Rozhodnutí NS

3 Tdo 894/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:3 Tdo 894/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.894.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 264 tr. ř.
§ 125 tr. ř.
§ 2 odst. 6 tr. ř.
§ 128 odst. 2 tr. ř.
§ 30 tr. ř.
§ 31 tr. ř.
§ 345 odst. 2 tr. zákoníku
§ 345 odst. 3 písm. c), e)) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/12/2018
12/19/2018
IV.ÚS 4066/18
JUDr. Jan Filip
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
zastaveno
odmítnuto
12/18/2018
03/19/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 894/2018-70


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. E. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 67 To 50/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 63/2014, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. E. H. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 41 T 63/2014, byl obviněný V. E. H. shledán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
    1. dne 6. 11. 2013 v době mezi 02:14 hod. a 3:10 hod. v P., A., na Místním oddělení R. po náležitém poučení o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů, učinil trestní oznámení u policejního orgánu Policie České republiky, kdy do protokolu záměrně nepravdivě uvedl, že dne 5. 11. 2013 v době po 23:30 hod. poblíž tramvajové zastávky „B. h.“, mu revizor dopravního podniku, který u něj předtím prováděl přepravní kontrolu, po cca minutu trvajícím kroucení ruky trvale odcizil jeho digitální diktafon zn. Sanyo a zároveň se revizoři dočasně zmocnili jeho dvou mobilních telefonů LG, z nichž se snažili smazat data, kdy tomuto jednání nečinně přihlíželi přivolaní policisté Místního oddělení R.,
    2. dne 6. 11. 2013 v době mezi 13:30 hod. a 16:00 hod. v P., S. na Generální inspekci bezpečnostních sborů, kam se za tímto účelem z vlastního rozhodnutí dostavil, po náležitém poučení o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů učinil trestní oznámení, kdy do protokolu záměrně nepravdivě uvedl, že příslušníci Policie ČR, Místní oddělení R., kteří se dne 5. 11. 2013 po 23:00 hod. jako policejní hlídka Místního oddělení R. dostavili na konečnou zastávku tramvajové linky 22 na B. H. k vyřešení konfliktu mezi ním a přepravními revizory, kteří u něho předtím prováděli přepravní kontrolu, nečinně přihlíželi tomu, jak mu jeden z revizorů cca půlminutovým kroucením ruky z ruky vykroutil jeho diktafon a tento mu sebral, dále, že se revizoři zmocnili jeho dvou mobilních telefonů a dohadovali se, jak z těchto vymazat záznam,
    3. dne 21. 11. 2013 v době mezi 15:06 hod. a 15:27 hod. v P. – V., N. D., na Generální inspekci bezpečnostních sborů, 11. oddělení-pracoviště Praha, v rámci pokračování již dříve podaného trestního oznámení, záměrně nepravdivě uvedl, že mu dne 5. 11. 2013 v době předmětné události přepravní revizoři z jeho mobilních telefonů zn. LG úmyslně bez jeho svolení vymazali fotky a videa soukromého charakteru, které pocházely ze srpna až října 2013 a tomuto jednání nečinně přihlíželi přítomní policisté Místního oddělení policie R.,

      kdy toto vše činil ve snaze jak revizorům, tak policistům, co možná nejvíce uškodit a způsobit jejich trestní stíhání, přičemž v důsledku těchto jeho trestních oznámení byli policisté M. J., M. O. a V. Ž., služebně zařazeni k Policii České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, Místní oddělení R., A., P., prověřování policejním orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů, který pod č. j. GI-TC-533-6/2013 podle § 158 odst. 3 tr. řádu zahájil úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle ust. § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku; jednání revizorů Z. K. a L. Č., pak bylo Obvodním ředitelstvím Policie Praha I, Služba kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality, Bartolomějská 6, 110 00 Praha 1, pod č. j. KRPA-426355/ČJ-2013-001171-TCA prověřováno stran možného spáchání zločinu loupeže podle ustanovení § 173 trestního zákoníku.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, který byl podle § 84 tr. zákoníku za užití § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let a za současného vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační služby.

Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 48 odst. 4 tr. zákoníku bylo obžalovanému uloženo podrobit se ve zkušební době vhodným programům psychologického poradenství.

Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 41 T 63/2014, podal obviněný odvolání směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku.

O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 67 To 50/2018, a to tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání zamítl.

S ohledem na složitost řízení předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně a pro přehlednost Nejvyšší soud průběh předcházejícího trestního řízení ve stručnosti uvádí.

O obžalobě podané vůči obviněnému pro předmětný skutek bylo prvně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 41 T 63/2014, tak, že obviněný byl shledán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. c) a e) tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Toto rozhodnutí napadl obviněný i státní zástupkyně odvoláním. Městský soud v Praze o těchto odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 67 To 167/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. změnil výrok o trestu tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v délce 2 roků a podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku jej zařadil pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Odvolání státní zástupkyně pak zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolaní, které bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1129/2015, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Všechna citovaná rozhodnutí napadl obviněný ústavní stížností, o níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, kterým konstatoval porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Následně ve věci opět rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 6, který obviněného rozsudkem ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 41 T 63/2014, zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně odvolání, o kterém dne 17. 8. 2017 rozhodl Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 67 To 232/2017 tak, že rozhodnutí nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 41 T 63/2014, tak, jak je popsáno shora.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 1467-1477), v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) a l) ve spojení s písm. b) a g) tr. ř. První namítaný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.] je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Druhý z namítaných dovolacích důvodů [§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] pak tehdy, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí anebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. Konkrétně má pak za to, že se v projednávané věci jednalo o důvody pod písmenem b), tedy, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a písmenem g) tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení výroku o vině.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný připomněl závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, který v předcházejícím řízení v této věci zrušil veškerá rozhodnutí obecných soudů, přičemž uvedl i konkrétní pasáže odůvodnění tohoto nálezu.

Obviněný vznesl nejprve námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávním posouzení, kterého se měl dopustit soud prvního stupně [§ 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) tr. ř.]. Obviněný má za to, že obecné soudy nerespektovaly závěry a pokyny Ústavního soudu a připomíná, že Nejvyšší soud je povinen chránit základní lidská práva obviněného zaručená ústavním pořádkem, včetně práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Za porušení tohoto práva pak lze i podle judikatury Ústavního soudu považovat mimo jiné i závažné porušení principů a zásad trestního práva, včetně pravidel řízení v oblasti dokazování. V této souvislosti vznáší obviněný první námitku týkající se rozporů ve výpovědích svědků a jejich hodnocení. Konkrétně upozorňuje na rozpory mezi svědeckými výpověďmi ve vztahu ke skutečnosti, který z policistů a v který okamžik se vracel pro služební automobil. Namítá také, že přímo na místě zásahu zůstal několik minut přítomen toliko jeden ze zasahujících policistů a revizor a výpovědi zbývajících dvou policistů tak nemohou vyvracet obhajobu obviněného. Současně namítá, že nebylo postaveno najisto, že by informace o tom, že mu byl revizorem odcizen diktafon, nebyla pravdivá, když má za to, že v souladu se závěry učiněnými v dané věci Ústavním soudem, měla být na tuto skutečnost taktéž uplatněna zásada in dubio pro reo. V této souvislosti pak považuje výpovědi zasahujících policistů a revizorů za rozporné a tato skutečnost tak vede k pochybnostem o skutkovém ději zjištěném nalézacím soudem.

Další okruh námitek obviněného se vztahuje k věrohodnosti svědeckých výpovědí svědků – zasahujících policistů a revizora – J., O., Ž. a Č. Obviněný upozorňuje, že o věrohodnosti těchto svědků je třeba pochybovat pro jejich zájem na určitém výsledku řízení. Připomíná, že policisté J. a O. jsou dobří kamarádi i v osobním životě. U revizora Č. je pak třeba pochybovat i o věrohodnosti obecné, když na něj bylo za dobu jeho působení u dopravního podniku podáno 26 stížností, jedná se o osobu, která se těžce ovládá a má zjevně problémy se sebeovládáním, přičemž byl i soudním znalcem hodnocen jako osoba lehce akcentovaná se značnými rysy sebestřednosti a osoba afektivně labilnější. Současně se svědek Č. znal i s bývalým revizorem P., se kterým měl obviněný spor a nelze ani přehlédnout, že svědek Č. i K. věděli, že odsouzený je problémovou osobou. Dále pak obviněný zpochybňuje relevanci závěrů znaleckých posudků vyhotovených na osoby svědků stran jejich obecné věrohodnosti, přičemž připomíná, že ani závěr o obecné věrohodnosti svědka neznamená, že takový jedinec nemůže podat nepravdivou svědeckou výpověď.

Obviněný pak připomněl, že i ze znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, vyplývá, že není technicky možné zjistit zpětně jakoukoliv manipulaci s mobilními telefony a obsahem jejich uložišť.

Dále se pak obviněný ve svém dovolání zabýval hodnocením věrohodnosti své vlastní osoby. Poukazuje zejména na skutečnost, že i ze znaleckého posudku vypracovaného pro posouzení obecné věrohodnosti obviněného vyplynulo, že v případě některých nesprávností jeho výpovědí se mohlo jednat o neuvědomělé zkreslení skutkového děje, a tedy nebyl potvrzen záměr obviněného lživě kohokoliv obvinit z trestného činu. Ve vztahu k specifické věrohodnosti pak konstatuje, že jestliže soudy v minulosti připustily, že obviněnému nelze přičítat k tíži přehánění některých skutečností, ale toliko uvedení nepravdivých tvrzení (pozn. Nejvyššího soudu – v řízení předcházejících kasačnímu rozhodnutí Ústavního soudu byl tento závěr učiněn ve vztahu k fyzickému napadení obviněného se závěrem, že k nějakému fyzickému kontaktu mohlo dojít a tvrzení obviněného tak mohlo vycházet z pravdivého jádra), je toto třeba vztáhnout na všechny skutkové děje. Stejně tak považuje za nepřípustnou výtku nalézacího soudu, jejímž prostřednictvím činí obviněného trestně odpovědným za uvedený zločin toliko z důvodu uvedení množného čísla revizoři při popisu napadení na místě zásahu, přičemž obviněný toto považuje za pochopitelný omyl, který nemůže vést k tomu, aby byl uznán vinným trestným činem křivého obvinění. Stejně tak obviněný odmítá, aby nepravdivost jeho tvrzení byla dovozována tím, že pravdivost jiného tvrzení byla vyvrácena (konkrétně má za to, že závěr o nepravdivosti tvrzení o vykroucení diktafonu a manipulaci s mobilními telefony byl podložen toliko jeho přehnaným hodnocením vlastního fyzického napadení, které zprvu označil jako brutální a které se následně ukázalo jako nepravdivé).

Obviněný namítá i nepřijatelnost závěrů nalézacího soudu týkajících se zavinění, když má za to, že toto je dovozováno z jeho nepříznivých osobnostních rysů či trestní minulosti, což je nepřípustné i podle Ústavního soudu. Dovození zavinění z trestní minulosti nalézacím soudem pak obviněný spatřuje především v tom, že v rámci dokazování byly prováděny i materiály týkající se předchozích odsouzení.

Dále obviněný konstatuje, že jeho hostilní vztah k revizorům byl zcela spekulativně vyložen toliko v jeho neprospěch, ačkoliv by skutečnosti, z nichž je takovýto vztah vyvozován (zejména blog obviněného, kde popisuje své negativní zkušenosti s revizory), mohly zakládat i negativní vztah revizorů k němu.

Obviněný je toho názoru, že nelze bez důvodných pochybností prokázat, že lhal ohledně násilného odebrání diktafonu, zejména za situace, kdy nalézací soud připustil, že mohlo dojít k fyzickému násilí na obviněném. Obviněný má tedy za to, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo.

Dále se obviněný zabýval pochybením odvolacího soudu, který nejen že uvedené nezákonnosti nezhojil, ale nadto v rozporu se svými kompetencemi vedl nalézací soud ke změnám v hodnocení důkazů.

Ve vztahu k dosud uvedeným námitkám následně obviněný uzavírá, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně garantovaných práv, mimo jiné do práva na spravedlivý proces, když došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, obecné soudy dospěly k závěru o vině na základě rozporných výpovědí osob, o jejichž věrohodnosti lze pochybovat, a konečně pak došlo k nepřípustnému zásahu odvolacího soudu do kompetencí soudu nalézacího. Výsledek dokazování je proto třeba považovat za nespravedlivý a věcně neudržitelný.

Naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) tr. ř. spatřuje pak obviněný taktéž v tom, že rozsudek nebyl řádně vyhlášen, když ze zvukového záznamu z hlavního líčení vyplývá, že nalézací soud neuvedl žádné konkrétní odůvodnění výroku o vině, ačkoliv ustanovení § 128 odst. 2 tr. ř. vyžaduje, aby při vyhlášení rozsudku byla mimo jiné uvedena alespoň podstatná část odůvodnění rozsudku. V takovémto pochybení spatřuje obviněný nejen porušení zákonných ale i ústavních předpisů, konkrétně pak čl. 96 odst. 2 Ústavy.

Další námitky uplatněné pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s písm. b) tr. ř. pak obviněný uvedl spolu s námitkami naplňujícími samostatně dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný spatřuje naplnění těchto dovolacích důvodů v tom, že v obou řízeních, jak před nalézacím soudem tak v rámci odvolacího řízení, rozhodoval orgán vyloučený z důvodu podjatosti. V případě řízení před soudem prvního stupně měl být z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen předseda senátu 41 T Mgr. Karel Steiner a u odvolacího řízení to pak měli být ze stejného důvodu členové senátu 67 To JUDr. Eva Brázdilová a JUDr. Alexandr Károlyi.

Ve vztahu k námitce podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu pak obviněný uvádí, že tuto namítal již v rámci odvolání. Námitku podjatosti členů odvolacího soudu pak vznesl v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu konaného dne 6. 3. 2018. Předseda senátu nalézacího soudu argumentoval osobnostními rysy a trestní minulostí obviněného, což připustili i členové senátu odvolacího soudu, a nadto k tomuto nalézací soud vybízeli. Takovýto postup považuje obviněný za nepřijatelný a svědčící o podjatosti uvedených soudců, což dokládá i odkazy a citacemi na judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezem ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14. Podle obviněného jsou zde tedy dány objektivní okolnosti svědčící o tom, že jmenovaní soudci nejsou schopni spravedlivě a nestranně rozhodovat o vině obviněného, a proto je přesvědčen, že v jeho věci jsou soudci Mgr. Karel Steiner, JUDr. Eva Brázdilová a JUDr. Alexandr Károlyi vyloučeni z rozhodování.

S ohledem na uvedené tedy obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 67 To 50/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 41 T 63/2014, a dále aby Nejvyšší soud sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř., popřípadě aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 20. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 697/2018.

V úvodu svého vyjádření státní zástupkyně zrekapitulovala podrobně dosavadní průběh řízení a námitky obviněného. Následně v rámci samotného vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v rámci svého dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby. Jednání, které je předmětem trestního řízení, je podle jejího názoru dostatečně prokázáno svědeckými výpověďmi, přičemž tyto plně korespondují s provedenými znaleckými posudky. Co se týče námitky podjatosti, tuto uplatnil obviněný pouze ve vztahu k hodnocení důkazů a relevantní důvod vyloučení neuvedl. S veškerými vznesenými námitkami se tak již vypořádal soud druhého stupně a dovolání by tak mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho pak dodává, že se obviněný zabývá výlučně otázkami skutkovými, když vytýká nesprávný způsob hodnocení důkazů, přičemž státní zástupkyně má za to, že skutkové závěry soudů jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování.

Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 67 To 50/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) ve spojení s písm. a) tr. ř., neboť soud druhého stupně zamítl odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný shledán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolaní

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a písm. l) ve spojení s písm. b) a g) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. K naplnění tohoto dovolacího důvodu je tedy třeba kumulativní splnění dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený soudce soudu prvního nebo druhého stupně (samosoudce, předseda senátu, členové senátu) a současně, že obviněnému nebyla tato okolnost v původním řízení známa nebo ji před rozhodnutím soudu druhého stupně namítl.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písmeny a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž obviněný uvádí existenci důvodů podřaditelných pod písmena b) a g) tohoto ustanovení. Dovolací důvod podle písmena b) je popsán shora. K dovolacímu důvodu podle písmena g) Nejvyšší soud připomíná, že v rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativně, a to konkrétně vadami nesprávného právního hodnocení vytýkanými předcházejícímu řízení podle písmena g) tohoto ustanovení.

S ohledem na shora uvedené tedy nelze pod tento dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) tr. ř.] podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí M. J., V. Ž., M. O. a L. Č., které obviněný označil za rozporné, a to zejména ve vztahu k návratu jednoho z policistů pro služební auto a nálezu obviněného v křoví, k závěru znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky; spadá sem i námitka vůči posouzení věrohodnosti uvedených svědků i obviněného samotného, jakož i vůči posouzení zavinění obviněného v prespektivě jeho trestní minulosti a hostilnímu vztahu k revizorům) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění v návaznosti na nesprávné hodnocení důkazů, a to zejména ve vztahu ke skutkovému závěru o nepravdivosti tvrzení o odebrání diktafonu a pokusu o promazání telefonu, který obviněný nepovažuje za zjištěný bez důvodných pochybností), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebyla prokázána nepravdivost tvrzení obviněného, jež byla předmětem projednávaného křivého obvinění učiněného dne 6. 11. 2013) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, když neuvedl nepravdivé údaje v úmyslu způsobit jinému trestní stíhání, ale toliko popsal situaci tak, jak ji vnímal).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy se obviněný snaží tato zjištění zpochybnit a tím docílit přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Takovéto námitky je však nutné podřadit pod námitky procesního charakteru, nikoliv hmotněprávního, a jako takové nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod. S ohledem na shora uvedené se Nejvyšší soud těmito námitkami není povinen zabývat, avšak přesto se k nim stručně vyjádří. Je nutno konstatovat, že námitka obviněného směřující vůči posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu je námitkou pohybující se na hraně přípustnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v daném případě uplatněného pod písm. l) téhož ustanovení], když fakticky zpochybňuje existenci zavinění na straně obviněného toliko prostřednictvím hodnocení důkazů. S notnou dávkou tolerance je proto Nejvyšší soud připouští a její důvodností se zabývá, jak bude níže uvedeno.

Ve vztahu k námitce obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká soudům, že přehlédly zásadní rozpory ve výpovědi M. J., V. Ž., M. O. a L. Č. ve vztahu k popisu pronásledování odsouzeného a jeho nalezení, Nejvyšší soud konstatuje, že tato není uplatněna relevantním způsobem, když se jejím prostřednictvím obviněný snaží vytvořit prostor pro vlastní skutkové závěry (k hodnocení důkazů a učinění skutkových závěrů pak blíže Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod č. 30/1966-I Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy obou stupňů uzavřely, že drobné rozpory ve výpovědi těchto svědků lze přičíst časovému odstupu od události a také množství a podobnosti zásahů, kterých se svědci (zejména policisté) účastní, avšak především, že tyto rozpory se týkají toliko okolností nepodstatných, a nikoliv stěžejních, na nichž je založena obžaloba obviněného. Nejvyšší soud připouští, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá i přes svůj značný rozsah určitou kvalitu. Toto však lze přičíst tomu, že se jedná již o v celkovém pořadí čtvrté rozhodnutí v této věci, když rozhodnutí obvodního soudu bylo opakovaně rušeno a vraceno spolu s pokyny k nápravě vytýkaných vad (kterými je nalézací soud vázán), v důsledku čehož byla pozornost soudu prvního stupně zaměřena více na vedlejší okolnosti a detaily, než na skutek jako celek a jeho stěžejní okolnosti. Stěžejní skutečností v dané věci byl průběh zásahu po nalezení obviněného v křoví, jelikož obviněnému je kladeno za vinu, že jiné křivě obvinil právě z jednání, které následovalo po odhalení jeho úkrytu (vykroucení diktafonu z ruky obviněného a jeho zcizení a promazávání jeho mobilních telefonů). Je tedy třeba přisvědčit soudům obou instancí, že drobné rozpory ve výpovědích jednotlivých policistů týkající se toho, který z nich se vracel pro auto a který z nich upozornil na úkryt obviněného ve křoví, za situace kdy sami svědci připouští, že si tyto detaily již nevybavují zcela přesně, nejsou natolik zásadní pro posouzení předmětné věci a nemohou snižovat věrohodnost výpovědí těchto svědků. Naopak je pro posouzení pravdivosti či nepravdivosti tvrzení obviněného uvedeného v jeho trestním oznámení podstatný průběh následného zásahu, na kterém se všichni svědci shodují. Ve výpovědích svědků tedy nejsou dány rozpory, které by jakkoliv zpochybňovaly skutková zjištění nalézacího soudu. K tomuto lze odkázat na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/1992, které uvádí: „Jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení“. To stejné pak platí i pro Nejvyšší soud v rámci rozhodování o dovolání.

Podle § 264 tr. ř. je soud prvního stupně vázán právním názorem soudu odvolacího, a to nejen ve vztahu k výkladu právních norem hmotného práva, ale též práva procesního. Odvolací soud může tedy vytknout chyby vůči způsobu provádění důkazů, například nelogičnost závěrů, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, opomenutý důkaz (DRAŠTÍK, Antonín, Jaroslav FENYK aj. Trestní řád: Komentář. 1. Vydání, Praha, Wolters Kluwer, 2017, ISBN 978-80-7552-600-7). Toto učinil odvolací soud v posuzované věci, když poukázal na nelogičnost a nepřezkoumatelnost závěrů, které nalézací soud vyvodil z provedeného dokazování. Odvolací soud tak ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 67 To 232/2017, které předcházelo rozsudku nalézacího soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 41 T 63/2014, nezavazoval soud nalézací k určitému hodnocení důkazů či skutkovým závěrům, ale vedl soud toliko k tomu, aby jeho rozhodování mělo kvality odpovídající kritériím ustanovení § 125 tr. ř. a zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.

Dále obviněný zpochybňuje věrohodnost svědků, když připomíná nález Ústavního soudu v dané věci a fakt, že svědci mají zájem na určitém výsledku řízení a je tedy třeba jejich výpovědi hodnotit velice obezřetně. Současně upozorňuje, že z výpovědí svědků nelze vůbec seznat, jak události proběhly, a to samo o sobě vede k pochybnostem o věrohodnosti svědků, což dále rozvíjí vlastním hodnocením jednotlivých částí výpovědí a znaleckých posudků. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že veškeré závěry, ke kterým obviněný dospěl, jsou založeny toliko na jím přijatém hodnocení osob svědků a provedených důkazů. Nalézací soud se věrohodností svědků zabýval velice obezřetně, když si nechal vypracovat znalecké posudky na jejich obecnou věrohodnost, která je určitým základem pro posouzení věrohodnosti specifické, přičemž z těchto posudků vyplynulo, že všichni svědci jsou obecně věrohodní, jejich schopnosti zapamatovat si a následně reprodukovat prožité události jsou v normě bez tendence ke zkreslování postojů. Současně je pak třeba zohlednit i skutečnost, že jejich výpovědi ve vztahu k samotnému incidentu se vzájemně shodují, a to i v časovém odstupu od jednotlivých výpovědí v rámci různých fází trestního řízení. Za irelevantní je třeba považovat námitku přátelského vztahu svědků J. a O., když z ní není ani patrno, jak konkrétně by měla tato skutečnost zakládat pochybnosti o věrohodnosti jejich svědeckých výpovědí, nadto v situaci, kdy i ostatní svědci vypovídají o stěžejních okolnostech stejně. Stejně tak je nepatřičná námitka obviněného zpochybňující věrohodnost revizora Č. založená na počtu stížností vznesených vůči tomuto svědkovi. Skutečnost, že na svědka Č. bylo podáno u jeho zaměstnavatele 26 stížností, nemá s projednávaným případem ani s věrohodností svědka žádnou souvislost. Ve vztahu k argumentaci ohledně osobnostních rysů revizora Č., které podle obviněného zpochybňují jeho obecnou věrohodnost, je třeba uzavřít, že revizor Č. byl shledán jako osoba s plně zachovalou obecnou věrohodností, která je i přes zmiňované osobnostní rysy a vlastnosti schopná podat nezkreslenou svědeckou výpověď. Obviněný se tak pouze pokouší prostřednictvím vytržených pasáží znaleckého zkoumání zpochybnit závěr znaleckého posudku a tím potažmo i zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále uvádí, že nikterak nezpochybňuje závěr obviněného, že i osoby se zachovalou věrohodností, mohou uvádět v konkrétních věcech lži. V daném případě však nalézací soud nedospěl k závěru, že by se tak stalo, přičemž, jak bylo uvedeno výše, nebyly shledány žádné okolnosti svědčící o tom, že by byl takovýto závěr v rozporu s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud tedy neshledal v hodnocení věrohodnosti svědků a jejich výpovědí žádné vady či logické rozpory, které by svědčily o procesním pochybení soudů či byly způsobilé jakkoliv zasáhnout do práva na spravedlivý proces obviněného. Tento postup je plně v souladu s požadavky Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, na dostatečné a obezřetné zkoumání věrohodnosti svědků v této věci z důvodů jejich možného zájmu na výsledku řízení, čemuž nyní obecné soudy plně dostály.

