Rozhodnutí NS

8 Tdo 1037/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/25/2019
Spisová značka:8 Tdo 1037/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1037.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Dotčené předpisy:§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1037/2019-234


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. A., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování: XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 55 To 123/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 125/2016, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá, neboť bylo podáno opožděně.
O d ů v o d n ě n í :


1. Obviněný J. A. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 5 T 125/2016, uznán vinným skutkem, který soud právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a uložil mu za tento přečin a dále za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a další přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 T 19/2016-115, který nabyl právní moci téhož dne, podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 T 19/2016-115, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Proti citovanému odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 55 To 123/2018 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a dne 31. 5. 2019 proti němu podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ivana Kopeckého dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí jednak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dále bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku okresního soudu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho dovolací argumentace spočívala na tvrzení, že se nedopustil jednání, jímž byl uznán vinným, přičemž s poukazem na vadné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění vyjádřil přesvědčení, že tato jeho obhajoba nebyla v daném trestním řízení vyvrácena, neboť nebylo prokázáno, že se předmětný skutek stal, resp. o tom existují pochybnosti. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 5. 2018, č. j. 55 To 123/2018-160, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí. Dále alternativně navrhl, aby poté Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby byl podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, nebo jsou důvodné pochybnosti, že se skutek stal, nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.

4. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 22. 8. 2019 sdělil, že se k němu nebude vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které učinil prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), současně splňuje formální a obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Dále se Nejvyšší soud zabýval posouzením toho, zda obviněný podal dovolání včas, tj. v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě.

7. Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. V souladu s § 265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle § 265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci (a zákonnému zástupci), běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

8. Přitom je nutno zdůraznit, že zákon (§ 265e odst. 4 tr. ř.) bez výjimky, tj. bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo, vylučuje její navrácení, a to vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému rozhodnutí, a proto období, v němž by mohla být stabilita napadeného pravomocného rozhodnutí ještě zákonným způsobem zpochybněna, nelze dále prodlužovat.

9. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 5. 2018, č. j. 55 To 123/2018-160, spolu s řádným poučením o zákonné lhůtě k podání dovolání a jeho podmínkách, bylo doručeno obhájci obviněného JUDr. Ivanu Kopeckému dne 31. 5. 2018 (příslušné potvrzení o dodání a doručení do datové schránky je založeno na č. l. 162 spisu). Obviněnému bylo toto usnesení doručováno v opise poštou, a to do vlastních rukou na adresu XY, a bez vyznačení toho, že by uložení zásilky bylo vyloučeno. Obviněný nebyl poštovní doručovatelkou zastižen, zásilka byla dne 7. 6. 2018 uložena na poště a obviněný o tom byl téhož dne vyrozuměn a byla mu zanechána výzva, aby si zásilku (písemnost) vyzvedl. Protože si obviněný zásilku nevyzvedl ve lhůtě do deseti dnů od uložení, tato byla dne 19. 6. 2018 vrácena zpět Okresnímu soudu v Liberci; doručena mu byla dne 21. 6. 2018 (viz č. l. 175 spisu).

10. Podle § 64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Podle § 64 odst. 4 tr. ř. nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.

11. V posuzovaném případě desetidenní lhůta od uložení zásilky (písemnosti), ke kterému došlo dne 7. 6. 2018, uplynula v pondělí dne 18. 6. 2018 (§ 60 odst. 3 tr. ř.; poslední den lhůty 17. 6. 2018 připadl na neděli) a tímto dnem nastala tzv. fikce doručení stanovená v § 64 odst. 4 tr. ř. Pro vznik tohoto účinku byla splněna i ta podmínka, že obviněný sám označil jako adresu, kde se bude zdržovat, adresu XY. Učinil tak při svém posledním propuštění po vykonání trestu odnětí svobody dne 29. 12. 2017 z Věznice Jiřice (č. l. 166 spisu). Je zřejmé, že na uvedené adrese se následně i zdržoval, neboť na tuto mu byly poštou doručeny dne 15. 1. 2018 rozsudek Okresního soudu v Liberci jako soudu prvního stupně (doručenka je založena na č. l. 100 spisu) a dne 16. 4. 2018 též vyrozumění o veřejném zasedání před Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci jako soudem odvolacím nařízeném na den 3. 5. 2018 (doručenka je založena č. l. 113 spisu). Obviněný tuto adresu jako adresu pro doručování výslovně uvedl rovněž ve svém odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Liberci (založeno na č. l. 105 až 107 spisu).

12. Z uvedených skutečností, kdy napadené usnesení odvolacího soudu bylo výše jmenovanému obhájci doručeno dne 31. 5. 2018 a u obviněného nastala tzv. fikce doručení dne 18. 6. 2018, je zřejmé, že dvouměsíční lhůta k podání dovolání obviněnému uplynula v pondělí dne 20. 8. 2018 (den 18. 8. 2018 připadl na sobotu). V dané věci tak dovolání obviněného podané prostřednictvím jeho obhájce osobně u Okresního soudu v Liberci dne 31. 5. 2019 bylo podáno opožděně (více než devět měsíců po lhůtě).

13. Na tom nemůže ničeho změnit ani to, pokud obhájce obviněného v úvodu dovolání zmínil, že usnesení soudu druhého stupně bylo obviněnému doručeno dne 6. 5. 2019. Toto konstatování sice je ve shodě s obsahem spisu, na jehož č. l. 162 je založena doručenka potvrzující, že (mimo jiné) předmětné usnesení bylo uvedeného dne skutečně obviněnému doručeno, přesto toto převzetí usnesení nemělo účinky jeho doručení ve smyslu určení počátku běhu lhůty k podání dovolání. Doručuje-li totiž soud prostřednictvím pošty do vlastních rukou (§ 64 odst. 1 tr. ř.) zásilku obsahující usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tak není vyloučeno její uložení postupem předvídaným ustanovením § 64 odst. 2 tr. ř. V takovém případě nastanou právní účinky doručení již vznikem tzv. fikce doručení vyplývající z tohoto ustanovení. Z hlediska běhu lhůt k podání dovolání tedy nemá význam pozdější faktické převzetí této zásilky např. osobně u soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 119/2005, publikované pod č. 54/2005 Sb. rozh. tr.).

14. Závěr, že dodatečné faktické doručení již nemá ve vztahu k určení počátku běhu lhůty k podání dovolání žádný význam, je třeba učinit i ohledně dalšího doručení usnesení odvolacího soudu obviněnému, k němuž došlo dokonce ještě před doručením dne 6. 5. 2019. Na č. l. 177 spisu je totiž založena doručenka prokazující doručení (mimo jiné) tohoto usnesení obviněnému již dne 27. 7. 2018; usnesení přitom bylo obviněnému tohoto dne předáno prostřednictvím Policie České republiky, jak dokládá sdělení založené na č. l. 190 spisu. Jen pro úplnost je vhodné dodat, že nadto je zcela zjevné, že ani v případě takto určeného počátku běhu lhůty k podání dovolání by dovolání nebylo podáno včas, resp. bylo by podáno též několik měsíců po jejím uplynutí.

15. Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat konečně i na to, že uložení doručované písemnosti nebylo vyloučeno podle § 64 odst. 5 tr. ř., což by znamenalo i vyloučení vzniku tzv. fikce doručení podle § 64 odst. 4 tr. ř.

16. Podle § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř. odstavec 4 se neužije, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání, do tohoto taxativního výčtu nespadá. Citované ustanovení se vztahuje jen na okruh výslovně uvedených písemností, což a contrario znamená, že jiné písemnosti, tedy mezi nimi též usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání, jsou mimo jeho dosah. Podle § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř. se dále odstavec 4 neužije, doručuje-li se jiná písemnost, tj. jiná než jsou uvedené v § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř., jestliže to předseda senátu, státní zástupce, nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí. V dané věci se o takový případ nejednalo, a proto se ustanovení § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř. na posuzovaný případ rovněž nevztahuje. Ani Nejvyšší soud neshledal žádný důležitý důvod pro to, aby uložení písemnosti bylo v této věci vyloučeno. Nespatřoval jej ani v povaze usnesení, které bylo doručováno, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání, neboť tímto rozhodnutím byl jen potvrzen stav založený rozsudkem soudu prvního stupně bez jakékoli změny, přičemž právní moc nastala již samotným vyhlášením usnesení odvolacího soudu, takže jeho doručení právní moc nijak neovlivňovalo a ve skutečnosti šlo o doručení usnesení, které již bylo v právní moci. Okolnost, že obviněný mohl proti předmětnému usnesení odvolacího soudu podat dovolání je sice významná, avšak nelze pominout, že jde o mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je stanovena relativně dlouhá lhůta, která i pokud je počítána od vzniku tzv. fikce doručení, umožňuje obviněnému, pokud se odpovídajícím způsobem zajímá o průběh a zejména skončení trestního stíhání včetně doručení rozhodnutí odvolacího soudu, aby práva podat dovolání včas využil. V samotné zákonné možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu dovolání proto není možné spatřovat důležitý důvod pro to, aby předseda senátu soudu prvního stupně nařídil, že doručovanou zásilku nelze uložit, resp. aby mu bylo vytýkáno, že tak neučinil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 7 Tdo 864/2003, a dále již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 119/2005, publikované pod č. 54/2005 Sb. rozh. tr.).

17. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno opožděně. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.

18. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2019

JUDr. Jan Bláha předseda senátu