Rozhodnutí NS

23 Cdo 3159/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/22/2018
Spisová značka:23 Cdo 3159/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3159.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/02/2019
I. ÚS 488/19
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
04/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3159/2018-295


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MIGO, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Kazín č. ev. 482, Lipence, PSČ 155 31, IČO 64939235, zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, proti žalované K. S., narozené XY, místem podnikání XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Werichova 1145/29, o zaplacení částky 569 937 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 154/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2018, č. j. 4 Cmo 72/2017-235, t a k t o :

      I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 46 Cm 154/2011-125, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. února 2018, č. j. 4 Cmo 72/2017-235, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na řešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má být právní otázka předestřená v dovolání posouzena jinak, než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009. Dovolatelka poukazovala na to, že konkrétní smlouvu o dílo uzavřenou mezi ní a žalovanou, na jejímž základě požaduje z titulu smluvní pokuty žalovanou částku, dovolací soud shledal ve svém rozsudku ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009, absolutně neplatnou pro neurčitost, ovšem v pozdějším rozsudku ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, Nejvyšší soud dospěl k opačnému závěru a tutéž smlouvu o dílo posoudil jako platnou. Dovolatelka proto namítala, že otázka platnosti předmětné smlouvy o dílo je rozhodována dovolacím soudem rozdílně, dále že odvolací soud se nesprávně řídil závěry výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, podle něhož je tato smlouva absolutně neplatná, a odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011. Jestliže dovolací soud v rozsudku ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009, posuzoval platnost předmětné smlouvy, zabýval se dle dovolatelky něčím, k čemu nebyl povolán, neboť dovolací soud má být vázán dovolacím důvodem, který v uvedeném rozsudku překročil. Uvedené rozhodnutí dovolacího soudu považuje proto dovolatelka za nesprávné a požaduje, aby Nejvyšší soud otázku platnosti předmětné smlouvy posoudil v tomto případě jinak, než v uvedeném rozsudku ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009. Dovolatelka dále argumentovala, že se na právní jednání má hledět spíše jako na platné, než neplatné, a uváděla důvody, pro které předmětná smlouva není podle jejího mínění neurčitá. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.

Dovolatelce nelze přisvědčit v její argumentaci, že otázka platnosti předmětné smlouvy o dílo je v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována rozdílně. Dovolatelka totiž nesprávně dovodila, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, dospěl k závěru, že smlouva je platná. Nejvyšší soud se ovšem v citovaném rozsudku otázkou platnosti předmětné smlouvy vůbec nezabýval, neboť řešil výlučně otázku přiměřenosti sjednané smluvní pokuty. Citovaná dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu proto nepředstavují rozdílnou rozhodovací praxi, jak tvrdila dovolatelka. Ze stejného důvodu nelze přisvědčit dovolatelce ani v jejím tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, jestliže posoudil předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou. Odvolací soud se nemohl při řešení otázky platnosti předmětné smlouvy o dílo odchýlit od rozhodnutí dovolacího soudu, v němž taková otázka nebyla vůbec řešena.

Dovolatelka také namítala, že otázka platnosti předmětné smlouvy má být posouzena jinak, než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009. Nejvyšší soud ovšem neshledal důvody pro odchýlení se od závěrů vyslovených v citovaném rozsudku a pro odlišné posouzení platnosti předmětné smlouvy o dílo. Nejvyšším soud v citovaném rozsudku podrobně uvedl, z jakých skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že předmětná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost (§ 37 obč. zák.). V řešeném případě je posuzována tatáž smlouva podle téže právní úpravy, není proto důvod pro odchýlení se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009. Namítá-li dovolatelka, že uvedený rozsudek je v rozporu se zásadou priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, opomíjí, že toto pravidlo se uplatní pouze v případech, kdy je výklad nezakládající neplatnost smlouvy vůbec možný (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 457/2011).

Z výše uvedených důvodů dovolatelčina argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť otázka formulovaná dovolatelkou není v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, ani se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že dovolatelka neformulovala právní otázku, která naplňuje kritéria uvedená v § 237 o. s. ř., není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 11. 2018


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu