Rozhodnutí NS

7 Tdo 1477/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/09/2019
Spisová značka:7 Tdo 1477/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1477.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedbalost nevědomá
Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 16 odst. 1 písm. b) předpisu č. 40/2009Sb.
§ 5 odst. 1 písm. b)) předpisu č. 361/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1477/2018-39


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 1. 2019 o dovolání obviněné N. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 9 To 220/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 3/2015 takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 9 To 220/2018, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 10 T 3/2015.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 3. 2018, č. j. 10 T 3/2015-573, byla obviněná N. P. uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku a poškození byli odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněné, které směřovalo proti výrokům o vině i trestu, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 8. 2018, č. j. 9 To 220/2018-608, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově obviněnou uznal vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb po 200 Kč, tj. v celkové výši 8 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho týdne. Rozhodl také o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních.

Přečinu usmrcení z nedbalosti se obviněná podle zjištění soudů dopustila v podstatě tím, že dne 3. 4. 2014 v 9:49 hodin v XY na XY na tramvajové zastávce XY jako řidička tramvaje se rozjela s tramvajovou soupravou směrem k zastávce XY, přičemž si počínala neopatrně a nepřizpůsobila své jednání situaci v provozu na pozemní komunikaci, čímž porušila § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon“), před rozjetím se nepřesvědčila, zda je tramvajová trať ve směru jízdy volná, čímž porušila § 21 odst. 9 písm. d) Dopravně provozního řádu Plzeňských městských dopravních podniků, v důsledku čehož levou přední částí tramvajové soupravy srazila poškozenou B. P., nar. XY, která předtím ze soupravy v zastávce vystoupila a zahájila před ještě stojící soupravou přecházení na protější tramvajový ostrůvek, sunula poškozenou levými koly přední nápravy do vzdálenosti 15 m od označníku zastávky, čímž jí způsobila závažná zranění, v jejichž důsledku poškozená téhož dne zemřela.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadla obviněná v celém rozsahu dovoláním s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že krajský soud překročil meze závazného právního názoru a okresnímu soudu (po jeho předchozích zprošťujících rozsudcích) de facto stanovil, že obviněnou musí odsoudit, a to na základě jím doslova vymyšlených povinností, které nejsou uvedeny v žádném právním předpise. Jde o povinnost zvonit několik vteřin před rozjetím tramvaje a povinnost kontrolovat trať před soupravou pomocí vyklánění, předklánění, případně zvedání se před rozjezdem tramvaje. Podrobně vyložila svůj názor, že tyto úkony nejsou řidiči tramvaje žádným předpisem uloženy a že je po něm ani nelze požadovat, respektive že by to bylo i nesprávné. Poukázala na výsledky vyšetřovacího pokusu, že před tramvají je koridor, kde není postava odpovídající výšce poškozené (143 cm) žádným způsobem vidět, tedy ani pohledem do pomocného, tzv. rampového zrcátka. Zabývala se i dalšími aspekty vyšetřovacího pokusu, zejména tím, že nebylo uvažováno ohnutí, shrbení poškozené, jež by způsobilo další snížení její postavy (například až o 20 cm), takže by nemohla být viditelná ani v případě předklonění řidičky tramvaje.

Obviněná připustila, že přecházení lidí před tramvají stojící v zastávce je běžné, avšak ve větší vzdálenosti před tramvají, než šla poškozená (což zaručuje viditelnost z místa řidiče), a jen do okamžiku, než ze zavírání dveří (které je doprovázeno silným zvukovým signálem a je viditelné) je zřejmé, že se tramvaj bude rozjíždět. Zdůraznila, že odvolací soud svůj závěr, že poškozená stála několik vteřin vpravo před tramvají a pak před ní pět vteřin přecházela, neopřel o provedené důkazy, a navíc by poškozená stojící vpředu vpravo u tramvaje nebyla vzhledem k její postavě pro obviněnou viditelná, ani kdyby se obviněná předklonila.

Nesprávně odvolací soud podle obviněné dovodil její zavinění. Neuvedl reálné, přijatelné řešení situace v návaznosti na svůj závěr, že není možné se rozjet, pokud před tramvají existuje prostor, kam není vidět. Nezabýval se tím, jak byli řidiči tramvají vyškoleni ani jaká je praxe jízdy s tramvají (obviněná rovněž připomněla svoji dlouhou a bezproblémovou praxi v řízení tramvaje). Z rozsudku podle obviněné nevyplývá, jakým způsobem měla porušit citované ustanovení silničního zákona, samo o sobě velmi neurčité a nekonkrétní. Soud se nezabýval znaleckým posudkem Ing. Petra Ptáčka, Ph. D., ohledně úkonů, které musí řidič tramvaje udělat před rozjetím, a kolik času mu to zabere.

Obviněná rovněž vytkla, že krajský soud napadeným rozhodnutím zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 30. 5. 2017, tj. jiný rozsudek než ten, kterým byla obviněná naposledy odsouzena, tj. rozsudek ze dne 28. 3. 2018, proti kterému podala odvolání.

Obviněná poukázala na vybranou souvisící judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a případně i řízení mu předcházející zrušil a aby vzhledem k dosavadní délce řízení – a vzhledem k tomu, že byly všechny skutečnosti prokázány či jsou známé z běžné praxe – sám rozhodl o zproštění obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že spoluzavinění poškozené bylo velmi vysoké. Poukázal na zvukové znamení před uzavřením dveří jako na limitní okamžik, po němž již žádný rozumný chodec před čelem tramvaje nepřechází. Pochybení poškozené bylo navíc znásobeno i tím, že byla velmi malé postavy (tudíž méně viditelná) a méně pohyblivá. Výjimečnost chování poškozené je patrná i z toho, že k podobným nehodám běžně nedochází a že i na místě přítomný svědek se snažil poškozenou od jejího záměru odradit. Ze strany obviněné se nejednalo o hazardní jízdu, spíše šlo o nešťastnou souhru náhod blížící se věci rozhodnuté nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, či věci řešené v publikovaném rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.

Státní zástupce vyjádřil souhlas s četnými námitkami obviněné proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, s ním se však ztotožnil v závěru, že obviněná se neměla rozjet, aniž by věděla, že tramvajová trať před ní je volná. Na rozdíl od názoru odvolacího soudu ale nepovažoval za reálné ukládat řidičům tramvají povinnost, aby před každým rozjezdem povstávali, a neztotožnil se ani s tím, že by zazvonění tramvaje bylo pro chodce hlavním signálem o rozjezdu.

Státní zástupce konstatoval dva rozdíly oproti situaci ve zmiňovaném nálezu Ústavního soudu (kde šlo o přejetí batolete řidičem osobního vozidla při couvání z parkovacího místa), a to že obviněná jednak byla profesionální řidičkou, jednak měla poškozenou jako přestárlou, malou a shrbenou osobu vystupující z tramvaje a chaoticky se pohybující po nástupním ostrůvku lépe sledovat a včas si položit otázku, kde se vlastně tato osoba nachází, pokud není vidět nikde kolem tramvaje. Z toho státní zástupce dovodil, že i přes okolnosti snižující míru zavinění dovolatelky až na nejnižší možnou mez trestní odpovědnosti je právní posouzení skutku správné. Navrhl dovolání obviněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Obviněná reagovala na vyjádření státního zástupce replikou, v níž na podaném dovolání setrvala a vyjádřila nesouhlas s konstatovanými rozdíly ve srovnávaných trestních věcech, respektive s jejich významem. Uvedla, že z hlediska zavinění předmětné nehody nelze činit rozdíl mezi běžným řidičem a profesionálem. Pokud jde o sledování poškozené, ta byla registrována, jak se vydala proti směru jízdy tramvaje, poté ji obviněná neviděla a neměla tudíž důvod předpokládat, že se ocitne před tramvají. Ani to, že se poškozená otočila a vydala se druhým směrem, by neznamenalo, že se pohybuje chaoticky, aby to odůvodňovalo ji více sledovat. Na rozdíl od řidiče v citovaném nálezu obviněná o přítomnosti poškozené v bezprostřední blízkosti čela tramvaje vůbec nevěděla. Měla přiměřený důvod se domnívat, že se poškozená před tramvají neocitne. Lidé nepřecházejí před tramvají po zavření dveří a ještě tak, aby ani neviděli na řidiče tramvaje (nenavázali s ním oční kontakt), který pak nemůže vidět je, což je zcela nepřiměřený risk. Závěrem obviněná zdůraznila, že i přes uložený nízký trest je pro ni důležitý i morální pohled na celou věc, celé trestní řízení je pro ni velmi náročné a zatěžující, což je umocněno i pocitem nespravedlnosti, neboť je jí kladeno za vinu něco, co nemohla předpokládat ani ovlivnit, přičemž soudy se většinou jejích argumentů ani nezabývaly.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

Obviněná založila dovolání do jisté míry na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů, avšak nikoli pouze na nich. I při určitých rozdílech skutkové verze prezentované obviněnou od zjištění soudů, respektive zpochybňování některých zjištění, spočívá podstata dovolacích námitek v tom, že čin kladený jí za vinu není podle obviněné trestným činem, protože neporušila žádnou povinnost a není dáno (nedbalostní) zavinění. Jde o námitky proti hmotně právnímu posouzení skutku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak obviněná uplatnila relevantně.

Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Obviněná byla uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Okresní soud neuvedl, v jaké formě nedbalosti měl být podle jeho názoru tento trestný čin spáchán. Krajský soud v napadeném rozsudku uzavřel, že obviněná jednala v nedbalosti nevědomé. Takto je trestný čin spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (zde trestním zákoníkem), ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

V obecné rovině je třeba nejprve připomenout, že spáchání uvedeného přečinu v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, že porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost, přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Rozhodné je, zda pachatel věděl nebo vědět měl a mohl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit jinému smrt. Je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.

Nedbalost je obecně vymezována tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti způsobí nezamýšlený následek, přičemž k závěru o nedbalostním zavinění je nezbytné naplnění nejen kritéria objektivního, žádajícího od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, nýbrž i kritéria subjektivního. Nedbalost tudíž není dána již tím, že bylo porušeno určité objektivně stanovené kritérium – míra povinné opatrnosti. Objektivní vymezení nedbalosti je pouhým nutným základem. Ke stanovení odpovědnosti za nedbalost je třeba brát v úvahu i hledisko individuální.

V objektivní rovině vyplývá rozsah potřebné míry opatrnosti zpravidla z bezpečnostních předpisů či technických norem. V případě posuzování dopravních nehod tedy půjde zejména o předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích. V případě, kdy objektivní kritérium není upraveno zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly, je požadována opatrnost přiměřená daným okolnostem a situaci. Jak bylo výše uvedeno, toto objektivní hledisko samo o sobě není dostatečné pro to, aby mohla být založena trestní odpovědnost pachatele. Předpokladem zavinění ve formě nedbalosti je totiž současná možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik trestněprávně relevantního následku, čímž je vymezeno subjektivní hledisko míry potřebné opatrnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, dále Draštík, A. a kol. : Trestní zákoník. Komentář. 1. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 115).

U trestných činů v dopravě hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel předvídat v podstatě cokoliv), ale je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu (objektivní hledisko) zde existuje i subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je řidič schopen v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).

Při posuzování trestní odpovědnosti řidiče za dopravní nehodu je tedy nutné zohlednit jednak to, zda se tento řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k této nehodě dojde. V takovém případě se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jenž spočívá v tom, že řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. Po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009).

Ve výše zmiňovaném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K událostem majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu dochází i bez cizího zavinění, jako je tomu v případech tzv. vis maior nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílejí. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných dokazováním. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce nepodložené konkrétními fakty. Došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti. Orgány činné v trestním řízení mají úřední povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 4, odst. 5 tr. ř.). Z ústavního principu presumpce neviny, zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyplývá pro obecné soudy povinnost při rozhodování o vině zvažovat též takovou verzi případu, která důvodně připouští, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu mohlo dojít ke způsobení škodlivého následku bez zavinění. Pouze tak mohou obecné soudy dostát požadavkům článku 36 odst. 1 Listiny, jenž obviněným osobám zaručuje právo na soudní ochranu.

Na základě těchto obecných východisek posoudil Nejvyšší soud danou trestní věc. Za nesporné a nepochybné bylo přitom možno považovat, že v popsaných časových a místních souvislostech došlo k předmětné dopravní nehodě, při níž byla tramvají řízenou obviněnou sražena a usmrcena poškozená B. P., kterou obviněná v době rozjezdu tramvaje neviděla a nevěděla o ní. Podstatnou měrou tuto dopravní nehodu zavinila sama poškozená tím, že přecházela před tramvajovou soupravou mimo vyznačený přechod pro chodce, navíc za situace, kdy se neujistila, že řidička tramvaje o ní ví, respektive že ještě nehrozí rozjetí tramvaje, a k tomu způsobem (velmi blízko čela tramvaje), který podstatně ztížil či eliminoval její viditelnost pro řidičku tramvaje. Za nesporné lze rovněž považovat, že výhledové možnosti do prostoru před tramvají pomocí tzv. přídavného, rampového zrcátka, byly výrazně omezené, z čehož soudy dovodily spoluzavinění zaměstnavatele obviněné (svědčí o tom ostatně i následná výměna těchto zrcátek za panoramatická po předmětné nehodě). Jak už ale bylo zmíněno, spoluzavinění poškozené či jiného subjektu by samo o sobě nevylučovalo zavinění a trestní odpovědnost obviněné.

Nalézací soud ve třech rozsudcích dospěl vždy k závěru, že posuzovaný skutek se stal, není však trestným činem, a to v podstatě z toho důvodu, že obviněná nezanedbala žádné své povinnosti a nemusela mít možnost poškozenou před rozjezdem vůbec vidět, aniž by to bylo způsobeno její nedbalostí.

Všechny tyto tři zprošťující rozsudky (ze dne 28. 8. 2015, ze dne 8. 7. 2016 a ze dne 30. 5. 2017) byly postupně zrušeny usneseními Krajského soudu v Plzni, a to ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 9 To 402/2015, ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 9 To 374/2016, a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 9 To 353/2017. Teprve poté byl vyhlášen citovaný odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 28. 3. 2018 a poté napadený rozsudek odvolacího soudu.

Ve výroku tohoto napadeného rozsudku je obviněné kladeno za vinu porušení § 21 odst. 9 písm. d) Dopravně provozního řádu Plzeňských městských dopravních podniků, který řidiči tramvaje ukládal před rozjetím se přesvědčit, zda je tramvajová trať ve směru jízdy volná, a § 5 odst. 1 písm. b) silničního zákona, podle něhož je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu. Toto ustanovení měla obviněná porušit tím, že si počínala neopatrně a nepřizpůsobila své jednání situaci v provozu. V odůvodnění napadeného rozsudku jsou v tomto směru obviněné kladeny za vinu dvě věci: že nezkontrolovala trať před tramvají pomocí předklánění se či naklánění, případně povstání, a že mezi výstražným zazvoněním a rozjetím nepočkala několik sekund. Nad rámec tohoto odůvodnění zmiňuje odvolací soud i možnost klást obviněné za vinu porušení § 4 písm. a) silničního zákona, podle kterého je účastník provozu na pozemních komunikacích povinen zejména chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní a své chování je povinen přizpůsobit mimo jiné situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. I toto ustanovení mělo být konkrétně porušeno právě v uvedených dvou směrech.

Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s názorem, že obviněná měla a porušila povinnost při standardním rozjezdu (rovněž odvolací soud opakovaně uváděl, že nedošlo k žádné nestandardní situaci) nejprve zazvonit (návěst „pozor“), poté vyčkat několik sekund, a teprve pak se s tramvají rozjet, aby ostatní účastníci provozu měli dost času na zvonění zareagovat. Taková povinnost nebyla řidiči tramvaje žádným obecně závazným ani jiným předpisem uložena a řidičům nebyl takový postup přikazován ani doporučován v rámci jejich výcviku a školení. Nic z toho ostatně odvolací soud ani netvrdí. Pouze má za to, že obviněná tak měla postupovat v rámci obecné opatrnosti. Je však všeobecně známo, že takový postup by byl v příkrém rozporu s praxí zažitou řidiči i chodci. Není nutno se zde zabývat tím, že v některých městech toto zvukové znamení není vůbec dáváno, neboť je obecně závazný předpis neukládá. Postup požadovaný odvolacím soudem by mohl způsobit spíše problémy a dezorientaci zejména chodců a případné další nehody. Jestliže odvolací soud polemizuje o smyslu tohoto zvonění a preferuje ten, aby osoby, které se pohybují před tramvají v kolejišti, měly šanci je opustit, je třeba připomenout, že tento význam by mohl teoreticky být naplněn v případech spíše výjimečných, kdy by se těsně před tramvají pohybovaly pomalé osoby, aniž by byly viděny řidičem. V ostatních, typických případech, je naopak chodcům signalizováno, že tramvaj se rozjíždí a tudíž nemají do kolejiště vstupovat, případně je urychleně opustit, což průměrný chodec nacházející se v rozumné vzdálenosti před tramvají bez problémů stihne. Naopak při delším intervalu lze předpokládat, že by neukáznění chodci v mezičase do kolejiště opět vstoupili. V této souvislosti lze poukázat i na naprostou výjimečnost zde posuzované dopravní nehody.

Nelze přehlédnout, že (vedle výpovědi svědka Z. Č.) byla pro posouzení dané otázky, tj. povinnosti řidiče tramvaje rozjíždět se až několik sekund po zazvonění), významná i výpověď svědka M. M. Ta byla však soudy prvního a druhého stupně hodnocena zásadně rozdílně. Zatímco nalézací soud se touto výpovědí zabýval jen zcela povšechně a nedostatečně, avšak z odůvodnění rozsudku plyne, že ji v zásadě akceptoval (zčásti ji citoval, dále ji nehodnotil a nevyslovil k ní žádné výhrady), odvolací soud se jí podrobně zabýval a v podstatě ji zcela odmítl. Úvahy odvolacího soudu jednak jsou ne zcela přesvědčivé a místy poněkud příkré, jednak není správné, když odvolací soud vychází z hodnocení důležitého důkazu zásadně odlišného od hodnocení nalézacího soudu, aniž tento důkaz sám provedl (§ 263 odst. 7 tr. ř.). To ostatně platí také ve vztahu k hodnocení výpovědi tohoto svědka i k dalším níže zmiňovaným otázkám, pro celkové posouzení věci ještě podstatnějším.

Nejvyšší soud dále k této otázce dodává, že se jeví sporným předpokládat, že by poškozená reagovala na dřívější zvonění, když nereagovala na zvukový signál zavírání dveří ani na upozornění svědka J. F., vedle ní stojícího chodce, který evidentně rovněž hodlal přejít koleje ve stejném směru jako poškozená.

V této souvislosti je třeba upozornit na další nedostatek v hodnocení důkazů a skutkových zjištěních spočívající v tom, že soudy se nezabývaly otázkou, kdy došlo k zavírání dveří tramvajové soupravy spojenému se zvukovým signálem, tj. zda to bylo již před průjezdem sanitky, nebo až bezprostředně před rozjížděním tramvaje. Nejvyšší soud má za to (aniž by tím uděloval pokyny k hodnocení důkazů), že důkazy nasvědčují druhé možnosti a že z výpovědi obviněné by mohlo vyplývat, že interval mezi zavíráním dveří a rozjezdem už nebyl průjezdem sanitky nijak ovlivněn. To potvrzuje i popis děje svědkem J. F. (č. l. 307). Není jasné, v čem spatřoval odvolací soud význam průjezdu sanitky (a tím určitého malého zdržení odjezdu tramvaje) pro posouzení věci. S ohledem na výše uvedené lze pochybovat o závěru odvolacího soudu, že chodci ani poškozená samotná nemohli vědět, kdy se tramvaj rozjede, právě i v důsledku toho, že ta stála na zastávce nestandardně delší dobu (str. 13 napadeného rozsudku).

Nejpodstatnější je však otázka, jakým způsobem měla a mohla obviněná splnit svou obecnou povinnost ověřit, zda trať je ve směru jízdy volná. Odvolací soud kladl obviněné za vinu, že povinnost věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu a povinnost přesvědčit se, zda trať je volná, porušila tím, že se „co nejvíce“ nevyklonila, nepředklonila, popřípadě se nepostavila. Zdůraznil přitom, že nelze připustit, aby se jakýkoli řidič rozjel, aniž by měl dostatečný výhled na to, zda se před vozidlem nachází nějaké osoby. Při rozjezdu tramvaje musí mít podle odvolacího soudu řidič jistotu, že se před vozidlem nikdo nenachází. Jak tuto jistotu získá, je jeho věcí.

Ani s tímto názorem odvolacího soudu se Nejvyšší soud neztotožnil. Řidiči (a to ani profesionálnímu) nelze ukládat povinnosti, jejichž splnění není reálně možné, a za nesplnění jej sankcionovat. Problém spočívá v tom, že řidič celý prostor před stojící tramvají (daného typu) před rozjezdem přehlédnout nemůže, tím spíše pokud má vůbec plnit nějaké další povinnosti řidiče tramvaje.

Nejprve je však nutno zmínit některé důkazní aspekty věci. Lze patrně považovat za ustálené zjištění, že v případě normálního vzpřímeného sezení obviněné by pro ni poškozená nemusela být viditelná, a to buď vůbec, nebo alespoň podstatnou dobu svého přecházení před tramvají. Přinejmenším nemusela být viditelná v rozhodných okamžicích, kdy obviněné ostatní povinnosti umožnily pohled do přídavného (rampového) zrcátka. Záleželo by také na vzdálenosti poškozené od čela tramvaje a na trase její chůze. Soudy v tomto směru nemohly činit jednoznačné závěry, proto bylo nutno vycházet z možnosti pro obviněnou nejpříznivější.

Z hlediska dovození porušení konkrétních povinností obviněnou zaznamenala tato kauza určitý vývoj. V dřívější fázi trestního stíhání bylo obviněné kladeno za vinu především to, že si poškozené nevšimla v přídavném, tzv. rampovém zrcátku, v němž ji patrně mohla zahlédnout od doby, kdy míjela spřáhlo tramvaje, do okamžiku, kdy stanula na levé koleji. Tyto závěry vyplývaly ze znaleckého posudku Ing. Michala Kešnera (č. l. 139), avšak výsledky tohoto znaleckého posudku byly zpochybněny, protože nebylo jasné, zda bylo k vyšetřovacímu pokusu použito stejného zrcátka a zda bylo stejně nastaveno. Obviněné bylo dříve kladeno za vinu i to, že nesplnila povinnost řádně si nastavit přídavné zrcátko. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že nebylo zjišťováno, jaké postavy byla předchozí řidička, kterou obviněná krátce před nehodou vystřídala. Dovolatelka však správně poukázala na to, že úřední záznam, v němž byla tato otázka zodpovězena (č. l. 162), byl v hlavním líčení jako důkaz čten (č. l. 558). Ve shodě s ním se k této otázce vyjádřila i obviněná (č. l. 296, 297). Zavinění obviněné bylo konstruováno rovněž tak, že bylo podstatné, že po rozjetí tramvaje by se poškozená ocitla mimo tzv. mrtvý úhel a tedy po rozjetí by již mohla být obviněnou spatřena – viz rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. 11. 2016, kde je takto shrnuta argumentace státního zástupce v odvolání proti zprošťujícímu rozsudku, s níž se odvolací soud ztotožnil. Zde tedy odvolací soud v podstatě souhlasil s tím, že v okamžiku, kdy obviněná uváděla tramvaj do pohybu, nemusela mít možnost poškozenou vidět, po rozjezdu by si jí ale musela všimnout v době, kdy se tramvaj pohybovala ještě nízkou rychlostí a obviněná mohla reagovat. Tato konstrukce však nemá v provedených důkazech podklad a dále nebyla rozvíjena, neboť zejména není jasné, zda by bylo možné rozjíždějící se tramvaj zastavit dříve, než by došlo ke sražení poškození a k jejímu zranění. Navíc je zřejmé (a potvrdil to i svědek M. M.), že po dobu rozjíždění tramvaje nemůže řidič soustavně sledovat rampové zrcátko (a tím vidět posouvající se mrtvý úhel), aniž by zanedbal jiné své důležité povinnosti.

Po doplnění znaleckých posudků bylo tak obviněné kladeno za vinu to, že se nevykláněla či nepředkláněla, případně nepostavila, což by jí umožnilo poškozenou spatřit, jak to patrně soudy dovodily z vyšetřovacího pokusu ze dne 4. 12. 2017 (č. l. 531-541). Je ovšem třeba říci, že nalézací soud se výsledky tohoto vyšetřovacího pokusu prakticky nezabýval a shrnul je pouze tak, že pokud by se obviněná před rozjezdem tramvaje postavila, musela by přinejmenším část horní poloviny těla poškozené vidět. To je zhodnocení zcela nedostatečné. Odvolací soud vyšetřovací pokus hodnotil opět jinak. Dovodil z něj, že byly okamžiky, kdy obviněná při vzpřímeném sezení část postavy poškozené vidět mohla. Nejvyššímu soudu tedy nebyly ani v tomto směru předloženy nějaké ustálené skutkové závěry soudů. Jednotlivá hodnocení vyšetřovacích pokusů soudy v průběhu řízení byla ostatně ne zcela jasná a vypovídající, což platí také o posledním, procesně správně provedeném vyšetřovacím pokusu. Jasné však je, že napadeným rozhodnutím není obviněné kladeno za vinu, že jí v nestřeženém okamžiku, kdy musela vykonávat jiné povinnosti, mohl uniknout obraz části těla poškozené v rampovém zrcátku, nýbrž to, že se nenakláněla, nepředkláněla, případně nevstávala, aby lépe viděla a mohla tak poškozenou spatřit. Odvolací soud jí vytýká, že s tzv. mrtvým úhlem musela počítat.

Za jednoznačně uzavřenou nelze považovat ani skutkovou otázku, zda, případně v jakých okamžicích mohla být poškozená pro obviněnou viditelná, pokud by se obviněná naklonila či předklonila. Soudy – především nalézací soud – v tomto směru výsledky vyšetřovacího pokusu řádně a konkrétně nezhodnotily. Význam této otázky však je umenšován shora uvedeným a níže ještě dále odůvodněným závěrem Nejvyššího soudu, že obviněná nebyla povinna se při standardním rozjezdu, při němž jí nebyly známy žádné neobvyklé okolnosti, naklánět či předklánět (míra těchto náklonů nebyla řešena, odvolací soud však hovořil o naklánění „co nejvíce“), tím méně vstávat.

Pro úplnost je přesto namístě zmínit nedořešenou otázku výšky siluety postavy poškozené. K poslednímu (důkazně použitelnému) vyšetřovacímu pokusu byl přibrán figurant přiměřené výšky (140 cm včetně bot). Poškozená sice měřila 143 cm bez obutí, avšak významnější je otázka ohnutí poškozené a tím snížení její postavy. Odvolací soud uvedl, že pokud jde o výšku postavy poškozené, vycházel z toho, že byla shrbená. Nevysvětlil ale, jak tuto skutečnost zohlednil. S ohnutím postavy poškozené, respektive figuranta, se při vyšetřovacích pokusech patrně nepracovalo. Míra ohnutí a tedy snížení postavy poškozené mohla mít na skutkové závěry o viditelnosti poškozené vliv. O ohnutí vypovídal svědek J. F., avšak v hlavním líčení ne dost konkrétně (a nebyl na to blíže dotázán). Dovolatelka hovoří o snížení postavy o 20 cm a ohnutí v úhlu 30 až 45 stupňů, to však vychází z úředního záznamu o podání vysvětlení svědkem (č. l. 159), kde svědek také uvedl, že poškozená jakoby se dívala do země. Nicméně nebude patrně nutné tuto otázku dále podrobněji řešit, například znalecky. Je všeobecně známo, že snížení postavy je v podobných případech výrazné, a přesná výška postavy poškozené nebude rozhodujícím faktorem pro posouzení věci.

Z porušení povinností kladených obviněné za vinu je třeba zmínit údajnou povinnost při každém rozjezdu vstávat, respektive se nadzvedávat. Lze přisvědčit dovolateli, že požadovat vstávání řidiče při každém rozjezdu tramvaje by bylo zcela nereálné a mimo fyzické možnosti řady řidičů. Odvolací soud (ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí ze dne 22. 11. 2016) sám takovou povinnost vázal pouze na výjimečné (extrémní) situace. V napadeném rozsudku (odst. 62.) uvedl, že je otázka, zda situace, kdy před tramvají přecházejí chodci, není právě onou extrémní situací, kdy by se obviněná měla postavit. Tato úvaha je však v rozporu s opakovaným konstatováním odvolacího soudu, že na místě nedošlo k žádné nestandardní situaci, neboť přecházení osob před tramvají je naopak velmi standardní (str. 5 rozhodnutí ze dne 22. 11. 2016, odst. 27. napadeného rozsudku). Nejvyšší soud se přiklání k posléze uvedenému názoru, tj. že se o nestandardní situaci nejednalo.

S tím souvisí i další závěr Nejvyššího soudu, že obviněná neměla povinnost se při standardním rozjezdu „co nejvíce“ naklánět či předklánět, aby si zvýšila své výhledové možnosti. Taková povinnost nebyla obviněné žádným předpisem ani pokynem nikdy uložena a odvolací soud ji dovodil z obecné povinnosti přesvědčit se, že trať je volná. S takovou konstrukcí se však Nejvyšší soud neztotožnil. Obviněné by bylo možné klást za vinu, že by porušila určitý postup buď stanovený obecně závaznými nebo interními předpisy, anebo upravený uznávanými (nepsanými) pravidly. Nic z toho však dovodit nelze. Povinnost naklánět se či předklánět nebyla řidičům tramvají ukládána ani doporučována při jejich školení a zaučování zaměstnavatelem. Odporovalo by to obecné, ustálené praxi a bylo by to nereálné a namáhavé. Řidiče by to (vzhledem k četnosti rozjezdů tramvaje během pracovní směny) zbytečně unavovalo a narušovalo by to koncentraci řidiče, který musí v několika vteřinách činit řadu nezbytných úkonů (zavírání dveří, pohled vpřed, pohled do rampového zrcátka, do zpětných zrcátek vpravo i vlevo, zazvonění a uvedení tramvaje do pohybu, případně poslední pohled vlevo z důvodu možného přebíhání chodců).

Navíc je vysoce pravděpodobné (byť to nebylo předmětem dokazování), že ani uložení uvedené povinnosti řidičům (s ohledem na jejich technické dispozice a vybavení tramvají v době předmětné dopravní nehody) by neeliminovalo možnost, že by se v prostoru těsně před tramvají nacházela osoba, kterou by ani při naklánění řidič nemohl spatřit, ať už by se jednalo o dítě velmi malého vzrůstu nebo osobu ležící před koly tramvaje například v důsledku pádu. Jestliže tedy odvolací soud uvedl, že nelze připustit, aby se řidič rozjel za situace, že nevidí před vozidlo, respektive že nemá jistotu, že před tramvají se nikdo nenachází, nelze takový závěr v této absolutní poloze přijmout (patrně by znamenal povinnost řidiče vždy před rozjetím tramvaje vystoupit a prohlédnout prostor před ní a poté nepřetržitě až do rozjezdu sledovat jen okolí čela tramvaje). Ve skutečnosti lze po řidiči požadovat, aby se o volné trati přesvědčil v rámci možností. Tato možnost je u řidiče tramvaje více či méně omezená.

Zbývá otázka, zda situace na místě byla taková, že vyžadovala od obviněné nějaký výjimečný postup. Sám odvolací soud dospěl k závěru, že situace nebyla nijak nestandardní. Přecházení chodců před tramvají – ovšem předtím, než je dáváno zvukové znamení o zavírání dveří, a v přiměřené vzdálenosti – je zcela běžné. Předchozí průjezd sanitky – jak už bylo zmíněno – rovněž nenavodil nijak výjimečnou situaci. Ani výskyt většího počtu osob v okolí tramvaje v podmínkách hustého provozu ve velkém městě nebyl ničím neobvyklým. Závěr odvolacího soudu, že řidič tramvaje musí předpokládat pohyb osob starších, pomalejších a menšího vzrůstu, je správný. Na druhé straně to neznamená, že by soudy neměly vycházet z výše zmíněného principu omezené důvěry v dopravě. Z tohoto pohledu se však danou věcí nezabývaly.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud vytýkal obviněné, že nezaregistrovala poškozenou a její pohyb před nehodou. Obviněná popřela, že by si poškozené před nehodou vůbec všimla. Poškozená ostatně nastupovala do tramvaje dříve, než řízení převzala obviněná. I státní zástupce v odvolání proti zprošťujícímu rozsudku uznal, že nebylo možné, aby obviněná měla přehled o osobách v okolí tramvaje při jejich množství (str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. 11. 2016).

Odvolací soud argumentoval tím, že poškozená musela několik sekund stát vpravo před tramvají (a za tu dobu si jí obviněná mohla a měla všimnout) a poté zhruba 5 sekund před tramvají přecházet. Dovolatelka namítla, že tento závěr nemá oporu v důkazech. To je výtka zčásti oprávněná. Je faktem, že v napadeném rozhodnutí ani v rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno, z čeho lze dovodit dobu přecházení poškozené před tramvají. Nejvyšší soud však má za to, že to vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Michala Kešnera (č. l. 152), respektive z jeho výpovědi v hlavním líčení (č. l. 423). Jde ovšem o to, co lze z doby přecházení poškozené před tramvají dovodit. Otázka viditelnosti či neviditelnosti poškozené pro obviněnou byla podrobně zmíněna. Obecně pak delší doba zdržování se chodce blízko před tramvají (v pozici neviditelnosti nebo jen zlomkové, útržkové viditelnosti) spíše zvyšuje riziko, že se řidič s tramvají rozjede, neboť nebude již mít podezření, že někdo tak dlouho před tramvají prodlévá.

Žádný důkazní podklad odvolací soud neposkytl ke svému závěru, že poškozená nejprve stála několik sekund před tramvají. Z výpovědi svědka J. F. takový časový údaj nevyplývá. Podstatnější však je, v jakém místě poškozená stála (alespoň na určitý okamžik se zřejmě skutečně zastavila, to z výpovědi svědka J. F. vyplývá – č. l. 307) a zda tu byla pro obviněnou viditelná. Aniž by Nejvyšší soud hodlal dávat nalézacímu a odvolacímu soudu pokyny k hodnocení důkazů, musí konstatovat, že není zřejmé, zda a z jakých výsledků vyšetřovacího pokusu nebo z jakých jiných důkazů by bylo možné dovodit, že poškozená byla v této chvíli pro normálně, rovně sedící řidičku tramvaje viditelná. Pokud by takový závěr nebylo možné učinit s jistotou, bylo by třeba vycházet z alternativy pro obviněnou příznivější. Nejvyšší soud pouze připomíná, že například z původního znaleckého posudku se naznačovalo, že poškozená se zastavila zhruba v úrovni pravého předního ukazatele směru tramvaje a v té době nebyla pro řidičku viditelná přímo ani žádným ze zrcátek (č. l. 137). Stejně tak nebyla v této poloze žádným způsobem viditelná podle výsledků vyšetřovacího pokusu ze dne 4. 12. 2017 (č. l. 535).

Podstatné konečně je, zda obviněná (někdy v době před nehodou) mohla zaregistrovat nějaké neobvyklé chování poškozené, které by ji mělo vést k vyšší obezřetnosti. Z toho dovozoval zavinění obviněné státní zástupce ve vyjádření k dovolání s tím, že poškozená se chaoticky pohybovala po nástupním ostrůvku. Není ovšem jasné, o jaké důkazy by se měl tento skutkový závěr opírat. Jestliže v rozhodnutích soudů lze najít zmínku o tom, že poškozená se po vystoupení z tramvaje vydala nejprve opačným směrem (tj. proti směru jízdy tramvaje), pak ale není ani v napadeném rozsudku ani v rozsudcích soudu prvního stupně ze dne 28. 3. 2018 ani ze dne 30. 5. 2017 zřejmé, z čeho je to dovozováno. Nejvyššímu soudu se podařilo v tomto směru zjistit jediný důkazní podklad, a to výpověď svědka J. F. z hlavního líčení, kde uvedl, že poškozená udělala nejprve asi tři kroky dozadu (proti směru jízdy tramvaje), ale pak si to rozmyslela a šla dopředu. To však není chování nějak vybočující z normálu nebo dokonce chaotické. Navíc i sám svědek J. F. uvedl, že poškozená byla orientovaná, nebyla zmatená.

Obviněná si podle své výpovědi poškozené před nehodou nevšimla. S odvolacím soudem lze souhlasit, že výskyt starších osob v městské hromadné dopravě je běžný a musí se s ním počítat. Možnost individuálně tyto osoby sledovat v hustém městském provozu při plnění povinností řidiče tramvaje je značně omezená. Je třeba dbát zvýšené opatrnosti a ohleduplnosti při jejich nastupování a vystupování, avšak dále detailně monitorovat pohyb všech těchto osob v okolí tramvaje není reálné, pokud nejsou dány okolnosti odůvodňující nějakou mimořádnou pozornost či mimořádná opatření. Žádné takové okolnosti soudy z dosud provedených důkazů nedovodily. Povinnost obviněné intenzivně sledovat poškozenou proto, že mezi mnoha dalšími osobami vystoupila z tramvaje a ocitla se vedle ní na nástupním ostrůvku, dovozovat nelze.

Na základě soudy zjištěných skutkových okolností nelze podle názoru Nejvyššího soudu dovodit, že by obviněná měla a mohla předvídat vznik trestněprávního následku, kterým byl střet tramvaje s poškozenou a její usmrcení.

Odlišné právní posouzení by připadalo v úvahu za situace, kdy by obviněná měla na základě konkrétních skutečností vědomost o tom, že se poškozená pohybuje nebezpečným způsobem v blízkosti čela tramvaje. Za takových okolností by bylo možno dovozovat povinnost obviněné jako řidičky tramvaje nějakým nadstandardním způsobem (například nakláněním se, povstáním nebo i vystoupením z vozu apod.) se ubezpečit, že trať je volná, aby tak byla naplněna potřebná míra opatrnosti. Takovou povinnost však nelze dovozovat paušálně ve všech případech, kdy se řidič tramvaje v městském provozu rozjíždí, byť se v okolí tramvaje pohybuje více osob, včetně starších, a byť některé z nich (jako obvykle) porušují dopravní předpisy zcela běžným přecházením před stojící tramvají.

Nejvyšší soud shrnuje, že v situaci standardního rozjezdu tramvaje v městském provozu obviněná neměla a tudíž neporušila povinnost před rozjetím se naklánět, předklánět či vstávat. Neměla ani povinnost nepřetržitě sledovat přídavné (rampové zrcátko) a nebyla povinna dávat výstražné znamení zvoněním v nějakém výraznějším časovém předstihu (například několik sekund) před rozjezdem tramvaje. Řidič tramvaje je povinen přesvědčit se před rozjezdem, že trať je volná, ovšem v rámci reálných možností. Ani uložení povinnosti řidičům před každým rozjezdem se (co nejvíce) naklánět či předklánět by s největší pravděpodobností neumožnilo přehlédnout celý prostor před tramvají daného typu. Z dosud provedených důkazů nevyplývá, respektive soudy na podkladě důkazů nedovodily, že by situace v provozu a okolnosti před nehodou byly nestandardní, aby to odůvodňovalo zvláštní postup obviněné. Není ani jasné, z jakého důkazu by mělo vyplývat, že obviněná mohla vidět poškozenou v okamžiku, kdy se zastavila vpravo vpředu u čela tramvaje a chystala se přecházet před tramvají. Hodnocení důkazů soudy obou stupňů vykazovalo některé vady a neumožnilo ustálit některé skutkové závěry (při respektování zásady in dubio pro reo).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněné zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a rovněž rozsudek Okresního soudu Plzeň-město jako součást řízení napadenému rozhodnutí předcházejícího, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Bylo totiž zřejmé, že zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání, neboť by Nejvyšší soud sám musel provádět hodnocení některých důkazů, které řádně nezhodnotily soudy prvního a druhého stupně, a nahrazovat tak jejich činnost. Takový postup by byl v rozporu se smyslem řízení o dovolání. Nezbylo tedy, než postupovat podle obecného pravidla stanoveného v § 265l odst. 1 tr. ř. S ohledem na zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu a zásadní pochybnosti o vině obviněné nemělo smysl se blíže zabývat výroky o trestu a odkázání poškozených na občanskoprávní řízení.

Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že dovolatelka důvodně vytkla napadenému rozhodnutí odvolacího soudu i tu vadu, že jím byl zrušen již dříve pravomocně zrušený zprošťující rozsudek nalézacího soudu v této věci ze dne 30. 5. 2017, a nikoli rozsudek napadeným rozhodnutím přezkoumávaný, tj. rozsudek ze dne 28. 3. 2018. Také z tohoto důvodu by napadené rozhodnutí nemohlo obstát, vzhledem k jeho zrušení z jiných důvodů však z toho nevyplynuly žádné další procesní kroky dovolacího soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 1. 2019



JUDr. Josef Mazák
předseda senátu