Rozhodnutí NS

6 Tdo 1294/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:6 Tdo 1294/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1294.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pokus trestného činu
Těžké ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1294/2018-21


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2018, č. j. 5 To 205/2018-280, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 43/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, č. j. 11 T 43/2018-250, byl obviněný J. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím,

že ačkoli byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 4 T 94/2017, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2017, pravomocně odsouzen mj. i za přečin výtržnictví dle § 358 odstavec 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 30 (třicet) měsíců s podmíněným odkladem na dobu 48 (čtyřicet osm) měsíců, tj. do 23. 8. 2021, tak přesto

1) dne 20. 11. 2017 v době kolem 21.30 hodiny v B., na ul. T. před Galerií V., zcela bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného O. R., a to tak, že poškozenému zasadil přesně nezjištěný počet úderů pěstí směřující na hlavu, zejména do obličejové části, následně jej opakovaně kopal do hlavy, po kopech poškozený přepadl přes lavičku na zem, kde chvíli ležel; když pak vstal a pokračoval v chůzi do místa, kde přespává, J. P. šel za ním na ulici P., kde poškozeného znovu fyzicky napadl údery a kopy do hlavy a těla, v důsledku kterých poškozený upadl na zem a omdlel, po přivolání rychlé záchranné služby byl převezen k ošetření Úrazové nemocnici v Brně;
takto obžalovaný poškozenému O. R. způsobil zranění spočívající v otoku obličeje, především v okolí očí a obou tváří, v krevní podlitině oka, 3 cm tržnou ránu nosu, mnohočetné oděrky hlavy, zlomeninu spodiny pravé očnice se zakrvácením do dutiny horní čelisti s předpokladem délky hojení 4-5 týdnů, přičemž si musel být vědom, že svým útokem, zejména kopy do obličejové části hlavy, mohlo být poškozenému způsobeno mnohem závažnější zranění pro život důležitého orgánu – mozku či poranění smyslového orgánu – oka, k němuž pouze shodou okolností nezávislých na vůli obžalovaného nedošlo;
Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČ:47114975, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha, vznikla v souvislosti s ošetřením poškozeného O. R. škoda ve výši 1.752 Kč

2) dne 22. 1. 2018 v době od 01:00 do 01:16 hodin v B. na ul. S., před hlavním vstupem do OC A., poté co byl pracovníkem bezpečnostní služby M. T., vyzván, aby odešel z prostor, kde se v danou chvíli nacházely stánky společnosti Ptačí centrum, která na místě pořádala výstavu a v jejichž stánku J. P. pospával v silně podnapilém stavu, začal nejprve slovně urážet poškozeného M. T. za užití vulgarismů „kurvo, pičo, hajzle“, poté vzal do ruky kovovou stříbrnou tyč o délce 150,5 cm, o váze 898 g, patřící ke stánku, a s touto začal šermovat před poškozeným, kterého následně tyčí zasáhl do levé ruky, poté tyč odhodil a snažil se poškozeného udeřit pěstmi, kdy jeden z úderů směřoval na hlavu poškozeného, k zásahu nedošlo, neboť se poškozenému podařilo úderu vyhnout, na to vzal J. P. opětovně do rukou předmětnou tyč a s touto začal různě šermovat před poškozeným, útočného jednání zanechal až v době, kdy na místo přijela hlídka Policie ČR přivolaná dalším pracovníkem ostrahy, který útok pachatele sledoval na kamerovém záznamu, uvedeným jednáním způsobil M. T. zhmoždění levého lokte, které si vyžádalo pro bolestivost téhož dne 22. 1. 2018 ve 02.29 hodin ošetření na Ambulanci chirurgické kliniky dětské chirurgie, ortopedie a traumatologie v Brně, ul. Černopolní 9a,
v souvislosti s ošetřením poškozeného M. T. byla způsobena dosud přesně nevyčíslená škoda Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, sídlem Vinohradská 178, Praha.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 145 odst. 1 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby nahradil škodu poškozeným Vojenské zdravotní pojišťovně ČR ve výši 1.752 Kč a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR ve výši 2.245 Kč.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 6. 2018, č. j. 5 To 205/2018-280, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.


II.
Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Fojty dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání, přestože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení [důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].

5. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom (část I.), že soudy posoudily jednání obviněného jako zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, přestože znak skutkové podstaty spočívající v pokusu úmyslného způsobení těžké újmy na zdraví nebyl naplněn. Dovolací důvod vnímá za naplněný rovněž proto, že stav dokazování v řízení před soudy je zatížen vadou spočívající v „extrémním rozporu s provedenými důkazy“ následkem čehož došlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces.

6. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jím uplatněnými odvolacími námitkami (část II.). Ve skutkové větě nejsou uvedena žádná zjištění stran jeho úmyslu a to, že jednal v úmyslné formě zavinění, lze ze skutkové věty dovodit nepřímo. Takový postup pokládá dovolatel za rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04. V rozsudku soudu prvního stupně nejsou uvedeny okolnosti, které by mohly být podkladem pro právní posouzení jeho zavinění, rozsudek proto považuje za nepřezkoumatelný. Protože s touto námitkou vznesenou již v odvolacím řízení se odvolací soud nevypořádal, došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Absenci výslovného údaje týkajícího se subjektivní stránky nelze podle jeho názoru nahradit odůvodněním.

7. Nesprávnost použité právní kvalifikace shledává dále v tom, že zranění, které poškozenému způsobil, naplňuje znaky ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku a není těžkou újmou na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Pro právní kvalifikaci skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví se vyžaduje úmysl pachatele těžkou újmu na zdraví způsobit. V popisu skutku však nejsou vyjádřeny skutkové okolnosti, z nichž by bylo patrné, že věděl, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví, a pokud ji způsobí, byl s tím srozuměn. Údery do těla a hlavové části poškozeného nemusí vždy vést k těžkému ublížení na zdraví a takové poranění nebylo v posuzované věci ani zjištěno. Pokud útok spočíval v úderech do těla poškozeného, přičemž útoky kopem vyplývají pouze „z údajné možnosti obsažené ve znaleckém posudku“, potom z pohledu obviněného nebylo předvídatelné, že následkem takového jednání může být těžké ublížení na zdraví. Zjištěný skutek proto podle názoru dovolatele vykazuje znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že se dopustil pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví, je dán „extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy“.

8. Obviněný připomíná závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, k posouzení otázky úmyslného zavinění pachatele. V tomto směru považuje odůvodnění rozsudku stran prokázání znaků pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví za strohé a formalistické. Možnost vzniku těžších následků poškozeného byla pouze hypotetická. Při útoku byl pod vlivem alkoholu, a proto nebyl schopen plně ovládnout intenzitu svého útoku. Rozhodnutí soudu prvního stupně navíc nekonkretizuje, k jaké alternativě těžké újmy na zdraví mělo jeho jednání směřovat. Odvolací soud dále nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí ve vztahu k jím vznesené námitce, podle níž soud prvního stupně nezákonně zamítl návrh na doplnění dokazování o znalecký posudek týkající se příčetnosti obviněného (část IV.). Soud tímto postupem porušil čl. 1 Listiny, jelikož aproboval diskriminaci na základě toho, že obviněný je osobou již v minulosti soudně trestanou.

9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Brně a usnesení Krajského soudu v Brně a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem o zproštění obviněného obžaloby.

10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost však Nejvyššímu soudu nebránila v projednání a rozhodnutí dovolání.

III.
Přípustnost dovolání


11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).


IV.
Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

17. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.


b) vlastní posouzení dovolání

20. Byť obviněný svým dovoláním brojí proti usnesení odvolacího soudu, jímž ten rozhodl o zamítnutí jeho odvolání napadající rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu, svým mimořádným prostředkem vytýká vadnost právního posouzení toliko ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně.

21. Předmětem dovolacích výhrad obviněného je setrvalý nesouhlas s právním posouzením jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Předmět dovolacího přezkumu však obviněný vytyčil i námitkami, které se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově rozešly, neboť důvodnost podaného dovolání nepřípustně opřel jak o námitky procesního charakteru (jimiž namítl nedostatek odůvodnění rozsudku v části týkající se naplnění znaků pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví jakož i to, že soudy zamítly návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem k posouzení toho, zda jednal ve stavu příčetnosti či nikoli), tak námitky skutkové (např. „útoky kopem nebyly nikterak prokázány“, nebo „nebylo prokázáno, že by obviněný se na útok předem připravoval“), jimiž nezpochybnil ani v náznacích správnost právního posouzení soudy zjištěného skutku. Takto formulované výhrady však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu a nelze je podřadit pod uplatněný (ale ani o žádný jiný) dovolací důvod.

22. Ač obviněný námitky skutkového charakteru opřel o ústavněprávní figuru tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, resp. právními závěry, nepředložil takovou argumentaci, jež by důvodnosti jeho skutečné existence měla nasvědčovat (ve svém dovolání vznesl námitky, jejichž obdobu uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku). V uvedeném směru je třeba připomenout, že vadou tzv. extrémního nesouladu ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem by napadená rozhodnutí trpěla jen tehdy, pokud by v nich obsažená skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, pokud by tato skutková zjištění soudů nevyplývala ze soudy označených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě by byla přímo jejich opakem, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.

23. Obviněný vadu tzv. extrémního nesouladu dovozuje z faktu, že soudy neprokázaly jeho úmysl ke způsobení těžké újmy na zdraví. Důkazní situace v posuzované věci však důvodnosti takového tvrzení nenasvědčuje. Z toho důvodu Nejvyšší soud necítí potřebu sám se blíže k této námitce podrobněji vyjadřovat, neboť lze odkázat na řešení, které zaujaly soudy nižších stupňů. Uvedené soudy pro posouzení viny dovolatele opatřily dostatečný okruh důkazů, na jehož podkladě v plném rozsahu dostály požadavkům plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř., jenž jim ukládá povinnost hodnotit důkazy podle vlastního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V důsledku toho je pak i z dokazování vyvozené skutkové závěry nutno pokládat za splňující požadavek formulovaný § 2 odst. 5 tr. ř., tj. zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností.

24. Procesní a skutkové námitky obviněného tudíž rozhodně nedosahují rámce, který by – v zájmu prosazení práva obviněného na spravedlivý proces – měl vést k procesnímu zásahu dovolacího soudu projevujícímu se zrušením dovoláním napadených rozhodnutí z tohoto důvodu.

25. S jistou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku obviněného, jíž zpochybnil znak zavinění ve vztahu ke způsobení těžšího následku (tj. námitku, jíž se s oporou o tvrzení nedostatku subjektivní stránky snaží o zvrácení právního závěru soudů ohledně právní kvalifikace jeho skutku), tak námitku o nedostatečnosti vyjádření užitých zákonných znaků v popisu skutku. Nejvyšší soud však tyto námitky hodnotí jako zjevně neopodstatněné.

26. Jak již výše uvedeno, obviněný shledává nesprávným závěr soudů, které právně jeho jednání (skutek pod bodem 1 výroku o vině) posoudily jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrzenou nesprávnost právní kvalifikace skutku zakládá na tom, že nebyl prokázán znak úmyslného zavinění způsobit poškozenému následek vymezený § 122 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že takový závěr nelze dovodit ani z popisu skutku.

27. Jednání obviněného, stran něhož soudy shledaly zákonu odpovídající kvalifikaci skutku v uvedené podobě, je vymezeno zjištěním, že „… napadl poškozeného … tak, že (mu) zasadil přesně nezjištěný počet úderů pěstí směřující na hlavu … následně jej opakovaně kopal do hlavy …. (posléze) poškozeného znovu fyzicky napadl údery a kopy do oblasti hlavy a těla, v důsledku kterých poškozený upadl na zem a omdlel … (a tímto jednáním) poškozenému … způsobil zranění spočívající v otoku obličeje, především v okolí očí a obou tváří, v krevní podlitině oka, 3 cm tržnou ránu nosu, mnohočetné oděrky hlavy, zlomeninu spodiny pravé očnice se zakrvácením do dutiny horní čelisti s předpokladem délky hojení 4-5 týdnů…“.

28. Takto vyjádřený popis jednání svědčí o tom, že závěry soudů o pokusu obviněného, jenž se musí pojit s úmyslnou formou zavinění, způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví jsou adekvátní. Tato úmyslná forma jednání dovolatele je dokazováním prokázána.

29. Vzhledem k charakteru svého jednání obviněný musel vědět (vědomostní složka zavinění), že svým jednáním - jež spočívalo v tom, že opakovaně minimálně střední intenzitou [viz odborné závěry znaleckého posudku MUDr. Michala Zeleného, Ph. D., (č. l. 81), že zranění poškozeného odpovídají opakovanému aktivnímu násilí minimálně střední dopadové intenzity působícímu proti jeho hlavě] zaútočil pěstmi na oblast hlavy a obličeje poškozeného a opakovaně ho do této části obličeje udeřil kopy, čímž zesílil účinky svého útoku - může tento zdravotní následek v podobě těžké újmy na zdraví způsobit. V místech, do nichž útok touto intenzitou vedl [následky způsobené na těle poškozeného věrně zachycují fotografie pořízené po útoku obviněného (č. l. 98-103)] se nacházejí životně důležité, resp. smyslové orgány člověka, jejichž poškození v podobě vážné poruchy zdraví bylo (i podle odborného zjištění znalce) reálně možné.

30. Pokud jde o druhou složku zavinění (složku volní), ta je charakterizována vůlí jednajícího způsobit následek, který z útočného jednání mohl vzejít. I ve vztahu k této složce zavinění má Nejvyšší soud za to, že byla v plném rozsahu prokázána. Volní složka zavinění představuje aktivní kladný vztah pachatele ke způsobení zamýšlených nebo uvažovaných skutečností, přičemž vůle pachatele zde potencuje jeho jednání. Volní složka zavinění je naplněna nejen v podobě „chtění“ pachatele následek významný pro trestní právo svým jednáním způsobit (úmysl přímý/dolus directus), nýbrž i tehdy, pokud je pachatel s jeho vznikem „toliko“ srozuměn (úmysl nepřímý/dolus eventualis). Srozuměním se přitom rozumí i pouhé smíření pachatele s tím, že z jeho jednání takový následek povstane.

31. S následkem způsobení těžkého ublížení na zdraví v podobě poškození pro život důležitého orgánu [§ 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku], příp. poškození smyslového orgánu [§ 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku] byl obviněný podle zjištění soudů nižších stupňů nejméně srozuměn. Uvedené soudy shledaly jeho zavinění v podobě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Takový právní závěr je třeba považovat za odpovídající skutkovým zjištěním soudů proto, že nelze nalézt (a nic takového ani dovolatel netvrdí ve svém mimořádném opravném prostředku) žádnou skutečnost, pro niž by obviněný, byť bez přiměřeného důvodu, mohl počítat s tím, že by vzniku tohoto následku mohla zabránit. To, že tento následek ve skutečnosti nenastal, bylo dílem náhody, nikoli projevu vůle obviněného.

32. Při dovození těchto právních závěrů vycházel dovolací soud z popisu skutku obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně, neboť jak již výše uvedeno, zásadním způsobem nezpochybněná skutková zjištění obsažená v dovoláním napadených rozhodnutích jsou pro něj závazná. Žádný význam proto nemohl přiznat té argumentaci obviněného, která vycházela z jeho tvrzení, že „útoky kopem nebyly nikterak prokázány…“, neboť ta je budována na odlišném skutkovém základě, tj. skrze snahu obviněného primárně prosadit pro něj příznivější verzi jeho útoku na poškozeného.

33. Bezpředmětná je námitka dovolatele, že útokem proti tělu poškozeného způsobil, resp. že popis skutku vyjádřil jako skutečně nastalou, toliko újmu na zdraví a ke vzniku těžšího zdravotního následku, tj. vzniku těžké újmy na zdraví, nedošlo [„Zranění, které obviněný způsobil poškozenému jednáním popsaným ve výroku o vině vykazuje pouze znaky ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku a není těžkou újmou na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.“].

34. Pokud soudy jednání obviněného pod bodem 1) rozsudku právně kvalifikovaly jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, vyjádřily tím právě to, co obviněný namítá, tj. že z jeho činu následek v podobě vymezené v § 122 odst. 2 tr. zákoníku nevzešel. Absence následku je skutečností, která vývojové stadium pokusu odlišuje od stadia dokonání trestného činu. Zcela jednoznačně to vyjadřuje i soudem aplikované ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož „[j]ednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.“

35. Soud při popisu skutku postupoval správně, neboť vyjma vyjádření následku (účinku) skutečně nastalého, vyjádřil i následek bezprostředně hrozící, k němuž se zavinění obviněného vztahovalo („… mohlo být poškozenému způsobeno mnohem závažnější zranění pro život důležitého orgánu – mozku či poranění smyslového orgánu – oka, k němuž pouze shodou okolností nezávislých na vůli obžalovaného nedošlo.“). Za zcela vyvrácenou proto považuje dovolací soud námitku obviněného, podle níž z rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, jaké podoby měla těžká újma na zdraví poškozeného jednáním obviněného nabýt. V daném směru je nepochybné, že soud prvního stupně vzal v potaz možné následky jednání dovolatele, a to především s přihlédnutím k místům vedení útoku, když dospěl k závěru, že z jednání obviněného mohl vzejít (při jeho dokonání) následek v podobě vzniku těžké újmy na zdraví, a to pro poškození pro život důležitého orgánu podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, resp. poškození smyslového orgánu podle § 122 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

36. Za nedůvodnou je třeba označit i námitku, jíž obviněný vytýká nedostatek explicitního vyjádření (úmyslné) formy zavinění v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

37. Popis skutku, tak jak je vyjádřen v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, je plně v souladu s požadavky zákona, který v § 120 odst. 3 tr. ř. stanoví, že „[v]ýrok, jímž se obžalovaný uznává vinným … musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným…“. Skutková zjištění soudu nachází svůj projev v popisu skutku, tj. v jejich koncentrovaném vyjádření v rozsahu nezbytném pro hmotněprávní subsumpci, jež soud případně následně rozvádí v odůvodnění rozhodnutí. Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě jsou koncentrovaným vyjádřením jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky příslušného trestného činu.

38. Pokud obviněný namítá, že v popisu jednání není výslovně obsažena informace, že jednal v úmyslné formě zavinění, poté takto formulovaný požadavek, má-li být vnímán v tom smyslu, že obviněný soudům vytýká, že tzv. skutková věta neobsahuje takové explicitní vyjádření této formy zavinění, neboť neužívá slova „úmyslně“ (např. úmyslně fyzicky napadl, nebo úmyslně poškozenému zasadil přesně nezjištěný počet úderů pěstí), je nutno hodnotit jako neopodstatněný. Odporuje totiž tomu, co má být (a jakým, způsobem) vyjádřeno ve větě skutkové, a co ve větě právní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 821/2017).

39. Z toho, co popis skutku obsahuje (zcela bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného… poškozenému zasadil přesně nezjištěný počet úderů pěstí směřující na hlavu, zejména do obličejové části, následně jej opakovaně kopal do hlavy,… šel za ním na ulici P., kde poškozeného znovu fyzicky napadl údery a kopy do hlavy a těla), tj. opakovanost napadení poškozeného a zaměřenost útoku úmyslná forma jednání obviněného jednoznačně plyne, a nutno říci, že i ve vztahu k hrozícímu následku v podobě těžké újmy na zdraví. Nad rámec uplatněné námitky dovolací soud opakuje, že pochybnosti o jednání obviněného v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vztahujícímu se ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku zjevně nevznikají.

40. Dodat lze, že správnost závěru soudů nižších stupňů v otázce zavinění není způsobilý zpochybnit ani poukaz dovolatele na to, že [n]ebylo prokázáno, že by se … na útok předem připravoval a jednal promyšleně“. K naplnění subjektivní stránky zločinu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, resp. pokusu o něj ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku, zákon nic takového nepožaduje. Závěr o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví, tj. zaviněném naplnění znaků jeho skutkové podstaty, není takovým zjištěním podmíněn. V rovině viny je v případě označeného zločinu tato skutečnost nerozhodná. Pokud by však prokázána byla, bylo by ji třeba zohlednit v rovině právních následků zjištěné trestní odpovědnosti (tj. při úvaze o trestu) v podobě obecné přitěžující okolnosti upravené zněním § 42 písm. a) tr. zákoníku.

41. K námitce dovolatele spočívající v tom, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu obsahuje nedostatečné vyjádření důvodů, pro které se ztotožnil se zamítnutím návrhu na doplnění dokazování vzneseného obhajobou k posouzení příčetnosti obviněného v době činu, postačí odkázat na § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož je nepřípustné dovolání podané jen proti důvodům rozhodnutí. Zbývá dodat, že tuto námitku nelze pokládat ani za důvodnou výhradu, jež by měla svědčit o vadě spočívající v opomenutém důkaze, či za oprávněné tvrzení o diskriminaci obviněného. Zkoumání duševního stavu pachatele formou zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie není běžnou rutinní záležitostí, tj. procesním postupem, který by se uplatňoval automaticky s každým trestním stíháním konkrétní osoby. Odůvodněno je tehdy, je-li se spácháním konkrétního činu spojeno podezření, že rozpoznávací a ovládací schopnosti pachatele mohly být negativně ovlivněny. K takovému poznatku orgány činné v trestním řízení nedospěly.

42. Vyjádření odvolacího soudu obsažené na str. 4 jeho usnesení je třeba vnímat tak, že odvolací soud neshledal v projevu obviněného, který je předmětem právního posouzení, nic neobvyklého („toto není exces“) s přihlédnutím k tomu, že o násilných projevech obviněného svědčí i poznatky učiněné v souvislosti s jeho dřívějším trestním stíháním. V uvedeném směru se úvahy soudu nepochybně mohou ubírat, a to aniž by bylo třeba konstatovat, že toto představuje diskriminaci dovolatele. Ostatně i z jeho vyjádření ke skutku, vůči němuž svým dovoláním brojí, je zřejmé, že napadení poškozeného pokládá za vyústění interpersonálního konfliktu s ním, a že tudíž toto napadení není důvodné pokládat za nějaký jeho patogenní projev, který by měl být znalecky zkoumán.

43. Z dosud uvedeného plyne, že ty námitky, které bylo lze pod obviněným uplatněný důvod dovolání určený k nápravě vad při hmotně právním posouzení skutku podřadit, vznesl obviněný zjevně neopodstatněně.

44. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v alternativě jím zvolené, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána s ohledem na výše uvedené závěry dovolacího soudu.

45. Z výše uvedeného hodnocení dovolání obviněného je zřejmé, že jím uplatněné námitky nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 30. 10. 2018
                                      JUDr. Ivo Kouřil
                                      předseda senátu