Rozhodnutí NS

6 Tdo 1563/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/17/2019
Spisová značka:6 Tdo 1563/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1563.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 58 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1563/2018-55


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 5 To 18/2018-2538, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 5/2016, takto:

    I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 5 To 18/2018-2538, a to ve výroku o trestu, jakož i všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

    II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2018, č. j. 10 T 5/2016-2466, byl obviněný M. R. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.

2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem nákupu zboží za účelem dalšího prodeje a prodej jako fyzické osobě, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby, zabývající se uvedenou podnikatelskou činností, včetně výkonu této činnosti na podkladě plné moci na dobu osmi let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená PPF banka, a. s. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 5 To 18/2018-2538, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

v době od 27. června 2011 do 30. června 2014 jako jednatel společnosti V., IČO: XY, se sídlem XY, XY, poté co dne 16. června 2011 v XY uzavřel za společnost V., se společností PPF banka, a. s., IČO: 47116129 se sídlem Evropská 2690/17, 160 00 Praha 6, smlouvu o úvěru registrační číslo 9200309710, kterou se banka zavázala poskytnout společnosti V., peněžní prostředky formou kontokorentního úvěru ve výši úvěrového limitu 20 000 000 Kč za účelem refinancování úvěru dříve poskytnutého na základě smluv č. KA1004765 a KA1004766 ze dne 5. srpna 2010 společností Volksbank CZ, a. s., se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, IČO: 25083325, ve výši nesplaceného zůstatku, (při prvním čerpání) a další financování provozních potřeb klienta, přičemž aktuální výše úvěru, kterou byl klient oprávněn ve smluvených termínech čerpat, byla stanovena jako součet fixní částky 5 000 000 Kč a nejvýše 70 % nominální hodnoty pohledávek společnosti V., do splatnosti a maximálně 30 dnů po splatnosti, zastavených ve prospěch banky, a smlouvu o zástavě pohledávek registrační číslo 9200309710/ZP, jejímž předmětem byly vybrané pohledávky z obchodního styku společnosti V., za obchodními partnery vyjmenovanými v příloze č. 1 zástavní smlouvy, a poté, co byl společnosti V., zřízen běžný účet č. XY, jehož prostřednictvím byl úvěr čerpán a splácen, zcela vědomě a za účelem neoprávněného vylákání finančních prostředků, opakovaně do předkládaných seznamů pohledávek údajně zastavených ve prospěch banky, od nichž se dle čl. 1.6 smlouvy o úvěru v návaznosti na zástavní smlouvu odvíjela výše úvěru, jež byla spol. V. oprávněna čerpat do výše úvěrového limitu, uváděl pohledávky v nadhodnocené výši nebo neexistující pohledávky údajně vyplývající z faktur vystavených společností V., odběratelským firmám, a to konkrétně u faktur vypočtených v tabulce na str. 2-24 písemného vyhotovení rozsudku,

přičemž i na základě takto pozměněných nebo neexistujících pohledávek údajně zastavených ve prospěch banky byl mezi smluvními stranami 14. listopadu 2011 uzavřen dodatek č. 1 ke smlouvě o úvěru č. 9200309710, jímž byl navýšen úvěrový limit na částku 35 000 000 Kč, z něhož fixní část úvěru činila 10 000 000 Kč, a dodatky z 27. června 2012, 27. června 2013 a 25. července 2014, jimiž byla prodlužována lhůta konečné splatnosti úvěru až do 31. srpna 2011, a dodatky k zástavní smlouvě, jimiž docházelo k modifikaci obchodních partnerů vyjmenovaných v příloze č. 1 zástavní smlouvy a k prodlužování doby trvání smlouvy, a společnosti V., od června 2011 do července 2014 průběžně čerpala úvěrové prostředky v rámci úvěrového limitu k provozním platbám, přičemž ke dni splatnosti úvěru, tj. k 31. srpnu 2014, vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 22 551 104,48 Kč, které společnosti PPF banka, a. s. ve lhůtě splatnosti ani později neuhradila, čímž obžalovaný M. R. jako jednatel společnosti způsobil spol. PPF banka, a. s. shora uvedeným jednáním škodu ve výši 12 551 104,48 Kč.

4. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností nebo družstev na dobu osmi let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená PPF banka, a. s. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že nebyla splněna základní podmínka pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu, za situace, kdy obviněnému za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku hrozil trest odnětí svobody v sazbě pět až deset let, šlo o trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným.

6. Nejvyšší státní zástupce akceptoval výrok o vině a o náhradě škody napadeného rozsudku, nesouhlasí však s výrokem o trestu odnětí svobody. V první části rozhodnutí pak zrekapitoval důvody, které odvolací soud uvedl jako naplňující podmínky pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce však má za to, že tyto okolnosti nemohou uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranici sazby odůvodnit. Sazba trestu odnětí svobody podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku činí pět až deset let. Uvedl pak tři podmínky, které musí být splněny pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

7. Má za to, že snížení trestu pod spodní hranici sazby nemůže být pravidelným postupem soudu v případě, kdy shledá pouze existenci některých okolností svědčících ve prospěch obviněného. Doznání pachatele nebo lítost nad spáchání lze ve většině případů považovat jen za obvyklé a nikoli výjimečné okolnosti, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody. Pouze v případě, kdy by polehčující okolnosti byly tak intenzivní a závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, by bylo je možno posoudit jako okolnosti pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto okolnosti by však musely být výraznějším způsobem atypické. Pokud soud k aplikaci uvedeného ustanovení přistoupí, musí pečlivě a v úplnosti vyložit, kterou z alternativních podmínek má za prokázanou a v jakých specifických rysech se tyto výjimečné okolnosti nebo mimořádné poměry pachatele projevily.

8. V obecné rovině může být za mimořádné poměry pachatele považována choroba, která činí pro pachatele výkon trestu odnětí svobody zvlášť obtížným anebo by v jejím důsledku výkon trestu měl zvlášť nepříznivé následky. Odvolacím soudem zdůrazňované psychické potíže obviněného však za takové mimořádné poměry považovat nelze. Je možné konstatovat, že pro většinu pachatelů má probíhající trestní řízení, hrozba odsouzení a případný výkon trestu odnětí svobody negativní vliv na jejich psychický stav. Tím spíše pro pachatele, kteří nebyli dosud soudně trestáni, bude vždy pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody představovat značnou psychickou zátěž. Odvolací soud však neuvádí, v čem by měl být výkon trestu pro obviněného citelnější důsledky než pro jiné pachatele. Dodal, že odvolací soud při svých závěrech o psychickém stavu obviněného vycházel pouze z jeho vlastních prohlášení, aniž by tato byla verifikována znaleckým dokazováním.

9. Za pádný nepovažuje ani argument ohledně nepřiměřeně dlouhé doby trestního řízení. Trestná činnost byla dokonána v červnu 2014, trestní stíhání bylo zahájeno 17. 9. 2015 a trestní řízení bylo pravomocně skončeno 20. 6. 2018. S ohledem na rozsah a povahu trestné činnosti se tato doba nijak nevymyká jiným srovnatelným případům. Za výjimečnou okolnost nepovažuje ani skutečnost, že trestná činnost obviněného měla souvislost se špatnou hospodářskou situací společnosti V., když trestné činnosti související s podnikatelskou činností se pravidelně budou dopouštět právě pachatelé, jejichž podnikání je problémové. Dodal, že šlo o poměrně sofistikovanou trestnou činnost páchanou po dobu tří let, přičemž byla způsobena škoda ve výši přesahující 12 milionů korun, tj. škoda přesahující dvojnásobek škody velkého rozsahu. Nemůže proto obstát závěr odvolacího soudu o nižší společenské škodlivosti činu.

10. V souhrnu tudíž uvedl, že nelze dovodit, že by v trestní věci obviněného byly dány výjimečné okolnosti případu, které by jeho protiprávní jednání nějak výrazně odlišovaly od typově stejných útoků spáchaných jinými pachateli, nebo mimořádné poměry obviněného, pro které by výkon trestu odnětí svobody uloženého na spodní hranici nesnížené trestní sazby představoval pro obviněného výrazně větší újmu než pro jiné pachatele srovnatelné trestné činnosti. Má tudíž za to, že nebyla splněna základní podmínka pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

11. Závěrem proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 To 18/2018, a to ve výroku o trestu, jakož i případná rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání

12. K dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Filipa Chytrého repliku, v níž vyjádřil svůj nesouhlas s jeho závěry. Nesouhlasí, že § 58 odst. 1 tr. zákoníku stanovuje jako podmínku výjimečné okolnosti nebo mimořádné poměry pachatele. Uvedl, že dané ustanovení je prostředkem soudcovské individualizace trestu a je projevem zohlednění individuálních okolností každého jednotlivého případu. Nelze proto konkrétně říct, které okolnosti a poměry konkrétně naplní podmínky podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Komentářová literatura uvádí, že aplikaci tohoto ustanovení lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele anebo o obě hlediska zároveň, postačí však jedno z nich. Tato hlediska nemusí být výraznějším způsobem atypická.

13. Vrchní soud podle jeho názoru dané okolnosti posoudil správně, přičemž obviněný uvedl výčet okolností, jež odvolací soud k jeho závěru vedly. Dodal, že byť je nejvyšší státní zástupce nepovažuje za dostačující, on tento jeho názor nesdílí. Upozornil na judikaturu, podle níž více okolností, které za jiné situace samy o sobě jsou jen polehčujícími okolnostmi, ve svém souhrnu mohou být takového významu, aby odůvodňovaly postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Dodal, že v jeho případu nebyly dány žádné přitěžující okolnosti.

14. Považoval za nutné připomenout, že tohoto institutu je na místě využít právě v případech, kdy okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby byla formálně naplněna, vzhledem k okolnostem případu však nijak nezvýšila škodlivost trestného činu. Dodal, že nebyly vyvráceny pochybnosti stran výše škody, která reálně vznikla, přičemž připojil i své další pochybnosti o správném užití dané kvalifikace.

15. Důvodnost aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá i ze samotné nepřiměřené délky trestního řízení, která je důvodem stále trvajících psychických problémů obviněného. Odkázal na judikaturu, podle které nepřiměřenou délku řízení lze kompenzovat právě užitím § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

16. Z těchto důvodů má obviněný za to, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo správné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud s odkazem na § 265j tr. ř. dovolání zamítl, a to z důvodu jeho nedůvodnosti.

III.
Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání
        a) obecná východiska

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.

b) vlastní posouzení dovolání

22. Argumentace mimořádného opravného prostředku nejvyššího státního zástupce neumožňovala, aby o něm dovolací soud rozhodl způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení jemu předcházející přezkoumal a dospěl k následujícím poznatkům.

23. Podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.

24. Z dikce ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze dovodit nutnost splnění třech zákonných podmínek nezbytných k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to, že:
a) jsou zde konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že
b) použití zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody - a to s ohledem na její dolní hranici - by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že
c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

25. Uvedené podmínky jsou stanoveny kumulativně. Jinak řečeno, nesplnění jedné z uvedených podmínek má za následek, že nelze ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku aplikovat. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice.

26. Podstatné je také poznamenat, že v rámci první podmínky jsou uvedeny „konkrétní okolnosti případu“ a „poměry pachatele“. Tyto skutečnosti se v případu mohou vyskytovat samostatně nebo mohou být naplněny současně, postačí však naplnění jedné z nich. Za okolnosti případu lze v této souvislosti považovat zejména skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné (nesnížené) trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.

27. Obviněný ve své replice vyjádřil nesouhlas s argumentací nejvyššího státního zástupce. Obviněný má za to, že § 58 odst. 1 tr. zákoníku nestanoví jako podmínku pro aplikaci „výjimečné“ okolnosti případu či „mimořádné“ poměry pachatele, ale pouze okolnosti případu či poměry pachatele. S tímto závěrem ovšem nelze souhlasit. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Z názvu tohoto ustanovení lze logicky dovodit, že okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest uložený na samé spodní hranici stanovené trestní sazby, kterou je pachatel ohrožen, není způsobilý vyjádřit jejich význam. Použití tohoto institutu proto nemohou zdůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku představuje výjimečný postup, který musí být v každém případě pečlivě a přesvědčivě zdůvodněn (č. I/1965 Sb. rozh. tr.). Lze ostatně poukázat na to, že tohoto charakteru okolností případu či poměrů pachatele si byl vědom i sám odvolací soud, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku (str. 35: „… okolnosti případu musí být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné.“)

28. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání vyjádřil svůj souhlas s výroky o vině a náhradě škody napadeného rozhodnutí, nesouhlasí však s výrokem o trestu odnětí svobody, když byl ukládán pod spodní hranicí zákonné trestní sazby a jeho výkon byl podmíněně podložen na zkušební dobu.

29. V projednávané věci byl obviněnému rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2018, č. j. 10 T 5/2016-2466, uložen za spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou za současného uložení trestu zákazu činnosti. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněného uvedené rozhodnutí zrušil a znovu svým rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 5 To 18/2018-2538, obviněnému za spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterým podle jeho zjištění způsobil výrazně nižší škodu (12 552 104 Kč), než uzavřel soud prvního stupně (28 488 189 Kč), uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného uložení trestu zákazu činnosti.

30. Vrchní soud přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku ve věci obviněného z důvodů, jež vyložil na str. 35-36 svého rozhodnutí. Za výjimečné poměry pachatele označil jeho psychické potíže trvající od první poloviny roku 2014, jež gradovaly natolik, že musel být obviněný hospitalizován a poté jeho pracovní neschopnost trvala po dobu jednoho roku.

31. V rámci odůvodnění výroku o trestu odvolací soud zmínil, že obviněný ve své profesi řadu let podnikal řádně a problémy začaly vznikat jeho nesprávným podnikatelským rozhodnutím, nikoli lehkomyslností nebo hrubým zanedbáním profesních povinností. Upozornil rovněž na problematiku odvětví, v němž obviněný podnikal. Za významný faktor pak označil délku trestního řízení, kdy psychickou zátěž obviněného plynoucí z trestního stíhání lze podle něj vnímat jako určitou formu trestu. Dlouhodobý trest odnětí svobody považoval za vysokou zátěž z důvodu jeho dlouhodobě snížené psychické odolnosti a uložení trestu odnětí svobody při spodní hranici trestní sazby považoval za nepřiměřeně přísné. Poukázal také na kritické stanovisko obviněného k jeho jednání. Pokud jde o polehčující okolnosti svědčící obviněnému, tyto podle svých slov vrchní soud hodnotil stejně jako soud prvního stupně a do jejich výčtu zahrnul skutečnost, že se na obviněného hledí jako by nebyl trestán, že se k trestné činnosti doznal a svého jednání lituje, přičemž přihlédl i ke zdravotnímu stavu obviněného a k tomu, že z trestné činnosti neměl vlastní prospěch.

32. Odvolací soud vzhledem k psychickým obtížím obviněného, které podle něj - mimo toho, že se vyskytly již v první polovině roku 2014, v polovině uvedeného roku gradovaly natolik, že obviněný byl hospitalizován, poté byl po dobu jednoho roku v pracovní neschopnosti – „vedou ke snížené psychické odolnosti obžalovaného“ (str. 35 rozsudku), dospěl k závěru, že výkon trestu odnětí svobody by pro obviněného znamenal vysokou zátěž a uložení trestu odnětí svobody, byť na spodní hranici trestní sazby, proto považoval za nepřiměřeně přísné (str. 36 rozsudku).

33. Vrchní soud však neuvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o takové povaze a závažnosti psychických obtíží obviněného a především o případném vlivu výkonu trestu odnětí svobody na jeho zdravotní stav. Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněným bylo předloženo několik lékařských zpráv (č. l. 2125-2144) a policejním orgánem byla vyžádána zpráva od ošetřující lékařky P. Z., jejímž obsahem je sdělení, že obviněný je schopen vnímat trestní řízení, je plně orientován v čase a prostoru a případné procesní úkony by mohly vést ke zhoršení jeho stavu, ale nevylučuje to jejich absolvování (zpráva ze dne 13. 1. 2016, č. l. 2146). Odvolací soud při svých závěrech tudíž mohl v době svého rozhodování, tj. 20. 6. 2018, vycházet pouze ze zpráv, jež byly více než dva roky staré, a samotných sdělení obviněného.

34. Podstatné je zjištění, že soud druhého stupně neuvedl, na podkladě jakých důkazů toto své hodnocení založil, v důsledku čehož v tomto směru zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Dovolací soud nemůže posoudit, na základě jakých úvah přiznal odvolací soud jím uváděným skutečnostem stran zdravotního stavu obviněného zcela jiný (pro něj zřetelně příznivější) význam než soud nalézací, který si zdravotních potíží obviněného při svém rozhodování byl rovněž vědom (str. 34: „… dále přihlédl k zdravotnímu stavu obžalovaného, který se doposud léčí se středně těžkými depresemi….“).

35. Pouze na základě dostupného materiálu tudíž není možno dojít k jednoznačnému závěru o tom, jaký vliv by měl případný výkon trestu odnětí svobody na psychický stav obviněného, když není ani známo, jaký je jeho současný stav. V uvedeném směru je nepochybně důvodný poukaz dovolatele na to, že důkazní situace, z níž odvolací soud vyšel („… vycházel pouze z jeho vlastních prohlášení, která nebyla verifikována žádným znaleckým dokazováním nebo alespoň lékařskými zprávami.“), neumožňovala učinění opodstatněného závěru o tom, jaký (na jeho zdraví negativní) vliv by měl případný výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tedy zda by tento vliv byl natolik závažný, že by se u obviněného projevil ve formě podstatně citelnějších dopadů, než na jiné pachatele obdobné trestné činnosti, a zda by pak taková okolnost byla způsobilá odůvodnit závěr, že by výkon trestu odnětí svobody, byť uloženého na spodní hranici dané trestní sazby, představoval pro něj nepřiměřeně přísný trest.

36. Vrchní soud jako další z faktorů svědčící pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku uvedl délku trestního řízení, jež z důvodu způsobených psychických obtíží obviněného pro něj měla znamenat určitou formu trestu (str. 36 rozsudku).

37. Krom obsáhlé judikatury Evropského soudu pro lidská práva se k otázce přiměřené délky řízení vyjádřil také Ústavní soud. Vymezil kritéria pro posuzování této otázky. Zkoumat je třeba zejména faktory, jež jsou významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány státu, tj. orgány činnými v trestním řízení, ve vztahu k celkové délce řízení, závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zvláštní zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody, a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (viz nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Nejvyšší soud k uvedenému judikoval, že při posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se v praxi musí přihlížet zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016).

38. V projednávané věci byly zjištěny následující skutečnosti. Trestná činnost obviněného trvala podle výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně od 27. 6. 2011 do 30. 6. 2014. Trestní stíhání proti obviněnému bylo zahájeno dne 17. 9. 2015 a obžaloba (č. l. 2189) byla státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze podána dne 6. 5. 2016. Ve věci bylo na 27. 7. 2016 nařízeno hlavní líčení, během něhož (protokol č. l. 2224 až 2282) došlo také k vyhlášení rozsudku. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání (č. l. 2322 až 2331), o němž Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání dne 10. 5. 2017 (protokol na č. l. 2345) rozhodl tak, že rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Po doplnění spisového materiálu provedl soudu prvního stupně dne 12. 1. 2018 hlavní líčení (protokol na č. l. 2145 až 2463), v němž vyhlásil v pořadí druhý rozsudek. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání (č. l. 2505 až 2511), o němž rozhodl soud druhého stupně ve veřejném zasedání dne 20. 6. 2018 (protokol na č. l. 2517 až 2529), přičemž téhož dne rozhodnutí nabylo právní moci a věc obviněného byla pravomocně skončena.

39. Z uvedeného vyplývá, že trestní řízení proti obviněnému trvalo od 17. 9. 2015 do 20. 6. 2018, tedy necelé tři roky. Lhůta pro skončení přípravného řízení podle § 159 odst. 1 tr. ř., stejně tak jako lhůty stanovené v § 181 odst. 3 tr. ř. a § 129 odst. 3 tr. ř. byly během tohoto řízení dodrženy. S ohledem na složitost věci, když obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, tedy majetkovým trestným činem v jeho kvalifikované skutkové podstatě, kterým byla způsobena škoda přesahující dvojnásobek škody velkého rozsahu (12 551 104,48 Kč), nelze považovat celkovou dobu řízení za nepřiměřeně dlouhou či podstatným způsobem vybočující z obdobných případů. Pokud Vrchní soud v Praze dospěl k odlišnému závěru, jak uvedl na str. 36 svého rozhodnutí, postrádá tento jeho závěr jakékoli konkrétní odůvodnění toho, na základě jakých skutečností a úvah k tomuto závěru dospěl, což jej činí nepřezkoumatelným.

40. Odvolací soud dále ve svém rozhodnutí zmínil, že obviněný ke svému jednání zaujal kritické stanovisko (str. 36 rozsudku), k trestné činnosti se doznal a svého jednání lituje (str. 35 rozsudku).

41. Přestože při hlavním líčení obviněný uvedl, že svého jednání lituje a připustil, že je zodpovědný za věci, které se ve společnosti děly (viz str. 25 rozsudku městského soudu), je zřejmé, že lítost obviněného je pouze omezená na skutečnost, že jeho jednání vedlo k trestnímu řízení proti němu, a na obavy z trestního řízení a uloženého trestu. O tom, že lítost obviněného se nevztahuje k jeho trestnímu jednání a jeho následkům pro poškozenou a nikoli pro něj, stejně tak jako o neúplnosti doznání obviněného svědčí skutečnosti jím uváděné v odvolání, kdy uvádí, že existují pochybnosti o jeho trestněprávním jednání, je pochybné, zda se vůbec dopouštěl trestněprávního jednání, a poukazuje na údajnou nečinnost PPF banky v předmětném období (str. 26 rozsudku odvolacího soudu). Uvedené obviněný zopakoval i ve svém vyjádření k dovolání státního zástupce, kde uvedl své pochybnosti o reálně vzniklé výši škody a opětovně poukázal na údajnou nečinnost poškozené. Ve světle těchto skutečností vyvstávají pochybnosti o doznání obviněného, neboť je zřejmé, že jeho doznání se netýká celého skutku a všech rozhodných okolností, přičemž nelze opominout, že obviněný zpochybňuje samotnou trestnost svého jednání. O upřímnosti projevené lítosti obviněného lze taktéž pochybovat, když namísto přijetí následků svého jednání a snahy o nápravu opakovaně přenáší odpovědnost za své jednání na poškozenou.

42. Vrchním soudem bylo dále poukázáno na skutečnost, že finanční ztráty z podnikání obviněného začaly vznikat v důsledku nesprávného podnikatelského rozhodnutí a nikoli jeho lehkomyslnosti nebo hrubého zanedbání profesních povinností. Dovodil dále, že obviněný z trestné činnosti neměl vlastní prospěch. Lze-li souhlasit s těmito vývody, nelze na straně druhé přisvědčit hodnocení odvolacího soudu v otázce posouzení úrovně společenské škodlivosti spáchaného činu. Jeho závěr o nízké společenské škodlivosti jednání obviněného nelze sdílet. Obviněný spáchal majetkový trestný čin v kvalifikované skutkové podstatě a poškozené společnosti vznikla škoda více než dvojnásobně převyšující škodu velkého rozsahu. Nadto se, jak přiléhavě poukázal nejvyšší státní zástupce, nejednalo z jeho strany o jednorázové rozhodnutí ze zoufalosti nad ztrátovým podnikáním, ale o sofistikovanou trestnou činnost páchanou po dobu tří let. Sám odvolací soud přitom jednání obviněného označil za „jednu z forem běžného případu zločinu úvěrového podvodu“, který obviněný páchal po delší dobu („… s ohledem na dlouhou dobu trvání trestné činnosti…“), přičemž podnikal kroky, které přispěly k nesplacení úvěru („… platby od odběratelů, které měly být směrována na úvěrový účet společnosti V., přijímal na účtu společnosti V.“) Posoudit stupeň škodlivosti činu naplňujícího znaky úvěrového podvodu v jeho nejzávažnější kvalifikované skutkové podstatě za nižší, je za daného stavu zjevně nepřiléhavé.

c) závěrečná shrnutí

43. Vrátí-li se dovolací soud k argumentaci odvolacího soudu, z odůvodnění jeho rozsudku plyne, že uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby má za odůvodněné toliko poměry pachatele, nikoli též okolnostmi případu, v rámci nichž jako vymykající se obvyklým poměrům označil uvedený soud dva faktory, a to nepříznivý psychický stav obviněného, jež má být reakcí na trestní řízení, jež proti němu bylo (resp. je) vedeno, a délku trestního řízení, která měla ovlivnit (zapříčinit) prvně uvedenou okolnost.

44. Jak již bylo uvedeno, skutková zjištění ve vztahu k první okolnosti nejsou dostatečná pro dovozené závěry. Ty proto nemohou být pokládány za opodstatněné a odůvodňující postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o okolnost druhou, dovolací soud, s ohledem na výše uvedené poznatky vztahující se k průběhu trestního stíhání obviněného (bod 38.), závěr o nepřiměřené délce trestního řízení, jež by měla odůvodnit závěr o nezbytnosti odčinění újmy obviněnému způsobené uložením trestu pod spodní hranicí trestní sazby, nesdílí. Navíc je třeba zmínit, že odvolací soud ani s pojmem nepřiměřené délky řízení ve svém rozsudku neargumentuje, neboť se omezuje na konstatování, že za „významný faktor … považuje i délku trestního řízení, neboť psychickou zátěž obžalovaného plynoucí z probíhajícího trestního stíhání lze vnímat i jako určitou formu trestu“.

45. K uvedenému je snad vhodné dodat, že ani v tomto směru nebere odvolací soud v potaz všechny rozhodné skutečnosti. Sám totiž zmiňuje (str. 35 rozsudku) výskyt psychických potíží obviněného od první poloviny roku 2014. Jejich vznik však nelze spojovat s trestním řízení vůči němu vedeným, uváží-li se, že k zahájení úkonů trestního řízení v posuzované věci došlo až dne 2. 12. 2014 (č. l. 56), v jeho rámci k podání vysvětlení dovolatelem postupem podle § 158 odst. 6 tr. ř. až dne 20. 4. 2015 (č. l. 153) a teprve následně (dne 31. 8. 2015 – č. l. 59) k vydání usnesení o zahájení jeho trestního stíhání.

46. Všechna takto rozvedená zjištění a konkrétně prokázané skutečnosti - za současné důkazní situace - nesvědčí o tom, že by byly naplněny podmínky vymezené v ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku umožňující soudu uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby.

47. Nejvyšší soud proto na základě shoda uvedených skutečností rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. o zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 5 To 18/2018-2538, ve výroku o trestu, jakož i všech rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

48. Úkolem odvolacího soudu je o právním následku jím zjištěné trestní odpovědnosti obviněného znovu rozhodnout, a to s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto usnesení. Připomíná se, že orgán jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil ve svém kasačním rozhodnutí. Otázka případného doplnění dokazování před vydáním rozhodnutí se plně ponechává na úvaze odvolacího soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 1. 2019

JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu