Rozhodnutí NS

28 Cdo 5389/2014

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/17/2015
Spisová značka:28 Cdo 5389/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5389.2014.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhradní pozemek
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

28 Cdo 5389/2014


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně E. Z., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 18/25, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024a/11, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 32/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, ze dne 17. října 2014, č. j. 15 Co 388/2014-452, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 17. října 2014, č. j. 15 Co 388/2014-452, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 2014, č. j. 7 C 32/2012-396, uložil žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 573/47, 573/48, 573/50, 573/52 a 575/262 v kat. území K., dále pozemků parc. č. 580/2 v kat. území Č., parc. č. 676/2, 677/2 a 1403 v kat. území M. u T. a pozemku parc. č. 1695 v kat. území P. n L., k uspokojení nároku žalobykně na bezúplatný převod náhradních pozemků (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen zákon o půdě), jež dosahuje částky 360.578,- Kč (výrok I). V části, ve které se žalobkyně domáhala uzavření smlouvy o bezúplatném převodu dalších označených pozemků, soud prvního stupně pro částečné zpětvzetí žaloby řízení zastavil (výrok II) a přitom rozhodl i o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou, jež v roce 1992 uplatnila nárok na vydání pozemků; o jejím návrhu bylo rozhodnuto dne 15. 10. 2004, rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Táboře č. j. PÚ/1997/0/04-Ma, se závěrem, že původně vlastněné pozemky, jež přešly na stát v roce 1978, nelze vydat a že za ně žalobkyni přísluší náhrada. O poskytnutí náhradních pozemků žalobkyně usiluje od r. 2005 (kdy jedinkrát projevila zájem o převod pozemků z veřejné nabídky Pozemkového fondu ČR). Okolnost, že o převod jiných pozemků z veřejné nabídky se žalobkyně již později neucházela, přičítal soud prvního stupně i přístupu Pozemkového fondu ČR, jenž vycházel z nesprávného ocenění restitučního nároku žalobkyně, která v souladu s jejich určením oceňovala jako pozemky stavební, zatímco Pozemkový fond setrval na ocenění pozemků jako zemědělských (částkou 48.209,- Kč). Že šlo o ocenění nesprávné, vzal soud za prokázané i z důkazů opatřených v tomto řízení, včetně znaleckého posudku, jímž byly pozemky oceněny částkou 360.504,- Kč. Za tohoto stavu soud prvního stupně hodnotil postup Pozemkového fondu ČR při uspokojování nároku žalobkyně jako liknavý, kdy je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení nároku i převodem vhodných pozemků z vlastnictví státu nezahrnutých do veřejných nabídek Pozemkového fondu (§ 11a zákona o půdě).

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. října 2014, č. j. 15 Co 388/2014-452, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že se žaloba o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření dohody o bezúplatném převodu označených pozemků zamítá (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů, včetně nákladů řízení vzniklých státu (výroky II a III).

Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – neshledal v postupu žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) prvky liknavosti, libovůle či diskriminace, uzavíraje, že toliko odlišný názor žalované na výši nároku projevem liknavosti není, v situaci, kdy cena pozemků patřila ke skutečnostem mezi stranami sporným a kdy žalobkyně všechny relevantní okolnosti o charakteru pozemků dříve nedoložila. Připomněl, že žalovaná (Pozemkový fond ČR) při uspokojení nároků musí respektovat právní předpisy upravující hospodaření s majetkem státu. Dodal, že k odstranění nejistoty ohledně výše nároku mohla žalobkyni posloužit i žaloba o určení práva, a za relevantní okolnost nepokládal ani přetrvávající negativní postoj žalované k ocenění pozemků jako stavebních. Proto uzavřel, že v daném případě nejsou naplněny podmínky pro výjimečné uspokojení nároku oprávněné osoby převodem pozemků nezahrnutých do veřejných nabídek pozemkového úřadu (§ 11a zákona o půdě).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), tvrdíc, že se odvolací soud při posouzení relevantní hmotněprávní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ohlašujíc jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V dovolání žalobkyně zpochybňovala posouzení, že postup žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) nelze kvalifikovat jako liknavý či prostý jakékoliv libovůle. Přitom poukázala na rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejm. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, podle jehož závěrů nesmí státní orgán nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních předpisů přesouvat na jiné osoby. Kritizovala závěr, že bylo toliko na ní coby oprávněné osobě, aby dokládala stavební určení odňatých pozemků, že žalovaná (její předchůdce) mohla zůstat nečinná a že její liknavost v tomto směru lze omlouvat jejím „odlišným názorem“. Ten pokládá žalobkyně současně za nepodložený, jelikož okolnost o charakteru pozemků (určující jejich cenu) byla zřejmá i z rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu ze dne 15. 10. 2004. Současně odvolacímu soudu vytkla, že přehodnotil skutkové závěry soudu prvního stupně bez zopakování dokazování a že mezi jeho skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je „extrémní rozpor“, zakládající porušení práva na spravedlivý proces; v tomto směru kritizovala zejména závěr, že restituční nárok byl oceněn již v roce 2004 a že do roku 2009 žalobkyně žádné kroky k uspokojení nároku nečinila. Rovněž namítala, že odvolací soud správně neaplikoval ony judikaturní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle nichž je prostředkem proti libovůli ze strany Pozemkového fondu ČR právě žaloba na převod konkrétního pozemku, a že se nezabýval ani tím, zda veřejná nabídka pozemků měla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry k uspokojení nároku.

Žalobkyně proto navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně (jímž bylo žalobě na převod konkrétních pozemků vyhověno).

Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.; článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelkou označenou právní otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že „nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.“ K uvedené problematice se pak vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněném též pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uzavíraje v něm, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém postupu fondu vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V posléze citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval též na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, k níž došlo z účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradích pozemků. Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), ve zmíněném rozhodnutí znovu připomněl, že poskytování náhradích pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné.

Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je ovšem třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.

Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je zejména otázkou skutkových zjištění. Při přezkumu právního posouzení věci je ovšem třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole nejsou zjevně nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantních hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou.

Z prokázaných skutkových okolností (jejichž přezkum jde ovšem mimo rámec dovolacího přezkumu a potud není argumentace žalobkyně relevantní) není nevýznamné, že svých práv podle restitučních předpisů se žalobkyně domáhá již od roku 1992. Okolnost, že o uplatněném nároku pozemkový úřad rozhodl až v roce 2004 (uzavíraje, že žalobkyně má právo na poskytnutí náhradních pozemků) naléhavost uspokojení jejího nároku nesnižuje. O převod pozemku z veřejné nabídky Pozemkového fondu – dle zjištění odvolacího soudu – žalobkyně projevila zájem již v roce 2005. Důvody, pro které neuspěla (ani co do jí tehdy vyčísleného nároku), odvolací soud nezjišťoval, stejně tak jako okolnosti, pro které se žalobkyně o převod pozemků z veřejné nabídky Pozemkového fondu již poté neucházela, a neprověřil ani tvrzení žalobkyně o tom, že veřejná nabídka pozemků byla omezená a že v dané době Pozemkový úřad ČR upřednostňoval při převodech pozemků jiné osoby. Později vzniklý spor účastníků o výši nároku – jak odvolací soud uvádí – byl jistě řešitelný i jinými právními prostředky (žalobou o určení práva), ani to ovšem bez dalšího nevylučuje liknavost či svévoli na straně Pozemkového fondu ČR, v situaci, kdy ani Pozemkový fond ČR nečinil žádné kroky k odstranění této spornosti a kdy se jeho „odlišný názor na výši nároku“ ukázal později jako evidentně nesprávný. (Na něm přitom žalovaná setrvává nadále, navzdory výsledkům tohoto řízení, v němž žalobkyně současně dokládá, že stavební určení pozemků mohl Pozemkový fond seznat již z rozhodnutí pozemkového úřadu ve věci určení vlastnictví k žalobkyní původně vlastněným pozemkům).

Z uvedeného vyplývá, že okolnosti daného případu nejsou zcela typické a mohou naplňovat ony předpoklady, za nichž lze nárok oprávněné osoby uspokojit i převodem pozemku mimo veřejnou nabídku podle § 11a zákona o půdě. Nelze přitom ztratit ze zřetele ani okolnost, že žalobkyně sama již vynaložila značné úsilí k uspokojení nároku, zejména pak s vyhledáním náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku (které ji v tomto řízení následně přiřkl soud prvního stupně, pokládaje – na rozdíl od soudu odvolacího soudu – postup Pozemkového fondu ČR za liknavý). Současně lze vzít do úvahy i důsledky případného negativního rozhodnutí o takto podané žalobě. Jestliže žalovaná setrvale zpochybňuje výši nároku žalobkyně, pak by žalobkyně nejspíše ani v budoucnu nemohla svůj nárok uplatnit regulérním způsobem podle § 11a zákona o půdě, načež by ji nezbylo, než se znovu obrátit na soud, tentokráte s žalobou o určení práva (ačkoliv výše jejího nároku – jako otázka předběžná – byla řešena již v tomto řízení). S opětovným připomenutím, že žalobkyně (ročník narození 1932) se svých práv podle restitučních předpisů marně domáhá již od roku 1992, pokládá dovolací soud takový důsledek za obtížně akceptovatelný a neslučitelný s principy právního státu, jenž musí dbát nejen na dodržování právně formálních postupů, ale i principu spravedlnosti v chování a jednání státu (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009).

Jelikož odvolací soud – bez přihlédnutí ke všem relevantním kritériím (dříve formulovaných i judikaturou) – vyloučil, že by postup žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku žalobkyně bylo lze kvalifikovat jako liknavý, diskriminační či svévolný, je jeho právní posouzení věci neúplné a tím i nesprávné.

V důsledku přijatých závěrů se pak odvolací soud již nezabýval ani tím, koresponduje-li hodnota žalobkyní požadovaných pozemků hodnotě restitučního nároku, a zda jde o pozemky, jejichž převodu k uspokojení nároku oprávněné osoby nebrání žádná překážka (zda jde i z tohoto pohledu o pozemky vhodné k převodu) a v tomto směru neprověřil závěry soudu prvního stupně, jenž žalobkyni pozemky přiřkl. V dané souvislosti sluší se připomenout, že řízení o převod náhradního pozemku podle zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008).

Nejvyšší soud proto – neshledávaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu – rozsudek odvolacího zrušil (§ 243e odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. června 2015


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu