Rozhodnutí NS

6 Tdo 65/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/31/2018
Spisová značka:6 Tdo 65/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.65.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Zákaz reformace in peius
Dotčené předpisy:§ 259 odst. 4 tr. ř.
§ 264 odst. 2 tr. ř.
§ 265s odst. 2 tr. ř.
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 65/2018-48
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2018 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 27. 7. 2017, č. j. 14 To 85/2017-1866, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 120/2012, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 2. 2017, č. j. 1 T 120/2012-1773, byl obviněný J. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se společně s dalšími dvěma spoluobviněnými dopustil tím, že

počátkem roku 2009 obž. V. a T. v úmyslu neoprávněně se obohatit ke škodě družstva Jihotvar výrobní družstvo Veselí nad Lužnicí a jeho dodavatelů pod záminkou zajištění fungování družstva poté, co stávající představenstvo hodlalo odstoupit,

1) zahájili činnost směřující k získání kontroly nad družstvem, a to tak, že obžalovaný V. naplánoval a řídil kroky obžalovaného T. a obžalovaného H., když obžalovaný T. se stal nejprve členem družstva, posléze pak členem kontrolní komise a následně opatřil i další osoby, které za příslib finanční odměny souhlasili s tím, že se nechají jmenovat do orgánů družstva, k čemuž došlo na členské schůzi konané dne 12. 5. 2009, tyto osoby se však na činnosti družstva nadále nijak nepodílely a ani to nikdy neměly v úmyslu, s výjimkou toho, že v některých případech udělily plnou moc obžalovanému T., mezi osobami, které obžalovaný T. získal k členství v orgánech družstva byl i obžalovaný H., který byl zvolen předsedou představenstva družstva, dále účetní M. H., dle pokynů obžalovaných V. a T. vybírala všechny platby v hotovosti, které byly v období od května 2009 do prosince 2009, kdy z důvodu zastavení dodávek surovin dodavateli a vyprodání skladových zásob hotových výrobků došlo k ukončení výrobní činnosti družstva, provedeny na pokladně provozovny ve V. n. L., a vkládala je na účty vedené na jméno obž. V. u České spořitelny, a. s. a Raiffeisenbank, a. s. bezhotovostní platby byly odběrateli poukazovány zpočátku na původní účty družstva vedené u ČSOB, a. s., České spořitelny, a. s., a Komerční banky, a. s., a následně na nově zřízený účet na jméno obž. H. u Raiffeisenbank, a. s., takto získané prostředky byly obž. T. a obž. H., který je předával obž. T., v hotovosti z účtu vybírány a nebyly použity ve prospěch družstva Jihotvaru, výrobního družstva Veselí nad Moravou, nyní se sídlem Neumětely, Příbramská 171, IČ: 00028592, od 11. 8. 2009 v likvidaci, ale obž. T. předával větší část takto získaných finančních prostředků obž. V., oba obžalovaní pak tyto finanční prostředky použili pro vlastní potřebu a způsobili tak družstvu škodu ve výši 3.622.713 Kč;

2) najatá účetní M. H. podle jejich přímých pokynů řídila družstvo, přičemž mimo jiné vyhledala nové dodavatele surovin a materiálu pro výrobu, kteří byli ochotni dodávat nikoli proti hotovostní platbě, ale tzv. na faktury, dodavatelem tak byla společnost CTR group, a. s., IČ: 26456176, která tímto způsobem v období červenec až říjen 2009 dodala cement, za který bylo vyfakturováno celkem 682.649 Kč, a společnost Ferona, a. s., Divize II, o. z. České Budějovice, IČ: 26168634, která v období červen až červenec 2009 dodala tímto způsobem hutní materiál, za který bylo vyfakturováno celkem 122.181,30 Kč, za takto odebraný materiál však družstvo nezaplatilo, neboť nemělo dostatek finančních prostředků na úhradu svých závazků vůči svým dodavatelům, čehož si byli obžalovaní vědomi, když na základě jejich činnosti docházelo k převodům disponibilních finančních prostředků na účty, s nimiž měli obžalovaní právo disponovat, společnosti CTR group, a. s., se sídlem Sladkovského nám. 525/1, Praha 3 – Žižkov, způsobili škodu ve výši 682.649 Kč a společnosti Ferona, a. s., Divize II, o. z. pobočka České Budějovice, se sídlem Kněžskodvorská 536/27, České Budějovice, způsobili škodu ve výši 122.181,30 Kč.

2. Obviněný byl za tuto trestnou činnost odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. T. a J. H. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně škodu společnosti Ferona, a. s., ve výši 141.736 Kč a společnosti CTR group, a. s. ve výši 717.211,82 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla společnost CTR group, a. s. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání všech obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. 7. 2017, č. j. 14 To 85/2017-1866, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech uložených všem obviněným a ve výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozené společnosti Ferona, a. s. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o uložení trestu obviněným, přičemž dovolatel byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti měsíců.

4. Pro úplnost nutno uvést, že Nejvyšší soud ohledně předmětného skutku jedná již podruhé. Poprvé se zabýval dovoláním obviněného, jímž ohledně něj napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 5. 2015, č. j. 14 To 36/2015-1425, přičemž usnesením ze dne 27. 10. 2015, č. j. 6 Tdo 1267/2015-36, rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to nejen v části týkající se dovolatele, nýbrž za přiměřeného použití § 261 tr. ř. i v části týkající se obou spoluobviněných, a dále zrušil i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Uvedený soud o vině obviněných rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, který však k odvolání obviněných zrušil odvolací soud usnesením ze dne 31. 8. 2016, a posléze po dílčím doplnění dokazování provedeném v hlavním líčení dne 25. 1. 2017, dne 26. 1. 2017 a dne 24. 2 2017 výše (bod 1.) citovaným rozsudkem.

II.
Dovolání a vyjádření k němu


6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Korbaře dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že jeho jednání nenaplňovalo skutkovou podstatu žalovaného trestného činu a soudy obou stupňů v novém řízení nerespektovaly závěry dovolacího soudu.

7. Obviněný namítá, že soud prvního stupně s ohledem na zákaz reformace in peius rezignoval na úpravu svého předchozího rozhodnutí a v podstatě jej zcela zopakoval. Přestože z usnesení dovolacího soudu je zřejmé, že původně použitá právní kvalifikace je zcela vyloučena, soudy jej opětovně uznaly vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Soud prvního stupně do skutku zařadil též jednání ve vztahu k dodavatelským organizacím družstva, a to i za situace, kdy dovolací soud ve svém usnesení uvedl, že toto jednání nelze kvalifikovat jako spolupachatelství. Podle dovolatele je vina spoluobviněného H. trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. jak objektivně, tak i subjektivně vyloučena, což má podstatný vliv i na jeho právní kvalifikaci. Má za to, že závěry soudů odporují skutkovým zjištěním a neodpovídají závazným právním názorům Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně měl možnost v novém řízení provést další dokazování a neučinil tak. Zároveň měl uloženo vypořádat se s formulací skutkové věty, tato však v napadeném rozsudku zůstala stejná. Přestože se v odůvodnění svého rozhodnutí zabývá jinou právní kvalifikací, kterou má za zcela přiléhavou, v rozsudečném výroku ji pomíjí. Obviněný vyzdvihuje, že zásada zákazu reformace in peius se vztahuje jen na výsledek řízení a nikoli na průběh řízení či na řízení důkazní. Z výsledku dokazování je zřejmé, že skutková věta z obžaloby neodpovídá skutkovým zjištěním, podle jeho názoru nemohl být (spolu)pachatelem podvodu ke škodě VD Jihotvar. Má za to, že právní závěry soudů obou stupňů nejsou v souladu s právní praxí ani teorií.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 2. 7. 2017, č. j. 14 To 85/2017-1866, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

10. Ta předně vyjádřila souhlas s dovolatelem, že soudy obou stupňů plně nevyhověly požadavkům Nejvyššího soudu. Soudy si podle ní zejména neujasnily konkrétní postavení obviněných z hlediska jejich postavení ve strukturách družstva, aby tak správně vyřešily, kdo a v jakém rozsahu byl oprávněn činit jménem družstva zavazující úkony a na kterém z nich a v jakém rozsahu spočívaly povinnosti ochrany jeho majetku, aby tak mohly vyřešit, kdo byl hlavním pachatelem v té části trestného jednání, které mělo být správně posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., tedy pokud šlo o tu část jednání, jímž došlo ke způsobení škody družstvu, kdy prostředky družstva byly převáděny na účty obviněných. Považuje však za zcela zřejmé, že dovolatel byl organizátorem předmětné trestné činnosti, neboť ji zosnoval a řídil, přičemž tato míra účasti nijak nekoliduje s tím, že byl sám osobou stojící vně organizační struktury družstva. Je rovněž zřejmé, že právní kvalifikace trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. nemůže být užita, protože by to odporovalo zákazu reformace in peius.

11. Ta část jednání obviněného, v rámci níž došlo ke způsobení škody dodavatelským organizacím, tedy poškozeným společnostem CTR Group, a. s., a Ferona, a. s., však již je podle jejího názoru jednáním subsumovatelným pod ustanovení o trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Soud prvního stupně rozhodl o tom, že obviněný se tohoto trestného činu dopustil ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Považuje však za nutné posoudit, zda takové právní posouzení odpovídá vymezení skutku v tzv. skutkové větě, a to zejména v situaci, kdy obviněný stál vně organizační struktury družstva a na samotném podvodném jednání se nepodílel.

12. Z popisu předmětného skutku (v tzv. skutkové větě rozsudku) vyplývá, že obviněný inicioval a organizoval předmětnou trestnou činnost. Přímými pachateli předmětného trestného činu však mohli být pouze obvinění T. a H., neboť pouze v důsledku jejich fungování v družstvu docházelo k obchodním vztahům s dodavateli, kteří nedodávali zboží proti přímé platbě, ale na faktury s tím záměrem, aby jim tyto dodávky nebyly proplaceny. Z těchto skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný svým jednáním nemohl naplnit zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kdy jednání dovolatele nedosahovalo míry aktivity potřebné k posouzení takového jednání jako spolupachatelství. Jeho jednání lze kvalifikovat jako účastenství v užším smyslu, a to podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., tedy jako organizátorství, neboť spáchání trestného činu zosnoval a řídil. Jeho dovolací námitka v uvedeném ohledu je tedy důvodná. Upozornila však, že projednání dovolání, v jehož rámci by byla zmíněná vada odstraněna, by evidentně nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněného, a to proto, že na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže zákon nestanoví něco jiného (§ 10 odst. 2 tr. zák.).

13. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání


14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání

obecná východiska

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

vlastní posouzení dovolání

21. K výše uvedeným obecným východiskům je třeba dodat, že jejich realizace je v posuzované věci – co se týče důvodnosti obviněným deklarovaného dovolacího důvodu – modifikována procesními důsledky (§ 265s odst. 2 tr. ř.), které se uplatňují vzhledem k výše zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 6 Tdo 1267/2015) o jeho předchozím dovolání. Konkrétně vyjádřeno, přestože ustanovení § 265a odst. 3 tr. ř. (obdobně jako např. § 266 odst. 4 tr. ř. v případě stížnosti pro porušení zákona) vylučuje podání tohoto mimořádného opravného prostředku v neprospěch obviněného jen proto, že soud postupoval v souladu s § 259 odst. 4 tr. ř. (a dalšími vyjmenovanými ustanoveními upravujícími zákaz reformationis in peius), z čehož lze logickým výkladem (per argumentum a contrario) dovodit, že tento zákaz se neuplatňuje v případě dovolání podaného ve prospěch obviněného, je zjevné, že úspěšnost takového dovolání nelze – v případě, že soudy nižších stupňů při vydání napadených rozhodnutí stupňů respektovaly § 264 odst. 2 tr. ř. – založit toliko na námitce, že skutek vyjádřený v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku nevyjadřuje soudem užitou právní kvalifikaci.

22. Ve věci posuzované proto důvodnost dovolání nemůže založit tvrzení, že soudem užitá právní kvalifikace skutku (resp. podle posouzení nalézacího soudu právní posouzení dvou skutků ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku popsaných) jako trestného činu podvodu nemá podklad ve skutkovém zjištění soudu ve výrokové části rozsudku vyjádřeném. Za důvodnou by tato námitka mohla být považována jen tehdy, pokud by byla spojena s věcně odůvodněným a správným závěrem dovolatele, jehož podstatou by byl poukaz na nedůvodnost setrvání soudu na původně užité (nesprávné) právní kvalifikaci v důsledku možnosti skutek právně posoudit trestnímu zákonu odpovídajícím způsobem při dodržení podmínek plynoucích z ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Za takového stavu by vadnost právního posouzení skutku, z důvodu procesně neopodstatněné a zákonu neodpovídající (již dříve užité) právní kvalifikace, uplatněný dovolací důvod zakládala.

23. Takovou argumentaci v dovolání obviněného nalézt nelze. Vyjde-li se z jeho znění, pak obviněný (str. 3) toliko obecně konstatuje, že je přesvědčen o tom, že jeho jednání nenaplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Toto však konstatuje samotný nalézací soud (v odůvodnění rozsudku na str. 30 v odstavci druhém) při zdůvodnění právní kvalifikace skutku. Toliko zdánlivě důvodně dovolatel poukazuje na pochybení nalézacího soudu spočívající v nerespektování právního závěru dovolacího soudu ve vztahu k té části jednání, v níž je popisováno poškození dodavatelských organizací (viz dále). Pokud dále tvrdí, že závěry soudů zjevně odporují skutkovým zjištěním a jsou v rozporu, pak neuvádí, v čem konkrétně tato vada spočívá (má-li mít podobu toho, že neodpovídá užité právní kvalifikaci, pak je nezbytné odkázat na výše uvedené). Námitka dovolatele, že nalézací soud mohl provést další dokazování (pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná), rovněž nesvědčí tvrzenému závěru o nerespektování rozhodnutí dovolacího soudu, neboť ten soudům nižších stupňů žádné závazné a konkrétní pokyny pro doplnění dokazování nezadal.

24. Odpověď na otázku, zda je napadené rozhodnutí, resp. rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu nalézacího, vadný či nikoli ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, spočívá v posouzení toho, co k odůvodnění právní kvalifikace uvedly soudy v odůvodněních svých rozsudků.

25. Nalézací soud (str. 29 rozsudku) v návaznosti na zdůraznění vázaností právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí a vázaností zásadou reformationis in peius uvedl, že „[s] ohledem na skutečnost, že obžalovaní byli uznáni vinnými pouze jedním skutkem, který byl kvalifikován jako jediný trestný čin, nelze od tohoto ustoupit ani v případě nového rozhodnutí ve věci“. Bezprostředně na to navázal tím, že „jednání obžalovaných kvalifikoval shodně jako v původním, zrušeném rozsudku, byť si uvědomuje, že přiléhavější byla níže vymezená právní kvalifikace“.

26. Pokud by rozhodnutí nalézacího soudu bylo založeno pouze na této myšlence, tj. že setrvání na původní, tj. nesprávné hmotně právní kvalifikaci skutku je odůvodněno jen tím, že v popise obsaženém v tzv. skutkové větě nelze spatřovat dva skutky, potažmo dva trestné činy, nemohl by dovolací soud správnosti rozsudku přisvědčit. Uvedeným vyjádřením se problematika uplatňujícího se zákazu změny k horšímu nevyčerpává, neboť nedává odpověď na to, zda a proč by v takovém případě ke zhoršení postavení obviněného došlo. Porušení uvedeného zákazu by nemohlo být shledáváno pouze v tom, že by – při stejných skutkových zjištěních – bylo jednání dovolatele posouzeno jako dva skutky a současně i dva trestné činy (příp. i více trestných činů - v daném případě ideálně si konkurujících), pokud by současně toto posouzení pozici obviněného nezhoršilo. Jak již dovolací soud zdůraznil ve svém předchozím rozhodnutí, rozhodující je výsledné posouzení. A to by mohlo být, i při uvažované konkurenci trestných činů, pro obviněného příznivější za situace, že by byl shledán vinným méně závažnými trestnými činy (a tím ohrožen i uložením mírnějšího trestu).

27. Tato teoreticky zvažovaná situace však podle soudu prvního stupně nenastala. Plyne to z odůvodnění jeho rozsudku obsaženého na str. 30. Zde totiž nalézací soud konkrétně uvedl, že „obžalovaný V. se ve vztahu k výše vymezeným skutkům dopustil trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť zosnoval a řídil jednání jiného, kterým si tato osoba přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která jí byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Druhé z popisovaných jednání pak naplňuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť zosnoval a řídil obohacení sebe a jiného tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem na cizím majetku značnou (pozn. škodu)“.

28. Dospěl-li nalézací soud k tomu právnímu závěru, pak lze plně akceptovat to, že setrval na původně užité právní kvalifikaci skutku (resp. skutků). Uvedená právní kvalifikace by v důsledku konkurence dvou trestných činů, které jsou stejně trestné (jejich pachatel je ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí od dvou do osmi let) jako trestný čin, jímž byl dovolatel uznán vinným původně vydaným rozsudkem, byla pro obviněného nepříznivější, byť by u něj byla vyjádřena jiná jeho participace na nich (organizátor) než v případě původní právní kvalifikace (spolupachatel). Důsledky trestního postihu organizátora, resp. účastníka v užším smyslu obecně (§ 10 odst. 2 tr. zák.) a srovnatelnost závažnosti jednání organizátora a spolupachatele (v konkrétnosti může být hodnocen podíl spolupachatele jednajícího v článku řetězce činností v méně podstatné roli jako méně závažný ve srovnání s organizátorem), při hodnocení významu jednání dovolatele v posuzované věci, umožňuje učinit shora uvedený závěr o příznivosti posouzení skutku v podobě kvalifikace zvolené nalézacím soudem. Užitím právní kvalifikace, jež by odpovídala skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, by došlo k porušení zákazu upraveného v ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Takové posouzení jednání dovolatele by bylo pro něj nepříznivější ve srovnání s neodpovídající právní kvalifikací skutku, kterou byl v důsledku citovaného ustanovení trestního řádu soud prvního stupně nucen použít.

29. Odvolací soud v reakci na odvolací námitky obviněného v odůvodnění svého rozsudku (str. 18 a 19) vyjádřil souhlas s řešením, k němuž nalézací soud dospěl, když se ztotožnil i s tím, že nebýt vázanosti vyplývající ze zákazu reformationis in peius, bylo by na místě jednání dovolatele posoudit jako dva nalézacím soudem označené trestné činy, jichž se dopustil jako organizátor.

30. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu je odvislý od způsobu napadení rozhodnutí soudů nižších stupňů konkrétní argumentací dovolatele (k významu jeho námitek srov. znění § 265i odst. 3 tr. ř.). Z tohoto pohledu je nezbytné zopakovat, že podstatné je to, jakým způsobem dovolatel nesprávnost právní kvalifikace skutku napadl (viz výše). Tento se sice vyhrazuje vůči posouzení skutku v podobě vyjádřené ve výroku odsuzujícího rozsudku, nikterak však nevyvrací správnost výše uvedeného posouzení části svého jednání popsaného pod bodem 1) výroku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., a pokud jde o jednání popsané pod bodem 2), uplatňuje k němu pouze výhradu spočívající v tom, že soudu prvního stupně vytýká „stejné pochybení… jako při původním posuzování a rozhodování… o to závažnější, že soud I. stupně setrvává na svém původním (nesprávném, chybném) stanovisku a na právním názoru, že i tímto jednáním (přesněji řečeno nejednáním, protože žádná taková jednání s těmito organizacemi jsem nevedl), jsem se dopustil trestného činu podvodu“.

31. V obsahové návaznosti na to obviněný tvrdí (s oporou o předcházející rozhodnutí dovolacího soudu), že pokud „se do konkrétních obchodních operací nezapojil (a to je skutkové zjištění samotného soudu), nelze ... čin kvalifikovat v podobě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k trestnému činu“. S uvedením toho, co v kasačním rozhodnutí odeznělo, tedy, že kromě subjektivní složky (tj. společný úmysl) rovněž třeba i společné jednání (objektivní složka), dovolatel tvrdí, že nebylo zjištěno, že by se „do těchto jednání jakkoliv zapojil a mohl se tedy takového trestného činu dopustit“.

32. V daném směru musí být jasně vyloženo, co vyjádřil ve svém předchozím kasačním usnesení dovolací soud. Ten zmínil právě a pouze to, že skutková zjištění soudu nevyjadřují objektivní stránku spolupachatelství. Nikterak nezasáhl do skutkových zjištění soudu v tom směru, že by dovolatel nikterak neparticipoval na daném skutku. Právě proto, že nalézací soud učinil zjištění, že dovolatel jednal v úmyslu obohatit se nejen ke škodě družstva Jihotvar, nýbrž i jeho dodavatelů, a v odůvodnění rozvedl, že svým jednáním (za přispění spoluobviněného T.) modifikoval tvorbu vůle společnosti, kdy tato v podstatě přebírala jejich záměry a rozhodnutí, tedy zjištění, že aktivita dovolatele směřovala i k jednání popsanému v bodě 2), mohl stran právní kvalifikace tohoto skutku uvést to, co je citováno výše v bodě 27.

33. Tyto poznatky vedou dovolací soud k závěru, že na dovolání obviněného je nezbytné nahlížet jako na dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud totiž nemůže přisvědčit tomu, co ve svém vyjádření uvedla státní zástupkyně. Pokud tato v návaznosti na posouzení, že „dovolatel byl organizátorem předmětné trestné činnosti, neboť ji zosnoval a řídil,…(atd.)“, zmínila, že „tato právní kvalifikace, tedy právní kvalifikace trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona nemůže být užita, protože by to odporovalo zákazu reformace in peius“, pak je nutno konstatovat, že nevyložila, z čeho tento závěr plyne. Nejvyšší soud tento názor nesdílí, neboť nepokládá tuto právní kvalifikaci za přísnější vůči té, kterou užil soud prvního stupně (tedy hodnoceno takto izolovaně, tj. že k ní současně nepřistupuje další právní kvalifikace stran skutku 2).

34. Stejně tak za nepřípadnou pokládá argumentaci o nesprávnosti kvalifikace té části skutku, o níž je pojednáno v reakci na námitku dovolatele (bod 29.). Obecně správný vývod, který je ve vyjádření státní zástupkyně obsažen, není možno v posuzované věci použít. Celkově příznivěji vyznívající nesprávné právní posouzení skutku nelze dále štěpit tak, aby alespoň v části byla vyjádřena kvalifikace správná, tj. v podobě organizátorství trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250 tr. zák. (skutek 2). Uvedeným způsobem k právnímu posouzení nelze přistoupit již proto, že vyjádření kvalifikace jednání obviněného „pouze“ v podobě účastenství ve formě organizátorství k této části jeho jednání (skutek 2), by nutně založilo další konkurující kvalifikaci, která by v souhrnu se soudem užitou kvalifikací ke skutku 1) v podobě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. na trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., zakládala zapovězené zhoršení postavení dovolatele.

Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu

35. Výše uvedená zjištění a konstatování dovolacího soudu lze ve stručnosti shrnout v následující podobě.

36. Kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí nemůže v situaci, kdy právní posouzení skutku je ovlivněno povinností soudu respektovat znění § 259 odst. 4 tr. ř., § 264 odst. 2 či § 265s odst. 2 tr. ř., odůvodnit samotná námitka dovolatele, že užitá právní kvalifikace neodpovídá zjištěnému skutku. V takovém případě musí dovolatel namítnout a argumentačně doložit, že skutek bylo lze posoudit podle jiného, zákonu odpovídajícího ustanovení i při dodržení podmínek uplatňujícího se zákazu reformationis in peius.

37. V případě, že dovolací soud zjistí, že nesprávná právní kvalifikace je výlučně důsledkem uplatňujícího se zákazu reformationis in peius, musí odvolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí v takovém případě není zatíženo vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Již proto nepřichází v úvahu postup podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

38. Z uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. V daném směru je vhodné doplnit, že zjištěná situace neumožňovala, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jak navrhla státní zástupkyně. K aplikaci posledně zmíněného ustanovení totiž (jak již uvedeno) nastávají zákonné podmínky pouze tehdy, pokud obviněný uplatnil zákonný dovolací důvod opodstatněně, tj. tehdy, pokud Nejvyšší soud vytýkanou vadu skutečně zjistil, avšak dospěl k závěru, že tuto není třeba napravovat kasačním rozhodnutím nebo vlastním rozhodnutím dovolacího soudu. Uvedené ustanovení tedy dopadá na situaci odlišnou od situace existující v posuzované věci, neboť v ní napadené rozhodnutí není zatíženo vadou, kterou by bylo lze dalším rozhodnutím napravit. Proto přichází v úvahu pouze postup podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

39. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. ledna 2018


JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu