Rozhodnutí NS

7 Tdo 86/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:7 Tdo 86/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.86.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nepřípustnost trestního stíhání
Pachatelství
Úmysl
Zákonný soudce
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1, 2 písm. a, 3 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 15 odst. 1 písm. a, b) předpisu č. 40/2009Sb.
§ 22 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 11 odst. 1 písm. m) předpisu č. 141/1961Sb.
čl. 38 odst. 1 předpisu č. 2/1993Sb.
§ 42 odst. 1 písm. d) předpisu č. 6/2002Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/07/2019
01/07/2019
03/07/2019
II.ÚS 2138/19
I.ÚS 2147/19
I.ÚS 2169/19
I.ÚS 2147/19

II.ÚS 2138/19

I.ÚS 2169/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
JUDr. Pavel Rychetský
JUDr. Tomáš Lichovník
-
-
-
-
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 86/2019-286


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 4. 2019 o dovoláních obviněných P. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, R. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, E. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, R. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, M. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, K. K., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, L. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, N. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a M. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 4 To 46/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 11/2013 takto:


      Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2017, č. j. 53 T 11/2013-16597, byli obvinění P. B., R. S., E. Š., R. M. a K. K. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obvinění M. B., L. P., N. N. a M. K. pak stejným zločinem ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Obviněnému P. B. byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 2 000 Kč, pro případ jehož nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v trvání deseti roků.

Obviněnému R. S. byl za tento zločin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 17 T 10/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 10 To 228/2013, a za přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 1 T 114/2012, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 1 400 Kč, pro případ jehož nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v trvání šesti roků a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků, k nimž byl uložen souhrnný trest, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.

Obviněné E. Š. byl uložen trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, pro případ jehož nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.

Obviněnému R. M. byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, pro případ jehož nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, a trest propadnutí věci – finančních částek 23 000 Kč a 30 €.

Obviněnému M. B. byl za tento zločin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 2 T 52/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 To 302/2011, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, pro případ jehož nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v trvání pěti roků a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku, k němuž byl uložen souhrnný trest, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.

Obviněnému K. K. byl za tento zločin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 2 T 122/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 14 To 221/2016, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, pro případ jehož nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v trvání pěti roků a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku, k němuž byl uložen souhrnný trest, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.

Obviněnému L. P. byl (za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku) uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, a peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 1 000 Kč, pro případ jehož nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Obviněnému N. N. byl (za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku) uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků, a peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb po 1 000 Kč, pro případ jehož nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Obviněnému M. K. byl za tento zločin a za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 40 T 8/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2014, sp. zn. 3 To 70/2013, uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků, dále peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 1 000 Kč, pro případ jehož nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a trest propadnutí věci, a to částky 22 000 Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku, k němuž byl uložen souhrnný trest, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.

Dále bylo rozhodnuto o ochranném opatření – zabrání věci, a to finančních částek v rozsudku označených.

Trestné činnosti se obvinění dopustili (společně s dalšími spoluobviněnými) v podstatě tím, že

I.

1) P. B., R. M., E. Š., B. Č., P. J., M. S., R. S. a K. K. společně v době od 9. 3. 2010 do 25. 11. 2010 v XY i jinde, ve společném úmyslu zkrátit Českou republiku na spotřební dani a dani z přidané hodnoty,

- ve vztahu ke spotřební dani tím, že z Polské republiky dopraví na daňové území České republiky pro odběratele EXFOX, a. s., IČO 26272628, se sídlem Příkop 843/4, 602 00 Brno (dále jen EXFOX, a. s.) formové oleje nomenklaturního zařazení 27101991 a 27101999 (dále jen „formové oleje“), u nichž povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit vzniká po uvedení těchto vybraných výrobků do volného oběhu pouze tehdy, pokud jsou určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo používány pro pohon motorů nebo k výrobě tepla, a to dnem, kdy k tomuto použití nebo prodeji došlo, které dále prodají jako motorovou naftu, aniž by EXFOX, a. s., přiznala a zaplatila správci daně spotřební daň,

- ve vztahu k dani z přidané hodnoty tím, že EXFOX, a. s., jako plátce daně z přidané hodnoty, v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období roku 2010 úmyslně nepřizná a nezaplatí daň z přidané hodnoty z uskutečněných zdanitelných plnění – dodání formových olejů s místem plnění v tuzemsku, přičemž k zakrytí toho, že doprava zboží byla ukončena na území České republiky, a zde také zboží, již jako motorová nafta, bylo uvedeno do volného daňového oběhu, budou do účetnictví společnosti EXFOX, a. s., zaneseny účetní a daňové doklady, které budou dokládat prodej formových olejů do jiných členských zemí Evropské unie,

po předchozí přípravě, domluvě a rozdělení úloh, podle kterých:

- P. B. jako člen představenstva EXFOX, a. s., oprávněný jednat za tuto společnost, poté, co za ni uzavřel dne 5. 3. 2010 se společností CLEVERROOT LIMITED se sídlem Capital Center 703, Nicosia, CY, smlouvu na odběr formových olejů a následně dne 4. 5. 2010 uzavřel smlouvu na odběr formových olejů se společnostmi BIO-EKO D. W. s. k., sídlem Stalowa 17, Chorzow, a BIOECO Trading Sp. z o.o. s. k., sídlem Stalowa 17, Chorzow (dále jen „BIO EKO“), zastoupenými D. W., provozujícími daňový sklad na daňovém území Polska na adrese XY, ul. XY, rozhodoval o jednotlivých odběrech formových olejů, zasílal objednávky k jednotlivým odběrům, dojednával podmínky konkrétních dodávek, jako je cena a její úhrady, datum dodání, organizoval vystavování a zavádění do účetnictví společnosti EXFOX, a. s., nepravdivých účetních a daňových dokladů, kterými mělo být deklarováno, že formové oleje byly prodány odběratelům v jiných členských zemích Evropské unie, a to konkrétně společnostem m&m partnership, s. r. o., Záhradnicka 72, 821 08 Bratislava 2, VAT: SK2022216493, a ČIROL, s. r. o., Novomeského 4, 949 12 Nitra, VAT: SK2020361607,

- R. M. jako člen dozorčí rady EXFOX, a. s., dojednával s dalšími obviněnými místa, kde budou formové oleje složeny a dále distribuovány jako motorová nafta, přebíral za EXFOX, a. s., od jednotlivých řidičů cisternových souprav přepravujících formové oleje doklady ke zboží, zajišťoval přebírání finanční hotovosti,

- E. Š. jako předsedkyně dozorčí rady EXFOX, a. s., a současně jako osoba zajišťující administrativní chod společnosti prováděla za EXFOX, a. s., objednávky formových olejů, platby za dodávky formových olejů, vystavovala a zaváděla do účetnictví této společnosti nepravdivé účetní a daňové doklady, kterými mělo být deklarováno, že formové oleje byly prodány odběratelům v jiných členských zemích Evropské unie, a to konkrétně společnostem m&m partnership, s. r. o., a ČIROL s. r. o.,

- R. S. organizoval s M. S. přepravy formového oleje z Polské republiky na daňové území České republiky, které byly uskutečněny řidiči L. P., N. N., M. K. a M. K., organizoval dále rozvoz formového oleje, který již byl deklarován jako motorová nafta, na čerpací stanice a do skladu olejů, dále v souvislosti s dispozicemi s formovým olejem zajišťoval předávání peněžních prostředků a sběr tržeb z jednotlivých čerpacích stanic, kde byl formový olej deklarovaný jako motorová nafta prodáván, za společnost Gilmour Partner, s. r. o., se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská třída 1615/50, IČO 28595921, v níž byl jednatelem, a za společnost S LOGISTIC PARK, s. r. o., se sídlem, 5. Května 3, 582 82 Golčův Jeníkov, IČO 27575586, za kterou jednal na základě plné moci, dodával formový olej deklarovaný jako motorová nafta společnosti G7, a. s.,

- K. K. jako jednatel společnosti K. K., IČO XY, sídlem u XY (dále také jen „K.“) provozoval odstavenou automobilovou cisternu v bývalém areálu společnosti AGROKLAS, a. s., v XY, do které s jeho vědomím řidiči cisternových souprav formový olej stáčeli a ze které následně vydával tyto oleje, již jako motorovou naftu, do nákladních dopravních prostředků a zemědělských strojů, přičemž k této distribuci vytvářel fiktivní fakturaci, podle které dokladově odebíral motorovou naftu od společností AUTOTUA, s. r. o., Botanická 24, 602 00 Brno, IČO 27671291, STABOKO, s. r. o., Antonína Procházky 34/52, 623 00 Brno, IČO 27706761, a PWD, s. r. o., Tvrdonice 666, 691 53, IČO 27728457,

2) obvinění L. P., N. N., M. K., M. K., L. U., O. J., K. Š. a M. B. vědomi si toho, že formové oleje, které budou společností EXFOX, a. s., od společností CLEVERROOT LIMITED, BIO-EKO a BIOECO Trading, Sp. z o.o. s. k., dopraveny na daňové území České republiky, budou prodány a používány pro pohon motorů jako motorová nafta, aniž by poté došlo k přiznání a zaplacení spotřební daně a k přiznání a zaplacení daně z přidané hodnoty, v době od 9. 3. 2010 do 25. 11. 2010 v obcích XY, XY, v XY i jinde v úmyslu pomoci P. B., R. M., E. Š., B. Č., P. J., M. S., R. S. a K. K. a zkrátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty,

- L. P. v době od 9. 3. 2010 do 12. 8. 2010 jako řidič společnosti DETERMON, s. r. o., IČO 28893115, sídlem Mezi Vodami 1560/33, 143 00 Praha 4 – Modřany, provedl 27 přeprav formových olejů na daňové území České republiky,

- N. N. v době od 30. 3. 2010 do 6. 8. 2010 jako řidič společnosti DETERMON, s. r. o., provedl 36 přeprav formových olejů na daňové území České republiky,

- M. K. v době od 23. 3. 2010 do 11. 8. 2010 jako řidič společnosti DETERMON, s. r. o., provedl 28 přeprav formových olejů na daňové území České republiky,

- M. B. v době od 1. 4. 2010 do 25. 11. 2010 jako jednatel společnosti ČIROL, s. r. o., po předchozí dohodě vystavoval pro společnost EXFOX, a. s. fiktivní účetní a daňové doklady, které měly nepravdivě deklarovat, že formové oleje byly prodány společnosti ČIROL, s. r. o., a byly dodány do Slovenské republiky,

(popsány jsou pouze části týkající se obviněných, kteří podali dovolání).

Obvinění zrealizovali celkem 165 přeprav formových olejů na daňové území České republiky, podrobně popsaných na straně 10 až 50 rozsudku soudu prvního stupně, přičemž následně, v souladu s úmyslem obviněných, ač byly formové oleje v celkovém objemu 4 833 205 litrů společností EXFOX, a. s., prodány pro pohon motorů a této společnosti tak v souladu s § 46 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z minerálních olejů při stanovené výši 10 950 Kč/1000 1 v příslušném období dle § 48 odst. 1 zákona o spotřebních daních, společnost EXFOX, a. s., spotřební daň z minerálních olejů nepřiznala a nezaplatila, a dále, ač společnost EXFOX, a. s., jako plátce daně z přidané hodnoty, uskutečnila zdanitelné plnění – dodání formových olejů – v tuzemsku, v rozporu s § 21 odst. 1 a § 108 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období roku 2010 úmyslně nepřiznala a nezaplatila daň z přidané hodnoty z uskutečněných zdanitelných plnění, čímž byla Česká republika

jednáním obviněných P. B., E. Š., R. M., B. Č. a P. J., kteří se podíleli ve všech 165 případech na dovozu 4 833 205 litrů formových olejů, zkrácena na spotřební dani o částku 52 923 650 Kč, na dani z přidané hodnoty ze spotřební daně o částku 10 584 730 Kč a na dani z přidané hodnoty z dovezeného množství o částku 16 481 997 Kč, celkem o 79 990 377 Kč,

jednáním obviněných M. S. a R. S., kteří se podíleli ve 113 případech na dovozu 3 361 015 litrů formových olejů, zkrácena na spotřební dani o částku 36 803 169 Kč, na dani z přidané hodnoty ze spotřební daně o částku 7 360 634 Kč a na dani z přidané hodnoty z dovezeného množství o částku 11 461 061 Kč, celkem o 55 624 864 Kč,

jednáním obviněného K. K., který se podílel ve 42 případech na dovozu 1 226 026 litrů formových olejů, zkrácena na spotřební dani o částku 13 424 919 Kč, na dani z přidané hodnoty ze spotřební daně o částku 2 684 984 Kč a na dani z přidané hodnoty z dovezeného množství o částku 4 180 749 Kč, celkem o 20 290 652 Kč,

jednáním obviněného L. P., který pomohl dovézt ve 27 případech formové oleje v množství 804 107 litrů, zkrácena na spotřební dani o částku 8 804 895 Kč, na dani z přidané hodnoty ze spotřební daně o částku 1 760 979 Kč a na dani z přidané hodnoty z dovezeného množství o částku 2 742 005 Kč, celkem o 13 307 879 Kč,

jednáním obviněného N. N., který pomohl dovézt ve 36 případech formové oleje v množství 1 070 730 litrů, zkrácena na spotřební dani o částku 11 724 494 Kč, na dani z přidané hodnoty ze spotřební daně o částku 2 344 899 Kč a na dani z přidané hodnoty z dovezeného množství o částku 3 651 189 Kč, celkem o 17 720 582 Kč,

jednáním obviněného M. K., který pomohl dovézt ve 28 případech formové oleje v množství 831 822 litrů, zkrácena na spotřební dani o částku 9 108 429 Kč, na dani z přidané hodnoty ze spotřební daně o částku 1 821 686 Kč a na dani z přidané hodnoty z dovezeného množství o částku 2 836 513 Kč, celkem o 13 766 628 Kč,

jednáním obviněného M. B., který pomohl dovézt ve 105 případech formové oleje v množství 3 048 191 litrů, zkrácena na spotřební dani o částku 33 377 681 Kč, na dani z přidané hodnoty ze spotřební daně o částku 6 675 536 Kč a na dani z přidané hodnoty z dovezeného množství o částku 10 394 331 Kč, celkem o 50 447 548 Kč.

II.

Obvinění M. S., B. Č., R. S. a P. J. společně s V. V., stíhaným samostatně, v době od 18. 8. 2010 do 27. 11. 2010 v XY, okr. Jičín, i jinde, ve společném úmyslu zkrátit Českou republiku na spotřební dani a dani z přidané hodnoty,

- ve vztahu ke spotřební dani tím, že z Polské republiky dopraví na daňové území České republiky pro odběratele KONO STAV, spol. s r. o., IČO 27751368, sídlem Parkány 171, 547 01 Náchod (dále jen KONO STAV, spol. s r. o.), formové oleje, u nichž povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit vzniká po uvedení do volného oběhu pouze tehdy, pokud jsou určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo používány pro pohon motorů nebo k výrobě tepla, a to dnem, kdy k tomuto použití nebo prodeji došlo, které dále prodají jako motorovou naftu, aniž by KONO STAV, spol. s r. o., přiznala a zaplatila správci daně spotřební daň,

- ve vztahu k dani z přidané hodnoty tím, že KONO STAV, spol. s r. o., jako plátce daně z přidané hodnoty, v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období roku 2010 úmyslně nepřizná a nezaplatí daň z přidané hodnoty z uskutečněných zdanitelných plnění – dodání formových olejů s místem plnění v tuzemsku,

po předchozí přípravě, domluvě a rozdělení úloh, podle kterého (pokud jde o dovolatele R. S.):

- obviněný R. S. organizoval s M. S. přepravy formového oleje z Polské republiky na daňové území České republiky, dále rozvoz formového oleje, který již byl deklarován jako motorová nafta, na čerpací stanice a do skladu olejů, dále v souvislosti s dispozicemi s formovým olejem zajišťoval předávání peněžních prostředků a sběr tržeb z čerpacích stanic, kde byl formový olej deklarovaný jako motorová nafta prodáván, za společnost Gilmour Partner, s. r. o., v níž byl jednatelem, a za společnost S LOGISTIC PARK, s. r. o., za kterou jednal na základě plné moci, dodával formový olej deklarovaný jako motorová nafta, společnosti G7, a. s.,

takto realizovali celkem 79 přeprav formových olejů na daňové území České republiky (ve výroku rozsudku podrobně specifikovaných), přičemž tyto formové oleje v celkovém objemu 2 350 462 litrů dále ze skladu v XY, okr. Jičín, distribuovali prostřednictvím společnosti DE-PRO STAVBY, s. r. o., IČO 28265581, se sídlem Parkány 171, Náchod, jako motorovou naftu ve volném oběhu na daňovém území České republiky do skladu pohonných hmot společnosti G7, a. s., Tylova 541, 436 01 Litvínov, IČO: 63145880, v obci XY a na čerpací stanice společnosti DENORAD, s. r. o., IČO 28939336, se sídlem Praha 3, Roháčova 188/37, dále na čerpací stanici v obci XY, okr. Rokycany, a na další doposud neustanovená místa, kde byla prodávána pro pohon motorů,

přičemž poté, v souladu s úmyslem obviněných, ač byly formové oleje v celkovém objemu 2 350 462 litrů společností KONO STAV, spol. s r. o., prodány pro pohon motorů a této společnosti tak v souladu s § 46 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z minerálech olejů, KONO STAV, spol. s r. o., spotřební daň z minerálních olejů nepřiznala a nezaplatila, a dále, ač KONO STAV, spol. s r. o., jako plátce daně z přidané hodnoty, uskutečnila zdanitelné plnění – dodání formových olejů – v tuzemsku, v rozporu s § 21 odst. 1 a § 108 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období roku 2010 úmyslně nepřiznala a nezaplatila daň z přidané hodnoty z uskutečněných zdanitelných plnění, čímž byla Česká republika zkrácena na spotřební dani o částku 25 737 537 Kč, na dani z přidané hodnoty ze spotřební daně o částku 5 147 507 Kč a na dani z přidané hodnoty z dovezeného množství o částku 8 237 240 Kč, celkem 39 122 284 Kč.


Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 4 To 46/2017-17 241, ohledně dovolatelů rozhodl tak, že k jejich odvolání (a částečně i k odvolání státního zástupce) napadený rozsudek při nezměněných výrocích o vině zrušil v celých výrocích o trestech a nově rozhodl tak, že obviněného P. B. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v trvání osmi roků.

Obviněný R. S. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a k stejně vymezenému trestu zákazu činnosti v trvání šesti roků.

Obviněná E. Š. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou.

Obviněný R. M. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to částky 23 000 Kč a 30 €.

Obviněný M. B. byl za uvedený zločin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 2 T 52/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 To 302/2011, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 250 Kč, tedy celkem 50 000 Kč, k trestu zákazu činnosti (vymezenému stejně jako u spoluobviněných) v trvání pěti roků a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku, k němuž byl uložen souhrnný trest, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.

Obviněný K. K. byl za uvedený zločin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 2 T 122/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 14 To 221/2016, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti (vymezenému stejně jako u spoluobviněných) v trvání pěti roků a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku, k němuž byl uložen souhrnný trest, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.

Obviněný L. P. byl (za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku) odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků.

Obviněný N. N. byl (za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku) odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř roků.

Obviněný M. K. byl za uvedený zločin a za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 40 T 8/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2014, sp. zn. 3 To 70/2013, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků, a k trestu propadnutí věci – částky 22 000 Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku, k němuž byl uložen souhrnný trest, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání obvinění P. B., R. S., E. Š., R. M., M. B., K. K., L. P., N. N. a M. K.

Obviněný P. B. odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že v řízení nebyly provedeny žádné důkazy, které by nasvědčovaly závěru soudů, že se podílel na krácení daní v uvedeném rozsahu. Soudy pouze mechanicky spočetly množství oleje, které bylo dovezeno z Polské republiky, přičemž zcela rezignovaly na zjištění, jaká část z toho byla předmětem standardního prodeje a jaká předmětem skutku, kterým byl uznán vinným. Obviněný k tomu nechal zpracovat posudek znalkyně Mgr. Jarmily Leinové, která vyčíslila množství minerálních olejů dodaných do skladu v XY jako méně než polovinu množství dovezeného z Polska. Navíc podle znaleckého posudku bylo z tohoto skladu jako motorová nafta vydáno větší množství oleje, muselo se tedy jednat o zboží, které mělo i jiný původ než od společnosti EXFOX.

Zcela nesprávně podle obviněného soudy hodnotily jeho odpovědnost za povinnost společnosti, jejímž byl statutárním orgánem, uhradit spotřební daň. Společnost EXFOX totiž prodávala svým zákazníkům naprosto shodné zboží, jaké nakoupila, tedy formové oleje. Žádné fiktivní doklady přitom nevytvářela. Výměry spotřební daně pak chybně vycházejí fiktivně z předpokladu, že společnost EXFOX dovážela z Polska naftu, a odvíjejí se tak od nejvyšší možné daňové sazby. Obviněný má za to, že nemůže být uznán vinným skutkem spočívajícím v nepřiznání a neodvedení daně jiným daňovým subjektem, zvlášť když se jedná o trestný čin vyžadující úmyslné zavinění.

Za odběratele společnosti EXFOX jednal V. Y., který organizoval další nakládání se zbožím. Pro obviněného je naprosto nepochopitelné, že trestní stíhání této osoby bylo odloženo. K dovolání pak přiložil prohlášení V. Y., které závěry soudů zcela vyvrací. Obviněný přitom navrhoval výslech tohoto svědka i dalšího svědka A. S., u kterého také přesně označil místo, kam je mu možno doručovat, avšak soudy tyto důkazy neprovedly a v případě druhého jmenovaného to ani nezdůvodnily. Tím bylo zkráceno právo obviněného na obhajobu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný R. S. dovolání opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, jsou v extrémním rozporu s jejich právními závěry. Vyjádřil názor, že nenaplnil subjektivní stránku přisouzeného trestného činu, k čemuž je nutné zavinění ve formě úmyslu. Nevěděl, že se dopouští protiprávního jednání, když zboží dodané jako nafta dále prezentoval jako naftu a dodával ho na benzinové čerpací stanice. Zboží identifikované orgány činnými v trestním řízení jako formový olej mu bylo jeho dodavatelem M. S. vždy prezentováno jako nafta. Pojem „formový olej“ obviněný do doby svého stíhání ani neznal. Jeho výpověď potvrzují i záznamy telefonních hovorů, v nichž hovořil vždy jen o naftě. Z videozáznamu schůzky v obchodním centru Olympia v XY je patrné, že se obviněný jednání fakticky neúčastnil. Skutečnost, že za dodávky nafty platil jen výjimečně, je pak dána tím, že většina obchodů byla provedena vzájemným zápočtem, neboť on M. S. dodával benzín.

V další části dovolání obviněný tvrdil, že jej soudy nesprávně označily za organizátora ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, k čemuž citoval části odůvodnění rozsudků. Poukazoval na údajné rozpory v odůvodnění, v němž je uváděno, že organizoval přepravy formového oleje z Polské republiky a rozvoz formového oleje deklarovaného již jako nafta na čerpací stanice a do skladů, na druhou stranu se však uvádí, že stál v hierarchii o stupeň níže a dokonce že byl koncovým článkem celého řetězce. České trestní právo však více forem organizátorství nerozlišuje. Soudy se tak podle obviněného dopustily nesprávného právního posouzení skutku. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněná E. Š. odkázala na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítla, že v jejím případě chybí úmyslné zavinění. U svého zaměstnavatele společnosti EXFOX byla odpovědná pouze za administrativní a provozní činnost a vždy jednala podle pokynů svého nadřízeného P. B. Nevěděla, že u jejího zaměstnavatele mělo docházet ke krácení daně, ani o tom, že cisterny s formovými oleji ukončují svou cestu na území České republiky. S její obhajobou se soudy dostatečně nevypořádaly. Odvolací soud v tomto směru odkázal na str. 208-210 rozsudku soudu prvního stupně. Tyto pasáže však neobsahují úvahy o naplnění subjektivní stránky každého obviněného jednotlivě, ale odkazují pouze na nejvýznamnější odposlechy a sumarizují jejich obsah, který však úmyslné zavinění obviněné neprokazuje. Soud se navíc vypořádává s obhajobami více obviněných kumulativně a nesystematicky a nepřímo kolektivizuje jejich vinu.

Vyjádření její subjektivní stránky podle obviněné chybí i v popisu skutkových okolností ve výroku o vině, přičemž tento nedostatek není zhojen v odůvodnění rozhodnutí, kde soudy sice naplnění subjektivní stránky konstatují, neodpovídají však tomu provedené důkazy. Obviněná zdůraznila, že úmyslné zavinění zaměstnance nelze dovozovat ze skutečnosti, že sdílí se svým nadřízeným a kolegy kancelářské prostory a je obeznámen s fungováním společnosti, v níž je zaměstnán. Obviněná měla svoji vlastní kancelář a podstatná část trestné činnosti se navíc odehrávala mimo kancelářské prostory. V hlavním líčení obviněná vysvětlila, že požadavky na barvení formových olejů vznášeli odběratelé.

Za další vadu zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obou napadených rozhodnutí považuje obviněná konstatování její viny bez zajištění výpovědí svědků A. S. a V. Y., kteří v celé věci zaujímali významné postavení na úrovni organizátorství. Odvolací soud na jednu stranu uznává jejich zásadní zapojení do transakcí, jež jsou předmětem této trestní věci, na druhou stranu podle něj nelze předpokládat, že by jejich výpovědi zásadně změnily náhled na jednání obviněných. Dovolatelka soudům nevytýká, že uvedené osoby nedohledaly a nevyslechly, ale že bez jejich klíčových výpovědí rozhodly o její vině, namísto aby aplikovaly zásadu in dubio pro reo. Závěrem obviněná zdůraznila, že z trestné činnosti neměla žádný prospěch ani výhodu. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek soudu prvního stupně a zprostil ji obžaloby, případně věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný R. M. odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se žádného trestného činu nedopustil a opak nebyl v trestním řízení prokázán. Jeho členství v dozorčí radě společnosti EXFOX bylo pouze formální, pro tuto společnost pracoval na pozici skladníka a distributora motorových olejů. K výkonu funkce neměl znalosti ani zkušenosti. Za společnost nikdy nesjednával smlouvy ani její činnost neplánoval. Z trestné činnosti neměl žádný prospěch. Podle pokynů vedení pouze někdy vyzvedl dokumenty o přepravách. Neměl přitom žádné podezření na nezákonnou činnost, neboť se jednalo o dokumenty oficiální, které předal k zavedení do účetnictví. Pokud je mu kladeno za vinu, že „zajišťoval přebírání finanční hotovosti“, mělo by se jednat o dlouhodobé opakované jednání v kooperaci s jinými osobami, ve skutečnosti však šlo o ojedinělé případy. Soudy se podle obviněného u něho vůbec nezabývaly naplněním subjektivní stránky trestného činu. Nebyla mu prokázána sebemenší vědomost o jakékoli nezákonné činnosti. Jeho zavinění je podle něj vyloučeno. Nebylo mu prokázáno, že by o jakémkoli nezákonném jednání věděl a úmyslně se na něm podílel se záměrem zkrátit daň.

Podle obviněného nebylo nijak prokázáno, že by s dalšími obviněnými dojednával místa, kde budou formové oleje složeny a dále distribuovány jako motorová nafta. V tomto směru maximálně předával dál informace, které mu byly sděleny vedením společnosti. Neznal A. S. Poukázal také na to, že spoluobviněnému P. J. byl za stejné jednání v daleko větším rozsahu udělen pouze krátký podmíněný trest. Jediný rozdíl tak spočívá ve formálním členství obviněného v dozorčí radě. Jestliže státní zastupitelství rozhodlo o zastavení trestního stíhání V. Y. s odůvodněním, že se trestný čin nestal, měl by být tento závěr vztažen i na ostatní obviněné. V opačném případě se jedná o flagrantní porušení práva na spravedlivý proces.

Obviněný také vyjádřil názor, že při ukládání trestu soudy nezohlednily značnou délku trestního řízení. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek soudu prvního stupně a zprostil jej obžaloby, případně mu s přihlédnutím k délce trestního řízení vyměřil symbolický podmíněný trest pod hranicí trestní sazby s přiměřenou zkušební dobou.

Obviněný M. B. odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že z odposlechů není patrné páchání jakékoli trestné činnosti, ale pouze řešení běžné obchodní záležitosti. Výklad jejich obsahu ze strany odvolacího soudu odporuje zásadě in dubio pro reo. Obviněnému nebylo prokázáno zavinění. Nevěděl, že formové oleje byly v České republice distribuovány jako motorová nafta. Nejednal tedy úmyslně, trestný čin nespáchal ani ve formě nepřímého úmyslu (jeho obecné zákonné znaky dovolatel blíže rozvedl), který také musí být prokázán. Tím, že obviněný nebyl bezprostředně zapojen do transakcí s obchodovanou komoditou, nelze dovodit jeho úmyslné jednání. Jeho jedinou povinností bylo zajít do banky a zaplatit společnosti EXFOX za zboží. Obviněný podal rovněž návrh na obnovu řízení vzhledem k notářskému zápisu ze dne 13. 8. 2018 pořízenému na Ukrajině V. Y., který převzal veškerou odpovědnost za jednání, jímž byl obviněný uznán vinným. Výslech tohoto svědka byl v řízení navrhován a nebyl proveden z důvodu jeho nedosažitelnosti. Tu však nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že je cizím státním příslušníkem a má v cizině trvalý pobyt. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný K. K. podal prostřednictvím dvou obhájců dvě samostatná dovolání. V prvním z nich odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka ve formě úmyslu ani zapojení do organizované skupiny. Není zjevné, zda měl vůbec povědomí o tom, odkud byla do České republiky motorová nafta importována, a neměl ani povinnost to zkoumat. Obchody, kterými měla být naplněna skutková podstata, se nijak nevymykaly z jeho jiných obchodních transakcí. Pokud by se dopouštěl trestné činnosti, pak je velmi nepravděpodobné, že by o tom vedl podrobnou evidenci a za tímto účelem dokonce koupil speciální technologické zařízení. Jeho zapojení do organizované skupiny pak soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevěnovaly žádnou pozornost. V záznamech telekomunikačního procesu obviněný vůbec nefiguruje a nebylo nijak prokázáno, že by kromě řidičů někoho z ostatních obviněných znal. Jediným argumentem tak zůstává, že si v obchodním rejstříku neprověřil, kdo je za dodavatelské společnosti oprávněn jednat. Z toho je pak dovozováno, že si obstarával nepravdivé doklady, aniž by bylo specifikováno, jak to měl činit. V řízení nebylo podle obviněného nijak vyvráceno, že byl po celou dobu v dobré víře ohledně oprávnění pana R. vystavovat účetní doklady. Tato dobrá víra byla ještě posílena poté, co proběhly úkony orgánů činných v trestním řízení a on nebyl na nezákonnost odebírání předmětné komodity upozorněn. Obviněný rovněž zdůraznil, že závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování. Obviněný také navrhoval výslech V. Y., přičemž jeho návrhu nebylo vyhověno. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Ve druhém dovolání obviněný K. K. odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Namítl, že nesprávná realizace důkazního řízení měla v jeho věci za následek dotčení základních požadavků spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení jsou také případy tzv. opomenutých důkazů. Soudy vycházely z jednostranného náhledu na celý případ a takto hodnotily provedené důkazy. Nalézací soud některé důkazy neprovedl a jiné provedl, ale zcela pominul. Konstatoval a hodnotil pouze části svědeckých výpovědí, jiné pak nechal bez povšimnutí. V odůvodnění pak odkazoval na listiny založené ve spise, avšak neprovedené v rámci dokazovaní. Neprovedl důkazy výslechy osob a listinami, které obviněný navrhoval. Opomenul vyhodnotit důkazy svědčící v jeho prospěch, např. prohlášení pana „J.“, který obviněnému prodával naftu spolu s M. R. Celé účetnictví obviněného, které dokládá, že naftu řádně nakupoval, považovaly soudy za důkaz jeho viny. Údaje uvedené v důkazech jsou tak v extrémním rozporu s hodnocením ze strany soudů. Současně obviněný napadl „podstatné vady řízení, které rozsudku předcházely, vady rozsudku spočívající v jeho nejasnosti a neúplnost jeho skutkových zjištění“. Soudy se podle něj nevypořádaly se všemi okolnostmi, významnými pro rozhodnutí, což vedlo k „porušení ustanovení trestního zákona“, k uložení nepřiměřeného trestu a k nesprávnosti skutkových zjištění a k nesprávným právním závěrům. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a zprostil jej obžaloby, případně aby věc tomuto soudu vrátil k provedení dalších důkazů a k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný L. P. dovolání opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), e), g) a l) tr. ř. Namítl, že v jeho případě došlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť nebyl dodržen rotační princip v pořadí senátů při nápadu trestních věcí na základě rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2013. Podle obviněného měla první lednová obžaloba napadnout senátu č. 1 T, namísto toho však napadla senátu 53 T. Nesrovnalosti spatřoval také v nápadu vazebních věcí. Nesouhlasil přitom s argumentací odvolacího soudu, že nápad věcí na přelomu roku plynule pokračuje, tedy se nezačíná vždy znovu senátem 1 T. Takové pravidlo totiž rozvrh práce pro rok 2013 neobsahoval. Svévoli obviněný spatřoval také ve výběru přísedících na základě jednotného seznamu. Poukázal na to, že současný rozvrh práce určuje každému senátu konkrétní osoby a pouze z nich může předseda vybrat přísedící pro jednotlivé trestní věci. Této otázce se podle obviněného odvolací soud příliš nevěnoval a jeho odkaz na odstavec č. 120 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 opomíjí konkrétní okolnosti případu, které Ústavní soud vyjádřil souslovím „bez dalšího“.

Obviněný dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyjádřil názor, že v jeho věci bylo trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. s ohledem na značnou délku trestního řízení (více než šest let).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že závěry, které soud prvního stupně dovodil z provedených důkazů, jsou s provedeným dokazováním v extrémním rozporu. Úmysl obviněného zkrátit spotřební daň dovodily soudy spekulativním způsobem, úmysl zkrátit daň z přidané hodnoty pak nebyl odůvodněn vůbec. Doklady byly obviněnému předávány často v zalepených obálkách a z jeho náplně práce řidiče cisternové soupravy nevyplývala povinnost se o ně zajímat. Obviněný navíc nedisponuje znalostí polského jazyka a sotva by tak mohl učinit jednoznačný závěr, že převážená komodita není motorovou naftou. Od spoluobviněného M. S. se řidičům dostalo vysvětlení, že označení „biosepar“ a další polská označení jsou názvem pro motorovou naftu s příměsí biosložky. Ani celní správou nebylo po celá léta shledáno pochybení. Ze záznamů telekomunikačního provozu vyplývá, že obviněný hovořil vždy o naftě. Skladníci přitom byli na základě obdobné obhajoby obžaloby zproštěni. Ani skutečnost, že byl obviněný v kabině vozidla ve chvíli, kdy spoluobviněný P. J. doklady razítkoval, nesvědčí o jeho možnosti se s nimi seznámit. V dokumentech navíc byla jak spotřební daň, tak i DPH vyčíslena, řidiči tak nemohli předpokládat její následné neodvedení.

Pokud jde o označení cisternových souprav tabulkami ADR, zde obviněný plnil pouze pokyny svého zaměstnavatele. Mnozí řidiči u soudu vypověděli, že tyto cedule bývají v silničním provozu často zneužívány kvůli možnosti získat přednost. Obviněnému tak maximálně nemuselo být jasné, proč po něm zaměstnavatel nepožaduje toto označení od začátku převozu. Zkrácení DPH probíhalo zcela mimo sféru vlivu a vnímání obviněného a mohlo by k němu docházet i v případě, že by z Polska dovážel skutečně motorovou naftu. Dani z přidané hodnoty totiž podléhá jak nafta, tak formový olej, znalost převážené komodity tedy byla v tomto případě irelevantní. Obviněný nevěděl o tom, že mělo deklaratorně dojít k prodeji komodity do jiného státu EU. Došlo tak k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, neboť vývoj příčinné souvislosti nebyl kryt zaviněním obviněného ani v hrubých rysech. Z jednání, které je mu kladeno za vinu, navíc obviněný neměl ani žádný prospěch.

Zaviněním nebylo obviněnému dle jeho názoru prokázáno ani vzhledem ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Výše škody byla vypočtena bez logického opodstatnění a bez zpracování znaleckého posudku. Samotný odvolací soud konstatoval, že výpočet zahrnuje jisté nepřesnosti vyplývající z aritmetických součinů používaných hodnot. Odvolací soud se pak snažil vlastními úvahami nahradit kusé odůvodnění soudu prvního stupně. Právní kvalifikaci je podle obviněného nutno zpochybnit „z hlediska splnění materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby (§ 88 odst. 1 tr. zák.)“. Za nezákonné obviněný považoval také stanovení výměry trestu, k čemuž poukázal na negativní dopady dosavadního trestního stíhání na svou osobu a na svou účast v rekvalifikačním kurzu řidiče vozidla zdravotnické záchranné služby. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek soudu prvního stupně a zprostil jej obžaloby, případně věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Obvinění N. N. a M. K. ve společném dovolání odkázali na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítli, že jednotliví řidiči jednali v rámci plnění svých pracovních povinností a neměli žádnou podrobnější představu o tom, jaké chemikálie vezou, k čemu slouží, jaký je jejich daňový režim a že dochází k záměně jejich účelu s úmyslem zkrátit daň. Neměli znalosti, zkušenosti ani informace, které by mohly založit jejich trestní odpovědnost. Dovolatelé připomněli, že zavinění jako psychický vztah pachatele ke skutku musí pokrývat všechny podstatné prvky skutkové podstaty. Existence vědomostní složky je přitom nutným předpokladem, aby zavinění mohlo být shledáno. Odvolací soud ve skutkové rovině zkonstruoval zavinění dovolatelů na závěru, že z charakteru přeprav, jejich průběhu, oběhu dokladů a dalších nepřímých důkazů museli dovodit, že jimi dovážené chemikálie jsou užívány jako palivo k pohonu motorů. Zcela však pominul, že pro jejich zavinění je podstatné zkoumat především povědomí o tom, že z takto použitých paliv se daň nehradí. Samotná konverze formového oleje na palivo totiž nijak protiprávní není. Pokud by tedy v důsledku použití oleje pro pohon motorů byla přiznána a zaplacena daň, celá operace by byla z daňového pohledu nezávadná. Odvolací soud tedy neučinil skutkový závěr ohledně vědomosti obviněných, že povinné subjekty na základě změny způsobu užití ropného produktu nehradí příslušné daně.

Obvinění dále vyjádřili názor, že u nich nelze shledat zavinění ve vztahu k naplnění znaku velkého rozsahu, neboť problematika vyčíslení daní je mimořádně složitá a neorientují se v ní ani právně vzdělaní lidé. Bez přístupu k interním informacím z účetnictví zapojených firem a konzultace s daňovým poradcem tak obvinění nemohli mít představu o objemu ušlé daně. Na základě jejich laického odhadu je možno uvažovat maximálně o značném rozsahu. Odvolací soud podle obviněných také nesprávně vyčíslil objem ušlé daně. Dovolatelé vyjádřili úmysl připojit se k argumentaci spoluobviněných, kteří mají záměr předložit k této otázce znalecký posudek. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a zprostil je obžaloby, případně věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta nejprve k námitce L. P. týkající se porušení práva na zákonného soudce uvedla, že dovolatel nenamítl žádné konkrétní porušení pravidel stanovených rozvrhem práce. Současně přehlížel, že zachování rotačního principu přidělovaných věcí není přerušeno s ukončením kalendářního roku, ale tvoří časovou návaznost v souladu s požadavkem na rovnoměrné vytížení jednotlivých soudních oddělení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu státní zástupkyně konstatovala, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. neodpovídá námitka, že v rozvrhu práce nebyl stanoven postup pro rovnoměrné přidělování přísedících do jednotlivých senátů. Ani zde obviněný nenamítl konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že k porušení práva na zákonného soudce došlo.

K další námitce obviněného L. P. týkající se nepřiměřené délky trestního řízení státní zástupkyně s odkazem na judikaturu uvedla, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání a nemůže tak odpovídat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Z argumentace obviněného K. K. vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podle státní zástupkyně nelze dovodit žádné důvody pro vyloučení soudce či jiného orgánu.

Argumentace dovolatelů podřazená dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., částečně ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak podle státní zástupkyně jejich povaze odpovídá jen z části. Pouze na zpochybnění rozhodných skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě provedeného dokazování, jsou podle státní zástupkyně založeny námitky P. B., R. M. a M. B.. E. Š., R. S. a K. K. namítli, že skutkové a právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a to pokud jde o jejich zavinění. K takovému závěru podle státní zástupkyně na podkladě dostupného spisového materiálu dospět nelze a ani žádný z dovolatelů existenci tohoto výjimečného důvodu pro zásah do skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení nezdůvodnil. Totéž se pak podle státní zástupkyně týká námitky tzv. opomenutých důkazů uplatněné P. B., E. Š., R. S. a M. B., neboť dovolatelé zde argumentovali pouze tím, že soudy jejich důkazním návrhům nevyhověly. K návrhu na výslech svědka V. Y. státní zástupkyně poukázala na odůvodnění odvolacího rozsudku a konstatovala, že otázka nedosažitelnosti tohoto svědka není právně relevantní z hlediska správnosti skutkových zjištění, na jejichž podkladě byli obvinění uznání vinnými.

Skutkových závěrů se týkají také námitky obviněných P. B., N. N., M. K. a L. P. ohledně stanovení výše způsobené škody, tedy rozsahu daňového úniku jako podkladu pro závěr o naplnění kvalifikačního znaku spáchání činu ve velkém rozsahu. Ani s těmi se však státní zástupkyně neztotožnila. Námitky obviněného R. S., který zpochybnil svoje postavení organizátora trestné činnosti, a K. K., podle něhož nebyla prokázána subjektivní stránka jeho zapojení do organizované skupiny, nejsou podle státní zástupkyně způsobilé věcného projednání, neboť nevycházejí z přisouzeného výroku o vině těchto dovolatelů.

S jistou dávkou tolerance pak státní zástupkyně označila za odpovídající dovolacímu důvodu námitky obviněných R. M., E. Š., R. S. a K. K. k otázce zavinění, byť byly uplatněny ne zcela důsledně při respektu ke skutkovým zjištěním. K těmto námitkám pak státní zástupkyně na příslušná skutková zjištění a jejich odůvodnění v rozsudku soudu prvního a druhého stupně poukázala. Podobně se vyjádřila k námitkám N. N., M. K. a L. P., kteří zpochybnili své účastenské postavení po stránce jejich zavinění. Námitky obviněných R. M. a L. P. vztahující se k výroku o trestu považovala státní zástupkyně za nezpůsobilé dovolacího přezkumu.

Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání P. B. a M. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných R. M., E. Š., K. S., K. K., N. N., M. K. a L. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), jsou však zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud nejprve připomíná, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje k tvorbě skutkových zjištění, k hodnocení důkazů, k rozsahu a způsobu dokazování apod. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolacím důvodem nejsou – s výjimkami taxativně uvedenými v § 265b tr. ř. – ani námitky týkající se procesních otázek, jako jsou zákonnost opatřování a provádění důkazů či úplnost dokazování.

Nad rámec dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. může Nejvyšší soud do pravomocných rozhodnutí zasáhnout jen v těch případech, kdy je to nutné k zajištění základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Důvody pro takový postup však v daném případě shledány nebyly.

Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., někteří ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

Prakticky všichni obvinění založili svá dovolání z podstatné části na námitkách, které jsou mimo rámec citovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení provedeného dokazování. Do značné míry to platí také o námitkách vztahujících se k subjektivní stránce trestného činu, které obvinění založili na zpochybnění soudy zjištěných okolností trestné činnosti. Přesto bylo možné s určitou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. některé námitky obviněných spočívající v tom, že nebyly naplněny znaky subjektivní stránky trestného činu, konkrétně úmyslu.

S ohledem na převážně skutkovou povahu dovolacích námitek je nutno předeslat, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a 90 Ústavy).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Jak bude dále rozvedeno u jednotlivých dovolatelů, jejich námitky představovaly pouze polemiku s hodnocením provedených důkazů či dokonce s odůvodněním rozhodnutí soudů v předchozím řízení. Dovolateli nebylo soudům vytýkáno opomenutí podstatných důkazů, ale pouze zamítnutí jejich důkazních návrhů. Dovolatelé přitom nesouhlasili s jeho zdůvodněním, v případě návrhu na výslech svědka A. S. pak uváděli, jaký by měl mít výslech tohoto svědka pro jejich obhajobu význam. Již na tomto místě je třeba uvést, že soudy sice nevyhověly všem návrhům obviněných na doplnění dokazování, svůj postup však logicky odůvodnily.

Dále Nejvyšší soud předesílá, že nemá žádné podstatnější výhrady k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nalézací soud se v obsáhlém a podrobném, ale systematickém a srozumitelném odůvodnění rozsudku přehledně zabýval provedenými důkazy, ty přesvědčivým způsobem zhodnotil ve vztahu k jednotlivým obviněným a dospěl k podloženým skutkovým i právním závěrům. Odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně dále doplnil i s ohledem na odvolací námitky obviněných a rovněž dospěl k nezpochybnitelnému závěru o vině obviněných. Soudy přitom své úvahy a závěry také o subjektivní stránce činu správně individualizovaly ve vztahu k jednotlivým obviněným, kteří se na celé trestné činnosti podíleli diferencovaným způsobem, nicméně soudy vysvětlily, jak jejich jednání na sebe navazovalo a bylo součástí celku v podobě promyšleného páchání poměrně sofistikované trestné činnosti.

Nejvyšší soud dále připomíná, že zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném v době činu) se dopustil mimo jiné ten, kdo ve velkém rozsahu zkrátil daň a spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami. Účastenství na trestném činu ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustil ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek a dalšími vyjmenovanými způsoby jednání.

Uvedený trestný čin je trestným činem úmyslným. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Nalézací soud dospěl u všech obviněných k závěru o přímém úmyslu, a to i ve vztahu k tzv. zvlášť přitěžujícím okolnostem (ke znakům kvalifikované skutkové podstaty), i když současně připomněl, že ve vztahu ke znakům podmiňujícím použití vyšší trestní sazby zde postačuje zavinění ve formě nedbalosti (§ 17 tr. zákoníku).

Obviněný P. B. uplatnil z větší části námitky směřující do oblasti skutkových zjištění. Odkázal přitom na znalecký posudek, který si nechal zpracovat, avšak soudy jej jako důkaz neprovedly, neboť rozsah zkrácených daní bylo možné stanovit výpočtem na základě provedeného dokazování a zákonné úpravy. Nejednalo se totiž o otázku, k jejímuž objasnění by bylo třeba odborných znalostí. Za takové situace by zpracování znaleckého posudku de facto znamenalo, že znalec by prováděl hodnocení důkazů, tedy povinnost náležející soudu.

Uplatněnému dovolacímu důvodu je možné podřadit námitku, že společnost EXFOX prodávala svým zákazníkům naprosto shodné zboží, jaké nakoupila, tedy formové oleje, proto neměla povinnost hradit spotřební daň. K tomu se nicméně soudy vyjádřily již v předchozím řízení. Ve svých rozhodnutích přitom poukázaly na stanovisko aktuální judikatury, podle kterého je výrobou i formální změna zboží, tedy pouze v dokladech. Správně pak soud prvního stupně při výpočtu vycházel ze sazby daně pro naftu, neboť takto bylo zboží prodáno a použito. Argumentace, že obviněný nemůže být uznán vinným skutkem spočívajícím v nepřiznání a neodvedení daně jiným daňovým subjektem, přehlíží, že pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku nemusí být pouze ten, kdo je sám povinen konkrétní daň odvést, ale kdokoli, kdo svým jednáním způsobí, že daň nebude odvedena. V daném případě byl navíc obviněný v rozhodném období statutárním orgánem a jediným akcionářem společnosti EXFOX. Také toto však již vysvětlily soudy v předchozím řízení.

Pokud pak jde o přiložené prohlášení V. Y., to je datováno po rozhodnutí odvolacího soudu a jedná se tak o skutečnost odvolacímu soudu v době jeho rozhodnutí neznámou, k níž Nejvyšší soud v dovolacím řízení nemůže přihlížet. Neprovedení výslechu tohoto svědka přitom soudy řádně odůvodnily jednak tím, že svědek byl pro soud nedosažitelný, jednak jeho výslech nebyl vzhledem k obsahu ostatních důkazů pro závěr o vině jednotlivých obviněných, tedy pro objasnění jejich podílu na trestné činnosti, nijak zásadní, byť odvolací soud připustil, že se mohl tento svědek na transakcích s formovými oleji významně podílet.

Ve vztahu k námitkám obviněného P. B., které se týkaly subjektivní stránky trestné činnosti, lze odkázat především na odůvodnění nalézacího soudu zejména na str. 208-209 jeho rozsudku. Zde soud mimo jiné objasnil, že je vyvrácena obhajoba obviněného, že jako statutární orgán EXFOX měl „obchodovat“ s formovými oleji s obchodními společnostmi, aniž by věděl, kdo za ně jedná, respektive zda je k tomu oprávněn, a aniž by byl schopen objasnit uzavření smluv s těmito společnostmi. Zabýval se i úlohou svědků J. K. a P. D., kteří jako „bílí koně“ vystupovali za slovenské „odběratelské“ společnosti. Tuto argumentaci doplnil odvolací soud zejména v odst. 151-152 svého rozsudku, kde mimo jiné poukázal na to, že společnost EXFOX formové oleje fakticky nepřebírala (neměla ani žádné skladovací prostory) a nezajišťovala jejich přepravu ani odbyt. Vyložil rovněž, že na závěrech o kriminální podstatě jednání obviněných nic nemění fakt, že formálně byly „obchodní transakce“ s formovými oleji podloženy odpovídajícími doklady. Soudy důvodně uzavřely, že obviněný P. B. se uvedeného zločinu dopustil v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněný R. S. první část svého dovolání založil rovněž na skutkových námitkách, které se dotýkají i otázky jeho zavinění. Zde je možno nad rámec dovolacího řízení odkázat na podrobné odůvodnění v odst. 160 rozsudku odvolacího soudu, který zdůraznil nejen úzkou spolupráci tohoto dovolatele s obviněným M. S. (mj. společně rozhodovali, co se bude dít ve skladu v XY – viz str. 225 rozsudku nalézacího soudu) a jejich společnou faktickou kontrolu nad činností společností, jejichž prostřednictvím docházelo ke změně formového oleje na naftu, ale i neplacení za dodávky nafty a další okolnosti.

Obviněný R. S. se podílel i na další části trestné činnosti, kde podobné nekalé transakce probíhaly přes obchodní společnosti KONOSTAV a DE PRO STAV a dále DENORAD a Gilmour Partner. Zde byl oním „bílým koněm“ svědek V. V., který přiznal, že vyplňoval podle pokynů jiné osoby fiktivní faktury, pouze neuvedl konkrétní totožnost této osoby. Soudy vycházely i z výpovědi svědka K. J. o tom, že obvinění R. S. a M. S. se domluvili, že budou ke společným obchodům využívat (R. S. na základě plné moci) neaktivní a nekontaktní společnost S-LOGISTIK PARK, prostřednictvím níž – a dále prostřednictvím společnosti Gilmour Partner jednatele R. S. – uskutečňovali dodávky motorové nafty pro společnost G 7. Jednalo se ovšem o dodávky na podkladě fiktivních dokladů, které byly nepravdivě potvrzovány, čímž se celý okruh nelegálních transakcí uzavíral. Důvodně soudy poukázaly i na schůzku obviněných R. S., M. S. a B. Č. a svědka R. H. v Olympii v XY, přičemž už z postavení a úlohy těchto osob v řetězu transakcí plyne, že i R. S. muselo být zřejmé, s čím se obchoduje a jaká je podstata těchto obchodů. I tento obviněný podle správného závěru soudů jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

V další části dovolání obviněný R. S. tvrdil, že jej soudy nesprávně označily za organizátora ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tato část dovolání je zmatečná a vychází zřejmě z nepochopení právní úpravy. Obviněný R. S. byl uznán vinným jako pachatel ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli jako účastník ve formě organizátorství. Svou argumentací tak brojil proti závěru, který ve výroku rozsudku soudu prvního stupně obsažen není a obviněný jej zkonstruoval na základě formulací v jeho odůvodnění, které navíc vytržené z kontextu považoval za navzájem rozporné.

Námitky obviněné E. Š. lze s jistou dávkou tolerance považovat za odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, jestliže tvrdila, že její subjektivní stránka není vyjádřena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (kdyby tomu tak skutečně bylo, nebylo by možné učinit právní závěr o jejím naplnění) a není ani odůvodněna. Pokud jde o výrok rozhodnutí, z popisu skutkových okolností vztahujících se k jejímu jednání je jednoznačně patrné, že tohoto nebylo možno se dopustit jinak než úmyslně. V takovém případě se nevyžaduje, aby ve skutkové větě byl závěr o naplnění subjektivní stránky ještě navíc formálně deklarován. Ze samotného popisu činnosti obviněné je zřejmé, že měla o obchodních transakcích přehled. Na jedné straně prováděla objednávky formových olejů, na druhé straně pak vystavovala a do účetnictví zakládala nepravdivé doklady. Již z toho je zřejmé, že šlo z její strany o vědomé a cílené jednání. Ani ve vztahu k této obviněné nelze soudům vytknout závěr, že jednala v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Pokud jde o odůvodnění subjektivní stránky v obou soudních rozhodnutích, je sice pravda, že v jejím případě nejsou všechny podstatné okolnosti souhrnně popsány na jednom místě, nelze se však ztotožnit s jejím tvrzením, že by subjektivní stránka zdůvodněna nebyla nebo že by závěr o ní byl odvolacím soudem učiněn pouze na základě sdílení kancelářských prostor s dalšími obviněnými. Nad rámec přesvědčivých pasáží v odst. 151-152 rozsudku odvolacího soudu a na str. 208-210 rozsudku soudu nalézacího lze upozornit také na předchozí části rozsudku soudu prvního stupně věnované hodnocení provedených důkazů. Na str. 203 tak soud prvního stupně např. cituje některé telefonní hovory, z jejichž obsahu vyplývá, že obviněná komunikovala se spoluobviněnými konspirativním způsobem, k čemuž by jistě neměla důvod, pokud by si nebyla vědoma nelegálnosti počínání svého a svých kolegů.

Způsobem mluvy obviněných v telefonických rozhovorech se ostatně zabýval podrobněji nalézací soud na str. 202 odůvodnění svého rozsudku. V návaznosti na to se zabýval také vzájemnou známostí obviněných a jejich určitou hierarchií při páchání předmětné trestné činnosti. K propojenosti obviněných se nalézací soud vyjádřil i na str. 219 rozsudku, kde vysvětlil, že obvinění tvořili jednotlivé okruhy a bez jejich propojení by jejich jednotlivá jednání neměla žádný smysl. Na celé jednání obviněných, na celý sled jejich kroků je proto nutné nazírat komplexním pohledem.

Důležitá je u obviněné E. Š. skutečnost, že předávala obviněnému M. B. peníze, které on pak vkládal na účet EXFOX jako (fiktivní) platby za dodávky olejů slovenským společnostem. Soudy nepřehlédly ani její rozhovor s obviněným R. M. o barvení nafty (str. 204 rozsudku krajského soudu).

Dále obviněná soudům vytkla konstatování její viny bez zajištění výpovědí svědků A. S. a V. Y. Taková námitka však směřuje čistě do oblasti skutkových zjištění a lze k ní pouze nad rámec dovolacího řízení odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kde je podíl obviněné na trestné činnosti vyplývající z provedeného dokazování zevrubně popsán.

Převážně skutkovými, resp. procesními námitkami je tvořeno i dovolání obviněného R. M. Také v jeho případě proto lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Z těch je zřejmé, že závěr o jeho vině rozhodně nestojí na jeho formálním členství v dozorčí radě společnosti EXFOX, jak tvrdil, ale na konkrétním, důkazně podloženém jednání obviněného, který neplnil pouze pokyny jiných osob, ale aktivně se na trestné činnosti spolupodílel. Nejvyšší soud připomíná například způsob komunikace dovolatele se spoluobviněnými, jak je zachycen na str. 133 či na str. 152 rozsudku nalézacího soudu. Spolupráce se spoluobviněnými B. Č. a P. J. při záměně dokladů je ilustrována v pasáži na str. 205 téhož rozsudku. Nelze také přehlédnout např. rozhovor obviněného R. M. s M. K. k bodu I/96 o tom, jestli se může převážená surovina nalít do motoru (str. 165 rozsudku krajského soudu). V odposlechnutých hovorech obviněného R. M. se objevuje i téma „krycího“ vkládání peněz obviněným M. B. na účet EXFOX (str. 208 rozsudku krajského soudu). Vědomá zapojenost obviněného R. M. do trestné činnosti je vyložena i v dalších pasážích rozsudku krajského soudu (str. 209-210) i v rozsudku odvolacího soudu (odst. 151-152 odůvodnění).

Jestliže lze se značnou dávkou tolerance podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecné námitky týkající se subjektivní stránky činu (které ovšem převážně vycházejí ze skutkové verze obviněného), jde o námitky zjevně neopodstatněné, neboť z výše zmíněných zjištění soudů vyplývá, že obviněný věděl, že může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a chtěl tak činit. Soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že i tento obviněný jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá poukaz obviněného na zastavení trestního stíhání V. Y. ze strany státního zastupitelství. Řízení ve věci jiné osoby se obviněného nijak netýká a není vůbec zřejmé, jak by mohlo, byť i třeba nesprávným rozhodnutím, být v takovém případě porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Obviněný zřejmě považoval zastavení trestního stíhání této osoby za obecně nespravedlivé, což ovšem nemůže mít pro dovolací řízení žádný důsledek, přičemž náš právní řád ani neobsahuje žádný prostředek, jímž by se mohl obviněný domáhat trestního stíhání jiné osoby.

Obviněný se také domníval, že při ukládání trestu soudy nevzaly v úvahu značnou délku trestního řízení. Tato námitka jednak neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který ovšem takovou námitkou rovněž nemůže být naplněn), jednak tomuto tvrzení nelze přisvědčit, neboť odvolací soud při ukládání trestů k délce trestního řízení přihlédl (viz odst. 174 odůvodnění napadeného rozsudku).

Převážně do oblasti skutkových zjištění směřovalo i dovolání obviněného M. B. Ten sice rozvedl obecné zákonné znaky nepřímého úmyslu s tím, že ani tuto formu zavinění nenaplnil, avšak i on stavěl na vlastní skutkové verzi událostí. Jeho námitka týkající se zavinění je zjevně neopodstatněná, ostatní námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod.

Nejvyšší soud i v tomto případě odkazuje na podrobná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (k zavinění viz odst. 153 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, k úloze obviněného také odst. 154-155 téhož odůvodnění). Hlavní úlohou obviněného M. B. bylo vystavovat pro EXFOX fiktivní účetní a daňové doklady o údajných dodávkách olejů pro společnost Čirol a vkládat na účet EXFOX peníze, které mu k tomu účelu předávali obvinění E. Š., R. M., popřípadě P. B. (blíže k tomuto předstírání obchodních transakcí viz str. 210 rozsudku krajského soudu a další pasáže rozhodnutí soudů). Soudy odůvodněně neakceptovaly obhajobu obviněného M. B., že A. S. (jeho náhodný nový známý) a jakýsi V. Y. si vybrali právě jeho společnost Čirol, dosud se zabývající výhradně telekomunikačními službami, k obchodům s formovými oleji. Vše pak zajišťovaly uvedené dvě osoby, jediná účast dovolatele na tomto „podnikání“ jeho společnosti měla spočívat v tom, že vyzvedl a předal peníze – právě k tomu ho údajně A. S. a V. Y. nutně potřebovali (viz str. 89 rozsudku krajského soudu). Kromě toho další „bílý kůň“ J. K. vypověděl, že do „podnikání“ ho zapojili obviněný M. B. a L. D. (str. 103 rozsudku krajského soudu). I z toho vyplývá, že dovolateli byla známa podvodná podstata celé věci.

Převážně mimo meze uplatněných dovolacích důvodů byly také námitky obviněného K. K. uplatněné v obou jeho dovoláních. Prvně citované podání se týkalo skutkových zjištění a vyjadřovalo především nesouhlas obviněného se závěry, které soudy učinily z provedeného dokazování. Je proto možno odkázat na odst. 161 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a ve shodě s ním na str. 217-218 rozsudku soudu nalézacího. Ani námitkám tohoto obviněného týkajícím se subjektivní stránky činu nebylo možné přiznat jakoukoli opodstatněnost. Není zde rozhodné, že v jeho případě dospěl odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru o pouze nepřímém úmyslu. Nejvyšší soud jen stručně připomíná, že tento obviněný měl odebírat naftu od společností Autotua a Staboko. Za ně byl oprávněn jednat J. K., který však potvrdil, že žádné takové obchody ve skutečnosti neproběhly. V účetnictví obviněného K. K. však byly nalezeny nepravdivé doklady o dodávkách od těchto společností (pokud jde o množství, to vesměs odpovídalo podvodným transakcím). Pokud jde o údajné dodávky od společnosti PWD, obviněný podle závěru nalézacího soudu sváděl vinu na dnes již nežijícího M. R. Obviněný měl naftu odebírat od společnosti PWD, aniž si ověřil, že M. R. je oprávněn za tuto společnost jednat. V podstatě obviněný připustil, že neví, odkud nafta pocházela.

Druhé citované dovolání obviněného K. K. rovněž směřovalo do oblasti dokazování a navíc bylo formulováno natolik nekonkrétně, že na ně lze i nad rámec dovolacího řízení velmi obtížně reagovat. Jedinou konkrétní námitkou je údajné opomenutí vyjádření svědka V. Y. Má-li se jednat o jeho prohlášení připojené k dovolání P. B., pak lze odkázat na to, co již bylo uvedeno k jeho dovolání.

V tomto podání obviněný K. K. uplatnil také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K tomu však neuvedl žádné konkrétní námitky, pouze obecně označil řízení za neobjektivní a poukázal na právo na spravedlivý proces. V tomto směru bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný L. P. mimo již výše uvedených dovolacích důvodů odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. s tím, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce. Tento dovolací důvod je dán, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. K námitkám, které obviněný tomuto dovolacímu důvodu přiřadil, se již podrobně a komplexně vyjádřil odvolací soud v odst. 96-106 odůvodnění svého rozsudku, a to v kontextu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. S tímto zdůvodněním se Nejvyšší soud ztotožňuje. Pokud jde o argumentaci týkající se přidělování napadlých žalob jednotlivým senátům, vyjádřil obviněný nesouhlas s vysvětlením rotačního principu, které podal odvolací soud. Obviněný zdůraznil, že v rozvrhu práce pro rok 2013 nebylo výslovně uvedeno pravidlo, podle kterého nápad věcí na přelomu roku plynule pokračuje, tj. nezačíná se vždy znovu senátem 1 T. Je zřejmé, že obviněný ústavně zaručený požadavek transparentních a předem stanovených pravidel a předvídatelnosti nápadu věcí jednotlivým senátům redukoval na samotné znění rozvrhu práce, které přitom podrobil striktně jazykovému výkladu. Přehlédl však, že v tomto dokumentu nebylo výslovně uvedeno ani to, že přidělování věcí má na počátku roku začínat senátem 1 T. Oproti tomu, jak vysvětlil odvolací soud, z požadavku rovnoměrného zatížení soudních oddělení [vyjádřeného v § 42 odst. 1 písm. d) bod 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů], plyne právě nutnost na přelomu roku běh přidělování nepřerušovat. Tento postup byl a je zcela obvyklý na všech soudech a tvoří tak zvykové pravidlo, které je minimálně právně vzdělané veřejnosti obecně známo. Takový postup proto zcela vyhovoval požadavku předvídatelnosti a nelze v něm shledat žádné prvky libovůle.

Jak odvolací soud zdůraznil, obviněný ani žádné účelové zásahy při přidělování spisů konkrétním senátům Krajského soudu v Brně a při výběru přísedících nenamítl, ale vycházel pouze z teoretických úvah. V případě přidělování přísedících je tak možno ve shodě s ním odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1640/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, které se právě touto otázkou v souvislosti s rozvrhem práce Krajského soudu v Brně konkrétně zabývaly, a to pro rok 2012, kde byla z tohoto pohledu stejná situace. Ve shodě s tím je i další judikatura Nejvyššího soudu, například usnesení ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 128/2017.

Obviněný dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že v jeho věci bylo trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. s ohledem na značnou délku trestního řízení (více než šest let) ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nepřiměřenou délku trestního řízení konstatoval v dané věci odvolací soud, který současně v odst. 174 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nikdo z obviněných k trvání trestního stíhání svým jednáním nepřispěl. Toto byl jeden z důvodů, proč odvolací soud neuložil obviněným peněžité tresty (a v případě některých obviněných také uložil tresty odnětí svobody v kratším trvání oproti soudu prvního stupně). Konkrétně v případě obviněného L. P. tak nebyl uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 1 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Možnou nápravou porušení práva na spravedlivý proces spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se Ústavní soud zabýval např. ve svém rozhodnutí ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, v němž k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a výkladu § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. [tehdy § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.] konstatoval: „Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl, neboť průtahy v řízení namítají často i poškození. Podle Ústavního soudu tedy v § 11 odst. 1 trestního řádu jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno; důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 trestního řádu), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To bezezbytku platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně, a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její čl. 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy.“ Nejvyšší soud uzavírá, že nepřiměřenou dobu trvání trestního řízení odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně zohlednil a současně nejde o skutečnost, která by měla za následek nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Námitky, které obviněný přiřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podobně jako u dalších obviněných směřují především do oblasti skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování. Námitky týkající se subjektivní stránky činu, částečně podřaditelné pod tento dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné. Lze odkázat na odst. 162-164 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který logicky a přesvědčivě vyložil, proč si podle jeho názoru museli být řidiči vědomi deklarované změny převážené komodity. Poukázal při tom zejména na velký počet případů, v nichž se zcela pravidelně opakovalo zakrývání a odkrývání tabulky s označením „ADR“ a výměna dokladů. Zatížení motorové nafty spotřební daní je obecně známou skutečností. Řidiči si přitom byli vědomi jak deklarovaného vývozu na Slovensko, tak i ukončení přepravy na území ČR. V případě obviněného L. P. lze odkázat např. na záznam telekomunikačního provozu citovaný na str. 158 rozsudku soudu prvního stupně, kde obviněný hovoří se spoluobviněným P. J. o tom, na kterou ze slovenských společností mají být vystaveny doklady. Na str. 158 a 165 rozsudku krajského soudu jsou zmíněny hovory dovolatele týkající se bodů I/82 a I/95 výroku rozsudku, z nichž plyne, že dovolatel znal mechanismus vyplňování dokladů a byl na celé věci vědomě zainteresován.

Z popsaných skutečností podle názoru Nejvyššího soudu muselo být i pro laika zřejmé, že účelem tohoto postupu je zkrácení jak spotřební daně, tak i daně z přidané hodnoty (blíže viz str. 214 rozsudku krajského soudu). V době spáchání skutku již byly navíc podobné případy obecně známy z médií. Ačkoli tedy obviněný argumentoval přetržením příčinné souvislosti, která údajně není kryta jeho zaviněním, jeho námitky směřovaly především proti hodnocení provedeného dokazování.

Soudy vycházely mimo jiné z výpovědi svědka R. H., z níž vyplývá, že řidičům byly předávány a jimi potvrzovány doklady (dodací listy, CMR, „dokumenty handlove“), z nichž vše podstatné vyplývalo. Poté docházelo ke změnám dokladů, ale se změnou komodity, tj. nejednalo se pouze o častěji se v praxi vyskytující „neutralizaci“ dokladů. Ze sledování osob a věcí vyplývá, že řidiči přímo v kabinách svých vozů probírali se spoluobviněným P. J. přepravní doklady a byli přítomni jejich razítkování jmenovaným. Závěr o zavinění (tj. o vědomé účasti obviněných řidičů na předmětné trestné činnosti) vyplývá také ze způsobu vedení odposlechnutých telefonických hovorů, které byly vedeny konspirativní, náznakovou formou, s krycím označováním osob. Soudy správně dovodily, že všechny zjištěné okolnosti nikoli samostatně, nýbrž v jejich souhrnu odůvodňují závěr o úmyslné trestné činnosti obviněných.

Lichá je rovněž argumentace obviněného L. P., že zavinění mu nebylo prokázáno ani vzhledem ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku. K otázce zpracování znaleckého posudku, který by měl stanovit rozsah daňového úniku, se Nejvyšší soud již vyjádřil v části věnované dovolání P. B. Jestliže se obviněný snažil právní kvalifikaci zpochybnit „z hlediska splnění materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby (§ 88 odst. 1 TrZ)“, odkazoval zřejmě na ustanovení v době jednání obviněných již zrušeného trestního zákona č. 140/1961 Sb., tedy na předpis, který se na jeho čin nevztahuje.

Údajně nezákonné stanovení výměry trestu obviněný nijak podrobněji nezdůvodnil, pouze uvedl negativní dopady trestního stíhání do svého soukromého života. Takové námitky však neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je k nápravě vad výroku o trestu primárně určen.

K dovolání obviněných N. N. a M. K. lze vzhledem k uplatněné argumentaci v podstatě odkázat na to, co bylo výše uvedeno k dovolání obviněného L. P. Ve vztahu k naplnění znaku velkého rozsahu pak je třeba dodat, že soud prvního stupně stanovil u každého obviněného konkrétně, v jakém rozsahu se na trestné činnosti podílel. V případě řidičů bylo vycházeno z objemu formových olejů, které přepravovali. Vzhledem k tomu, že sazba daně je skutečností veřejně známou a k jejímu výpočtu si lze vystačit s matematickými znalostmi nabytými během základní školní docházky, nelze o zavinění obviněných ani v tomto směru pochybovat. Převážně jsou přitom i námitky těchto obviněných založeny na jejich nesouhlasu se skutkovými závěry týkajícími se jejich subjektivní stránky, tj. úmyslu. Nejvyšší soud nicméně – podobně jako u dalších dovolatelů – tyto námitky zpochybňující naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak shledal je z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněnými, neboť obviněným byla podstata transakcí známa a úmyslně pomáhali trestnou činnost páchat.

Někteří z obviněných uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v návaznosti na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. písm. a) a e) tr. ř., tedy v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže však dovolací námitky nejsou podřaditelné pod konkrétní důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., případně tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné jsou, avšak dovolání je zjevně neopodstatněné, platí totéž i ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných P. B., R. S., E. Š., R. M., M. B., K. K., L. P., N. N. a M. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O všech dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 4. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu