Rozhodnutí NS

3 Tz 66/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/11/2019
Spisová značka:3 Tz 66/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TZ.66.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Podmíněné odsouzení
Dotčené předpisy:§ 82 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tz 66/2019-443


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Michaela Vrtka, Ph.D. a Mgr. Daniela Broukala stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti České republiky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 7 To 387/2017-409 ve prospěch obviněného F. Š., nar. XY, a rozhodl, takto:
      I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 26. 10. 2017, č. j. 7 To 387/2017-409 byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., § 256 tr. ř., a v řízení mu předcházejícím, konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 5. 2017, č. j. 1 T 13/2016-390, v ustanovení § 82 odst. 2 tr. zákoníku, v neprospěch obviněného F. Š.
        II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 26. 10. 2017, č. j. 7 To 387/2017-409, pokud jím zůstal nedotčen výrok podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku o uložení povinnosti obviněnému ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil uhradit škodu, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 5. 2017, č. j. 1 T 13/2016-390, v tomto výroku. Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


      Odůvodnění:

      1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 5. 2017, č. j. 1 T 13/2016-390, byl obviněný F. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tak, že jako jednatel spol. D., IČ: XY, se sídlem XY, Litoměřice (dále jen D..), s cílem snížit daňovou povinnost společnosti na dani z přidané hodnoty, nechal zahrnout do daňové evidence a následně do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec, srpen, září, listopad 2010 a březen 2011, podaného vždy u Finančního úřadu v Litoměřicích, doklady specifikované v předmětném rozsudku, ačkoliv si byl vědom, že zdanitelné plnění tak, jak bylo deklarováno, se neuskutečnilo, přičemž zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši 498.546 Kč. Za výše uvedené jednání byl obviněnému podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil uhradil způsobenou škodu České republice, Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště Litoměřice. Dále byl obviněnému uložen také peněžitý trest, a to ve výměře 200 denních sazeb po 250 Kč, tedy celkem 50.000 Kč, a pro případ, že by jeho výkon byl zmařen, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
        2. Předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 26. 10. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 7 To 387/2017-409, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného.

        3. Ministryně spravedlnosti podala dne 27. 6. 2019 pod č. j. MSP-235/2019–ODKA–SPZ/2 podle § 266 odst. 2 tr. ř. proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, v rozsahu, v němž jím zůstal nedotčen výrok z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného.
          4. Ve svém podání ministryně spravedlnosti poukázala především na skutečnost, že ačkoliv obviněný svým konkrétním jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, poplatníkem uvedené daně byla právnická osoba, jejímž byl obviněný jednatelem. Závazek této právnické osoby náležitě platit daň nebyl osobním závazkem obviněného, který ve vztahu k České republice, resp. příslušnému finančnímu úřadu nebyl pasivně legitimován. Z daného důvodu tedy obviněný nemohl být zavázán k náhradě škody, a to ani ve smyslu § 82 odst. 2 tr. zákoníku. V daném směru bylo poukázáno též na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 Tz 168/2006. Dále bylo zdůrazněno, že ohledně spol. D. bylo ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku zahájeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem insolvenční řízení pod sp. zn. KSUL 77 INS 26744/2014. Dispozice s majetkem společnosti tak přešla na ustanoveného insolventního správce a za dané situace by obviněný ani jako statutární orgán nemohl své povinnosti dostát. Z výše uvedeného důvodu tedy ministryně spravedlnosti pro pochybení okresního soudu při uložení povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému, jakož i skutečnosti, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a odvolání obviněného nedůvodně zamítl, navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil, že v rozsahu, v němž pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 7 To 387/2017-409 zůstal nedotčen výrok z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 5. 2017, č. j. 1 T 13/2016-390, byl uložením povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku F. Š. v jeho neprospěch porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř. a dále v ustanovení § 82 odst. 2 tr. zákoníku. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 269 odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 7 To 387/2017-409 a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., případně, shledá-li pro to podmínky, podle § 271 odst. 1 tr. ř.
            5. V rámci veřejného zasedání konaného dne 11. 9. 2019 státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství vyslovil s odkazem na citovanou judikatorní praxi, polemiku s názorem ministryně spravedlnosti, ovšem současně zdůraznil, že Česká republika zastoupená Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště Litoměřice, se nepřipojila s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení a již z tohoto důvodu proto nebylo na místě postupovat v intencích § 82 odst. 2 tr. zákoníku. Ve výsledku se proto ztotožnil se závěrem na důvodnost vyslovení porušení zákona v rozsahu, jak to bylo navrženo v podané stížnosti.
              6. Nejvyšší soud, jako soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona (§ 266 odst. 1 tr. ř.), z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i předcházející řízení, a dospěl k závěru, že stížnost ministryně spravedlnosti je důvodná.
                7. Je na místě stručně připomenout, že podstatou podané stížnosti je tvrzené porušení zákonného ustanovení, z nějž vychází obviněnému uložený trest, resp. jeho část v podobě stanovení povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil uhradil způsobenou škodu.
                  8. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku může soud podmíněně odsouzenému uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 tr. zákoníku směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem.
                    9. Jak bylo zjištěno z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, obviněný byl uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil z pozice jednatele společnosti D., kdy s cílem snížit daňovou povinnost zahrnul do daňové evidence a daňového přiznání k dani z přidané hodnoty faktury, o nichž věděl, že zdanitelná plnění na nich uvedená se neuskutečnila a na nich uvedený dodavatel tyto daňové doklady nevystavil. Tímto jednáním zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši 498.546 Kč.
                      10. Jak již Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil ve svých rozhodnutích, primární podmínkou aplikace ustanovení § 82 odst. 2 tr. zákoníku je aktivní legitimace obviněného vůči poškozenému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 Tz 168/2006, a obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 319/2009). V projednávaném případě sice obviněný byl správně v intencích § 114 odst. 2 tr. zákoníku označen za pachatele přečinu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jako jednatel společnosti s ručením omezeným, coby plátce daně, jednal za tuto právnickou osobu a nese proto trestní odpovědnost, ovšem samotný peněžitý závazek společnosti v podobě zkrácené daně z přidané hodnoty se nemohl stát jeho osobním závazkem (k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tz 123/2011). Pokud tedy nižší soudy akceptovaly závěr, že obviněnému, jakožto fyzické osobě lze uložit přiměřenou povinnost nahradit ve zkušební době podmíněného odsouzení škodu v podobě zkrácené daně, ač nebyl jejím plátcem, byl takový postup mimo zákonný rámec § 82 odst. 2 tr. zákoníku. V daném směru nelze též opomenout, že ani poškozený subjekt si v daném případě náhradu škody v trestním řízení nenárokoval (viz. č. l. 351 a 373 trestního spisu).
                        11. Stěžovatelka též přiléhavě upozornila na další skutečnost, na níž nebylo nižšími soudy reflektováno, a to, že v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku (31. 5. 2017) již bylo ohledně společnosti D. zahájeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. KSUL 77 INS 26744/2014, s účinky od 2. 10. 2014, insolvenční řízení. Tímto okamžikem tak přešla veškerá oprávnění k dispozici s majetkem společnosti na ustanoveného insolvenčního správce a obviněný proto nemohl škodu, která byla způsobena jeho jednáním za právnickou osobu a k jejímu prospěchu, dostát, neboť neměl oprávnění vykonávat žádné úkony spojené s povinnostmi vyplývajícími ze spol. D.
                          12. Pro shora uvedené lze tedy uzavřít, že již nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku při uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody porušil v neprospěch obviněného zákon v ustanovení § 82 odst. 2 tr. zákoníku, když obviněnému uložil povinnost podle svých sil nahradit ve zkušební době škodu způsobenou trestným činem, představující zkrácenou daň z přidané hodnoty. Odvolací soud následně v řízení o řádném opravném prostředku obviněného tuto vadu neodstranil a odvolání jako nedůvodné zamítl, čímž v daném směru rovněž porušil zákon, a to v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř.
                            13. Nejvyšší soud proto rozhodl tímto rozsudkem tak, vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného F. Š. ve výše uvedeném rozsahu. Jelikož výrok učiněný podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku je oddělitelným od dalších částí prvostupňového odsuzujícího rozhodnutí, bylo možno napravit vadný stav přímo ze strany Nejvyššího soudu. Došlo tak podle § 269 odst. 2 tr. ř. ke zrušení výroku podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, aniž bylo nutno rušit celý výrok o trestu, který jinak plně odpovídá zákonným ustanovením § 38 a § 39 tr. zákoníku.


                            Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


                            V Brně dne 11. 9. 2019

                            JUDr. Petr Šabata
                            předseda senátu



                            Vypracoval:
                            JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.
                            soudce