Rozhodnutí NS

32 Cdo 1494/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:32 Cdo 1494/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1494.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dokazování
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 1494/2019-111


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce E. F., narozeného XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, třída Svobody 645/2, proti žalovanému J. S., narozenému XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1349/2B, o zaplacení částky 61 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 331/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 12. 2018, č. j. 75 Co 186/2018-95, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 24 C 331/2017-62 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 61 080 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení dalšího úroku z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem odmítl odvolání žalovaného v části směřující proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), ve výrocích I. a III. tento rozsudek potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti jeho druhému a třetímu výroku, podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje jeho změnu v napadeném rozsahu tak, že žaloba bude zamítnuta a bude rozhodnuto o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)].

Dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Namítá-li dovolatel rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), přehlíží, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla na základě ústní objednávky žalovaného uzavřena ústní kupní smlouva (její podmínky byly dohodnuty – i s přihlédnutím k předchozí obchodní praxi účastníků – při návštěvě žalovaného u zaměstnance žalobce v první polovině prosince 2015). Na základě této ústně uzavřené smlouvy pak bylo žalovanému dne 13. 1. 2016 dodáno 12 ks hokejových holí na míru za celkovou cenu 61 080 Kč. Napadené rozhodnutí tedy nezáviselo na otázce posouzení podmínek, za kterých může být uzavřena smlouva způsobem popsaným v ustanovení § 275 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Dovolatel také tvrdí, že neučinil objednávku a že k uzavření smlouvy nedošlo. Domnívá se, že tyto skutečnosti z provedeného dokazování nevyplývají, že je soudy nižších stupňů nesprávně dovodily z nekonkrétní výpovědi svědka M. L. (svědka navíc považuje za nevěrohodného), z faktury a dodacího listu bez podpisu žalovaného (listin, které samy o sobě nejsou důkazem o existenci závazku). Tím ovšem ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel při uplatnění námitky nesprávného hodnocení důkazů odkazuje (rozsudky ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011, a ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1671/2000, usnesení ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 479/2006, a ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005), byla vydána v dovolacím řízení podléhajícím procesní úpravě účinné do 31. 12. 2012, v jejímž režimu se dovolací soud mohl zabývat tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012]. V procesním režimu, v němž probíhá toto dovolací řízení, je však dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), ke zpochybnění skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod. Dovolacím důvodem upraveným v § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Tím spíše pak námitky skutkové povahy nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například výše citované R 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017).

Pro úplnost lze dodat, že soud prvního stupně, jehož skutková zjištění měl odvolací soud za správná a vyšel z nich při právním posouzení věci, se při hodnocení důkazů zabýval věrohodností svědka M. L. a závěr o uzavření předmětné ústní smlouvy nezaložil pouze na obsahu faktury a dodacího listu, ale vycházel též z dalších provedených důkazů (včetně výpovědi dovolatele o předchozí obchodní praxi účastníků).

Dovolatel namítá též vady řízení (nevyžádání zpráv od hokejových klubů na Slovensku, neprovedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v části druhého výroku a ve třetím výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 5. 2019



JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu