Rozhodnutí NS

28 Cdo 4541/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:28 Cdo 4541/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4541.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Příslušnost soudu funkční
Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 132 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/06/2019
III.ÚS 1796/19
JUDr. Jiří Zemánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4541/2018-260
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) J. K., narozeného XY, bytem XY, b) S. K., narozené XY, bytem XY, c) S. P., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované BRUDRA s. r. o., se sídlem v Praze 4-Michli, Jemnická 312/17, IČ 481 10 841, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o zaplacení částky 642.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 134/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018, č. j. 72 Co 103/2018-221, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. října 2017, č. j. 15 C 134/2015-182, t a k t o :


I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018, č. j. 72 Co 103/2018-221, se odmítá.
II. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. října 2017, č. j. 15 C 134/2015-182, se zastavuje.
III. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.007,24 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Městský soud v Praze k odvolání žalované výrokem I. rozsudku ze dne 30. 5. 2018, č. j. 72 Co 103/2018-221, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2017, č. j. 15 C 134/2015-182 [jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům a), b) a c) každému z nich částku 214.000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výroky I. až III.), a dále povinnost zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení částku 109.779,64 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D. (výrok IV.)] a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18.014,48 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D. (výrok II.).

Soudy obou stupňů tak po provedeném dokazování rozhodly o uplatněném nároku žalobců na zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení, které žalované vzniklo v období od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2015 užíváním třinácti pozemků ke komerčním účelům (specifikovaných v žalobě a v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV XY pro k. ú. XY, obec XY) v podílovém spoluvlastnictví (mimo jiné) žalobců (každého s podílem id. 1/18) bez právního důvodu, když každému z nich za toto období zaplatila jen částku 18.560 Kč. Odvolací soud zdůraznil, že „pokud žalovaná v odvolání zpochybnila výlučně závěry soudu prvního stupně o stanovení výše obvyklého nájemného, která je určující pro posouzení výše náhrady za žalovanou nijak nezpochybňované bezesmluvní užívání předmětných pozemků, pak napadla toliko správnost jeho skutkových zjištění“, jelikož i důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř.; okolnost, že „žalovaná nabízí jinou verzi možného hodnocení provedeného dokazování, kterou navíc vytrhává ze souvislosti s ostatními výsledky dokazování, nepostačuje ke zpochybnění správnosti rozsudku soudu prvního stupně. Pro stručnost proto odkázal „na úvahy“ soudu prvního stupně podrobně rozvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil (přičemž považoval za nadbytečné je znovu opakovat), a pokud po zhodnocení provedených důkazů dovodil, že při určení výše bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků (které byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu) žalovanou ke komerčním účelům vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing. Jana Beneše ze dne 13. 12. 2015, č. 4361-174/15, předloženého žalobci a opatřeného doložkou podle § 127a o. s. ř., podle jehož závěru činilo obvyklé nájemné za užívání předmětných pozemků v rozhodném období v souhrnu částku 4.500.000 Kč, a nikoliv ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s. r. o. ze dne 2. 6. 2017, č. 343-3180/2017, předloženého žalovanou a taktéž opatřeného doložkou podle § 127a o. s. ř., jímž obvyklé nájemné bylo stanoveno pro komerčně využívané pozemky částkou celkem 1.625.000 Kč a pro zemědělsky využívaný pozemek částkou 15.000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, pokud v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na danou věc aplikoval příslušná hmotněprávní ustanovení upravující vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení [tedy jednak § 2991 o. z. (na období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2015) a § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, na období předchozí], s tím, že „dle i nadále použitelné judikatury“ platí, že užíváním cizí věci bez právního důvodu dochází k bezdůvodnému obohacení uživatele na úkor vlastníka věci, kterému pak náleží peněžitá náhrada ve výši obvyklého nájemného vynakládaného na užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu sp. zn. 25 Cdo 1935/99, sp. zn. 23 Odo 954/2006, a sp. zn. 28 Cdo 946/2013).

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, ve které se soud prvního stupně i soud odvolací odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce hodnocení důkazů, kdy sice důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů, aniž by znalce vyslechl či provedl revizní znalecký posudek“. Poukazuje na to, že má-li soud k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4543/2014 ze dne 10. 11. 2015). Dovolatelka vytýká soudu prvního stupně, že nekriticky převzal námitky a argumentaci žalobců ve vztahu k posudku, který předložila a který je rozporný se znaleckým posudkem znalce Ing. Beneše, aniž však znalce vyslechl, a naopak nevzal v úvahu její námitky proti posudku znalce Ing. Beneše, jehož také nevyslechl, a jen konstatoval, že tento znalecký posudek je správný. Postup soudu prvního stupně proto považuje za nesprávný, neboť měl-li pochybnosti o metodě zpracování znaleckého posudku znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s. r. o., bylo jeho povinností zástupce znaleckého ústavu předvolat postupem dle § 127 odst. 2 o. s. ř. Skutkový závěr soudu prvního stupně tak nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy obou stupňů tedy podle dovolatelky „postupovaly“ v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry vyslovenými v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 a sp. zn. 21 Cdo 4543/2014), a dále v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2399/08. Nesouhlasí tudíž se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně v písemném rozhodnutí odůvodnil, proč se přiklonil ke znaleckému posudku předloženému žalobci, a že „do hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně mu nepřísluší – za situace, kdy hodnocení důkazů považuje za dostačující pro danou věc a procesně bezchybné - vůbec zasahovat“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť podle § 237 o. s. ř. není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015).

Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).

V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalované užíváním pozemků v podílovém spoluvlastnictví (mimo jiné) žalobců v rozhodném období ke komerčním účelům ze závěrů uvedených ve znaleckém posudku znalce Ing. Jana Beneše předloženém žalobci. Soud prvního stupně přitom podrobně odůvodnil, proč vycházel právě z tohoto znaleckého posudku a nikoliv ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s. r. o. předloženého žalovanou. V tomto ohledu uvedl, že znalec Ing. Beneš byl původně ustanoven soudem v obdobném řízení vedeném dalším ze spoluvlastníků (T. S.) předmětných pozemků proti žalované pod sp. zn. 43 C 343/2009 o vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků žalovanou, přičemž soudem prvního stupně, odvolacím soudem i dovolacím soudem byla aprobována metoda použitá tímto znalcem pro výpočet obvyklého nájemného za užívání těchto pozemků, tedy kombinace metody porovnávací a výnosové, přičemž soudy nevyslovily žádné pochybnosti ani ohledně volby komparátorů či nepoužití korekčních činitelů; shodnou metodu znalec Ing. Beneš použil i v daném řízení s tím, že nájemné se oproti dřívějšímu řízení mírně zvýšilo, což odpovídá vývoji na trhu. Oproti tomu ve znaleckém posudku znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s. r. o. byla použita výhradně metoda porovnávací, bez zjevného důvodu byly jako komparátory zvoleny i pozemky mimo hl. m. Prahu, jejichž hodnota pak byla snížena pomocí tzv. korekčních činitelů; nadto v rozporu se závěry soudů o charakteru předmětných pozemků byla jejich část posouzena jako zemědělská plocha. Z těchto důvodů proto soud prvního stupně při svém rozhodnutí nevycházel z tohoto druhého znaleckého posudku a výši obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků žalovanou měl po zhodnocení obou znaleckých posudků za „spolehlivě zjištěnou“ ze znaleckého posudku znalce Ing. Beneše; o případ, kdy by soud měl o tomto znaleckém posudku pochybnosti, se v dané věci nejednalo.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolatelka v dovolání zpochybnila jen hodnocení důkazů soudem prvního stupně a z toho vyplývající skutková zjištění soudu (stran určení hladiny obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků v daném místě a čase), která odvolací soud převzal a ztotožnil se s nimi, na nichž pak soudy obou stupňů založily svůj závěr o výši náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované užíváním předmětných pozemků (ve spoluvlastnictví žalobců) ke komerčním účelům bez právního důvodu. Samotné hodnocení důkazů, včetně důkazů znaleckými posudky účastníky předloženými, přitom se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. nelze zpochybnit uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, anebo v judikatuře Ústavního soudu např. jeho nález ze dne 6. 1 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96.

Zpochybnila-li žalovaná hodnocení důkazů (včetně důkazů znaleckými posudky) soudem prvního stupně, které podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., a z toho vyplývající skutková zjištění učiněná tímto soudem, nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že dovodil, že námitkami uplatněnými v odvolání napadla jen správnost učiněných skutkových zjištění.

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Směřovalo-li (snad) dovolání i proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů, pak v tomto rozsahu není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (navíc v tomto směru dovolání ani žádné námitky neobsahuje).

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2017, č. j. 15 C 134/2015-182, není rozhodnutím odvolacího soudu. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 10a o. s. ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud ČR proto řízení o dovolání žalované, podaném proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2017, č. j. 15 C 134/2015-182, zastavil (§ 104 odst. 1 věta první, § 243b o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2019

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu