Rozhodnutí NS

30 Cdo 739/2007

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2007
Spisová značka:30 Cdo 739/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.739.2007.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

30 Cdo 739/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Z. S., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti B., k.s., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 200.000,- Kč a o poskytnutí zadostiučinění, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 22/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2006, č.j. 1 Co 64/2006-93,   t a k t o :

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2006, č.j. 1 Co 64/2006-93, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2005, č.j. 23C 22/2005-58, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. prosince 2005, č.j. 23C 22/2005-58, uložil žalované zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč (výrok I.) a současně uveřejnit

na vlastní náklad formou tiskové inzerce v jednom celostátním deníku omluvu

ve znění: “Omluva. Na velkoplošné venkovní tiskové reklamě naší společnosti jsme k podpoře prodeje míchačky stavebních hmot v měsíci září 2004 užili slovní spojení „Upeč … třeba zeď“. Tímto jednáním jsme neoprávněně změnili a užili část verše textu písně „Dej cihlu k cihle“, který zní „Upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Panu Z. S., autoru textu písně „Dej cihlu k cihle“ se omlouváme. B., k.s.“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je autorem písně „Dej cihlu k cihle“, která je známá též pod názvem „D.“. Součástí textu písně je i verš „upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Na sporem dotčeném billboardu je vyobrazena míchačka na beton, u níž stojí žena, pod názvem žalované B. H. S. je uveden text: „upeč…“ a o řádek níže se současným posunutím text „…třeba zeď“. Pod tímto textem je uvedena cena, údaj o výkonu míchačky a době záruky. Vpravo je umístěn obrázek znázorňující zeď. Soud se neztotožnil s tvrzením žalované, že užitím „sloganu“ na reklamním billboardu v podobě „Upeč… … třeba zeď“, doplněným o rozsáhlou obrazovou úpravu, se nejedná o neoprávněné užití autorského díla žalobce a jeho změnu. Zmíněná píseň, jejímž autorem je žalobce, obsahuje mimo jiné i verš „upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Text písně, která text v podobě uvedené na billboardu obsahuje, je dílem ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen autorský zákon). Autorské právo se nevztahuje jen k dílu dokončenému, ale na jeho jednotlivé části (§ 2 odst. 3 cit. zákona). Pokud dojde k užití pouze části díla pro reklamní účely, je i k takovému užití potřeba souhlasu autora díla. Soud prvního stupně konstatuje, že z billboardu žalované je zcela nepochybné, že při propagaci výrobku došlo k užití části díla žalobce, konkrétně části textu písně, který lze považovat za notoricky známý. Při vnímání této reklamy, resp. jejího textu se široké veřejnosti vybaví text písně „Dej cihlu k cihle“. Žalovaná svým jednáním tak neoprávněně zasáhla do autorských práv žalobce, když široká veřejnost, včetně veřejnosti umělecké, se může domnívat že žalobce k užití části svého díla udělil žalované souhlas.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. září 2006, č.j. 1 Co 64/2006-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění omluvy odstavce II. výroku, která zní takto: “Omluva. Na velkoplošné venkovní tiskové reklamě naší společnosti jsme k podpoře prodeje míchačky stavebních hmot v měsíci září 2004 užili slovní spojení „Upeč … … třeba zeď“. Tímto jednáním jsme neoprávněně změnili

a užili část verše textu písně „Dej cihlu k cihle“, který zní „Upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Panu Z. S., autoru textu písně „Dej cihlu k cihle“ se omlouváme. B., k.s.“. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud mimo jiné poukázal na skutečnost, že mezi základní práva autora patří právo na nedotknutelnost díla a právo udělit souhlas k nakládání s dílem a v případě neoprávněného zásahu do autorských práv také právo na přiměřené zadostiučinění. Zásada nedotknutelnosti díla znamená, že nikdo nesmí bez souhlasu autora dílo užívat nebo je dokonce měnit. Zákonným předpokladem pro vznik práva na přiměřené zadostiučinění je existence neoprávněného zásahu do autorských práv, vznik nemajetkové újmy u autora díla a příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou. Odpovědnost za neoprávněný zásah do autorských práv je vybudována na objektivním principu. Neoprávněným zásahem je zejména pozměňování díla či jiný zásah do díla bez souhlasu autora, stejně jako užívání a nakládání s dílem bez poskytnuté licence.

Odvolací soud zdůraznil, že reklamní slogan v celém svém rozsahu kopíruje část textu písně žalobce. Závěru, že jde o výsek z textu písně „Dej cihlu k cihle“, odpovídá

i užití teček ve sloganu, neboť je zřejmé, že část textu je zde vypuštěna. Píseň žalobce je natolik známá a oblíbená, text písně je natolik jedinečný a výsledek zpracované reklamy takový, že neumožňuje žádný jiný závěr, než že v reklamním sloganu je použita část textu písně. Přitom tvůrkyně billboardu potvrdila, že píseň rovněž zná. Žalovaný, který billboard použil při své reklamní kampani tak neoprávněně zasáhl do díla žalobce

a protiprávně porušil jeho autorská práva k textu písně „Dej cihlu k cihle“. Soud druhého stupně se též ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že neoprávněným zásahem a neoprávněným užitím díla žalovanou vzniklo žalobci právo na zadostiučinění, přičemž požadovaná forma i způsob omluvy jsou zcela přiměřené zásahu. Neoprávněným užitím předmětného díla bez jeho souhlasu vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, jehož výše byla prokázána zprávami o obvyklé odměně za užití díla pro reklamu prostřednictvím billboardů.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupkyni žalované dne

14. listopadu 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 11. ledna 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Nesouhlasí s právním posouzení věci odvolacího soudu (uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka především poukazuje na skutečnost, že sporný text je součástí celkového grafického vyobrazení, když reklamní sdělení mělo v rámci obvyklého reklamního přehánění zdůraznit jednoduchost ovládání stavebního stroje, kterého je schopna

i technicky nezkušená “hospodyňka”. Při porovnání reklamního sdělení s dílem (písňovým textem) žalobce vyplývá, že idea a smysl obou jsou zcela odlišné. Sporný text pak nebyl doprovázen hudbou (která spolu s textem žalobce tvoří nedílný celek). Závěry soudu druhého stupně, že v reklamním sloganu je použita část písňového textu, jehož autorem je žalobce, jsou opřeny pouze o skutečnost, že žalovanou užitý text se nevýznamně slovně shoduje s částí autorského textu žalobce. Text “Upeč… …třeba zeď”. nemůže být chápán ani jako část díla, neboť zde absentuje naplnění legálního vymezení díla tak, jak je podává autorský zákon. Závěry odvolacího soudu ztotožňující užitý text “sloganu” s textem písně žalobce jsou ryze subjektivní a nelze je přezkoumat. Soud nevyvrátil stanovisko žalované, že jde o náhodnou shodu tří slov se třemi slovy obsaženými v textu žalobce. Nejde o dílo, ani o jeho část, ale pouze o jednotlivá slova,

z nichž nelze zákonné znaky díla dovodit. Tato slova nejsou tím, co určuje autorskoprávní individualizaci díla.

Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se žalobce vyjádřil podáním ze dne 26. ledna 2007. Především shledává absenci zásadní právní otázky, která by měla být dovolacím soudem řešena, přičemž má současně zato, že odvolací soud ve věci rozhodl správně. Mimo jiné poukazuje na to, že shoda reklamního sloganu s textem žalobce nemůže být náhodná, jak tvrdí žalovaná. V tomto případě bylo nepochybně užito výsledku tvorby žalobce

pro reklamu žalované. Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto

pro nepřípustnost, resp. aby bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak

ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž dovolací soud má zato, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku zásahu

do autorských práv v rozporu s hmotným právem, a je tudíž rozhodnutím majícím

po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.

Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl

k závěru, že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný

(§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u výtek obsažených v dovolání.

Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

V souzené věci má určující význam, zda zmiňovaným textem „sloganu“

na reklamním billboardu s reklamou žalované došlo k neoprávněnému zásahu

do autorských práv žalobce jako tvůrce textu písně „Dej cihlu k cihle“ (resp. „D.“). Jak již bylo zmíněno, odvolací soud dovodil, že reklamní slogan v celém svém rozsahu kopíruje část textu písně žalobce, přičemž úvaze, že jde o výsek z textu písně „Dej cihlu k cihle“, odpovídá i užití teček ve sloganu, a je tak zřejmé, že část textu zde byla vypuštěna. Přitom píseň žalobce je natolik známá a oblíbená, text písně natolik jedinečný a výsledek zpracované reklamy takový, že neumožňuje žádný jiný závěr, než že v reklamním sloganu je použita část textu písně.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona, v němž je vymezován institut autorského díla je předmětem práva autorského dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen \"dílo\"). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení se právo autorské vztahuje na dílo dokončené, jeho jednotlivé vývojové fáze a části, včetně názvu a jmen postav, pokud splňují podmínky podle odstavce 1 nebo podle odstavce 2, jde-li o předměty práva autorského v něm uvedené. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení je předmětem práva autorského také dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka, aniž by tím bylo dotčeno právo autora zpracovaného nebo přeloženého díla. Podle šestého odstavce dílem podle tohoto zákona není zejména námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický

a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě.

Právo autorské má soukromoprávní povahu, která je dána přirozenou soukromou povahou vztahů vyplývajících z tvorby (z duševní tvořivé činnosti), jež toto právo upravuje, a které se týkají dvou následujících právních skutečností, s nimiž nejsou spojeny žádné formální zápisné principy ani principy poplatkové, protože povahově ani nejsou zapotřebí. (Tyto závěry platí nejen pro vznik a užití díla, ale i pro vznik autorského práva k němu). Jedná se o tyto právní skutečnosti:

a) vytvoření díla (jeho vznik)

b) veřejné nebo jiné užití díla (v původní, poněkud ideologicky zabarvené, právní terminologii jeho \"společenské uplatnění\"), jímž často dochází k hospodářskému zhodnocení díla samého, resp. k hospodářskému zhodnocení majetkových autorských práv k dílu.

Právo autorské je v objektivním smyslu tohoto pojmu souhrnem právních norem soukromoprávní povahy, které tvoří zvláštní normativní systém. (Jenž je dílčím subsystémem práva občanského, resp. soukromého vůbec.) Obsahem tohoto normativního systému jsou právní normy, které jsou stanoveny zejména v autorském zákoně. Právo autorské je tedy založeno na soukromoprávních (občanskoprávních) principech, které jsou obecně normativně platné, a které jsou legálně vyjádřeny zejména v občanském zákoníku jako soukromoprávní normě generální právní povahy. (Základní oporu přitom mají v ústavním řádu naší republiky.) Právo autorské tvoří, společně

i s jinými právy k výsledkům duševní tvořivé činnosti a společně i s některými zvláštními právy majetkovými (tj. společně s ostatními nehmotnými právy), podsystém občanského práva hmotného (charakterizovaný nehmotnými statky jako svými objekty

a zjevnou ochrannou funkcí), v jehož rámci má zvláštní postavení. Toto svébytné systémové postavení je dáno tím, že právo autorské upravuje samostatný druh občanskoprávních vztahů, a to vztahů vznikajících z \"duševní tvořivé činnosti\". Tyto vztahy mají rovněž své svébytné předměty ideální povahy. V tomto případě literární díla a jiná díla, která v důsledku své přirozené mimoprávní povahy ani nejsou majetkovými hodnotami.

Právo autorské je v objektivním smyslu tvořeno souhrnem soukromoprávních norem upravujících absolutní (zákonnou) ochranu literárních, jiných uměleckých

a vědeckých děl (jako statků nehmotné povahy), které jsou výsledky duševní tvůrčí činnosti fyzických osob. Tato ochrana je poskytována prostřednictvím normování vztahů vznikajících z příslušné duševní tvořivé činnosti, tzn. vztahů týkajících se vytvoření děl a jejich veřejného nebo jiného užití. Formálně je právo autorské vyjádřeno zejména v autorském zákoně, jakož i v některých sekundárních předpisech.

Autorské právo je tzv. právem absolutním. Tvoří součást skupiny práv

k výsledkům duševní tvořivé činnosti, které jsou spolu s některými právy majetkovými součástmi vyšší třídy práv duševního vlastnictví, jenž patří do globálního generálního systému práv ke všem statkům nehmotným. Právní postavení osoby autorskoprávně oprávněné, tj. zejména autora, se vyznačuje tím, že takováto osoba vylučuje kohokoli jiného z jakéhokoli působení na nehmotné dílo jí ovládané. Takovéto osobě, jejíž

právo bylo ohroženo nebo porušeno, přísluší žalobní nárok na prosazení svého

výlučného panství nad příslušným ideálním statkem vytvořeným tvůrčí činností.

Za charakteristické znaky autorského práva lze proto považovat následující znaky,

z nichž první dva se váží k subjektivní stránce tohoto práva:

a) jedná se o právo absolutní právní povahy příslušející pouze individuálně určené osobě, jíž je původně pouze tvůrce (autor, původce) jako osoba fyzická, čemuž na druhé straně odpovídá povinnost individuálně neurčených cizích osob (kohokoli) zdržet se jakýchkoli neoprávněných zásahů do oprávnění nositele autorského práva. Autorské právo tedy působí erga omnes, tj. i proti autorovi samému. Je v tomto smyslu univerzální povahy. Autor má podobné (nikoli stejné) právní postavení jako vlastník (majitel), přestože v důsledku přirozené povahy díla nemůže být vlastníkem (majitelem) tohoto ideálního předmětu. Literární dílo, jiné dílo umělecké je hodnotou (statkem) nemajetkovou, pro níž tudíž neplatí stejný právní režim jako pro věc nebo

pro majetkové právo či jinou majetkovou hodnotu (jakou je např. ochranná známka, obchodní tajemství, know how aj.). Podobnost s právem vlastnickým se ovšem projevuje v právní rovině tak, že, stejně jako má vlastník věci anebo majitel jiné majetkové hodnoty výlučná oprávnění ke svému předmětu, tak má i autor výlučná oprávnění ke svému dílu. Obsah autorského práva ale není shodný s obsahem práva vlastnického ani jiného věcného práva, nýbrž je svébytný, byť jistou měrou podobný.

b) jedná se o právo nepromlčitelné, neboť nejde o právo majetkové (srov. § 100 odst. 2 občanského zákoníku ), nýbrž o smíšené osobněmajetkové právo k výsledkům duševní tvořivé činnosti, mající personální základ (v nauce bývá právo autorské řazeno mezi tzv. tvůrčí práva, která obsahují jednotlivá oprávnění jak osobní, tak i majetková). Jako celek ovšem autorské právo není ani osobním \"právem na ochranu osob\" ve smyslu občanského zákoníku, mezi něž systémově patří jen jedna jeho obsahová součást,

a to osobní \"právo na ochranu autorství\". Toto dílčí právo se jako zvláštní právo osobnostní prolíná s obecnou občanskoprávní kategorií absolutního osobního \"práva

na ochranu osob\", a to právě pokud jde o ochranu osobnosti fyzické osoby (autora).

Z hlediska ochrany práv si lze představit jednoskutkový souběh ohrožení nebo porušení osobního \"práva na ochranu autorství\" ve smyslu autorského zákona s ohrožením nebo porušením osobního práva na ochranu osobnosti autora jako fyzické osoby ve smyslu občanského zákoníku.

c) předmětem autorského práva je jednotlivě určený ideální statek (dílo), který je nehmotný, nicméně musí být vždy hmotně vyjádřen (materializován) v jakékoli lidskými (nikoli zvířecími) smysly vnímatelné (seznatelné), tj. jinému člověku sdělitelné, podobě (formě). Povahově nemůže jít o pouhé druhové určení díla, protože tento ideální předmět je vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními

a jinými uměleckými styly a vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu (výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se, ontologicky vzato, zračí

i sama osobnost původce (autora). Připomíná se, že se jedná o výron či pečeť jeho osobnosti. Každá lidská osobnost (nejen osobnost tvůrce, autora) duchovně pramení mimo sféru právního řádu, který ji pouze uznává (aprobuje) jako právně významnou (nemajetkovou) hodnotu (statek) a chrání ji svými vlastními zákonnými prostředky.

V důsledku toho je i předmět autorského práva (dílo) nezcizitelným, neboť to jeho přirozená mimoprávní povaha, bytostně spjatá s osobností tvůrce, nepřipouští (srov.

§ 118 odst. 1 občanského zákoníku ), což platí i pro případ, pokud by snad tento ideální předmět byl eventuálně teoreticky považován za hodnotu majetkovou (kdy však povahově se nejedná o hodnotu majetkovou, resp. jde o hodnotu nemajetkovou, s níž jsou pouze spojena některá práva majetková, resp. osobně-majetková smíšená,

a to vedle vůdčích, prioritních, nemajetkových práv osobních, morálních, základu osobnostního).

d) z hlediska funkčního se jedná o právo literární, jiné umělecké a vědecké tvorby, právně politicky cílené k ochraně nehmotných autorských výtvorů (plodů autorovy duševní činnosti) a k uplatnění těchto nehmotných výsledků. V tomto aspektu je zapotřebí posuzovat i předměty autorského práva, které se povahově pohybují

v poměrně vágních (z hlediska právního) kategoriích literárního umění, ostatního umění či vědy. Tato funkční povaha autorského práva je významná i pro obsah a rozsah subjektivních autorských práv a platí pro jakékoli předměty tohoto práva. Funkční povaha autorského práva má význam i při jeho výkladu. Autorské právo není univerzálním ani žádným \"sběrným\" ochranným právem (systémem), jak ostatně vyplývá z jeho povahy, nýbrž ochranným právem zvláštním. To znamená, že předmětem autorského práva může být jen to, co v rámci naplnění všech legálních pojmových znaků díla podle autorského zákona koresponduje uvedené funkční povaze tohoto soukromého práva, která prolíná všemi legálními pojmovými znaky jeho předmětů.

  K základním principům autorského práva patří tradiční zásady, podle nichž je subjektem (v původním smyslu) autorského práva autor jako fyzická osoba,

popř. spoluautoři ve společenství fyzických osob, dále zásada, že autor svobodně rozhoduje o užití svého díla, za něž mu přísluší odměna, že autor požívá ochrany svých (oprávněných) zájmů osobních i majetkových, že autor díla si může osobovat jeho autorství nezávisle na tom, zda existuje na pohled stejné dílo vytvořené jiným autorem (což ale bývá prolamováno případy tzv. „děl malé mince“ a počítačovými programy), dále též zásada, že autorské právo lze omezit s ohledem na obecný zájem na některých přípustných užitích autorova díla jinou osobou a nakonec i to, že každá osoba, která dílo šíří nebo je jinak užije, je povinna, až na úzké výjimky v obecném zájmu, zaplatit autorovi odměnu.

Tvůrčí činnost, všechny její druhy, jako pojem autorskoprávní, lze charakterizovat jako činnost spočívající ve \"vytvoření\" něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen. \"Zvláštními osobními vlastnostmi\" autora díla je zejména schopnost tvořit, což je schopnost jeho ducha, a to in concreto tvořit literárně, jinak umělecky nebo vědecky. S touto schopností bývá spojeno i nadání (talent), fantazie aj. prvky patřící mezi osobní vlastnosti, které si lidský duch přináší do běžného života a které rovněž nabývá například životní praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K výkonu tvůrčí činnosti je zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i intuice, tvůrčí prostředí, tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i potřeba tvůrčí svobody aj. prvky, jevy nebo vlivy. Právě z povahy \"zvláštních osobních vlastností\" vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly tyto zvláštní osobní vlastnosti člověka využity, je povahově (a pojmově) neoddělitelným tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha, formujícího samu osobnost. Proto je i samo \"vytvoření\", resp. tvorba, díla tvůrčí činností nezaměnitelného osobitého rázu.

Z toho pak nauka, alespoň ve větší části kontinentální Evropy, odvozuje teoretickou koncepci autorskoprávní individuality díla relativněji chápanou ve smyslu statistické pravděpodobnosti jedinečnosti díla. Nikoli tedy ve smyslu jedinečnosti díla naprosto absolutní ve smyslu filozofickém. Autorskoprávní doktrinální chápání jedinečnosti díla ve smyslu statistické pravděpodobnosti je jistým juristickým ústupkem z přirozených ontologických pozic, který si vyžádaly změny technických poměrů a v jejich důsledku vznik celé řady děl, tradičně označovaných jako \"díla malé mince\" (Werke der Kleine Münze, oeuvres de petit valeur), která postrádají individualizační rysy, popř. je mající jen v zanedbatelné míře, která není dostatečná k rozlišení jednotlivých děl. Takto

(a podobně) chápaná jedinečnost díla bývá v nauce označována jako jeho \"autorskoprávní individualita\", tzn. jako jedinečnost díla v načrtnutém juristickém (autorskoprávním), tj. specifickém, významu tohoto výrazu. Nejde o individualitu

v obecném smyslu, nýbrž o nejosobitější ztvárnění výtvoru na základě autorova svobodného výběru z tvůrčích možností. Jedinečnost díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnost díla. Při tomto pojetí díla jako předmětu práva autorského tedy nejde o individualitu díla stoprocentní, ale jen o jedinečnost, která se blíží jedinečnosti absolutní. Zmíněná tvůrčí činnost, nebo-li tvorba díla, přitom nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod. (srovnej Komentář k autorskému zákonu, I. Telec, 1998).

Při úvaze, zda žalovaná zasáhla do práva autorského žalobce bylo třeba spolehlivě zjistit, zda užití sporného (byť minimálního) textu mělo skutečně charakter bezprostředního užití díla žalobce (které je zřejmě spíše v obecném povědomí známo jako píseň, tj. jako skladba uzavřené formy, jejímž podkladem je slovesný text), resp.zda se případně jedná o zpracování díla žalobce, nebo zda nejde ani o jeden z těchto případů. Je přitom třeba uvážit, že v daném případě předmětem ochrany není vlastní látka, resp. myšlenka díla nebo jeho části, nýbrž tvůrčí a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak jím byla tato látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována. Řešení této otázky však vyžaduje mimo jiné odborného posouzení, k němuž však sám soud povolán není. Za tohoto stavu proto závěry odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), pokud již nyní dovodily zásah do práva autorského žalobce, se jeví jako předčasné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto z uvedeného důvodu rozsudek odvolacího soudu, stejně jako předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně s přihlédnutím k ustanovení § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. dubna 2007

 JUDr. Pavel   P a v l í k , v.r.

   předseda senátu