Obviněný považuje za vadné i hodnocení závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, když připomíná, že tyto nevyvrací manipulaci s mobilními telefony, jelikož takovouto informaci nelze zpětně získat. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že námitka obviněného je založena na vlastním výkladu určité pasáže znaleckého posudku. I přes jistou strohost odůvodnění nalézacího soudu způsobenou zřejmě opakovaným rozhodováním ve věci je evidentní, že nalézací soud hodnotil nepravdivost tvrzení obviněného stran manipulace s mobilním telefonem v souladu s veškerým provedeným dokazováním a nikoliv jen ve vztahu ke konkrétní pasáži znaleckého posudku označené obviněným. Nalézací soud naopak dodržel veškeré zákonné požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. na hodnocení důkazů, když je hodnotil nejen jednotlivě, ale taktéž v jejich souhrnu a teprve na základě tohoto procesu, kterému nelze vytknout žádné vady, dospěl k předmětným skutkovým zjištěním.

V další části svého dovolání se obviněný zabývá hodnocením věrohodnosti vlastní osoby. Obviněný uvádí, že ani jeden ze znalců nepotvrdil, že by obviněný jednal ryze účelově, naopak oba znalci připustili, že v případě nepravdivých tvrzení uvedených obviněným se mohlo jednat o neuvědomělé zkreslení děje. Obviněný má tedy za to, že tímto je vyloučen úmysl obviněného jiného lživě obvinit a tedy není naplněna ani subjektivní stránka projednávaného trestného činu. Obviněný se pak dále zabývá i posouzením své specifické věrohodnosti nalézacím soudem, přičemž zdůrazňuje, že nepravdivost konkrétního tvrzení nelze prokazovat údajnou lží obviněného vyřčenou v jiné souvislosti. Předně Nejvyšší soud konstatuje, že tuto námitku, mířící do naplnění subjektivní stránky trestného činu, lze s notnou dávkou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud obecně souhlasí s tím, že nelze přijmout zjednodušený předpoklad „kdo jednou lhal, lže vždy“, avšak není vyloučeno, aby byla s ohledem na minulá lživá tvrzení a nepravdy posuzována věrohodnost osoby. Tak tomu bylo i v projednávané věci, když na základě provedených důkazů ohledně trestní minulosti nebyla hodnocena pravdivost tvrzení obviněného, ale tyto důkazy sloužily jako podpůrné pro posouzení věrohodnosti svědka, jak ostatně uvádí i nalézací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 41 T 63/2014 (str. 23). Ke všem námitkám obviněného vzneseným vůči hodnocení věrohodnosti své osoby je tedy nutno uzavřít, že tyto jsou zcela zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud připomíná, že znalecký posudek je pouze jedním z pomocných důkazů pro posouzení věrohodnosti osoby, ke kterému pak dochází na základě hodnocení všech důkazů jednotlivě i ve svém souhrnu podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Stejně tak i závěr stran subjektivní stránky trestného činu je vždy na posouzení soudu, nikoliv znalce, přičemž v daném případě bylo dostatečně odůvodněno, proč se soud přiklonil k verzi skutkového děje prezentované svědky. V posouzení soudu pak neshledává Nejvyšší soud jakékoliv vady.

Ve vztahu k zavinění pak obviněný vznáší i další okruh námitek, kterými vytýká nalézacímu soudu, že k závěru o existenci úmyslu způsobit jinému újmu uvedením nepravdivého údaje dospěl toliko na základě jeho trestní minulosti a nepřátelského vztahu k revizorům. Obviněný předkládá části textu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které vykládá v jiném světle a kontextu, a tímto v podstatě jen polemizuje se závěry nalézacího soudu. Prostřednictvím této námitky se obviněný snaží docílit jiného hodnocení provedených důkazů a tato námitka je tedy jako taková nepřípustná.

Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů je primárně v kompetenci soudu prvního stupně, který je povinen postupovat podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nejvyšší soud je oprávněn do skutkových zjištění zasáhnout jen ojediněle, jak je uvedeno výše. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

Obviněný při své obhajobě a i nyní v rámci podaného dovolání operuje se zásadou in dubio pro reo, kterou však vykládá nesprávně a zcela ve světle vlastních skutkových závěrů, kdy na základě vlastního hodnocení důkazů dospívá k pochybnostem, které by měly být vyloženy v jeho prospěch. Zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017. V projednávaném případě však taková situace nenastala.

Poslední okruh námitek pak směřuje vůči odvolacímu soudu, který měl podle obviněného zavázat nalézací soud ke konkrétnímu způsobu hodnocení důkazů a skutkovým závěrům. I přesto, že se jedná o námitku směřující zcela evidentně do sféry práva procesního a tedy námitku nepodřaditelnou pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, se k ní Nejvyšší soud taktéž ve stručnosti vyjádří. Nejvyšší soud po přezkoumání předcházejícího trestního řízení dospěl k tomu, že odvolací soud poskytl soudu prvního stupně toliko vodítko k tomu, aby odstranil rozpory a logické nedostatky v hodnocení důkazů, aby mělo jeho rozhodnutí patřičné kvality požadované obecně právním řádem a zaručující dodržení veškerých ústavně zaručených práv obviněného. Nelze přisvědčit závěru, že by odvolací soud zavazoval soud nižšího stupně ke konkrétnímu způsobu hodnocení důkazů, nebo ke konkrétním zjištěním. Námitka obviněného je tak mimo svoji nepřípustnost i zcela nedůvodná.

K tvrzenému extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud konstatuje, že po přezkoumání dané věci, nemůže této námitce přisvědčit. Skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá tak vadu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).

V závěru té části dovolání týkající se nesprávného právního posouzení obviněný namítá absenci odůvodnění při vyhlášení rozsudku. K tomuto Nejvyšší soud podotýká, že ani takováto námitka nenaplňuje žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jelikož se jedná o námitku ryze procesního charakteru. Nejvyšší soud se pak plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Podle § 128 odst. 2 tr. ř. je součástí vyhlášení rozsudku i uvedení podstatné části odůvodnění. To však neznamená, že je soud povinen poskytnout na místě vyhlášení stranám odůvodnění ve stejném rozsahu jako následně při písemném vyhotovení. Nadto je třeba podotknout, že i v případě, kdy by teoreticky nebylo ústní odůvodnění rozsudku při vyhlášení dostatečné, jednalo by se o vadu, která by byla následně zhojena dostatečným odůvodněním písemného vyhotovení. Tímto by byl vyloučen zásah do práv obviněného v takovém rozsahu, aby byla dotčena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a obhajobu.

Obviněný uplatnil v rámci svého dovolání i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a to jak samostatně tak ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě, přičemž jeho argumentace k oběma je společná, proto se jimi i Nejvyšší soud bude zabývat společně.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. K naplnění tohoto dovolacího důvodu je tedy třeba kumulativní splnění dvou podmínek – ve věci rozhodl vyloučený soudce a tato skutečnost nebyla obviněnému v předchozím řízení známa nebo ji před rozhodnutím soudu druhého stupně namítl. Důvody vyloučení soudce jsou pak uvedeny v § 30 tr. ř. a o jeho vyloučení přitom nebylo rozhodnuto podle § 31 tr. ř.

Obviněný namítl podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Karla Steinera, kterou spatřuje v argumentaci uvedené při hodnocení viny obviněného, zejména v části týkající se osobnostních rysů a trestní minulosti obviněného. Podjatost členů senátu odvolacího soudu JUDr. Evy Brázdilové a JUDr. Alexandra Károlyi pak v tom, že ti takovéto hodnocení soudu připustili. K této námitce je třeba uvést, že není uplatněna právně relevantním způsobem, když nejsou splněny podmínky stanovené podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. V případě předsedy senátu soudu prvního stupně musely být obviněnému důvody, které nyní uvádí, známy nejpozději po vyhlášení rozsudku ve věci samé, přičemž je však neuplatnil před rozhodnutím soudu druhého stupně ale až nyní v rámci dovolacího řízení. Tento postup je v rozporu s podmínkami stanovenými v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. V případě členů senátu druhého stupně bylo o námitce podjatosti rozhodnuto a toto rozhodnutí bylo přezkoumáno v rámci stížnostního řízení u Vrchního soudu v Praze vedeném pod sp. zn. 7 To 25/2018. Nejvyšší soud konstatuje, že účelem tohoto dovolacího důvodu není poskytnout obviněným další stupeň přezkumu proti zamítavému rozhodnutí o námitce podjatosti soudců. Ani jedna z obviněným uvedených námitek proto nenaplňuje zákonné předpoklady dovolacího důvodu. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že na podjatost soudce či jiného orgánu činného v trestním řízení nelze usuzovat toliko na základě subjektivního pocitu obviněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 11 Tvo 24/2017) nebo ze způsobu jeho rozhodování či z hodnocení důkazů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 19/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016).
IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného V. E. H. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 10. 2018


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu