Rozhodnutí NS

26 Cdo 984/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/14/2019
Spisová značka:26 Cdo 984/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.984.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dobré mravy
Promlčení
Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/08/2019
I.ÚS 2648/19
I.ÚS 2648/19
JUDr. Tomáš Lichovník
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 984/2019-190
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobců a/ M. S., bytem XY, a b/ T. V., bytem XY, zastoupených JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, proti žalovaným 1/ J. H., bytem XY, a 2/ D. V., bytem XY, zastoupeným Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 1276/36, o zaplacení částky 3.960.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 54/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 15 Co 335/2018-170, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.¨


Odůvodnění:

Žalobci se domáhali (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 /soudu prvního stupně/ dne 18. února 2013), aby jim žalovaní zaplatili částku 3.960.000,- Kč s příslušenstvím, která sestává z částky 300.000,- Kč z titulu smluvní pokuty a z částky 3.660.000,- Kč z titulu nákladů jimi vynaložených na úpravu pronajaté nebytové jednotky na půdní byt. Nárok odůvodnili tvrzením, že nájemní smlouvou ze dne 10. srpna 2005, ve znění dodatku ze dne 30. prosince 2006, se jako nájemci zavázali k úpravám nebytové jednotky na půdní byt a M. H. jako pronajímatelka se zavázala uzavřít s nimi nájemní smlouvu k takto vzniklému bytu za tam uvedených podmínek; nebude-li nájemní smlouva uzavřena do dvou měsíců od kolaudace nebytového prostoru na byt (jak se nakonec v tomto případě stalo), zavázala se k úhradě smluvní pokuty ve výši 300.000,- Kč a současně k úhradě vyčíslených nákladů v souvislosti s přestavbou. Žalovaní – dědici po M. H., zemřelé 13. srpna 2010 – jsou pak povinni uhradit požadovanou částku, neboť jsou odpovědni za dluhy, které na ně přešly zůstavitelčinou smrtí (§ 470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“).

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 15 Co 335/2018-170, potvrdil rozsudek ze dne 23. dubna 2018, č. j. 15 C 54/2013-141, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Dovolání žalobců (dovolatelů) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř“), neboť právní otázku, zda žalovanými vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., vyřešil odvolací soud (záporně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Otázku otevřenou dovolacímu přezkumu dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“ (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).

Soudní praxe se ustálila v názoru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněné pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 15. srpna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5577/2016 /ústavní stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usneseními z 31. října 2017, sp. zn. II. ÚS 3419/16, a z 6. února 2018, sp. zn. IV. ÚS 3614/17/). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v sešitě č. 11 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či z 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010). Konečně v rozhodnutích z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněném pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 23. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 1174/2017 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. května 2018, sp. zn. II. ÚS 1157/18) Nejvyšší soud dovodil, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.

Námitkami podřaditelnými pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelé brojili proti závěru, že uplatněná námitka promlčení neodporuje dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Již na tomto místě lze konstatovat, že z posléze uvedených důvodů není tato úvaha – s přihlédnutím k okolnostem daného případu – zjevně nepřiměřená. Především nelze přehlédnout, že dovolatelé vskutku nevyvinuli patřičnou aktivitu k uplatnění svých práv, ať již původně vůči M. H., tak posléze – po její smrti – vůči žalovaným (jejím zákonným dědicům). Jediným takovým úkonem byla výzva učiněná 18. února 2010 (tedy bezmála čtyři měsíce po nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí k bytu) vůči M. H. uzavření nájemní smlouvy, případně zaplacení částky 3.960.000,- Kč. Na její sdělení z 3. března 2010 (jim doručeným 8. března 2010), že dům je v současnosti převáděn do vlastnictví J. H. a že s návrhy smluvního vztahu se mají obracet na tam označeného právního zástupce, však již nijak nereagovali. Současně neuvedli ani konkrétní okolnosti, které by jim bránily v dřívějším (včasném) uplatnění práv před soudem (žalobu v této věci podali až 18. února 2013), a tyto okolnosti nevyplynuly ani z obsahu spisu. Na tomto místě lze snad jen připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt, tedy že právo přeje bdělým. Konečně za nepřípadnou lze pokládat i jejich námitku, že převodem vlastnictví nebytové jednotky bylo znemožněno uzavření nové nájemní smlouvy k bytu. Z citovaného sdělení z 3. března 2010 totiž naopak vyplývá minimálně připravenost M. H., resp. J. H., k jednání o možném vzniku nájemního vztahu prostřednictvím tam označeného právního zástupce. Za této situace pak nelze přisvědčit ani názoru, že žalovaní vznesli námitku promlčení výhradně s úmyslem je poškodit, neboť okolnosti jejího uplatnění tomu nenasvědčují. Lze tudíž uzavřít, že úvahy odvolacího soudu zcela odpovídají intencím shora citovaných judikatorních závěrů.

K požadavku dovolatelů na vyřešení otázky tzv. „výjimečné intenzity“, odůvodňující zásah do principu právní jistoty prostřednictvím odepření uplatnění námitky promlčení, lze nad rámec řečeného uvést následující. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, či z 23. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 1358/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. I. ÚS 1253/18/). Uvedené lze podle názoru dovolacího soudu analogicky vztáhnout i na pojem „výjimečné intenzity“, neboť právě neurčité pojmy umožňují soudům reagovat na konkrétní okolnosti jednotlivých případů. Ponechal-li tudíž zákonodárce možnost uplatnění korektivu dobrých mravů na úvaze soudů, nepochybně tím zamýšlel umožnění jeho využití v co nejširším okruhu případů. Naopak vymezení přesných pravidel pro jeho uplatnění (kupříkladu konkretizací pojmu „výjimečná intenzita“) by ve svém důsledku vedlo k nežádoucímu zúžení rozsahu hypotézy této právní normy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

S přihlédnutím k charakteru některých dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

      Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2019

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu