Rozhodnutí NS

22 Cdo 1224/2003

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Restituce. Privatizace majetku. Vydání věci. Zákaz převodu majetku.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/15/2004
Spisová značka:22 Cdo 1224/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1224.2003.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§ 3 odst. 2 předpisu č. 92/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 186/04
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

22 Cdo 1224/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) Č. C., B) Ing. Arch. S. S., C) Ing. P. C., D) L. D., zastoupené žalobcem B), a E) B. R., žalobců A), B), C) a E) zastoupených advokátkou, proti žalované H., k., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. Zn. 9 C 64/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2002, č. j. 15 Co 548/2002-67, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 5.075,- Kč k rukám JUDr. P. V.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku č. parc. 1203 o výměře 8358 m2 v katastrálním území Z. Uvedli, že v katastru nemovitostí je duplicitní zápis vlastnictví k tomuto pozemku, a jako vlastníci jsou vedeny obě strany sporu. Tvrdili, že vlastnické právo nabyli děděním. Původním vlastníkem pozemku byl V. C., který zemřel v roce 1926. Po jeho smrti však nebyl sporný pozemek zahrnut do pozůstalosti; až na základě odevzdací listiny Okresního soudu Plzeň – město ze dne 7. 1. 2000, sp. zn. D 619/96 (pozůstalost bylo třeba projednat podle práva platného ke dni smrti zůstavitele, tedy podle obecného občanského zákoníku z roku 1811, dále jen „OZO“) byla tato nemovitost odevzdána univerzální dědičce L. C., zemřelé v roce 1947. Poté byl odevzdací listinou téhož soudu ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 29 D 339/2000, pozemek odevzdán dědicům po L. C. a následně bylo v rámci dodatečného projednání dědictví potvrzeno nabytí spoluvlastnických podílů žalobcům. Protože v době platnosti OZO neplatila zásada, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, nemohlo na právní nástupce V. C., zemř. v roce 1926, přejít vlastnické právo k předmětnému pozemku před vydáním odevzdací listiny, tedy před rokem 2000. Nicméně po smrti V. C. jeho právní nástupci tento pozemek užívali a 9. 6. 1969 jej Č. C. a jeho matka A. C. prodali Melioračnímu družstvu O. To jej pak 14. 10. 1985 převedlo na Družstvo cementářů a kameníků H., které jej 17. 10. 1990 převedlo na Č. – U. d., z. Č. a posléze jej 1. 6. 1998 F. n. m. v rámci privatizace prodal žalovanému. Vzhledem k tomu, že již kupní smlouva z roku 1969 byla neplatná, neboť ji na straně prodávající uzavřeli nevlastníci, jsou neplatné i následující smlouvy a spoluvlastníky pozemku jsou žalobci.

Žalovaná společnost navrhovala zamítnutí žaloby a domáhala se, aby bylo určeno, že vlastnicí sporného pozemku je ona. Mimo jiné též uváděla, že kupní smlouva z roku 1969 je platná, neboť pokud se prodávající nestali vlastníky nemovitosti již v důsledku dědění, pak ji získali vydržením. Č. C., zemřelý v roce 1958, měl totiž pozemek v oprávněné držbě od 21. 6. 1947 až do smrti v roce 1958, a po něm se oprávněné držby chopili jeho dědicové A. a Č. C., kteří nabyli vlastnické právo vydržením nejpozději k 1. 1. 1961. Proto byli oprávněni pozemek v roce 1969 prodat a jeho vlastníkem je tak nyní žalovaná.

Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2002, č. j. 9 C 64/2002-43, určil, že žalobci jsou spoluvlastníky sporného pozemku, a zamítl návrh na určení, že vlastníkem tohoto pozemku je žalovaná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní nástupci původního vlastníka Č. C., zemřelého v roce 1926, se nemohli stát spoluvlastníky zmíněné nemovitosti dříve než v roce 2000, kdy jim byla tato nemovitost odevzdána. Proto byla kupní smlouva z roku 1969, od které se odvíjí tvrzené vlastnictví žalované, absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „ObčZ“), neboť prodávající převáděli věc, jejímiž vlastníky nebyli. Prodej nemovitosti v rámci privatizace byl neplatný též pro rozpor s blokačním ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Soud prvního stupně též neshledal důvodnou námitku, že sporný pozemek vydrželi již právní předchůdci osob prodávajících v roce 1969, příp. že jej vydržely tyto osoby samy. Č. C., který držel pozemek mezi roky 1947 –1958 nebyl jeho oprávněným držitelem, neboť neměl způsobilý právní titul k oprávněné držbě; ostatně žalovaná ani netvrdila skutečnost, o kterou by se měla jeho oprávněná držba opírat. Prodávající, kteří se držby chopili až v roce 1958, pozemek vydržet nemohli, neboť vydržecí doba by uplynula až v roce 1968, kdy ObčZ v tehdy platném znění nabytí vlastnického práva vydržením neupravoval. Je skutečností, že držby se v roce 1969 ujalo kupující družstvo a po něm další organizace, přičemž k 1. 1. 1992 se tyto subjekty staly na základě novely ObčZ, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilými subjekty vydržení a do vydržecí doby bylo možno započíst i dobu oprávněné držby před 1. 1. 1999; pokud by tedy právnická osoba která věc držela k 1. 1. 1992 splnila podmínky vydržení, nabyla by tímto dnem vlastnické právo. Dobrou víru držitele však vylučovala žádost o vydání pozemku v restituci, kterou obdrželo Družstvo cementářů a kameníků H. doporučeným dopisem z 13. 3. 1991 a „žalovaný tak ke dni 1. 1. 1992 nemohl splnit podmínku dobré víry ...“. Soud prvního stupně též konstatoval, že pod sp. zn. 5 C 152/92 byl u Okresního soudu v Tachově veden spor o povinnost uzavřít dohodu o vydání sporného pozemku, který byl ukončen v roce 2001 zpětvzetím žaloby, přičemž „účastníci řízení u Okresního soudu v Tachově i v tomto řízení byli téměř shodní“. Návrh na určení vlastnického práva žalované soud prvního stupně zamítl.

Na základě odvolání žalované společnosti rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“), který rozsudkem ze dne 2. 12. 2002, č. j. 15 Co 548/2002-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem sporné nemovitosti je žalovaná společnost a návrh na určení, že nemovitost je ve spoluvlastnictví žalobců, zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v zásadě i z jeho právního posouzení věci, neztotožnil se však s jeho závěry, pokud jde o dobrou víru držitelů pozemku a jeho vydržení. Konstatoval, že V. C., zemřelý dne 20. 3. 1926, odkázal veškerý majetek pozůstalé manželce L. C., a jen v důsledku formálního nedopatření nebyl sporný pozemek výslovně uveden v odevzdací listině. Právním důvodem uchopení se držby byla skutečnost, že jmenovaná byla univerzální dědičkou, a pozůstalost jí byla odevzdána; užívala tedy předmětný pozemek v dobré víře, že je jeho vlastnicí. To platí i pro jejího dědice Č. C., který se v roce 1947, kdy zemřela, stal jejím univerzálním nástupcem. Č. C. byl oprávněn započíst si dobu držby zůstavitelky, trvající od roku 1926, a stal se tak vlastníkem pozemku na základě vydržení. Jeho nástupci, pozůstalá manželka A. a pozůstalý syn Č. tedy k pozemku nabyli vlastnictví vydržením a jako vlastníci se také k němu chovali. Proto jej platně v roce 1969 prodali shora uvedenému družstvu.

I kdyby ovšem kupní smlouva uzavřená v roce 1969 ohledně tohoto pozemku byla neplatná, vydržela by vlastnické právo k němu právnická osoba (v dané věci stát), která jej držela k 1. 1. 1992. Meliorační družstvo O. totiž bylo při uzavírání kupní smlouvy dne 9. 6. 1969 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že převodci jsou vlastníky převáděného pozemku a v této dobré víře byli i jeho právní nástupci. Pokud byl 13. 3. 1991 Družstvu cementářů a kameníků H. doručen dopis požadující vydání tohoto pozemku v restituci, nemohlo to mít na dobrou víru držitele vliv. Toto družstvo totiž již nebylo držitelem pozemku (tím byl Č. U. d. z. Č.). Pokud žalobci žádalo o vydání pozemku v restituci, pak netvrdili, že jsou vlastníky pozemku, ale žádali jeho vydání od stávajícího vlastníka. Vzhledem na úpravu vydržení v ObčZ po novele č. 509/1991 Sb., tedy došlo v důsledku oprávněné držby trvající od roku 1969 k vydržení pozemku státem. Ze všech těchto důvodů změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jak uvedeno shora.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, ve kterém uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (OSŘ). V dovolání uvádějí, že vzhledem k tomu, že předmětný pozemek byl dědicům V. C. odevzdán až v roce 2000, nemohli v roce 1969 disponovat vlastnickým právem a pozemek prodat. Navíc ještě uvádějí, že kupní smlouva z roku 1969 je neplatná i proto, že ji za kupující družstvo podepsal pouze jeho předseda, když podle stanov družstva ji měli podepsat dva členové představenstva.

Dovolatelé dále uvádějí, že první žalobce „s ohledem na neznalost věci“ uplatnil restituční nárok u Okresního soudu v Tachově, a proto převodu nemovitosti na žalovanou organizaci bránilo blokační ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. Dokládají, že ještě v roce 1991 byl k vydání věci vyzván i tehdejší držitel, Č. U. d. z. Č. a tak byla narušena jeho dobrá víra, že je vlastníkem pozemku. Navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání podala žalovaná společnost vyjádření, ve kterém po podrobné argumentaci k jednotlivým námitkám dovolatelů navrhuje, aby dovolání bylo jako zjevně nedůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Ve sporu šlo o posouzení, zda vlastnické právo k předmětnému pozemku přešlo buď do roku 1969 v důsledku vydržení na právní nástupce původního vlastníka V. C., anebo zda k 1. 1. 1992 přešlo na právnickou osobu, která jej k tomuto dni držela, anebo zda vlastnické právo nabyli v roce 2000 žalobci děděním. Pokud by bylo zjištěno, že jak Meliorační družstvo O., tak i jeho právní nástupci až do 1. 1. 1992 byli oprávněnými držiteli sporného pozemku, nabyla by k 1. 1. 1992 vlastnické právo k tomuto pozemku vydržením právnická osoba (příp. stát), která jej držela k tomuto dni.

Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ).

Obdobnou problematikou důsledků držby právnické osoby, realizované před 1. 1. 1992, se Nejvyšší soud již vícekrát zabýval (např. rozsudek ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001, publikovaný pod č. C 1475 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 21). Vlastnické právo k nemovitosti nabude vydržením i právnická osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky, stanovené v § 134 ObčZ; ze zákona nelze dovodit, že by nebylo možno takto přihlížet k době, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v držbě před 1. 1. 1992.

Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že i v případě, že by kupní smlouva z roku 1969 byla neplatná, nabyla by vlastnické právo právnická osoba, která pozemek držela k 1. 1. 1992. V dané věci nebyly zjištěny skutečnosti, které by vyvracely dobrou víru Melioračního družstva O., že v roce 1969 koupilo pozemek od jeho vlastníků. Prodávající opírali své vlastnictví o to, že pozemek zdědili, v kupní smlouvě uvedli i konkrétní rozhodnutí o vypořádání dědictví a z toho vycházelo i kupující družstvo (to, že pozemek zdědili, ostatně uváděli ještě v žalobě podané Okresnímu soudu v Klatovech dne 19. 3. 1992, ve které odkazovali na dědické řízení vedené pod sp. zn. D 639/58 Státního notářství v Plzni) a ani v dovolání neuvádějí nic, co by mělo dobrou víru kupujícího ohledně vlastnictví prodávajících zpochybnit. Namítají však, že kupní smlouva uzavřená v roce 1969 byla neplatná, neboť ji podepsal jen předseda družstva, ačkoliv podle stanov kupujícího ji měli podepsat dva členové představenstva. K tomu je třeba uvést, že stanovy družstva nejsou obecně závazným právním předpisem a zjišťování jejich obsahu je otázkou skutkovou. V občanském soudním řízení se po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. uplatňuje pravidlo, podle kterého v odvolacím řízení není zásadně možné uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy ani v odvolacím řízení (§ 119a OSŘ). To platí tím spíše pro dovolací řízení, které je řízením přezkumným a ve kterém nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 OSŘ). Tuto skutečnost tedy měli dovolatelé uplatnit v řízení před soudem prvního stupně, v dovolacím řízení k ní nelze přihlížet. Jen na okraj se uvádí, že samotná skutečnost, že smlouvu podepsal jen předseda družstva, ji nečiní neplatnou (viz § 20 odst. 2 ObčZ ve znění platném v době uzavření předmětné kupní smlouvy).

Nelze přisvědčit ani názoru, že uplatnění restitučního nároku v roce 1991 mělo za následek ztrátu dobré víry držitele, že je vlastníkem pozemku. Restituční nárok byl uplatněn s tvrzením, že prodávající uzavřeli smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Od takto uzavřené smlouvy bylo možno odstoupit (§ 49 odst. 3 ObčZ v tehdy platném znění), nebyla však neplatná. Proto uplatnění tohoto restitučního důvodu nemohlo vyvrátit přesvědčení držitele o tom, že je vlastníkem věci.

Konečně je tu námitka dovolatelů, že převod nemovitosti na žalovanou v privatizaci byl v rozporu s § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., podle kterého majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty, a je tedy neplatný (§ 39 ObčZ). V první řadě je třeba uvést, že ani pokud by tato námitka byla důvodná, neměnilo by to nic na právním postavení žalobců, neboť vlastníkem sporného pozemku by byl nadále stát. Tato námitka však důvodná není. Zmíněné ustanovení totiž nelze vykládat tak, že zakazuje převod jakéhokoliv majetku, na jehož vydání může být uplatněn nárok, neboť tento nárok mohl být uplatněn na jakýkoliv majetek ve státním vlastnictví; proto při doslovném výkladu tohoto ustanovení by privatizace vůbec nemohla proběhnout. Neplatnou je proto jen smlouva ohledně převodu toho majetku, ke kterému byl restituční nárok oprávněně uplatněn a později i uspokojen. O takový případ však nešlo, neboť řízení o uplatněném restitučním nároku bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Smlouvu o prodeji sporného pozemku v rámci privatizace nelze tedy považovat za neplatné.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšní žalobci nemají právo na jejich náhradu a jsou je povinni uhradit žalované. Představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5.000,- Kč, a dále 75,- Kč jako paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, to je celkem 5.075,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 15. ledna 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu