Rozhodnutí NS

33 Cdo 3866/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:33 Cdo 3866/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3866.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 3866/2018-404


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce R. H., bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, tř. Václava Klementa 203/9, proti žalovanému J. J., bytem XY, zastoupenému JUDr. Bc. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Komenského 939/21, o zaplacení 480 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 110 C 13/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 30 Co 57/2018-374, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 12 729 Kč k rukám JUDr. Martina Klímy, advokáta se sídlem Mladá Boleslav, tř. Václava Klementa 203/9.


O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 30 Co 57/2018-374, potvrdil rozsudek ze dne 4. 1. 2018, č. j. 110 C 13/2014-337, kterým Okresní soud v Jablonci nad Nisou uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 480 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 20. 2. 2014 do zaplacení, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 169 454 Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinnému od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Žalobce ve vyjádření k dovolání odkázal na správnost závěrů odvolacího soudu s tím, že námitky uvedené v dovolání nemohou založit jeho přípustnost. Dovolatel totiž neuvedl žádná konkrétní rozhodnutí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od kterých by se měl napadený rozsudek odchýlit. Navrhl proto dovolání odmítnout.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015).

Žalovaný své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání nedostál, neboť se v úvodu svého dovolání vyjadřuje k jeho přípustnosti pouze obecně, a to tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen dovolacího soudu a rozhodné právní úpravy, event. která ve své části problému patrně dosud ani nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena“, neuvádí však konkrétní ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od které se odvolací soud měl odchýlit, ani nespecifikoval konkrétní právní otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.

Dovolatel v dovolání obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a jak nakonec rozhodl, přičemž vychází z jiného skutkového stavu (z odlišného hodnocení v řízení provedených důkazů), než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. V dovolání uplatněné námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud (poté, co částečně zopakoval dokazování) dovodil, že účastníci uzavřeli (příkazní) smlouvu, podle níž se žalovaný zavázal finanční hotovost (převzatou od žalobce) v určitém čase předat konkrétní osobě, přičemž tento závazek řádně nesplnil. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Prosazuje-li žalovaný (oproti uvedenému), že dotyčnou peněžní hotovost předal určené osobě, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je totiž vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Zcela nepodstatné jsou z pohledu posouzení předpokladů přípustnosti též jeho námitky směřující k okolnostem týkajícím se prodeje vozidla, neboť tyto skutečnosti nebyly z pohledu existence povinnosti žalovaného vrátit žalobci peněžní hotovost podstatné. Stran posouzení vznesené námitky promlčení žalovaný nevymezil konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe nebo která dosud v rozhodovací praxi nebyla vyřešena. Žalobce navíc hovoří o promlčení „vzniklé škody“, aniž vzal v úvahu, že odvolací soud žalobou uplatněný nárok jako škodu neposuzoval.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu