Rozhodnutí NS

25 Cdo 2552/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2018
Spisová značka:25 Cdo 2552/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2552.2018.3
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Advokacie
Promlčení
Dotčené předpisy:§ 106 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 2552/2018-188


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: B. P., zastoupený Jiřím Jandou, advokátem se sídlem Kamenice 155, Náchod, proti žalovanému: M. H., zastoupený JUDr. Klárou Kořínkovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, o 7.630.807,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 89/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 72 Co 287/2017-140, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 72 Co 287/2017-140, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 3. 2017, č. j. 31 C 89/2015-111, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

1. Žalobce uplatnil vůči žalovanému nárok na náhradu škody ve výši 7.630.807,77 Kč s příslušenstvím, jíž mu žalovaný způsobil jako advokát při poskytování právní pomoci. Žalobce vystupoval ve sporu vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 24/2008 společně s dalšími účastníky jako žalovaný ve sporu o zaplacení směnečné pohledávky. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2009, č. j. 39 Cm 24/2008-184, jenž byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 9 Cmo 190/2009-333, byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz krajského soudu ze dne 22. 2. 2008, č. j. 39 Sm 46/2008-11, na jehož základě žalobce v postavení žalovaného uhradil směnečný peníz ve výši 6.902.171,58 s příslušenstvím a náklady řízení v celkové výši 7.630.807,77 Kč. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dne 10. 2. 2010 žalovaný jménem žalobce dovolání, jehož předmětem byla pouze námitka neexistence právní subjektivity původního žalobce, proto bylo dovolání odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 799/2011, jako nepřípustné, neboť uplatněná námitka není dovolacím důvodem, nýbrž může být důvodem podání žaloby pro zmatečnost. Zároveň k dovolání dalších účastníků Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve vztahu k ostatním v té věci žalovaným, neboť soudy pochybily, pokud se nezabývaly kauzálními námitkami označených dovolatelů. Následně byl směnečný platební rozkaz vůči nim zrušen a řízení zastaveno (a to právě v důsledku plnění poskytnutého nynějším žalobcem).

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 3. 2017, č. j. 31 C 89/2015-111, byla žaloba proti žalovanému zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud považoval za nesporné, že žalovaný pochybil při poskytování právní pomoci, když vznesl pouze zmatečnostní námitku, jež není dovolacím důvodem, a neuplatnil včas námitku přípustnosti kauzální námitky, jež by způsobila zrušení napadených rozsudků i vůči žalobci a tím by zanikla jeho povinnost platit směnečnou sumu s příslušenstvím. Žalovaný však vznesl námitku promlčení a podle obvodního soudu je počátek běhu objektivní promlčecí doby spojen s vyplacením žalovaných částek dne 23. 2. 2010, nárok žalobce je proto promlčen dle § 106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť žaloba byla podána dne 14. 4. 2015, tedy po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby. Dle obvodního soudu bylo bez významu, že se žalobce o pochybení žalovaného dozvěděl až z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 72 Co 287/2017-140, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že počátek běhu objektivní promlčecí doby je spojen již s okamžikem vyplacení peněz, neboť žalobce uhradil svůj závazek na základě vykonatelného soudního rozhodnutí. Za počátek běhu objektivní promlčecí doby proto označil následující den po uplynutí lhůty k podání dovolání, tj. 22. 3. 2010, kdy žalobce mohl s ohledem na uplatněné dovolací námitky seznat, že jeho dovolání nemůže být úspěšné. I v tomto případě je tedy nárok žalobce promlčen dle § 106 odst. 2 obč. zák., jelikož došlo k marnému uplynutí tříleté promlčecí doby. Ve vztahu k nároku na náhradu nákladů řízení odvolací soud uzavřel, že vznik sporu zavinil svým pochybením žalovaný, proto jsou dány pro nepřiznání náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně plně úspěšnému účastníku dle § 150 o. s. ř., pro odvolací řízení však již uvedené důvody neshledal.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výroku ve věci samé a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, podal žalobce dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby při vadném poskytnutí právních služeb advokátem. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemůže začít plynout promlčecí doba před vznikem škody samotné. Dovolatel před rozhodnutím o dovolání nemohl požadovat zpět vyplacené plnění a až po obdržení rozhodnutí o jeho dovolání mohl učinit závěr, že žalovaný porušil svou právní povinnost a neposkytl mu řádné právní služby, když nevymezil řádný dovolací důvod. Po klientovi advokáta nelze požadovat, aby odborně hodnotil advokátem zpracované podání ještě před skončením právního zastoupení a bez znalosti výsledku soudního řízení. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že se vůbec nevypořádal s jeho odvolací námitkou týkající se rozporu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, čímž zatížil řízení vadou a porušil jeho právo na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť se žalobce pochybením žalovaného stal na prahu důchodového věku zcela nemajetným a zaplacením náhrady nákladů odvolacího řízení by mu mohla vzniknout závažná újma.

5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že souhlasí s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jejž pokládá za souladný s judikaturou dovolacího soudu. Objektivní promlčecí doba dle jeho názoru počala běžet již splněním povinností uložených směnečným platebním rozkazem dne 23. 2. 2010, nárok žalobce tedy byl promlčen. Další námitky se již týkají původního řízení o vydání směnečného platebního rozkazu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

6. K návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného výroku II rozsudku odvolacího soudu rozhodl dovolací soud usnesením ze dne 26. 7. 2018, č. j. 25 Cdo 2552/2018-183, tak, že odložil vykonatelnost napadeného rozsudku ve výroku II do právní moci rozhodnutí o dovolání, neboť by neprodleným výkonem rozhodnutí (exekucí) napadeného rozsudku v části výroku II, jímž bylo dovolateli uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 94.767,20 Kč, hrozila dovolateli závažná újma.

7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. a z čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
    8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné pro vyřešení otázky stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v tomto směru je dovolání důvodné.

    9. Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2014).

    10. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

    11. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je počátek běhu objektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 2 obč. zák.) vázán na událost, z níž škoda vznikla. Tím se míní nejen protiprávní úkon či zákonem zvlášť kvalifikovaná událost, které vedly ke vzniku škody, nýbrž i vznik škody samotné. Objektivní promlčecí doba nemůže totiž začít běžet dříve, než ke škodě vůbec došlo (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2232/2004, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3737).

    12. V rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, konstatoval dovolací soud, že jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 obč. zák.).

    13. V projednávané věci dovozoval žalobce vznik škody vůči žalovanému nejen ze skutečnosti, že na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 9 Cmo 190/2009-333, byl nucen zaplatit žalovanou částku, nýbrž zejména ze skutečnosti, že pro vadně poskytnuté právní služby žalovaným nebyl tento rozsudek zrušen k jeho dovolání rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 799/2011, a dovolatel nemohl žádat vrácení vyplacené částky vůči žalobkyni v řízení vedeném pod sp. zn. 39 Cm 24/2008 z titulu bezdůvodného obohacení jako ostatní účastníci, jejichž dovolání vedla ke zrušení rozsudku ve vztahu k nim. Tím se projednávaná věc liší od věci řešené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněným pod číslem 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jímž argumentoval soud prvního stupně.

    14. Z uvedeného vyplývá, že dovolateli nemohla v důsledku pochybení žalovaného vzniknout škoda již v průběhu řízení o dovolání, neboť na jeho postavení se tehdy nic nezměnilo a zaplacení žalované částky bylo splněním povinnosti na základě pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí. Jestliže okamžikem vzniku bezdůvodného obohacení je až den, kdy bylo pravomocně zrušeno rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, a od tohoto okamžiku běží promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, je tento den zároveň okamžikem vzniku škody, jíž žalovaný způsobil vadným poskytnutím právních služeb dovolateli, neboť tímto rozhodnutím bylo postaveno najisto, že pravomocný titul nebude v důsledku pochybení advokáta odstraněn a žalobce nezíská plnění podle něj poskytnuté zpět jako bezdůvodné obohacení.

    15. Názor odvolacího soudu, že za vznik škody lze považovat situaci, kdy bylo možné objektivně a nezvratně dospět k závěru, že plnění poskytnuté dle pravomocného rozhodnutí soudu nebude moci požadovat zpět, je rovněž v rozporu s citovaným rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 2232/2004. V obdobném případě dovolací soud konstatoval, že škoda - majetková újma, spočívající ve ztrátě nároku na náhradu mzdy - mohla žalobci vzniknout až okamžikem, kdy soudem bylo závazně a nezměnitelně rozhodnuto, že v pracovněprávním sporu proti jeho zaměstnavateli o neplatnost rozvázání pracovního poměru není úspěšný z důvodu porušení povinnosti žalované jako advokátky řádně chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy žalobce - jejího klienta (§ 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), tj. tím, že způsobila prekluzi práva žalobce. Pro úplnost je třeba dodat, že v posuzované věci se okamžik vzniku škody neshoduje s okamžikem škodné události, jíž je pochybení žalované, spočívající v nedodržení procesních předpisů při podání žaloby, a toto pochybení vedlo – za uvedeného předpokladu – ke vzniku škody žalobci (ke ztrátě nároku).

    16. Závěr odvolacího soudu o počátku i konci běhu objektivní promlčecí doby není správný, a správné tudíž není ani jeho rozhodnutí, že došlo k promlčení nároku žalobce na náhradu škody způsobené žalovaným při výkonu advokacie. Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení je tak naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Zrušeny byly oba rozsudky včetně závislých výroků o nákladech řízení, proti nimž však v dovolání žádné věcné námitky vzneseny nebyly a ve vztahu k nim nebyl vymezen ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, proto nemohly být podrobeny dovolacímu přezkumu.

    17. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 27. 9. 2018


    JUDr. Robert Waltr
    předseda senátu