Rozhodnutí NS

3 Tdo 232/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:3 Tdo 232/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.232.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pohlavní zneužití (zneužívání)
Dotčené předpisy:§ 187 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 232/2019-309


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2019 o dovolání obviněného M. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 67 To 195/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 76/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. J. odmítá.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 2 T 76/2017, byl obviněný M. J. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že ve třech případech, a to konkrétně ve dvou případech v přesně nezjištěné době v období letních prázdnin 2016 ve XY, XY, v zahradní chatce, a poté v jednom případě v přesně nezjištěný den v první polovině září 2016 v XY, XY, okres Praha-východ, v rodinném domě, vykonal soulož s nezletilou AAAAA (pseudonym), nar. XY, přestože věděl, že poškozená ještě nedovršila věk patnácti let.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třicetišesti) měsíců.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 2 T 76/2017, podal obviněný odvolání, kteréžto směřoval do výroku o vině a trestu.

O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 67 To 195/2018, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 67 To 195/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 288–291), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný má za to, že měl být na základě důkazní situace, s ohledem na stupeň objasněnosti rozhodujících skutkových okolností jeho jednání, zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Poukazuje přitom na podle jeho slov příliš přeformalizovaný přístup soudů, kdy soud nalézací dokonce již od prvopočátku vedl řízení na základně svého, čistě subjektivního přesvědčení o jasně dané, ničím vyvratitelné, vině obviněného. Podle názoru obviněného jeho odsouzení stojí na důkazní situaci, kde je tzv. tvrzení proti tvrzení, kdy stojí na jedné straně varianta obviněného a na druhé straně varianta poškozené. Přesto, závěr soudů obou stupňů zní, že inklinuje k mladým dívkám a mladým lidem obecně, tedy zcela určitě je i zneužívá a netřeba o této skutečnosti vést nějaké obsáhlé dokazování. Stačí, že tuto skutečnost potvrdili jak poškozená, tak její homosexuální kamarád, i když jejich tvrzení je v příkrém rozporu s tvrzením svědků vypovídajících v jeho prospěch. Soudy se nijak nezaobíraly pochybnou skutečností již z přípravného řízení, když při gynekologické prohlídce poškozené po jejím údajném pohlavním zneužití obviněným, nebyl zajištěn shodný, buď úplný, či částečný DNA profil obviněného na některé části těla poškozené nebo dokonce v její pochvě. Domnívá se proto, že dokazování nebylo úplné a byl odsouzen na základě důkazů, které nesvědčily v jeho neprospěch. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu dále obviněný připomněl zásadu volného hodnocení důkazů, stejně jako povinnost soudu objasňovat se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Poukázal dále na možnost zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ani rozhodování o dovolání se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce (tedy i poškozeného) a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích. Vadami důkazního řízení se rozumějí mimo jiné i případy tzv. opomenutých důkazů a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu. V posuzovaném případě podle názoru obviněného právě o takový extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu z důvodů výše rozvedených jde. Obviněný konstatuje, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně byla nesprávná, neúplná a hrubě zkreslená. Stalo se tak v důsledku vadného procesního postupu, při kterém nebylo důsledně dbáno na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení provedené důkazy hodnotí podle svého přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1047/2018.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické
a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jednání obviněného bylo především prokázáno výpovědí poškozené AAAAA, ale i dalších svědků, např. V. J., J. S., V. D., R. S., když tyto výpovědi byly podepřeny znaleckými posudky, zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Státní zástupkyně uvedla, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy, tedy se domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, kdy vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.


S ohledem na shora uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. J. zamítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 67 To 195/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména jeho vlastní výpovědi, stejně jako výpovědi poškozené AAAAA a svědka J. S., lékařský záznam z gynekologické prohlídky poškozené) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k sexuálnímu styku s poškozenou AAAAA), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. jsou založeny na nesprávných závěrech soudů, ke kterým dospěly na základě hodnocení rozporných důkazů stran sexuálního styku obviněného a poškozené).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. J. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

V této souvislosti je třeba odmítnout námitky obviněného, jejímž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční a svévolné, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný se omezil toliko na obecná konstatování těchto vad, bez toho, aby uvedl, v čem tvrzená pochybení spatřuje. Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z § 265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku. Nejvyšší soud přesto konstatuje, že po přezkoumání napadených rozhodnutí je nutno konstatovat, že soudy postupovaly zcela v souladu a mezích zákona, když hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to i s vědomím toho, že do jisté míry je zde dána situace „tvrzení proti tvrzení“, přičemž řádně a zcela logicky odůvodnily, proč uvěřily verzi poškozené (zejména str. 9 a násl. rozsudku nalézacího soudu).

Obviněný v této souvislosti akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat ani porušení zásady in dubio pro reo, když odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Z hlediska výše uvedeného je nad rámec uvedeného, ve vztahu k námitce obviněného stran tzv. opomenutého důkazu, možno poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). O takovou situaci se jednalo také v projednávané věci; soud prvního stupně opodstatněně považoval provedené důkazy za postačující k prokázání jednání obviněného a tyto své úvahy odůvodnil zcela dostačujícím způsobem. Obviněný nijak blíže nekonkretizuje, jaké důkazní návrhy měly být soudem případně opomenuty. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožňuje a na ni odkazuje. Nejvyšší soud uzavírá, že těmto závěrům nelze ničeho vytknout.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto obviněný namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud vycházel nejen z výpovědi poškozené AAAAA, která „před soudem působila věrohodně, mluvila souvisle a odpovídala logicky“ (str. 11 rozsudku), ale i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, PhDr. Štěpána Vymětala, Ph.D., vypracovaným na osobu poškozené, ze kterého se podává, že u poškozené nebyly shledány známky konfabulace a obecná věrohodnost je u ní zcela zachována. Nalézací soud neakceptoval návrh na pouhé přečtení výpovědi poškozené z přípravného řízení, ale osobně a pečlivě poškozenou vyslechl za splnění podmínek ustanovení § 200 odst. 1 tr. ř. a § 209 odst. 1 tr. ř. přímo u hlavního líčení, aby „si sám udělal obraz z jejího chování a poskládal dojmy z její výpovědi“ (str. 11 rozsudku). Dále vycházel z řady svědeckých výpovědí, zejména svědků J. S., V. J. a P. J., svědků N. H., V. D. a R. S., stejně jako ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, MUDr. Ondřeje Trojana, vypracovaném na osobu obviněného, lékařských zpráv z gynekologické ambulance a úředních záznamů Policie ČR. Na str. 10 až 11 rozsudku pak nalézací soud rozvedl, na podkladě jakých úvah shledal výpověď obviněného či některé ze svědeckých výpovědí (svědkyně N. N., svědek Z. F.) nevěrohodnými.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jak ostatně již bylo uvedeno výše.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.

Obviněným vznesené námitky vůbec nenaplňují uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, když je z nich patrno, že jejich prostřednictvím obviněný pouze polemizuje s hodnocením a skutkovými závěry soudu prvního stupně potvrzenými odvolacím soudem.
IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 4. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu


Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal