Rozhodnutí NS

27 Cdo 3746/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:27 Cdo 3746/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3746.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 243c odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 218 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.
§ 29 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 443 předpisu č. 90/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 3746/2018-176


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Šukem v právní věci navrhovatele A. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, PSČ 118 00, za účasti 1) Easy Media Systems Europe, a. s., se sídlem v Praze 4, Komořanská 326/63, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 24814865, zastoupené Mgr. Petrem Ťopkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Malátova 461/17, PSČ 150 00, a 2) T. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, PSČ 110 00, o zaplacení 4.425.976,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 353/2013, o dovolání společnosti Easy Media Systems Europe, a. s. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 7 Cmo 189/2017-132, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:


[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2017, č. j. 79 Cm 353/2013-80, ustanovil postupem podle § 29 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), společnosti Easy Media Systems Europe, a. s. (dále též jen „společnost E.“) opatrovníka pro řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016, č. j. 79 Cm 353/2013-54 (ve znění usnesení ze dne 6. 3. 2017, č. j. 79 Cm 353/2013-79), jelikož nemá obsazený statutární orgán a není zde nikoho, kdo by za ni v tomto řízení jednal.

[2] V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze odmítl odvolání společnosti E. (první výrok), a k odvolání T. D. změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se společnosti E. neustanovuje opatrovník (druhý výrok), neboť dne 7. 7. 2017 byl do funkce člena představenstva společnosti E. jmenován D. Ď., a v době rozhodování odvolacího soudu tak již důvody pro ustanovení procesního opatrovníka pominuly.

[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost E. dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 3, § 218 písm. b) a § 243f odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

[4] Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

[5] Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000 (uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, či ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 702/2006.

[6] Napadeným usnesením bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se procesní opatrovník dovolatelce neustanovuje. Rozhodnutím odvolacího soudu tak zjevně dovolatelce újma, jež by mohla být odstraněna jeho kasací, způsobena nebyla (což je patrné i z dovolání samého, jímž dovolatelka brojí proti ustanovení opatrovníka soudem prvního stupně, majíc za to, že jí opatrovník ustanoven být neměl).

[7] Lze dodat, že dovolatelka ve skutečnosti brojí toliko proti důvodům napadeného usnesení, dovozujíc, že soudy měly správně postupovat podle § 443 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), a nikoliv podle § 29 odst. 2 o. s. ř. Přehlíží však, že dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 236 odst. 2 o. s. ř.).

[8] Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné (jako podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn).

[9] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (§ 243b a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

[10] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 5. 2019


JUDr. Petr Šuk
předseda senátu