Rozhodnutí NS

29 Cdo 4699/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:29 Cdo 4699/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4699.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhrada škody
Odpovědnost státu za škodu
Konkurs
Správce konkursní podstaty
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 2 ZKV ve znění od 31.12.2006
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 243c odst. 2 o. s. ř.
§ 13 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/24/2019
I. ÚS 668/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
05/21/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 4699/2016-141


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce T. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Lehovcem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, PSČ 130 00, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 128 10, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částky 1.799.700 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 17/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 13 Co 51/2016-123, takto:
      I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 24. ledna 2014 se žalobce (T. S.) domáhal vůči žalované (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 1.799.700 Kč s příslušenstvím (tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 24. ledna 2014 do zaplacení) z titulu náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“) v konkursu vedeném pod sp. zn. 18 K 97/97 v konkursní věci úpadce První realitní, společnost s ručením omezeným v likvidaci. Podle žalobních tvrzení konkursní soud řádně nevykonával dohlédací činnost podle § 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), čímž umožnil tehdejšímu správci konkursní podstaty (Ing. Františku Jelínkovi) zpronevěřit výtěžek zpeněžení (blíže označených) nemovitostí (zástavy) určený (v rozsahu žalované částky) k uspokojení pohledávky odděleného věřitele, jímž byl žalobcův právní předchůdce.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. října 2015, č. j. 10 C 17/2014-94, žalobu zamítl (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2016, č. j. 13 Co 51/2016-123, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že v poměrech dané věci nebyla splněna jedna z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením zákonné povinnosti ze strany konkursního soudu. Žalobcem tvrzená škoda totiž vznikla pouze v důsledku jednání, jímž správce konkursní podstaty nejen porušil své povinnosti při výkonu funkce správce, ale spáchal dokonce trestný čin zpronevěry, za který byl též pravomocně odsouzen. Takové excesivní jednání nemohl konkursní soud předvídat ani mu účinně zabránit.

Jestliže správce konkursní podstaty nese vlastní majetkovou odpovědnost za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo které mu uloží soud (§ 8 odst. 2 ZKV), nemůže podle odvolacího soudu stát odpovídat podle zákona č. 82/1998 Sb. za škodu, která nevznikla v příčinné souvislosti se zanedbáním dohledu nad výkonem funkce správce konkursní podstaty ze strany konkursního soudu, ale pouze v důsledku jednání správce konkursní podstaty.

Konkursnímu soudu lze sice v posuzovaném případě vytknout nedostatky ve výkonu dohlédací činnosti, když jeho postup v označeném konkursním řízení byl liknavý a docházelo v něm k průtahům, tyto nedostatky však podle odvolacího soudu nelze považovat za příčinu vzniku žalobcem tvrzené škody (tou byla výlučně trestná činnost správce konkursní podstaty).

Výše učiněné závěry mají podle odvolacího soudu rovněž oporu v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Potud odvolací soud odkázal zejména na rozsudky ze dne 23. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013 a sp. zn. 29 Cdo 1482/2013, uveřejněné pod čísly 30/2016 a 45/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2016“ a „R 45/2016“), v nichž se Nejvyšší soud vyslovil k otázkám souvisejícím s posuzováním odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu, a dále na rozsudky ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, a ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněné pod čísly 63/2009 a 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2009“ a „R 149/2011“), v nichž se Nejvyšší soud vyjádřil k povaze odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce.

Pro úplnost odvolací soud doplnil, že za správný je nutné považovat rovněž závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalobce při koupi pohledávky, jež měla být uspokojena z (správcem konkursní podstaty později zpronevěřeného) výtěžku zpeněžení, porušil prevenční povinnost, když žalobce předmětnou pohledávku koupil od předchozího věřitele v době, kdy již byl správce konkursní podstaty pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zpronevěry a kdy již také bylo (podle obsahu konkursního spisu) zřejmé, že pohledávka nebude z majetku konkursní podstaty uspokojena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Dovolatel především polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu, podle kterého odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty. Podle dovolatele by měl Nejvyšší soud přistoupit ke změně své dosavadní judikatury a uzavřít, že stát přímo odpovídá za škodu, kterou správce konkursní podstaty způsobí při vadném výkonu své funkce.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že jeho judikatura, z níž výslovně vychází rovněž napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je v řešení otázky odpovědnosti státu za jednání správce konkursní podstaty dlouhodobě ustálena, přičemž Nejvyšší soud neshledává žádný důvod na ni cokoli měnit ani na základě argumentace předestřené dovolatelem v nyní projednávané věci.

Dosavadní judikaturu Nejvyššího (ale též Ústavního) soudu k otázce odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci (ve vazbě na činnost správce konkursní podstaty) lze shrnout takto:

1/ Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní odpovědností, které se stát nemůže zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením zákonné povinnosti [srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněného pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 7/2013“)].

2/ Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 42 (v literatuře srov. shodně např. dílo Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, str. 146-147). Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2006“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003, uveřejněný pod číslem 73/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

3/ Pro posouzení, zda stát odpovídá za tvrzenou škodu, je podstatné, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) by šlo, jen kdyby tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávného úředního postupu (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti, jakož i R 7/2013. Jestliže škoda nevznikla coby následek nesprávného úředního postupu (byla-li rozhodující příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal [srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“)].

4/ Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

5/ Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (srov. např. R 63/2009 nebo R 149/2011).

6/ Stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení (R 24/2006).

7/ Z R 24/2006 dále vychází např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 4703/2008 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. května 2009, sp. zn. II. ÚS 767/09), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 3597/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2806/2011 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. července 2012, sp. zn. III. ÚS 2125/12, v němž uzavřel: „jestliže i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu obecně platí, že za nesprávný výkon funkce správce konkursní podstaty odpovídá tento správce samostatně, nelze ani v této věci příčinnou souvislost mezi vznikem škody a činností konkursního soudu dovodit“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 4208/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 114.

8/ Z judikatury Ústavního soudu (jež ze závěrů obsažených v R 24/2006 vychází též), lze dále zmínit např. usnesení ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. II. ÚS 1086/11 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010), v němž Ústavní soud uvedl: „Ústavní soud je stejného názoru jako Nejvyšší soud, že stát nenese přímou odpovědnost za nesprávný výkon funkce správce konkursní podstaty, který je v tomto směru odpovědným samostatně. Stát odpovídá toliko za nesprávný úřední postup při výkonu své dohlížecí funkce nad správcem konkursní podstaty“. Srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 22. října 2007, sp. zn. I. ÚS 557/06.

9/ Smyslem dohlédací činnosti konkursního soudu je zajištění řádného a plynulého průběhu konkursního řízení a dodržování jeho pravidel všemi ostatními procesními subjekty. Rozhodnutí, jež konkursní soud vydává při dohlédací činnosti, proto mají operativně reagovat na problémy vzešlé z činnosti procesních subjektů v průběhu konkursního řízení způsobem co nejvíce naplňujícím smysl dohlédací činnosti soudu. Není přitom nikterak vyloučeno, aby do doby, než se stav vyvolaný pokynem soudu uděleným při výkonu dohlédací činnosti stane nevratným, soud vydáním dalšího (nového) rozhodnutí korigoval (v závislosti na nově vzniklé situaci v konkursu) některý ze svých předchozích pokynů či opatření (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005, uveřejněný pod číslem 88/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

10/ Podle ustanovení § 12 odst. 2 ZKV se klade důraz na to, že konkursní soud činí při výkonu dohlédací činnosti opatření nezbytná k zajištění účelu konkursu (jímž je ve smyslu § 1 odst. 1 ZKV uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku). Pro rozhodnutí, která konkursní soud vydává při výkonu své dohlédací činnosti (lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo z podnětu či na návrh některého z procesních subjektů), tudíž není určující osobní zájem dlužníka (úpadce), některého z věřitelů nebo správce konkursní podstaty (popřípadě zájem třetí osoby na řízení nezúčastněné), nýbrž to, že jeho prostřednictvím bude naplňován účel konkursu, takže přijatá opatření povedou k dosažení cíle konkursu (srov. i § 2 odst. 3 ZKV) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 704/2012].

Z výše popsaného judikaturního rámce odvolací soud v projednávané věci nijak nevybočil a jeho právní posouzení věci (co do závěru, že správce konkursní podstaty nese vlastní majetkovou odpovědnost za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo které mu uloží soud, přičemž stát neodpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. za škodu, která vznikla pouze v důsledku jednání správce konkursní podstaty) je potud správné.

Budiž k výše řečenému dodáno, že Nejvyšší soud v této souvislosti nepovažoval za přiléhavou ani argumentaci dovolatele, podle níž by měl stát nést přímou odpovědnost za jednání správce konkursní podstaty obdobně, jako tomu je v případě některých činností notáře nebo soudního exekutora; potud dovolatel totiž přehlíží, že odpovědnost za škodu způsobenou činností těchto osob zakládá (na rozdíl od správce konkursní podstaty) přímo zákon č. 82/1998 Sb. (srov. ustanovení § 4 zákona). Ostatně požadavek, aby Nejvyšší soud změnil (v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva) závěry plynoucí z R 24/2006, odmítl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 3213/2010 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. I. ÚS 2344/15).

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v řešení otázky, „zda v případě, kdy škoda vznikla v důsledku protiprávního jednání správce konkursní podstaty, je obecně vyloučena odpovědnost státu za škodu vzniklou zanedbáním dohlédací činnosti konkursního soudu“.

Na řešení dovolatelem předestřené otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a odvolací soud ani závěr o tom, že by byla „obecně vyloučena“ společná odpovědnost státu a správce konkursní podstaty za škodu, neučinil (odvolací soud nepřiznal žalobci uplatněný nárok z toho důvodu, že neshledal příčinnou souvislost mezi vznikem škody a nedostatky ve výkonu dohlédací činnosti konkursního soudu, neboť podle názoru odvolacího soudu tvrzená škoda vznikla pouze v důsledku nezákonného jednání správce konkursní podstaty).

K otázce možné společné odpovědnosti státu a správce konkursní podstaty za škodu pak srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2656/2010 a R 45/2016, z nichž se podává, že:

1/ Obecně se nepředpokládá, že by se odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu způsobenou tím, že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§ 8 odst. 2 ZKV), překrývala s odpovědností státu za škodu způsobenou konkursním soudem způsobem, jenž by dovoloval uzavřít, že tyto subjekty způsobily škodu společně.

2/ Jestliže škoda vznikla již v důsledku jednání správce konkursní podstaty, jenž při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon nebo kterou mu uložil konkursní soud (§ 8 odst. 2 ZKV), pak není dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu [došlo-li ke vzniku škody jednáním správce konkursní podstaty, pak nedostatky následné dohlédací činnosti konkursního soudu již nelze pokládat (též s přihlédnutím k teorii adekvátní příčinné souvislosti) za příčinu vzniku škody (rozhodující příčinou vzniku škody byla jiná skutečnost)].

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2018


JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu