Rozhodnutí NS

26 Cdo 4611/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:26 Cdo 4611/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4611.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Žaloba určovací
Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/01/2019
IV. ÚS 86/19
JUDr. Jan Filip
odmítnuto
09/07/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 4611/2017-154
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci navrhovatele Bytové družstvo Heřmanova ulice č. 630/34, družstvo, "v likvidaci", se sídlem v Praze 7, Heřmanova 630/34, IČO 26125064, zastoupeného JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1301/26, a dalšího účastníka řízení J. M., P., zastoupeného JUDr. Robertem Jehnem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, o neplatnost smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 29/2013, o dovolání dalšího účastníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2017, č. j. 14 Cmo 373/2015-120, takto:


I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2017, č. j. 14 Cmo 373/2015-120, se mění tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 80 Cm 29/2013-89, se potvrzuje.

    II. Navrhovatel je povinen zaplatit dalšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.164 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.388 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Roberta Jahna, advokáta se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25.

    Odůvodnění:

    Navrhovatel se svým návrhem ve znění jeho doplnění domáhal určení neplatnosti části smlouvy o výstavbě uzavřené dne 15. 6. 2011 mezi ním a účastníkem podle § 17 a následujících zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen „smlouva“, „předmětná smlouva“), konkrétně jejího článku VII – Dohoda o výstavbě nových jednotek (dále jen „návrh“, „návrh na určení“). Návrh odůvodnil tím, že uzavření předmětné smlouvy, kterou podepsal účastník jak za navrhovatele jako vlastníka budovy (v postavení předsedy představenstva navrhovatele společně s jeho místopředsedkyní), tak za sebe jako stavebníka, předcházela jednání účastníka, která byla v rozporu se stanovami navrhovatele a která ve svém sledu směřovala k získání jeho neoprávněného majetkového prospěchu na úkor ostatních členů navrhovatele.

    Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 14. 5. 2015, č. j. 80 Cm 29/2013-89, návrh na určení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Uzavřel, že na požadovaném určení v dané věci není dán naléhavý právní zájem, neboť žaloba na určení, že tu právní vztah nebo právo je či není, má místo tam, kde dojde k vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se žalobě na plnění. Navrhovatelem požadované určení by však v tomto případě konečné majetkové vypořádání mezi účastníky tohoto řízení neřešilo. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu není dán ani tehdy, jde-li o otázku předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen.

    K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 22. 2. 2017, č. j. 14 Cmo 373/2015-120, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle názoru odvolacího soudu určení, že část předmětné smlouvy je neplatná, může mít přímý dopad na právní postavení družstva, neboť může mít vliv na výši jeho majetku a postavení družstva by tak mohlo být příznivější. Připustil, že případné určení neplatnosti části smlouvy by sice nijak nemohlo ovlivnit stav zápisu v katastru nemovitostí, ani by neřešilo konečné majetkové vypořádání mezi účastníky tohoto řízení, mohlo by však v zájmu spravedlivého řešení vytvořit právní základ pro jejich další majetkové vypořádání, popř. i mimosoudními prostředky.

    Proti usnesení odvolacího soudu podal další účastník dovolání. S poukazem na odklon odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu namítal, že otázka neplatnosti části smlouvy je pouze předběžnou otázkou, která by měla být vyřešena ve sporu o žalobě na určení práva či o žalobě na plnění, a že žaloba o určení neplatnosti smlouvy sama o sobě nemůže plnit preventivní funkci, neboť rozhodnutí o ní není v dané věci objektivně způsobilé předejít případným dalším sporům mezi účastníky. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil, neboť dosavadní výsledky řízení jsou pro takové rozhodnutí dostačující.

    Navrhovatel ve svém vyjádření uvedl, že určení neplatnosti části předmětné smlouvy o výstavbě považuje za otázku zásadního právního významu a že právě požadované určení neplatnosti části smlouvy o výstavbě má, resp. by mělo řadu praktických důsledků pro hodnocení právního postavení obou účastníků řízení, zejména však dalšího účastníka, kterého by tento stav přiměl řešit věc i mimosoudními prostředky. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

    Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.”).

    Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení.

    Při posouzení otázky, zda naléhavý právní zájem na požadovaném určení v dané věci je či není dán, se odvolací soud odchýlil od (současné) rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je proto přípustné.

    Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

    Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura). Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný pod č. 5/1996 v časopisu Soudní rozhledy). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněném pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dále dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

    Se zřetelem k řečenému zastává dovolací soud názor, že v dané věci určovací žaloba postrádá preventivní charakter, neboť – s přihlédnutím k povaze požadovaného určení – není způsobilá eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právních vztazích účastníků (nemůže vyvolat změnu zápisu v katastru nemovitostí ani vyřešit případné majetkové vypořádání účastníků). Je tomu tak proto, že právní otázka (neplatnost předmětné smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky jak ohledně žaloby na určení, tak ohledně případné žaloby na plnění. Za této situace žaloba v projednávané věci neskýtá dostatečnou záruku odvrácení budoucích sporů účastníků. Lze proto uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu o naléhavém právním zájmu navrhovatele na požadovaném určení neobstojí.

    Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 80 Cm 29/2013-89, se potvrzuje.

    Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) přísudkovou vyhlášku, v důsledku čehož se při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) v rozhodném znění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

    O náhradě nákladů řízení odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť další účastník byl v řízení plně úspěšný a navrhovatel je mu povinen nahradit náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.

    Náklady řízení před odvolacím soudem tvoří náklady za právní zastoupení advokátem, sestávající z mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby a paušální částky hotových výdajů. Dva úkony právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) písemná podání účastníka týkající se věci samé ze dne 14. 8. 2015 a 10. 2. 2017, jeden úkon právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před odvolacím soudem dne 22. 2. 2017, které nepřesáhlo dvě hodiny. S přihlédnutím k době započetí úkonů právní služby náleží vedlejšímu účastníku odměna za tři úkony právní služby po 2.500 Kč, tedy 7.500 Kč [srov. § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu]. Dále byla účastníku přiznána náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 300 Kč ve výši 900 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem vznikly úspěšnému dalšímu účastníku před odvolacím soudem náklady ve výši 8.400 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 1.764 Kč, takže celkem představuje náhrada nákladů odvolacího řízení částku 10.164 Kč.

    Náklady řízení před dovolacím soudem tvoří zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 10.000 Kč a náklady za právní zastoupení advokátem, sestávající z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (dovolání) ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu ve výši 2.500 Kč [srov. § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu] a náhrady hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 588 Kč. Celkem představují náklady právního zastoupení částku 3.388 Kč, takže s připočtením zaplaceného soudního poplatku ve výši 10.000 Kč vznikly úspěšnému vedlejšímu účastníku před dovolacím soudem náklady ve výši 13.388 Kč.

    Celkovou náhradu nákladů řízení před soudem odvolacím i dovolacím je navrhovatel povinen zaplatit k rukám advokáta, který dalšího účastníka v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).


    V Brně dne 17. 10. 2018
    JUDr. Jitka Dýšková
    předsedkyně senátu