Rozhodnutí NS

23 Cdo 1466/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:23 Cdo 1466/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1466.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Příslušnost soudu funkční
Podmínky řízení
Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1466/2019-151


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně OldCo, s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Klimentská 46, PSČ 110 02, IČO 17047595, vymazané z obchodního rejstříku ke dni 2. 2. 2009, proti žalovanému P. Ch., se sídlem XY, IČO XY, o zaplacení částky 85 156 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 242/2000, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2006, č. j. 3 Cmo 458/2006-108, t a k t o :

Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje.
      O d ů v o d n ě n í :
    Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2006, č. j. 33 Cm 242/2000-72, zamítl žádost žalovaného o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, č. j. Nco 16/2004-40 (výrok pod bodem I), a uložil žalovanému odstranit nedostatek povinného zastoupení advokátem nebo notářem v dovolacím řízení proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, č. j. Nco 16/2004-40, a v dovolacím řízení proti rozhodnutí proti Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005, č. j. 3 Cmo 266/2004-54, předložením originálů nebo úředně ověřených kopií plných mocí k zastupování žalovaného v těchto řízeních zahrnujících datum dovolání ze dne 6. 6. 2004 a dovolání ze dne 30. 12. 2005 (výrok pod bodem II).

    Po podání odvolání žalovaného proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2006, č. j. 3 Cmo 458/2006-108, zastavil řízení o námitce podjatosti JUDr. Ireny Štefkové, vznesení podáním žalovaného ze dne 29. 8. 2006 (výrok pod bodem I), a usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil, odvolání proti výroku pod bodem II usnesení odmítl (výrok pod bodem II).

    Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil především tím, že mu soudy obou stupňů upřely právo domáhat se jeho práva u soudu. Odvolacímu soudu vytkl, že neposuzoval rozhodné skutečnosti a neprovedl navrhované důkazy, nezabýval se odvolacími důvody a ignoroval fakt, že rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahovalo náležité zdůvodnění. Žalovaný navrhl zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném k datu zahájení dovolacího řízení, tj. k datu 23. 7. 2007.

    V části dovolání, kterým žalovaný napadá výrok rozhodnutí odvolacího soudu o námitce podjatosti soudkyně JUDr. Ireny Štefkové, není dána funkční příslušnost Nejvyššího soudu.

    Nejvyšší soud rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 10a, § 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 16 odst. 1 věta první o. s. ř. o tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě.

    Pojem „nadřízený soud“ („nejblíže společně nadřízený soud“), je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a s pojmem „odvolací soud“ jej tudíž zaměňovat nelze (srov. např. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. Plsn 1/96, uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhoduje-li tedy krajský soud o vyloučení soudců okresního soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu; vydání takového rozhodnutí ostatně žádné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo možno napadnout odvoláním, nepředchází.

    Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o namítané podjatosti soudce občanský soudní řád neupravuje; nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 85, ročník 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 139, ročník 2002).

    Protože zde není - jak výše uvedeno - soudu, který by byl funkčně příslušný k rozhodnutí o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, č. j. Nco 16/2004-40, v jeho části pod bodem I, Nejvyšší soud řízení o tomto podání žalovaného zastavil (§ 243c odst. 1, § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.).

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dále zkoumal podmínky řízení (§ 103 a § 107 o. s. ř.) a zjistil z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 2250, že po ukončení likvidace byla společnost OldCo, s.r.o. v likvidaci, IČO 17047595, tj. žalobkyně, vymazána ke dni 2. 2. 2009 z obchodního rejstříku. Výmazem z obchodního rejstříku tak žalobkyně podle ustanovení § 68 odst. 1 obchodního zákoníku zanikla.

    Podle ustanovení § 19 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

    Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat (§ 107 odst. 1 o. s. ř.).

    Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 3 o. s. ř.).

    Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§ 107 odst. 5, prvá věta o. s. ř.). Povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného.

    Podle ustanovení § 68 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) obchodní společnost zaniká ke dni výmazu z obchodního rejstříku. Zániku společnosti předchází její zrušení s likvidací nebo bez likvidace, přechází-li její jmění na právního nástupce (§ 68 odst. 2 věta prvá obch. zák.).

    V posuzovaném případě je zřejmé, že žalobkyně zanikla v průběhu dovolacího řízení bez právního nástupce a povaha věci tedy neumožňuje pokračovat v dovolacím řízení.

    Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 a § 107 odst. 5 prvé věty o. s. ř. dovolací řízení i ve zbývající části zastavil.

    O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 30. 4. 2019


    JUDr. Zdeněk Des
    předseda senátu