Rozhodnutí NS

21 Cdo 3628/2018; 21 Cdo 3430/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:21 Cdo 3628/2018; 21 Cdo 3430/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3628.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Postoupení pohledávky
Pracovněprávní vztahy
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 107a o. s. ř.
§ 346d odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 346e předpisu č. 262/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 3430, 3628/2018-425


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 546/55, proti žalované M.G.P. spol. s r.o., se sídlem ve Zlíně, Kvítková č. 1575, IČO 42340586, zastoupené JUDr. Milenou Rafajovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka č. 588, o 470.571,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 92/2016, o dovoláních žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 5. června 2018 č. j. 60 Co 204/2017-390 a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. března 2018 č. j. 60 Co 204/2017-373, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, ze dne 5. června 2018 č. j. 60 Co 204/2017-390 se odmítá.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, ze dne 6. března 2018 č. j. 60 Co 204/2017-373 se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.926,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mileny Rafajové, advokátky se sídlem ve Zlíně, nám. T.G. Masaryka č. 588.


Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 470.571,20 Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.2010 jako produktový specialista se základní mzdou ve výši 50.000,- Kč. Dohodou účastníků byla mzda s účinností od 1.1.2012 zvýšena na částku 70.000,- Kč, následně však žalovaná základní mzdu žalobci „neodůvodněně“ snížila od 1.10.2012 na částku 60.000,- Kč a od 1.11.2012 až do skončení pracovního poměru ke dni 31.3.2015 na částku 50.000,- Kč. Základní mzda však takto nebyla snížena ostatním zaměstnancům vykonávajícím stejnou práci, přičemž rozsah pracovní činnosti žalobce byl dokonce širší než v případě ostatních zaměstnanců. Rozdíl mezi mzdou vyplácenou žalobci a ostatním zaměstnancům vykonávajícím stejnou práci činil 18.000,- Kč až 35.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že ze strany žalované došlo k porušení zásady rovného zacházení, žalobce požaduje „dorovnání mzdy“ za období od 1.12.2012 do 30.11.2013 ve výši 19.000,- Kč měsíčně, tj. celkem 456.000,- Kč. Kromě toho žalobce požadoval za dobu od 24.3. do 31.3.2015 náhradu mzdy ve výši 14.571,20 Kč z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele.

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 17.3.2017 č.j. 38 C 92/2016-279 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 14.189,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1.5.2015 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 456.382,20 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady řízení ve výši 159.297,- Kč k rukám zástupkyně žalované. Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že v listině označené jako „mzdový výměr“ se účastníci dne 1.4.2010 dohodli, že základní mzda žalobce bude činit 50.000,- Kč, že následně „mezi účastníky nedošlo k žádné dohodě o zvýšení základní mzdy žalobce“, nýbrž že „částka 20.000,- Kč měsíčně, o kterou byla od 1.1.2012 zvýšena mzda žalobce, byla jednostranně zaměstnavatelem přiznanou odměnou či prémií za to, že žalobce bude prodávat kontrastní látky pouze se svou kolegyní D. M., tj. ve dvou“. Za této situace tedy „bylo v moci zaměstnavatele takto podmíněnou odměnu, kdykoliv poté, co přestala být uvedená podmínka splňována, odebrat“. Od září 2012, kdy na prodej kontrastních látek „nastoupila schopná a stále součástí jejich týmu jsoucí J. O.“, tedy bylo právem žalované tuto fakultativní odměnu zcela odebrat, neboť předpoklady, za nichž byla přiznána, odpadly. Protože v řízení bylo prokázáno, že práce vykonávaná žalobcem „nebyla prací shodnou či srovnatelnou s prací vykonávanou D. M. z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 a 5 zák. práce“ (práce vykonávanou M. byla složitější, odpovědnější a namáhavější než práce žalobce), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná neporušila povinnost zaměstnavatele uvedenou v ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce, pokud stanovila M. vyšší mzdu, než jakou pobíral žalobce, a proto také z takového jednání nemohla vzniknout žalobci majetková újma, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhá. Za důvodný shledal toliko požadavek žalobce na náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele za období od 24.3. do 31.3.2015.

Podáním ze dne 2.2.2018 žalobce navrhl, aby na místo něho vstoupila do řízení obchodní společnost Institut na ochranu práv poškozených s.r.o., se sídlem v Praze 1, Rybná č. 716/24, IČO 06499295, jíž žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1.2.2018 postoupil svou pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto soudního řízení, a postupník se tak „stal věřitelem pohledávky za žalovanou v celém rozsahu, včetně příslušenství a všech práv s ní spojených“.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, poté usnesením ze dne 6. 3. 2018 č. j. 60 Co 204/2017-373 návrh žalobce, aby na místo dosavadního žalobce vstoupila do řízení společnost Institut na ochranu práv poškozených s.r.o., se sídlem v Praze 1, Rybná č. 716/24, IČO 06499295, zamítl. Dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 1.2.2018 nemůže být skutečností, s níž právní předpisy spojují převod práva na jiného. Důvodem je povaha žalobou uplatněných nároků, které mají základ v pracovněprávním vztahu účastníků a na které se proto vztahuje ustanovení § 346d odst. 4 zák. práce, které stanoví, že pohledávku ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, není možné postoupit na jiného; pokud tak smluvní strany přesto učiní, pak podle ustanovení § 346e zák. práce se k tomu nepřihlíží. Za tohoto stavu tedy nebyly splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 107a o.s.ř.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 5.6.2018 č.j. 60 Co 204/2017-390 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady odvolacího řízení ve výši 25.264,80 Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalované JUDr. Mileny Rafajové. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že ohledně částky 20.000,- Kč, o niž byla od 1.1.2012 žalobci zvýšena mzda, „bylo učiněno jednostranné rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání této jinak nenárokové složky mzdy (mimořádné odměny)“ a že vyplácení této odměny (jako nenárokové složky mzdy) bylo „podmíněno“ tím, že „žalobce bude kontrastní látky prodávat pouze se svou kolegyní D. M., tj. ve dvou“. Poté, co od září 2012 nastoupila jako další produktový specialista J. O., „předpoklady, za nichž byla od ledna 2012 odměna přiznána, odpadly“, a „od září 2012 tak žalovaná mohla kdykoliv rozhodnout o odnětí této složky mzdy“. Za správný odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně, že jediným zaměstnancem pracujícím na stejné pozici jako žalobce, který pobíral od 1.12.2012 vyšší mzdu než žalobce, byla D. M., a že její práce byla složitější, odpovědnější a namáhavější než práce žalobce (M. pracovala s vyšším pracovním nasazením, byla navíc ustavena do pozice vedoucí produktových specialistů a převzala náročný tzv. pražský region, kterého se žalobce obával, a měla zde lepší výsledky než v regionech, které převzal žalobce). Za tohoto stavu není požadavek žalobce na „dorovnání mzdy“ za období od 1.12.2012 do 30.11.2013 ve výši 19.000,- Kč měsíčně opodstatněný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, ze dne 6.3.2018 č.j. 60 Co 204/2017-373 podal žalobce dovolání.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „zda je nutné naplnění shody ve všech srovnávacích kritériích uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zák. práce“. Podle názoru dovolatele je taková podmínka při takovém počtu zcela rozdílných kritérií „reálně nenaplnitelná“, a nemůže tak v podstatě nikdy dojít k naplnění účelu právní normy, aby zaměstnancům náležela za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty u zaměstnavatele stejná mzda. Dovolatel má za to, že „je namístě jednotlivá kritéria poměřovat a vyvažovat“, neboť kdyby zaměstnanec měl jedno ze srovnávacích kritérií „horší“, avšak zbylá ostatní kritéria by měl „lepší“, a přesto by dosahoval nižší mzdy, tak není spravedlivé, aby mu byl z důvodu, že je v jednom kritériu „horší“, nebyl přiznán nárok na alespoň stejnou mzdu. Tato otázka by měla být posouzena rovněž s ohledem na to, že úmyslem zákonodárce je v rámci pracovního práva posílení postavení zaměstnance. Dále žalobce namítal, že odvolací soud „nevzal za prokázaná shodná tvrzení o navýšení mzdy dle ust. § 120 odst. 3 o.s.ř.“, jestliže „jak dovolatel, tak žalovaný, jehož jménem jednal K. Z., shodně vypověděli, že došlo k navýšení mzdy dovolatele od 1.1.2012 o 20.000,- Kč, tedy na částku 70.000,- Kč“. Odvolací soud měl rozhodnout, že „dovolateli přizná nárok na doplacení mzdy do výše účastníky sjednané mzdy“, neboť „takto navýšenou mzdu nebylo možné dovolateli jednostranně odebrat žalovanou“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a „rovnost zbraní“ účastníků soudního řízení a práva na spravedlivou odměnu za práci. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítal, že v případě postupu podle ustanovení § 107a o.s.ř., pokud existuje právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, tak soud návrhu žalobce vyhoví. Za takovou právní skutečnost přitom soudní praxe „považuje typicky“ postoupení pohledávky. Odvolací soud se tedy neměl v této fázi řízení zabývat otázkou, zda účastník je skutečně nositelem tvrzeného práva či povinnosti, zda je postupovaná pohledávka oprávněná, jaká je její právní kvalifikace (právní titul) a zda je možné ji postoupit, neboť tyto otázky se již týkají věci samé. Dovolatel je též přesvědčen, že odvolací soud měl otázku, zda je možné postoupit pohledávku zaměstnance za zaměstnavatelem, posoudit podle zákoníku práce ve znění účinném od 1.1.2007 do 31.12.2010, tedy ve znění účinném v době uzavření pracovní smlouvy mezi dovolatelem a žalovanou, kterým se řídí pracovněprávní vztah účastníků. Žalobce má za to, že „jeho nárok představuje současně majetkovou hodnotu (vlastnictví dovolatele), se kterým by měl mít možnost disponovat a učinit tuto pohledávku také předmětem postoupení (realizace výkonu vlastnického práva)“. Vzhledem k tomu, že úmyslem zákonodárce je v rámci pracovního práva posílení postavení zaměstnance, „neměl by existovat žádný důvod, proč by zaměstnanec měl být při nakládání se svou pohledávkou za zaměstnavatelem jakkoli omezen“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že napadeným usnesením došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a dále práv zaručených v čl. 11, čl. 26 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k oběma dovoláním žalobce zvlášť vyjádřila. Navrhla, aby obě dovolání byla jako nepřípustná odmítnuta nebo jako nedůvodná zamítnuta, neboť napadená rozhodnutí považuje za správná a žádnou z námitek žalobce nelze podle jejího názoru považovat za opodstatněnou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se nejprve zabýval dovoláním žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 5.6.2018 č.j. 60 Co 204/2017-390. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné při posuzování, zda jde o nerovné zacházení při odměňování zaměstnanců za práci. Touto právní otázkou se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zák. práce; není-li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016). Na uvedeném právním názoru dovolací soud i nyní setrvává a neshledává žádné důvody na něm cokoliv měnit.

Dovodil-li proto odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil), že práce žalobce „nebyla prací shodnou či srovnatelnou s prací vykonávanou D. M. z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 a 5 zák. práce“, neboť „práce vykonávanou M. byla složitější, odpovědnější a namáhavější než práce žalobce“ (zejména proto, že M. - na rozdíl od žalobce - plnila řídící a organizační úkoly spojené s výkonem funkce vedoucí divize kontrastních látek, přičemž její práce vykazovala výrazně vyšší pracovní nasazení než práce žalobce, převzala náročný tzv. pražský region, kterého se žalobce obával, a měla zde lepší výsledky než v regionech, které převzal žalobce), jde o závěr, který je s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu konformní.

V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že „mezi účastníky nedošlo k žádné dohodě o zvýšení základní mzdy žalobce“, nýbrž že „částka 20.000,- Kč měsíčně, o kterou byla od 1.1.2012 zvýšena mzda žalobce, byla jednostranně přiznanou (mimořádnou) odměnou či prémií“, jejíž vyplácení bylo „podmíněno“ tím, že „žalobce bude kontrastní látky prodávat pouze se svou kolegyní D. M., tj. ve dvou“, a že v souvislosti s nástupem nového (dalšího) zaměstnance na prodej kontrastních látek „přestala být tato podmínka od září 2012 splňována“], dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Namítá-li žalobce porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces (včetně práva na ochranu základních práv a svobod prostřednictvím soudní moci, případně práva na spravedlivou odměnu za práci) nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Pokud dovolatel v řízení neunesl své důkazní břemeno ohledně prokázání rozhodných skutkových tvrzení, nemůže nyní shledávat v právním řešení předmětného sporu (provedeném v řádném soudním řízení) porušení svých základních práv.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Nejvyšší soud České republiky se dále zabýval dovoláním žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6.3.2018 č.j. 60 Co 204/2017-373. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (§ 107a odst.1 o.s.ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o.s.ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (§ 107a odst. 2 o.s.ř.).

Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud - jak vyplývá z ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o.s.ř. - ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práv), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod nebo převod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

V projednávané věci žalobce (jako bývalý zaměstnanec žalované) v návrhu, kterým se domáhal, aby na jeho místo vstoupila do řízení obchodní společnost Institut na ochranu práv poškozených s.r.o., se sídlem v Praze 1, Rybná č. 716/24, IČO 06499295, označil za právní skutečnost, v důsledku které přešla (měla přejít) žalovaná pohledávka (nárok) na tuto právnickou osobu, smlouvu o postoupení pohledávky, kterou s ní uzavřel dne 1.2.2018. Otázku, zda tato žalobcem označená právní skutečnost byla vskutku způsobilá mít za následek přechod nebo převod práv, o něž se v tomto řízení jedná, je třeba posoudit podle právní úpravy účinné ke dni, kdy byla smlouva o postoupení pohledávky uzavřena, tedy zejména podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.5.2018 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30.6.2018 (dále jen „o.z.“).

Smlouva o postoupení pohledávky (§ 1879 a násl. o.z.) je dvoustranný právní úkon, který uzavírá původní věřitel (postupitel) s jinou osobou (postupníkem). Předmětem smlouvy je postoupení určité pohledávky (práva na plnění od dlužníka) původního věřitele postupníku, který se stává věřitelem dlužníka na místě původního věřitele (postupitele).

Podle ustanovení § 346d odst. 4 zák. práce pohledávku ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, není možné postoupit na jiného. Odchýlí-li se smluvní strany od úpravy uvedené v § 346b až 346d, nepřihlíží se k tomu (srov. § 346e zák. práce).

Z citovaných ustanovení vyplývá, že změna v osobě věřitele v pracovněprávních vztazích na základě smlouvy o postoupení pohledávky je zakázána. Subsidiární použití ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky zaměstnance vůči zaměstnavateli nebo pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci je tedy vyloučeno. Právní jednání, kterým by mělo dojít k postoupení pohledávky z pracovněprávních vztahů, je jen zdánlivé (nicotné) a nepřihlíží se k němu. Jakékoliv úvahy žalobce o tom, že „jeho nárok představuje současně majetkovou hodnotu (vlastnictví dovolatele), se kterým by měl mít možnost disponovat a učinit tuto pohledávku také předmětem postoupení (realizace výkonu vlastnického práva)“, nemohou derogovat jednoznačná kogentní zákonná ustanovení.

Protože smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je nárok z pracovněprávních vztahů, není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod (převod) práva (nároku z pracovněprávních vztahů) na jiného, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že návrhu žalobce na vyslovení procesního nástupnictví nelze vyhovět.

Z uvedeného je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto a dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 20.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 2 x 300,- Kč, tj. 600,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované, advokátka JUDr. Milena Rafajová, osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4.326,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 24.926,- Kč žalované zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2018


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu