Rozhodnutí NS

25 Cdo 2643/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:25 Cdo 2643/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2643.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 444 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 2643/2018-374


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: N. J., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Klárou Kořínkovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti žalované: ALMEDA a. s., IČO 25079174, se sídlem Alšova 462, Neratovice, zastoupená Mgr. Petrem Eliášem, advokátem se sídlem Revoluční 1546/24, Praha 1, o 2 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 294/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. 21 Co 339/2017-315, takto:


I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. 21 Co 339/2017-315, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 5. 2017, č. j. 6 C 294/2015-235, tak, že žaloba o zaplacení 1 000 000 Kč byla zamítnuta, mění ohledně částky 240 000 Kč tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé do částky 240 000 Kč potvrzuje, ohledně částky 760 000 Kč se dovolání odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení 42 067 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Kláry Kořínkové, advokátky.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 661 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Kláry Kořínkové, advokátky.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala odškodnění za usmrcení jejího dítěte při porodu ve zdravotnickém zařízení žalované.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 21 Co 339/2017-315, změnil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 5. 2017, č. j. 6 C 294/2015-235, ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení 1 000 000 Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně se dne 25. 12. 2012 dostavila do zařízení žalované k porodu, který byl veden jako fyziologický. Službu měla neatestovaná lékařka a pracovní pohotovost (tzv. příslužbu) měl lékař s atestací. V nočních hodinách bylo provedeno CTG vyšetření (vyšetření srdeční akce plodu a děložní aktivity) s vyhodnocením křivky záznamu jako suspektní až patologické, proto byl službu konající lékařkou přivolán lékař mající příslužbu, který záznam vyhodnotil jako suspektní a doporučil žalobkyni dále sledovat. Poté se k výzvě službu konající lékařky k žalobkyni dostavil znovu, další záznamy o jeho postupu nejsou k dispozici. Křivka CTG byla nejpozději od 3.20 hodin s převahou patologických jevů, nejpozději od 3.50 hodin již byla patologická, od 5.00 hodin byla nehodnotitelná. Císařský řez byl proveden až v 6.06 hodin a plod byl vybaven mrtvý. Důvodem úmrtí plodu byla hypoxie, nedostatek kyslíku, tedy udušení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žalovaná porušila své právní povinnosti vyplývající jí z § 45 odst. 1, § 4 odst. 5 a § 28 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, tím, že nechala sloužit neatestovanou lékařku, která nebyla oprávněna rozhodnout o ukončení těhotenství císařským řezem, a lékař nad ní vykonávající dohled měl pouze tzv. příslužbu, a nebyl tudíž povinen se zdržovat na pracovišti, v důsledku čehož nebylo o provedení císařského řezu rozhodnuto včas a nenarozený plod zemřel. K úmrtí dítěte žalobkyně došlo tedy v důsledku porušení právních povinností žalované. Tím bylo porušeno právo žalobkyně na rodinný život, za tento zásah žalovaná odpovídá a žalobkyně má právo na finanční odškodnění. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobkyně by měla právo pouze na paušální náhradu podle § 444 odst. 3 obč. zák., které se však žalobou nedomáhala, přičemž podmínky pro přiznání náhrady imateriální újmy nad tento rámec podle § 11 a násl. obč. zák. dány nejsou, odvolací soud neshledal existenci nadstandardně rozsáhlé nemajetkové újmy žalobkyně, která by přiznání žalobkyní požadované náhrady odůvodňovala.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky výše odškodnění, které žalobkyni náleží za usmrcení jejího dítěte. Žalobkyně namítala, že soud nebyl vázán právním názorem žalobkyně, podle jakého ustanovení zákona jí odškodnění náleží, a bylo na něm, aby sám věc správně právně posoudil. Proto jí měla být přiznána minimálně částka 240 000 Kč. Vyloučil-li soud přiznání jakékoliv náhrady, porušil zásadu proporcionality a spravedlivosti rozhodování a svým rozhodnutím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a též Ústavního soudu. Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14. Dále namítala, že odvolací soud provedl důkaz, který nikdo nenavrhl, a z něj pak vycházel. Nezabýval se dále tím, do jaké míry měla na žalobkyni vliv smrt jejího dítěte a do jaké míry byly psychické problémy zaviněny jinými faktory. Odvolací soud tak nezjistil úplně skutkový stav. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud věc správně právně posoudil, žalobkyně se domáhala výhradně přiznání mimořádného peněžitého zadostiučinění podle § 13 obč. zák. Důkaz, který odvolací soud provedl, navrhla sama žalobkyně. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně je přípustné pro řešení otázky vázanosti soudu v žalobě uvedeným právním posouzením uplatněného nároku, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání je proto zčásti důvodné.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti mělo podle žalobních tvrzení dojít před 1. 1. 2014.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Náležitosti návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen předmět řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných právních norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009).

Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně odůvodnila v žalobě svůj nárok na peněžité plnění tvrzením, že v důsledku chybného postupu žalované při poskytování zdravotních služeb žalobkyni došlo k úmrtí donošeného dítěte. Žalovaná odpovídá za škodu a nemajetkovou újmu, která byla žalobkyni usmrcením jejího syna způsobena. Odkázala na § 444 odst. 3 a § 11 a násl. obč. zák. a uvedla, že smrt jejího syna jí zasáhla nad míru obvyklou, a žádala zadostiučinění ve výši 2 000 000 Kč.

Podle § 444 odst. 3 obč. zák. za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč, b) každému dítěti 240 000 Kč, c) každému rodiči 240 000 Kč, d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč, e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč, f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.

Podle ustálené judikatury k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, podle níž je posuzována projednávaná věc, ustanovení § 444 odst. 3 o. z. zakládá právo na jednorázové odškodnění pozůstalých uvedených pod písm. a) až f) za nemajetkovou újmu, která jim vznikne v případě usmrcení osoby blízké. Rozsah odškodnění je dán stanovením absolutních částek, na které pozůstalému vzniká nárok, prokáže-li existenci příbuzenského či jiného obdobného poměru s usmrceným, a to bez dalšího dokazování. Tato úprava je ovšem natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému, a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1577/2009, nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04). Pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. Pro přiznání finančního zadostiučinění nad rámec jednorázového odškodnění musí tedy dovolatel splnit, kromě zákonem stanovených kumulativních podmínek uvedených v ustanovení § 13 obč. zák. [morální zadostiučinění (omluva) se jeví nepostačující či neúčinné a neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve značné míře], také podmínku mimořádnosti, a to buď v okolnostech, nebo ve vzniklé nemajetkové újmě (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011).

Z toho, co bylo shora řečeno, vyplývá, že se jedná o dva samostatné nároky, ovšem velmi těsně provázané. Pozůstalí mohou dosáhnout odškodnění újmy za smrt osoby blízké z obou těchto titulů, v případě odškodnění z titulu ochrany osobnosti za splnění dalších zákonných podmínek. I když v poměrech projednávané věci je formulace žalobního požadavku na zaplacení částky 2 000 000 Kč poněkud problematická, z obsahu spisu lze na základě shora uvedeného dovodit, že žalobkyně se sice žalobou domáhala zaplacení jediné částky, ale že v této částce je obsažena i částka 240 000 Kč představující paušální náhradu podle § 444 odst. 3 obč. zák., protože podstatné je vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě, nikoli právní posouzení provedené v žalobě samotnou žalobkyní. Ze žaloby ani z obsahu spisu neplyne, že by se žalobkyni od žalované dostalo jakéhokoliv odškodnění, tj. alespoň paušálně stanovené částky 240 000 Kč, tudíž není zcela logický závěr odvolacího soudu, že žalobkyně se tohoto nároku vůbec nedomáhá. Tento závěr odvolacího soudu tudíž není správný a je odklonem od rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej již shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009).

Další dovolatelkou předestřená otázka – otázka spravedlivosti a proporcionality náhrady a podmínky jejího navýšení podle § 13 obč. zák. – však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou zabýval otázkou, zda v projednávané věci jsou dány takové zcela mimořádně závažné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání odškodnění nemajetkové újmy nad rámec paušálních částek podle § 444 odst. 3 obč. zák. Hodnotil všechny zjištěné okolnosti, za nichž ke škodě došlo, a intenzitu vzniklé újmy, porovnával daný případ s jinou věcí týkající se též úmrtí novorozence (věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 7/2007), vyložil proč projednávaný případ nedosahuje mimořádné intenzity újmy ani mimořádnosti okolností, za nichž ke škodě došlo (ještě nevytvořené citové vazby mezi dítětem a rodiči, nejednalo se o úmrtí mimořádně traumatizující, psychické problémy žalobkyně, její problémy setrvat v zaměstnání a neshody v partnerském soužití zde byly již před onou nešťastnou událostí), a dovodil, že v projednávané věci by jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. bylo pro žalobkyni dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu.

Na základě zjištěného skutkového stavu věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), lze uzavřít, že odvolací soud respektoval základní východiska, která dovolací soud ve své rozhodovací praxi týkající se možnosti aplikaci § 13 obč. zák. dovodil, zvážil všechny relevantní okolnosti, provedl srovnání s jinými dosud řešenými případy, a tudíž postupoval v souladu s požadavky na uplatnění principu proporcionality a neodchýlil se v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže odvolací soud neshledal případ žalobkyně tak výjimečným, aby bylo na místě přiznání další náhrady nad rámec částek stanovených v § 444 odst. 3 obč. zák., a svůj závěr náležitě odůvodnil, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou.

Další námitky v dovolání směřující proti hodnocení důkazů a proti zjištěnému skutkovému stavu postrádají charakter právní otázky, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a kterou by mohl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání tak založit nemohou.

Namítala-li žalobkyně vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud provedl jiný než účastníky navržený důkaz, aniž by byly splněny podmínky § 120 odst. 2 o. s. ř., její námitka důvodná není. Z obsahu spisu vyplývá, že tento důkaz označila sama žalobkyně v podání ze dne 30. 3. 2017 (č. l. 189 spisu).

Na základě shora uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení 240 000 Kč spočívá, není správné a dovolání je v této části důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 240 000 Kč změnil [ve shodě s ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř., když dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout], ve zbylé části dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do 65,5 % jí uplatněných nároků, proto jí náleží náhrada 31 % celkově vynaložených nákladů řízení (65,5 – 34,5). Při určení poměru úspěchu a neúspěchu ve sporu je třeba vyjít z tarifních hodnot obou uplatněných nároků (tarifní hodnota 240 000 Kč u nároku na náhradu škody podle § 444 odst. 3 obč. zák. a 50 000 Kč u nároku na zadostiučinění podle § 13 obč. zák.). Žalovaná je podle § 142 odst. 2 o. s. ř. povinna nahradit žalobkyni 31 % (240 000 – 50 000 = 190 000 : 290 000 x 100) jejích účelně vynaložených nákladů. Žalobkyni v řízení před soudem prvního stupně vznikly náklady za právní zastoupení advokátkou ve výši odměny 66 220 Kč (7 úkonů po 9 460 Kč podle § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), k níž náleží náhrada hotových výdajů 7 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, náhrada za promeškaný čas 1 200 Kč (4 půlhodiny za cestu Praha – Mělník a zpět x tři ústní jednání) a cestovné 1 548 Kč ke třem jednáním Praha – Mělník a zpět, tj. 80 km osobním automobilem při náhradě 3,90 Kč/km, průměrné spotřebě 8,9 l/100 km a ceně za 1 l nafty 28,60 Kč. K celkové částce 71 068 Kč náleží částka 14 924 Kč představující 21 % DPH, jehož je právní zástupkyně žalobkyně plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně dále zaplatila soudní poplatek ze žaloby 20 000 Kč. Celkem vynaložila před soudem prvního stupně 105 992 Kč, z čehož 31 % činí 32 858 Kč.

V odvolacím řízení žalobkyně vynaložila náklady za právní zastoupení advokátem ve výši odměny 23 650 Kč (za 2 úkony po 9 460 Kč a jeden úkon za 4 730 Kč – odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně směřující pouze do výroku o nákladech řízení), k odměně náleží náhrada hotových výdajů 3 x 300 Kč a částka 5 155 Kč představující 21 % DPH. Z celkových nákladů 29 705,50 Kč činí 31 % 9 209 Kč.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu 31 % nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 460 Kč (za jeden úkon právní služby spočívající v podání dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 2 050 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy náklady činí 11 810 Kč, z toho 31 % činí 3 661 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 28. 2. 2019


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu