Rozhodnutí NS

8 Tdo 823/2017

citace  citace s ECLI
Právní věta:Námitka, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení ústavního a mělo být uloženo ochranné léčení ambulantní, je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť součástí rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné léčení, je i stanovení jeho formy.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. j) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/19/2017
Spisová značka:8 Tdo 823/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.823.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného léčení
Ochranné léčení
Dotčené předpisy:§ 99 tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:24 / 2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 823/2017-16


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání obviněného R. A., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 55 To 69/2017, který rozhodl jako stížnostní soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 133/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 55 To 69/2017, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2017, č. j. 5 T 133/2016-130.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2017, č. j. 5 T 133/2016-130, bylo obviněnému R. A. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné sexuologické ústavní léčení.
    2. Pro úplnost je vhodné uvést, že obviněný byl v přezkoumávané trestní věci již předtím odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 T 133/2016-106, pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Skutek obviněného spočíval v tom, že:

    se dne 19. 2. 2016 v době od 2:04 hod. do 2:11 hod. v O. na tř. S. procházel kolem polikliniky, autobusové a tramvajové zastávky s obnaženým pohlavním údem, který mu vyčníval viditelně z jeho kalhot, a za tu dobu potkal nejméně dvě ženy, kdy takto jednal, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 8 T 71/2004 ze dne 26. 10. 2004, který nabyl právní moci dne 26. 10. 2004, odsouzen mimo jiné za trestný čin výtržnictví dle § 202 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 10 měsíců se zkušební dobou v délce dva roky a se současným uložením ochranného léčení sexuologického v ambulantní formě, které bylo ukončeno dne 22. 11. 2012.

    3. Proti usnesení o uložení ochranného opatření podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 55 To 69/2017, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

    4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Klosové proti němu podal dovolání, v němž uplatnil jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho stížnosti, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení; a také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., jehož prostřednictvím namítal, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

    5. V úvodu svého podání dovolatel prohlásil, že je s uložením ochranného sexuologického léčení smířen, nicméně kategoricky nesouhlasil s jeho ústavní formou. Ta vždy představuje radikální zásah do života člověka, je spojena s podstatným omezením osobní svobody léčeného a je institutem ve své podstatě výjimečným. Je-li soudem ukládána, mělo by k ní být přistupováno jako k subsidiárnímu řešení, přičemž by mělo být důkladným způsobem zkoumáno a posouzeno, zda nepostačí mírnější forma, tj. forma ambulantní. K tomu je nezbytné vždy zkoumat širší okolnosti daného případu. Mělo by být proto postaveno najisto, zda je nutné k tak krajnímu řešení přistoupit.
      6. Následně obviněný ostře zkritizoval důkaz, který nižší soudy považovaly za stěžejní, a to znalecký posudek MUDr. Tomáše Kiliána. Znalci vytkl, že bral za rozhodující skutky spáchané před 12 lety, když při svém výslechu uvedl, že závažnost skutku z roku 2016 nebyla nijak vysoká. Dovolatel se také ohradil proti tomu, že znalec tvrzenou patologickou sexuální agresivitu sám nediagnostikoval, nýbrž ji převzal ze znaleckého posudku z roku 2004. Podle názoru obviněného je paradoxní, že v důsledku závažnější trestné činnosti z roku 2004 znalec i soud shledal jako dostačující pro dosažení účelu léčby ambulantní formu léčení, která evidentně měla svůj efekt, neboť v průběhu léčby se žádného excesivního jednání nedopustil. Naopak za ojedinělý trestný čin výtržnictví z února 2016, tedy za méně závažný delikt, mu bylo uloženo ochranné léčení v ústavní formě. Z tohoto důvodu zdůraznil, že měla být respektována zásada přiměřenosti, a dodal, že uložené ochranné léčení v ústavní formě není přiměřené povaze a závažnosti spáchaného činu a činům, které lze od jeho osoby v budoucnu očekávat.

      7. Dovolatel dále připomněl, že z provedeného dokazování nevyplynula jeho snaha ženy nějak kontaktovat a už vůbec ne to, že by vůči nim vykazoval nějaké agresivní jednání. Nižší závažnost skutku shledal i sám znalec, a takové jednání tedy nemůže založit důvod pro uložení ochranného léčení v ústavní formě. Obviněný též uvedl, že ambulantní léčba v roce 2012 skončila. Vyslovil proto domněnku, že pokud by v ambulantní formě léčby bylo pokračováno, k jednání by nemuselo vůbec dojít.

      8. Následně se dovolatel zaměřil na jím navrhované důkazy, jejichž provedení soudy zamítly. Šlo o revizní sexuologický znalecký posudek, ve kterém měly být vytýkané nesrovnalosti odstraněny a odborné otázky náležitě objektivizovány. Za závažné procesní pochybení považoval fakt, že v řízení nebyla vyslechnuta MUDr. P. E., ke které 8 let pravidelně docházel. Tento důkaz mohl mít velkou vypovídající hodnotu, neboť tato lékařka zná jeho zdravotní i duševní stav a průběh ambulantní léčby, a proto by byla schopná se odborně vyjádřit k otázce potřebnosti ústavní léčby. S její výpovědí pak měl být zkonfrontován znalec MUDr. Tomáš Kilián. Obviněný dále požadoval výslech své manželky R. A. ohledně jejich manželského a rodinného života a důkaz insolvenčním spisem, jenž by potvrdil nutnost, aby zůstal výdělečně činný a materiálně i nadále zabezpečoval rodinu, která se ocitla ve finančních problémech. Všechny tyto důkazy zůstaly ze strany nižších stupňů opomenuté, čímž se měly skutkové závěry nalézacího soudu ocitnout v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tento svůj postoj dovolatel podpořil odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu.

      9. Poté obviněný požádal dovolací soud v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. o odklad výkonu rozhodnutí, popřípadě jeho přerušení, pokud by bylo s jeho výkonem již započato. Opět při tom poukázal na svou rodinnou a finanční situaci.

      10. V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 55 To 69/2017, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2017, č. j. 5 T 133/2016-130, a případně podle § 265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

      11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu k podanému dovolání nevyjádřil.

      12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

      13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

      14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.

      15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán v případě, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Tyto podmínky jsou v případě ochranného léčení upraveny v § 99 tr. zákoníku, u zabezpečovací detence v § 100 tr. zákoníku, pro zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty v § 101 – § 104 tr. zákoníku a též v § 26 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim ve znění pozdějších předpisů, a v případě ochranné výchovy v § 22 zákona č. 218/2003 Sb.

      16. Hlavní výhradou obviněného vůči rozhodnutím soudů obou instancí nebylo uložení ochranného léčení jako takového, nýbrž jeho forma. Ústavní formu léčení označil za stanovenou v rozporu se zásadou přiměřenosti podle § 96 tr. zákoníku, a za dostačující proto považoval spíše formu ambulantní. Takto vystavěná polemika zcela nepochybně do kontextu naposledy uvedeného dovolacího důvodu zapadá, neboť forma ochranného léčení je obligatorní náležitostí výroku, kterým bylo ochranné léčení uloženo a soud o ní musí vždy rozhodnout (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikované pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).

      17. S ohledem na dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

      18. V obecné rovině je k této problematice vhodné uvést, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života.

      19. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo.

      20. Ochranné léčení, zejména ve formě ústavní, je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v § 96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku). Podle prvního odstavce tohoto zákonného ustanovení ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Do druhého odstavce pak zákonodárce vtělil podmínku, podle níž újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu.

      21. Soudy nižších instancí obviněnému uložily ochranné léčení v ústavní formě na základě § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Pojem duševní poruchy je vymezen v § 123 tr. zákoníku. Nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je dána, je-li vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, publikované pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Splnění této podmínky by mělo vyplývat zejména ze znaleckého zkoumání, ale v souladu s ním i z dalších provedených důkazů. Pouhé doporučení znalce není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68, publikovaný pod č. 59/1968 Sb. rozh. tr.).

      22. K podmínkám ochranného léční v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 (publikovaném pod č. 166/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), v němž konstatoval, že tato forma ochranného opatření je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Vyžadoval proto mimořádnou pečlivost při hodnocení, zda jsou splněny podmínky pro jeho uložení a určitou proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany pachatele na straně jedné a omezením jeho svobody na straně druhé. Doporučil vzít v potaz i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, např. s ohledem na to, zda se jedná o skutek, za který by mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody či nikoli, přičemž připadal-li by v úvahu pouze trest nespojený s přímým omezením na svobodě, bylo by možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. V dalším svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10 (publikovaném pod č. 35/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) podmínil tento soud nařízení ochranného léčení ve formě ústavní pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní.

      23. Nejvyšší soud shledal, že výše popsané podmínky pro ukládání ochranného léčení dodržely nižší soudy jen zčásti. V přezkoumávané věci není pochyb o splnění požadavků § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k uložení ochranného léčení jako takového, což ostatně ani sám dovolatel nijak nezpochybňoval a ve svém podání nenapadal. Naopak prohlásil, že s ambulantním sexuologickým léčením souhlasí. Za mnohem problematičtější považoval dovolací soud rozhodnutí o ústavní formě uloženého léčení, a to ve vztahu k zásadě přiměřenosti podle § 96 tr. zákoníku i judikatuře Ústavního soudu k dané tématice.

      24. Lze předeslat, že Nejvyšší soud se do značné míry ztotožnil s uplatněnými námitkami obviněného. Ve shodě s ním hodnotil jako nesprávný postup soudů v tom smyslu, že své rozhodnutí o formě uloženého sexuologického léčení založily v podstatě na jediném důkazu, a to znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie a následném výslechu jeho zpracovatele MUDr. Tomáše Kiliána. Přitom § 96 tr. zákoníku (který je jistě aplikovatelný i na rozhodnutí o konkrétní formě ochranného léčení) vyžaduje, aby soud přihlédl ke všem pro takové rozhodnutí podstatným okolnostem, mimo jiné i povaze a závažnosti spáchaného trestného činu nebo osobě pachatele a jeho poměrům.

      25. Je potřeba zdůraznit, že delikt, kterého se obviněný dopustil, byl svou povahou bagatelní, téměř na rozhraní mezi trestným činem a přestupkem. Soud mu za něj vyměřil mírný trest osmi měsíců odnětí svobody, který podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Nelze odhlédnout především od skutečnosti, že předmětný skutek postrádal agresivní prvek, když se dovolatel nijak nepokoušel procházející ženy oslovit či jiným způsobem kontaktovat. Nadto ani jeho předchozí, závažnější trestná činnost z roku 2004, na kterou soudy (v návaznosti na znalcovy závěry) opakovaně poukazovaly, nevykazovala takovou míru společenské škodlivosti, aby odůvodnila uložit obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody (a ústavní léčení). Na první pohled je zde proto zřejmý a vcelku výrazný nepoměr mezi charakterem a závažností nyní projednávaného protiprávního činu na straně jedné a jeho následkem v podobě ochranného ústavního léčení na straně druhé. Již tato okolnost sama o sobě (bez dalšího) vzbuzuje pochybnosti o přiměřenosti jeho uložení.

        26. Dalším výrazným faktorem jsou i časové souvislosti. Mezi touto a předchozí trestnou činností dovolatele je rozestup dvanácti let (2004 – 2016), během něhož se obdobného jednání nedopustil, a to přesto, že duševní porucha musela být (vyjde-li se ze znalcových závěrů) u něho trvale přítomna. V průběhu této doby, konkrétně mezi lety 2004 až 2012, se bezproblémově podroboval uložené ambulantní sexuologické léčbě. Až tedy čtyři roky po jejím ukončení spáchal posuzovaný trestný čin, který je o dost méně závažný než skutky z roku 2004. Vyvstává proto otázka, proč by nyní nepostačovalo opětovné uložení ambulantního léčení, když i dovolatel s ním souhlasí, v minulosti se mu dobrovolně podroboval a v jeho průběhu sexuálně motivovaný trestný čin nespáchal. Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje diagnózu obviněného, tj. patologickou sexuální agresivitu (k tomu ani není odborně způsobilý), přesto s ohledem na závažnost doposud spáchané trestné činnosti i délku doby mezi jednotlivými skutky pochybuje o tom, že nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, je natolik vysoké, aby odůvodňovalo nezbytnost uložení ústavní formy ochranného léčení. Rovněž přihlédne-li se k osobě a poměrům pachatele, tj. stabilnímu partnerskému svazku a rodinnému zázemí, stejně jako jeho proklamované ochotě podstoupit ambulantní sexuologické léčení, svědčí to spíše o tom, že právě tato mírnější forma ochranného léčení by u něho mohla postačovat.
          27. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že zásada přiměřenosti v přezkoumávané věci dodržena nebyla. Stejně tak soudy nižších instancí nerespektovaly ani výše uvedené judikáty Ústavního soudu, především nikterak do svého rozhodnutí nepromítly závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, když za jednání vyznačující se velmi malou společenskou škodlivostí přistoupily k takto radikálnímu zásahu do osobní svobody dovolatele. Požadavek Ústavního soudu na mimořádně pečlivé hodnocení, zda byly všechny podmínky pro uložení ústavního léčení splněny, soudy také nesplnily, neboť ve svých rozhodnutích de facto převzaly názory MUDr. Tomáše Kiliána, aniž by do nich promítly další okolnosti tohoto případu. Tento znalec však věc hodnotil pouze z hlediska své odbornosti, tj. lékařské, resp. sexuologické, nikoliv ale z hlediska právního, tedy zda byly splněny všechny zákonné (Ústavním soudem blíže rozvedené) podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě. To bylo úkolem nižších soudů, které mu ovšem nedostály. Nejvyšší soud opět zdůrazňuje, že není kompetentním orgánem k hodnocení charakteru patologické sexuální agresivity. Přesto nemůže nepoznamenat, že pokud obviněný do věku svých 40 let, během nichž u něj musela být tato trvalá duševní porucha přítomna, dvakrát v rozmezí 12 let spáchá málo závažné (v druhém případě až bagatelní) skutky, lze se domnívat, že je schopen své jednání do značné míry korigovat a ovládat. V tomto světle se nebezpečí z jeho strany hrozící nejeví jako proporcionální k omezení jeho svobody.
            28. V neposlední řadě obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

            29. Tímto směrem však dovolatel nemířil. Namítal totiž extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy. Takovým závažným pochybením, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vždy povinen se zabývat, neboť i on je povolán k ochraně základních práv a svobod obviněného, zakotvených ústavním pořádkem České republiky (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., bod 26.). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, kdy k tzv. extrémnímu rozporu dochází. Jde o případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).

            30. Konkrétně dovolatel soudům vytýkal opomenutí některých jím navrhovaných a podle jeho mínění klíčových důkazů. I v tomto ohledu mu dal Nejvyšší soud částečně za pravdu, a to v případě požadavku na výslech svědkyně MUDr. P. E., u níž mezi lety 2004 – 2012 absolvoval ambulantní ochrannou léčbu. Je zcela nepochopitelné, že tuto lékařku, ke které obviněný z důvodu předmětné duševní poruchy osm let pravidelně docházel, a která tedy věděla o jeho zdravotním stavu i možnostech jeho léčení zdaleka nejvíce, soudy odmítly vyslechnout. Přitom právě její svědectví mohlo mít pro jejich rozhodnutí o formě ochranného léčení naprosto zásadní význam. Naproti tomu provedení dalších důkazů, které dovolatel také vyžadoval, již Nejvyšší soud za podstatné nepovažoval, proto tyto nelze jako opomenuté hodnotit.

            31. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného rozhodl z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 55 To 69/2017, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2017, č. j. 5 T 133/2016-130. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

            32. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Na něm bude, aby znovu a daleko pečlivěji hodnotil všechny okolnosti důležité pro rozhodnutí o formě ochranného léčení, zejména se zřetelem k zásadě přiměřenosti podle § 96 odst. 1, 2 tr. zákoníku i nálezům Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 502/02 a sp. zn. I. ÚS 3654/10. Ještě předtím ovšem bude jeho povinností vyslechnout MUDr. P. E. k duševní poruše obviněného, průběhu jím absolvovaného ochranného léčení, míře jeho nebezpečnosti pro společnost a možnostem jeho léčení; s jejími argumenty by pak měl být konfrontován znalec MUDr. Tomáš Kilián.

            33. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

              34. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

              35. Pouze pro úplnost lze dodat, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu odpadly důvody pro další držení obviněného v ústavním ochranném léčení. Předseda senátu Nejvyššího soudu dal proto Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod příkaz, aby byl obviněný z ústavního ochranného léčení ihned propuštěn.
                Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
                              V Brně dne 19. 7. 2017
                JUDr. Jan Bláha
                                          předseda senátu