Rozhodnutí NS

32 Cdo 480/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/19/2019
Spisová značka:32 Cdo 480/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.480.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/20/2019
I.ÚS 1654/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
06/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 480/2019-172


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce L. H., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph. D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78, proti žalovanému M. Z., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 35/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. 4 Cmo 37/2018-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 58 806 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Marka Plajnera.


Odůvodnění:


Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2017, č. j. 45 Cm 35/2010-120 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Dovolání žalobce, z jehož obsahu se podává, že směřuje toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, trpí vadou, neboť neobsahuje obligatorní náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud předně konstatuje, že nemohl přihlédnout k námitce dovolatele, že odvolací soud měl posoudit smlouvu o investičním vstupu, uzavřenou mezi účastníky dne 8. 2. 2007, jako absolutně neplatnou, neboť dovolatel tuto námitku v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. vznesl poprvé až v dovolacím řízení. Dovolatel navíc k této námitce nepředkládá žádné konkrétní argumenty, z nichž by bylo možno dovodit, v čem spatřuje nesprávnost tohoto závěru odvolacího soudu a proč měla být předmětná smlouva odvolacím soudem posouzena jako absolutně neplatná. Takovým argumentem nemůže být ani jeho tvrzení, že v jiném řízení byla soudem shledána neplatnou „téměř obsahově totožná“ dohoda o společném záměru, uzavřená účastníky dne 8. 2. 2007.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dovolatel nevymezil způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. ani u námitky, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o promlčení práva dovolatele na odstoupení od smlouvy o investičním vstupu, neboť ani u ní (vyjma tvrzení o absolutní neplatnosti této smlouvy, k němuž Nejvyšší soud, jak bylo vysvětleno shora, nemohl přihlížet) žádnou argumentaci neuvedl. Dovolatel tedy požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostál.

Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že v posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, založeno na dvou důvodech, a sice na neplatnosti odstoupení od smlouvy o investičním vstupu a na promlčení práva dovolatele na odstoupení od této smlouvy. Přestože každý z obou uvedených důvodů by samostatně obstál jako důvod pro zamítnutí žaloby, dovolatel první z popsaných důvodů nenapadá. Za této situace by pak dovolání, kdyby nebylo vadné, nebylo přípustné ani k přezkoumání otázky vztahující se k druhému důvodu odvolacího soudu pro zamítnutí žaloby, založenému na závěru o promlčení práva na odstoupení, neboť jeho věcný přezkum výsledek sporu ovlivnit nemůže, je-li tu ještě jiný samostatný důvod pro vydání napadeného rozhodnutí (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).

Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. 3. 2019


JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu