Rozhodnutí NS

8 Tdo 241/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:8 Tdo 241/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.241.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Škoda větší
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 206 odst. 1,3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 241/2019-508


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2019 o dovolání obviněného M. D. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 4 To 300/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 63/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. K. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 4 T 63/2017, byl obviněný M. D. K. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl let.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích odvolání. Obviněný zaměřil odvolání proti všem výrokům napadeného rozsudku, státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 4 To 300/2018, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal při dílčí modifikaci skutkových zjištění vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což jej podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl let. Odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označeného přečinu dopustil tím, že za měsíce říjen až prosinec roku 2015 v provozovně C. C., na adrese XY, okres Teplice, v rozporu se smlouvou o nájmu a spolupráci při obsluze technického zařízení ze dne 12. 2. 2015, která byla uzavřena mezi společností S. Z., se sídlem XY, IČ XY, zastoupenou obviněným jako jednatelem, a společností S. G., se sídlem XY, IČ XY, neodvedl ke škodě společnosti S. G., jejímu zástupci tržbu z provozu sázkových zařízení umístěných na podkladě této smlouvy v nebytových prostorech herního střediska, konkrétně částku v celkové výši 16 810,95 Eur (454 931,98 Kč), přičemž tyto jemu svěřené finanční prostředky použil pro svou vlastní potřebu, ač si byl vědom skutečnosti, že mu nenáleží.

4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že se soudy věcí obviněného nezabývaly poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 4 T 63/2017, byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Teplicích podali odvolání obviněný, který je zaměřil proti všem výrokům, a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích, která odvolání v neprospěch obviněného podala proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 4 To 469/2017, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 4 To 300/2018, podal obviněný M. D. K. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Obviněný spatřoval naplnění uplatněného dovolacího důvodu v nesprávném právním posouzení smlouvy o nájmu a spolupráci při obsluze technického zařízení ze dne 12. 2. 2015, konkrétně její platnosti. Podle obviněného má závěr o tom, že předmětná smlouva nemá právní účinky, zásadní význam pro posouzení jeho jednání jako jednání trestného či jako jednání, které trestní právo hmotné nepostihuje. Z textu smlouvy a z výpovědí svědků podle něj vyplývá, že smlouva o nájmu a spolupráci uzavřená mezi společností S. G., a společností S. Z. je pouze zástěrkou pro to, aby činnost upravenou tehdy zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon č. 202/1990 Sb.“), provozovaly osoby, které nejsou držiteli licence podle citovaného zákona. Taková smlouva je neplatná z důvodu, že byla smluvními stranami uzavřena v úmyslu obejít veřejnoprávní předpis [§ 1 odst. 2 a § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)]. Absence ustanovení o výši nájemného v nájemní smlouvě je dalším důvodem neplatnosti. Obviněný dále analyzoval jednotlivá ustanovení smlouvy a uzavřel, že z těchto vyplývá záměr smluvních stran, že činnost upravenou zákonem o loteriích má ve skutečnosti provozovat společnost S. Z., přičemž společnost S. G. si nebytové prostory nepronajala, ale zapůjčila sázková zařízení společnosti S. Z. k provozování činnosti podle zákona o loteriích. Společnost S. Z. tedy s těmito zařízeními, která byla v majetku S. G. sama zacházela a byla odpovědná za to, že tato zařízení nebudou nijak poškozena nebo zcizena. Z ustanovení předmětné smlouvy podle obviněného plyne, že smluvním stranám nejde o výnos z nájmu, ale ve skutečnosti se jedná o spolčení dvou právnických osob za účelem provozování činnosti upravené zákonem o loteriích, přičemž je nutné obejít tu skutečnost, že jedna z těchto osob není držitelem příslušné licence. Z obviněným předestřených povinností, které z předmětné smlouvy vyplývají pro společnost S. Z., je pak zjevné, že v herně na XY společnost S. G., nepodnikala, ale podnikala tam společnost S. Z.. O charakteru spolupráce uvedených společností hovořili i svědci v hlavním líčení konaném dne 26. 5. 2017, přičemž obviněný citoval svědka M. H. a svědka M. R. Z provedeného dokazování podle obviněného vyplývá, že v předmětné provozovně na XY provozovala ve skutečnosti svou vlastní činnost společnost S. Z. Činila tak v rozporu se zákonem bez odpovídající licence a také v rozporu s ustanovením § 1 odst. 7 zákona č. 202/1990 Sb. Protože tuto činnost provozovala společnost S. Z., byť v rozporu s veřejnoprávním předpisem, výnosy z této činnosti náležely opět společnosti S. Z., nikoliv společnosti S. G. Společnost S. G., proto nemohla být poškozenou společností a ve vztahu k jejímu majetku nemohlo dojít ke zpronevěře. Podle obviněného pak nemá být evidentní obcházení loterijního zákona ze strany společnosti S. G., chráněno prostředky trestního práva, když podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany a podle § 6 odst. 2 o. z. nesmí nikdo těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

7. Odvolací soud podle obviněného rovněž vůbec nevěnoval pozornost argumentaci, že z dokumentace předložené společností S. G., (smlouva o nájmu a spolupráci při obsluze technického zařízení ze dne 12. 2. 2015 a její přílohy) nelze rekonstruovat nároky, které společnost S. G., uvedla v trestním oznámení a ze kterých pro tvrzení o výši škody vycházela obžaloba. Stanovené výpočty nejsou rekonstruovatelné a nevedou k částkám, které jsou uvedeny na vyúčtování (např. č. l. 109 atd.). Toto zjištění taktéž vede k závěru o neplatnosti smlouvy, poněvadž nelze zjistit výši plnění jedné ze smluvních stran, resp. obou zmíněných stran.

8. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 4 To 300/2018, zrušil a aby přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby dovolací soud sám obviněného zprostil obžaloby.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného nejprve připomněl, že při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, přičemž dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že v případě obviněného žádná ze situací, v nichž lze ze strany dovolacího soudu připustit zásah do skutkových zjištění, nenastala, je třeba vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a dále rozvedených v odůvodnění citovaného rozhodnutí. Z nich je potom v zásadě zřejmý stav věci i vztahy mezi zúčastněnými osobami, vyplývající zejména z uzavřené smlouvy a současně i z výpovědí svědků. Především tak z provedeného dokazování vyplynulo, že společnost S. G., byla společností s oprávněním podnikat v oblasti loterií, což činila i v dané provozovně, kde umístila svá sázková zařízení. Celou řadu dalších činností ve formě organizačního zajištění potom vykonávala společnost S. Z., za což jí náležela odměna. Závazkový vztah byl založen smlouvou, která nebyla (zejména nikoli výlučně) smlouvou nájemní, ale zásadně širší, upravující celou řadu vztahů při spolupráci v rámci vykonávání loterijní činnosti. Reálný průběh vztahu byl potom dostatečně popsán svědky, zejména E. K., ale i obviněným zmiňovaným M. H. Z těchto výpovědí je potom podle státního zástupce zřejmé, že vzájemné rozdělení práv a povinností mezi společnostmi S. G. a S. Z., bylo na hraně zásadního pravidla ve smyslu § 1 odst. 7 zákona č. 202/1990 Sb., podle něhož provozovatelem loterie nebo jiné podobné hry může být jen právnická osoba se sídlem na území České republiky, které oprávněný orgán vydal povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry. Upozornil, že nelze přehlédnout, že svědek M. H. neznal detaily zmíněného konkrétního vztahu a vyjadřoval se spíše obecně k některým praxím, navíc v rámci objektivity a celistvosti jeho výpovědi nelze přehlédnout, že také uvedl, že tržby z provozovny byly předávány obviněnému, který neplnil své povinnosti vůči zaměstnancům a je velkým lhářem (viz protokol o hlavním líčení ze dne 26. 5. 2017).

10. Podle názoru státního zástupce není nutně platnost předmětné smlouvy zásadní okolností, přičemž v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010. Podstatné totiž pro aplikaci § 206 tr. zákoníku vedle dalších znaků zde uvedené skutkové podstaty je, zda měl obviněný svěřenou cizí věc a zda si ji přisvojil. Z učiněných zjištění, a to včetně výkladu předmětné smlouvy, je přitom podle státního zástupce zřejmé, že v dané provozovně společnosti S. Z., měla svá sázková zařízení společnost S. G., jíž také náležely výdělky z nich. Obviněný tyto výdělky od pracovníků vybíral a následně předával výběrčímu společnosti S. G., E. K., jenž také kontroloval stav počitadel, související protokoly apod. Zmíněná „spolupráce“ fungovala ve smyslu popsaných pravidel po několik měsíců do doby, kdy obviněný finanční prostředky, které náležely společnosti S. G., a tedy byly pro něj cizí, toliko mu svěřené, vydávat přestal a ponechal si je. Následně sliboval (jak dále vyplývá z výpovědi jmenovaného svědka, která byla shledána věrohodnou) jejich doplacení, což pak oddaloval a v konečném důsledku vůbec neuskutečnil. Výše škody je pak zřejmá z vyčíslení poškozené společnosti. Hmotněprávní závěry krajského soudu jsou tedy podle státního zástupce – bez ohledu na soulad všech sjednaných dohod a realizovaných postupů se zákonem č. 202/1990 Sb., což ani není předmětem posouzení této trestní věci – zcela správné a naopak s argumentací obviněného, uvedenou v dovolání, se státní zástupce neztotožnil.

11. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

12. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný zdůraznil, že analýzou smluvního dokumentu a také výpovědí svědků obhajoba v dovolání ukázala, že činností společnosti S. Z., nebylo dosahováno výnosů, které by náležely společnosti S. G. V jednání, které bylo soudem prvého a druhého stupně popsané jako trestné, chybí prvek svěření cizí věci, takže skutková podstata zpronevěry nemůže být naplněna. Podle obviněného státní zástupce nesprávně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 88/2010. V tam projednávaném případě šlo o pokus trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, když se statutární orgán právnické osoby pokoušel vyvést z této právnické osoby nemovitý majetek uzavřením kupní smlouvy a podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí. V rozhodnutí Nejvyšší soud rozvinul úvahu, že jednání jako složka objektivní stránky trestného činu může mít navenek i podobu právního úkonu. Jinak řečeno, také prostřednictvím právního úkonu lze – při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti – spáchat trestný čin. V dalším odstavci odůvodnění judikátu se uvádí, že je zde požadavek, aby trestní represe byla uplatňována v případech, kdy to není nutné a kdy lze nápravu narušených poměrů účinně a dostatečně zajistit s použitím institutu jiných právních odvětví. Samotná neplatnost právního úkonu, jehož prostřednictvím byl spáchán posuzovaný čin, nemusí v konkrétním případě garantovat odpovídající ochranu dotčených zájmů. Nepřípadnost argumentace citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu obviněný spatřoval v tom, že v daném případě jistě nejde o to, že by již neplatným či zdánlivým právním jednáním mělo dojít k trestné činnosti. Obhajoba v souvislosti se smlouvou o nájmu a spolupráci při obsluze technického zařízení ze dne 12. 2. 2015 nepoukazovala na to, že by tato smlouva byla neplatná z důvodu, že jejím uzavřením byla páchána trestná činnost, nýbrž z důvodu rozporu s loterijním zákonem. Souhlasil přitom se závěrem státního zástupce, že sázková zařízení byla umístěna v provozovně společnosti S. Z., a byla přitom majetkem společnosti S. G. To ale nic nemění na tom, že za pomocí těchto přístrojů prováděla společnost S. Z., veškeré činnosti, ke kterým by správně potřebovala licenci udělenou Ministerstvem financí. Dosažené výnosy se tak nestávaly majetkem společnosti S. G., ale zůstávaly v majetku společnosti S. Z., protože ta jich (byť v rozporu se zákonem) dosáhla. Zjištěný skutkový stav neumožňuje závěr o tom, že docházelo k nějakému svěření prostředků ve vztahu k jednateli společnosti S. Z. Závěrem zopakoval, že obcházení zákona ze strany společnosti S. G., by nemělo být chráněno prostředky trestního práva. Připomněl též závěry vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu, že prostředky trestního práva nejsou namístě, pokud lze nápravu narušených poměrů účinně a dostatečně zajistit s použitím institutu jiných právních odvětví. Společnost S. G., má podle jeho názoru možnost své údajné pohledávky uplatnit v občanskoprávním řízení.
III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

16. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (zejména str. 5 a 6, body 16., 17. rozsudku nalézacího soudu a str. 7 až 9, body 11. až 20. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že odvolací soud, jakož i nalézací soud (s výjimkou zjištění týkajících se výše způsobené škody) postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily. Nejvyšší soud úvahy nalézacího a odvolacího soudu akceptuje. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

18. Obviněný postavil svou argumentaci ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na tvrzení, že smlouva o nájmu a spolupráci při obsluze technického zařízení ze dne 12. 2. 2015, uzavřená mezi společností S. Z. a S. G. je smlouvou neplatnou, jejím účelem bylo obcházení veřejnoprávního předpisu, a proto jí nemůže být trestním právem poskytována ochrana. Jelikož však, byť v rozporu s veřejnoprávním předpisem, provozovala předmětnou činnost společnost S. Z., výnosy z této činnosti náležely jí a společnost S. G., proto nemůže být ani poškozenou společností, tudíž ve vztahu k jejímu majetku nemohlo dojít ke zpronevěře.

19. Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně vlastnictví věci nebo obdobného majetkového práva, předmětem útoku je pak cizí věc, která byla pachateli svěřena. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla proto, aby s věcí nakládal určitým způsobem s tím, že se nevyžaduje, aby osoba, která svěřila věc pachateli, byla jejím vlastníkem. Pachatel si pak přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc poskytnuta do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit vlastníka nebo jinou oprávněnou osobu z dispozice s věcí. Přisvojením svěřené věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí. Není však rozhodné, jak poté pachatel skutečně nakládá s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena. Způsobenou škodou u trestného činu zpronevěry je celá skutečná hodnota zpronevěřené věci, kterou si pachatel neoprávněně přisvojil (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2005).

20. Podstata námitek obviněného směřovala ke zpochybnění naplnění objektivní stránky přečinu zpronevěry, konkrétně zákonného znaku „přisvojení cizí věci“. Obviněný argumentoval tím, že ze smlouvy o nájmu a spolupráci při obsluze technického zařízení ze dne 12. 2. 2015 uzavřené mezi společností S. Z. a S. G., byť neplatné, vyplývá, že provozovatelem loterijní činnosti byla společnost S. Z., a proto patřily výnosy z loterijní činnosti právě této společnosti, jejímž byl jednatelem, a proto se nemohl dopustit přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku vůči společnosti S. G. Argumentace obviněného je však značně nelogická a rozporná a nekoresponduje s výsledky dokazování.

21. Soudy nižších stupňů po provedeném dokazování dospěly k závěru, že finanční prostředky, představující tržby ze sázkových zařízení společnosti S. G., zaměstnanci obviněného odváděli do společné pokladny, z níž je vybíral a posléze i odváděl společnosti S. G., právě obviněný. Peněžní prostředky, náležející společnosti S. G., mu tak byly svěřeny do doby, než je předal účetnímu technikovi a výběrčímu S. G. Soudy zde vycházely nejen ze smlouvy o nájmu a spolupráci při obsluze technického zařízení ze dne 12. 2. 2015 (č. l. 98 až 100), ale zejména také z výpovědí svědků M. H., D. H., M. R., L. D. a E. K. Právě z výpovědí těchto svědků je zjevný vztah společností S. G. a S. Z. Společnost S. G. určitými službami pověřila společnost S. Z., případně prostřednictvím společnosti S. Z., zajistila splnění určitých povinností pro ni vyplývající ze zákona č. 202/1990 Sb., avšak pouze společnost S. G., disponovala příslušnou licencí a provozovala loterijní činnost. Nadto je třeba s ohledem na argumentaci obviněného poukázat na skutečnost, že v předmětné věci není podstatné, zda byla smlouva o nájmu a spolupráci při obsluze technického zařízení ze dne 12. 2. 2015 platná či nikoliv, jelikož na rozdíl od práva civilního, v jehož duchu se námitky obviněného nesou, je totiž z hlediska trestněprávního posouzení věci zásadní i specifické (subjektivní) vnímání konkrétní situace osobami, které se jí účastní, případného pachatele trestného činu nevyjímaje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1451/2018, přiměřeně také usnesení téhož soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, aj.). Smlouva, kterou obviněný jako jednatel společnosti S. Z., uzavřel se společností S. G., je i v případě její neplatnosti písemným potvrzením charakteru vztahu mezi uvedenými společnostmi a v podstatě písemně stvrzuje, jakým způsobem tyto dvě společnosti spolupracovaly. Jak již bylo řečeno, podstatné skutečnosti charakterizující spolupráci mezi těmito dvěma společnostmi jako je skutečnost, kdo je skutečným provozovatelem činnosti v oblasti loterií, kdo provádí vyúčtování a komu patří výnosy z této činnosti, byly potvrzeny i výpověďmi uvedených svědků a výsledky dokazování nepřisvědčují obhajobě obviněného. Navíc v případě neplatnosti předmětné smlouvy by stále byla společnost S. G., držitelem licence a provozovatelem loterijní činnosti, proto by také pouze jí náležely výnosy z této činnosti, které by bez smluvního ujednání nemohly přejít na společnost S. Z., a proto by stále byly pro obviněného věcí cizí. Faktem tedy zůstává, že finanční prostředky patřily společnosti S. G., která byla provozovatelem loterijní činnosti, a jíž tedy náležely výnosy z této činnosti, a tyto prostředky byly obviněnému svěřeny za určitým účelem, a to k řádnému vyúčtování a odevzdání společnosti S. G., avšak obviněný je využil pro své vlastní potřeby, přestože věděl, že se jedná o finanční prostředky náležející společnosti S. G., a že s nimi disponuje pro jiné než sjednané účely.

22. Je-li tedy pro naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry se zřetelem k výhradám uplatněným obviněným určující, zda měl obviněný svěřenou cizí věc a zda si ji přisvojil, pak nelze než souhlasit se státním zástupcem, že z učiněných zjištění vyplývá, že v dané provozovně S. Z., měla svá sázková zařízení S. G., jíž také náležely výdělky z nich. Obviněný tyto výdělky od pracovníků vybíral a následně předával výběrčímu společnosti S. G., E. K., který také kontroloval stav počitadel, související protokoly apod. Po určité době však obviněný finanční prostředky, které byly pro něj věcí cizí a měly povahu toliko věci svěřené, vydávat přestal a ponechal si je pro svoji potřebu, tudíž si ji přisvojil. Za takových okolností i dovolací soud shledává právní závěr o naplnění znaků přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku správným a opodstatněným. Byla-li výše škody stanovena na částku převyšující 16 810,95 Eur (454 931,98 Kč), odpovídající vyčíslení poškozené společnosti, byly naplněny i zákonné znaky uvedené v § 206 odst. 3 tr. zákoníku, poněvadž výše škody představuje větší škodu.

23. Pokud obviněný závěrem svého dovolání odvolacímu soudu vytkl, že nevěnoval pozornost argumentaci, že ze smlouvy o nájmu a spolupráci při obsluze technického zařízení ze dne 12. 2. 2015 a jejích příloh nelze zrekonstruovat nároky společnosti S. G., pak je třeba předně uvést, že argumentace obviněného je nekonkrétní, postrádá bližší argumentaci, přičemž Nejvyšší soud není povinen jakoukoliv argumentaci za obviněného dovozovat. Z toho důvodu lze pouze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který se na str. 9 rozsudku odvolacího soudu výši způsobené škody společnosti S. G., podrobně věnoval, dokonce zrušil rozsudek soudu prvního stupně právě z důvodu odlišného stanovení výše škody. Odvolací soud na str. 8 pod bodem 16 reagoval i na námitku obviněného, podle kterého protokoly o vyúčtování, z nichž soudy při výpočtu škody vycházely, neodpovídají skutečnosti, když odvolací soud správně upozornil na to, že tyto protokoly o vyúčtování podepisoval a stvrzoval tak jejich pravdivost sám obviněný, který tak činil podle uzavřené smlouvy, nebyl k tomuto podpisu nikterak nucen a v případě, že se jednalo o stav neodpovídající skutečnosti, neměl takové protokoly podepisovat anebo je měl zákonným způsobem sporovat. Nic takového však obviněný neučinil, a proto není jakéhokoliv důvodu pochybovat o pravdivosti toho, co je uvedeno v protokolech o vyúčtování.

24. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 4. 2019
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu