Rozhodnutí NS

21 Cdo 3712/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:21 Cdo 3712/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3712.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Mzda (a jiné obdobné příjmy)
Dovolací důvody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 3712/2018-272


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem v Rokycanech, Josefa Knihy č. 177, proti žalovanému IDEAL AUTOMOTIVE Bor, s. r. o. se sídlem v Boru, Nová Hospoda č. 16, IČO 25230425, zastoupenému JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Na Žertvách č. 2230/42, o 405 911 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 20 C 64/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2018 č. j. 61 Co 47/2018-236, takto:


I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 648,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Truxy, advokáta se sídlem v Rokycanech, Josefa Knihy č. 177.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2018 č. j. 61 Co 47/2018-236 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem nastolené právní otázce [zda v případě, kdy zaměstnavatel nevede nebo není schopen doložit evidenci pracovní doby (tedy ani evidenci práce přesčas), soud může při zjišťování rozsahu vykonané práce přesčas „elektronicky zaznamenanou docházku zaměstnance na pracoviště považovat za údaj nahrazující evidenci pracovní doby a evidenci přesčasové práce“ a na jejím základě při určování výše nároku zaměstnance na odměnu za práci přesčas „vyloučit postup podle ustanovení § 136 o. s. ř.“] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2878/2009) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

V uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2878/2009 dovolací soud dospěl k závěru, že pouhá okolnost, že zaměstnavatel [v rozporu se zákonem - srov. § 94 zákoníku práce (podle současné právní úpravy § 96 zákoníku práce)] nevede nebo není schopen doložit evidenci pracovní doby, práce přesčas, pracovní pohotovosti a noční práce u jednotlivých zaměstnanců, neznamená, že by zaměstnancova práce nad zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu ztratila povahu práce přesčas. To, že zaměstnavatel nevede nebo není schopen doložit evidenci práce přesčas, znamená jen tolik, že skutečnost, kdy (resp. od kdy do kdy) zaměstnanec v jednotlivých dnech týdne práci, případně práci přesčas, konal, nelze určit právě z dokladů, jež má vést zaměstnavatel. Jestliže však zaměstnanec za této situace přesto (v souladu s pracovní smlouvou) pro zaměstnavatele práci koná, jedná se o výkon práce vyplývající z existujícího pracovního poměru a přesáhne-li takto konaná práce z časového hlediska stanovenou (tedy zákonem stanovenou) týdenní pracovní dobu, jde (při splnění podmínky, že jde o práci konanou na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem) vždy o práci přesčas. Rozdíl je jen v tom, že výkon práce přesčas a její rozsah je třeba zjišťovat z jiných skutečností (důkazů). Teprve až pro případ, kdy nebyl prokázán rozsah vykonané (a prokázané) práce přesčas, dovolací soud v tomto rozhodnutí dospívá k závěru, že soud může určit výši nároku zaměstnance na odměnu za práci přesčas podle své úvahy ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř.

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2878/2009 „uchýlil se k jednomu žalobcem předloženému výpisu z docházky jako jedinému listinnému důkazu“, čímž „vyloučil postup dle § 136 o. s. ř.“, pak přehlíží, že odvolací soud postupoval v souladu se závěry tohoto rozhodnutí, avšak soudy v jím zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci; v projednávané věci sice zaměstnavatel rovněž nevedl evidenci pracovní doby ve smyslu § 96 zákoníku práce, ale rozsah vykonané práce přesčas byl (na rozdíl od věci posuzované v uvedeném rozhodnutí) prokázán, a to právě uvedeným listinným důkazem, a postup podle ustanovení § 136 o. s. ř. se proto neuplatní.

Dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., namítal-li v této souvislosti nesprávné hodnocení provedených důkazů [elektronicky zaznamenané docházky zaměstnance (žalobce) na pracoviště] a jiné vady řízení (spočívající v tom, že odvolací soud „ignoroval argumentaci žalovaného“ o tom, že „mezi úkoly vedoucího výroby, které byly v popisu činnosti vedoucího výroby dle dokumentu ze dne 4. 6. 2013, patřila mj. zodpovědnost za dodržování pracovní doby všech podřízených“, že „část nemalých mimořádných odměn byla vyplácena s přihlédnutím k přesčasové práci“, že „do přesčasové práce byla zahrnována doba před začátkem pracovní doby“ a že „nebylo přihlédnuto k tomu, zda v odpoledních hodinách během přítomnosti na pracovišti se zaměstnanec nevěnoval jiné činnosti či jen odpočinku apod.“), k nimž podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Ani tyto námitky proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Namítá-li dovolatel, že v řízení bylo prokázáno konkludentní uzavření dohody o tom, že „případná přesčasová práce je součástí základní mzdy“, přehlíží, že závěr o tom, zda se účastníci shodli na náležitostech smlouvy, není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů, k němuž soud přistoupil při výkladu projevu vůle účastníků; soud zde vychází z objektivních skutečností, za nichž byl projev vůle (výslovný či konkludentní) učiněn, ze kterých se usuzuje na úmysl jednajícího (společný úmysl jednajících stran). Nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Právním závěrem je až podřazení uzavřené smlouvy pod určitý smluvní typ upravený zákonem nebo posouzení smlouvy jako smlouvy smíšené či nepojmenované, popřípadě závěr o platnosti (neplatnosti) smlouvy.

Nastolenou právní otázku, zda dohodu zaměstnavatele a zaměstnance o tom, že mzda je sjednána s přihlédnutím k případné práci přesčas, lze uzavřít i „konkludentním způsobem“, dovolatel založil jen na svém nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů, zpochybňuje-li hodnocení provedených důkazů (namítá-li, že „sám žalobce při svém výslechu uvedl, že věděl o tom, že ve společnosti se vedoucímu pracovníkovi přesčasová práce neproplácí a ani se neeviduje“, a že „vedoucí závodu a sám nadřízený žalobce L. B., který byl slyšen jako svědek, na návrh žalobce výslovně uvedl, že případnou přesčasovou práci svého podřízeného nesledoval a ani se o ni nezajímal, uvedl, že k přesčasové práci přihlédl při vyplácení mimořádných odměn jako k jednomu, byť ne rozhodujícímu, kritériu“) a předestírá-li následně své vlastní skutkové závěry (že „žalobce funkci vedoucího výroby přijal s tehdy nadstandardním platem 70 000 Kč od 1. 7. 2013 v situaci, kdy se vyplácely např. značné vánoční bonusy a jiné prémie“, že „sám žalobce jako vedoucí výroby byl odpovědný za evidenci pracovní doby svých podřízených, u kterých též neproplácel přesčasové hodiny, vlastně celého úseku výroby, tedy i sebe samého“, a že „konkludentní ujednání o tom, že přesčasová práce je součástí základní zaručené mzdy, žalobce akceptoval od 1. 7. 2013, kdy do funkce vedoucího výroby nastoupil“), na jejichž základě pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (podle kterého neproplácení přesčasové práce bylo „zavedenou praxí stran“ podle ustanovení § 545 občanského zákoníku a pokud žalobce „tvrdí, že neproplácení přesčasové práce mělo být tehdy zavedeným protiprávním stavem v závodě svého bývalého zaměstnavatele, a to v situaci, kdy tuto praxi sám žalobce spoluvytvářel“, pak se uplatní § 6 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu). Předestřením vlastního hodnocení provedených důkazů a předložením vlastní verze skutkového stavu však dovolatel nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým zjištěním (skutkovému závěru), na nichž stojí právní závěry odvolacího soudu. Uplatňuje tak proti rozsudku odvolacího soudu jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., který rovněž přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.. nezakládá.

Protože dovolání žalovaného není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2019


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu