Rozhodnutí NS

20 Cdo 1211/2005

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/26/2006
Spisová značka:20 Cdo 1211/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1211.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§ 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 243b odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 36 odst. 3 předpisu č. 120/2001Sb.
§ 36 odst. 4 předpisu č. 120/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 254/06
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

20 Cdo 1211/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného C., LTD., Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného advokátem, proti povinné České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, pro 4.082.374,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 8885/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 11. 2004, č. j. 18 Co 495/2004-94, takto:



Dovolání se zamítá.



O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 12. 8. 2004, č. j. 19 Nc 8885/2004-56, jímž obvodní soud zamítl návrh (podaný „z opatrnosti za účelem zachování nároku“, viz druhý odstavec třetí strany návrhu /č.l. 3/) na nařízení exekuce a pověření označeného soudního exekutora jejím provedením. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že oprávněný – přes výzvu soudu – způsobem předepsaným ustanovením § 36 odst. 4 exekučního řádu (dále též jen „ex.řád“) neprokázal přechod povinnosti z osoby označené jako povinný v exekučním titulu (S. K.) na subjekt, proti němuž byl podán návrh na nařízení exekuce (Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových). Na uvedeném závěru podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že fyzická osoba žalovaná v nalézacím řízení dne 29. 9. 2001, tedy v období mezi právní mocí vykonávaného platebního rozkazu (2. 6. 1995) a zahájením exekučního řízení (25. 3. 2004), zemřela, a že řízení o dědictví dosud nebylo skončeno (z čehož oprávněný v odvolání dovozoval, že „není objektivně v jeho možnostech prokázat přechod povinnosti z exekučního titulu rozhodnutím soudu v dědickém řízení, tedy listinou vydanou státním orgánem“). S další odvolací námitkou oprávněného, že v řízení „bylo možno postupovat jiným způsobem zaručujícím ochranu jeho práv, např. řízení přerušit“, se městský soud vypořádal závěrem, že exekuční (§ 52 odst. 1) ani občanský soudní řád (§ 254 odst. 2) přerušení exekučního, resp. vykonávacího řízení nepřipouští.

V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje otázce, „zda lze zamítnout návrh na nařízení exekuce jen proto, že oprávněný neprokázal přechod práva na povinného, když předmětné dědické řízení nebylo ještě skončeno, navíc za situace, kdy oprávněný je nucen podat předmětný návrh z důvodu zachování promlčecí lhůty) oprávněný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), spatřuje v právním závěru o nedoložení přechodu povinnosti (§ 36 odst. 3 ex. řádu) způsobem předepsaným ustanovením § 36 odst. 4 ex. řádu, k němuž odvolací soud dospěl, ačkoli mu bylo známo, že pro dosud neskončené řízení o dědictví takový průkaz není pro oprávněného „objektivně možný“. Vadu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak dovolatel vidí v tom, že soud prvního stupně „nevyčkal vydání rozhodnutí v dědickém řízení, z něhož vyplyne, na koho přešla povinnost z exekučního titulu, a neposkytl oprávněnému přiměřenou dodatečnou lhůtu k předložení listiny, jíž se přechod povinnosti prokáže“.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že je v něm řešena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro věc předmětnou, nýbrž pro soudní praxi obecně.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu především právní závěr odvolacího soudu, že na průkazu přechodu (převodu) povinnosti ve smyslu § 36 odst. 3 ex. řádu způsobem předepsaným jeho ustanovením § 36 odst. 4 je třeba v případě univerzální sukcese (§ 107 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 254 odst. 1 o.s.ř.) trvat i tehdy, kdy řízení o dědictví po původním povinném není v době rozhodování soudu o nařízení exekuce skončeno, a kdy oprávněný proto ve snaze předejít případnému promlčení výkonu (exekuce) navrhuje nařízení exekuce proti státu s odůvodněním, že „vzhledem k předpokládané hodnotě aktiv a pasiv dědictví není vyloučeno, že všichni dědicové dědictví odmítnou a to tak připadne státu, který se pak stane osobou odpovědnou za zůstavitelovy závazky, a to k datu jeho smrti“.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dovolání není důvodné.

Oprávněný především pomíjí základní požadavek kladený exekučním řádem, že totiž k tomu, aby mohla být exekuce provedena proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, je třeba (již nastalý, tedy perfektní) přechod povinnosti nejen prokázat (§ 36 odst. 3 ex. řádu), ale – logicky – především tvrdit (§ 101 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu). Oprávněný však v dovolání (ani v odvolání) takovýto perfektní přechod povinnosti ze žalovaného v nalézacím řízení na subjekt, proti němuž podal návrh na nařízení exekuce, nikdy v průběhu exekučního řízení ani netvrdil, nýbrž v návrhu, jejž ostatně sám označil jako pouze „podaný z opatrnosti za účelem zachování svého nároku“ (z hlediska ustanovení § 402 a § 408 obchodního zákoníku, upravujících promlčení /viz odvolání na č.l. 58/), pouze vyslovil domněnku, že „vzhledem k předpokládané hodnotě aktiv a pasiv dědictví není vyloučeno, že všichni dědicové dědictví odmítnou a to tak připadne státu, který se pak stane osobou odpovědnou za zůstavitelovy závazky, a to k datu jeho smrti“.

Jestliže ovšem přechod povinnosti oprávněný netvrdil, lze tím méně dovodit, že jej (navíc kvalifikovaným způsobem předepsaným ustanovením § 36 odst. 4 ex. řádu) prokázal, resp. doložil, jak to vyžaduje ustanovení § 36 odst. 3 ex. řádu. Oprávněný ostatně v dovolání splnění svého „důkazního břemene“ či – přesněji řečeno – splnění své povinnosti přechod závazku kvalifikovaně doložit, ani nenamítá; v dovolání (i v odvolání) pouze vysvětluje, proč této své povinnosti nedostál, resp. dostát „objektivně“ nemohl. Již z tohoto důvodu (nehledě ovšem na to, že v době rozhodování o návrhu na nařízení exekuce nebylo jisto, zda – vůbec – řízení o dědictví bude ukončeno rozhodnutím, z něhož bude jakékoli právní nástupnictví vyplývat /bez právního nástupnictví je dědické řízení skončeno např. v případě likvidace dědictví podle § 175t o.s.ř. nebo v případě, že řízení je – protože zůstavitel nezanechal majetek – zastaveno podle § 175h odst. 1 o.s.ř./) nelze dovolání považovat za opodstatněné.

Pokud pak jde o namítnutou vadu řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tou řízení netrpí, jelikož „vyčkání“ vydání rozhodnutí v dědickém řízení žádné ustanovení exekučního ani občanského soudního řádu exekučnímu soudu nepředepisuje.

Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud tudíž – aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem, zamítl.



O nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. ex. řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu