila kasační zásah dovolacího soudu.

54. V postupu soudů nižších stupňů nedošlo k takovým nedostatkům nebo vadám, které by mohly založit nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, jelikož jejich závěry nelze označit za výsledek neobjektivního posouzení všech zjištěných skutečností. Obviněná uplatněním námitky jednání v omluvitelném právním omylu fakticky tato skutková zjištění nerespektuje, vede s nimi nadále polemiku způsobem pro dovolací řízení nepřijatelným, jelikož prosazuje vlastní skutkový základ odlišný od soudy přijatých výsledků provedeného dokazování.

55. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že námitky, jež podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., vznesla zjevně neopodstatněně. Pokud jde o druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila v jeho rámci v podstatném rozsahu námitky, jež se s ním věcně rozešly. Ty námitky, jež dovolací soud vyhodnotil jako formálně podřaditelné pod zvolený důvod dovolání, shledal dovolací soud zjevně neopodstatněnými. Vzhledem k těmto zjištěním o celém dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

56. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 7. 2. 2019
                                      JUDr. Ivo Kouřil
                                      předseda senátu