Rozhodnutí NS

4 Tdo 936/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Porušování domovní svobody
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/06/2019
Spisová značka:4 Tdo 936/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.936.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Porušování domovní svobody
Dotčené předpisy:§ 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 936/2019-230


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2019 o dovolání obviněného P. Š., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 To 81/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 103/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 2 T 103/2018, byl obviněný P. Š. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 178 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen dle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní.

Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, a to obviněný do všech výroků napadeného rozsudku a státní zástupce do výroku o trestu.

O těchto odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 To 81/2019, Krajský soud v Ostravě tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a s přihlédnutím k § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím,
že dne 24. 8. 2018 v Opavě v době od 00.10 hodin do 00.30 hodin na ulici XY bez oprávnění vnikl brankou, kterou si odemkl klíčem, jenž byl umístěn v zámku, na pozemek patřící k rodinnému domu č. XY a pak přes odemčené zadní dveře do uvedeného domu, kdy vešel do ložnice v přízemí, kde se v té době nacházela poškozená N. G., nar. XY, na její dotaz, co na místě dělá, reagoval vulgárními nadávkami a sdělením „já jsem ti říkal, že tě zabiju“, přičemž ji začal napadat taháním za vlasy, načež jí vyrval chuchvalec vlasů, dále ji škrtil oběma rukama pod krkem, bil oběma rukama a pěstí do oblasti obličeje a nosu, chytil jmenovanou za ramena, cloumal s ní, čímž jí způsobil drobné podlitiny na krku a v oblasti ramen, a poté, co poškozená začala volat o pomoc, se vzbudil její manžel V. G., který poté, co sešel do přízemí domu a uviděl, že jeho žena zápasí s obžalovaným, oddělil je od sebe; v době, kdy poškozená N. G. telefonem kontaktovala policii, vyhrožoval jí slovy „jestli mě za to zavřou, tak tě zabiju, ty kurvo“, což v poškozené N. G. s ohledem na předchozí násilné jednání obžalovaného vyvolalo strach ze splnění hrozeb.

Za to byl odsouzen podle § 178 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 To 81/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutím jak Okresního soudu v Opavě tak i Krajského soudu v Ostravě byla porušena jedna ze základních zásad trestního procesu, když v pochybnostech, nebyla-li vina spolehlivě prokázána, musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného.

Soudy obou stupňů zcela uvěřily tvrzením a konstrukcím poškozené, i když pro ně neměly jediný důkaz. Krajský soud v Ostravě v odstavci 16 napadeného rozsudku sp. zn. 5 To 81/2019 zdůrazňuje, že „v projednávané věci chybí jakýkoliv motiv poškozené obžalovanému uškodit. Byla to poškozená, která v minulosti ze soucitu obžalovanému pomáhala včetně toho, že mu zajistila bydlení v zahradní chatce. Proč by poškozená měla obžalovaného žádat o sexuální schůzku, jek tvrdí obžalovaný?“. Okresní soud v Opavě i Krajský soud v Ostravě vyhodnotil skutkový děj zcela podle popisu poškozené s tím, že je to osoba soucitná, která pomáhá bezdomovcům. Okresní soud v Opavě ani Krajský soud v Ostravě přitom vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že poškozená v době nepřítomnosti P. Š. přijela do vojenského bunkru v XY, kde P. Š. bydlel a měl jej i zařízen a zcela jej zdemolovala včetně veškerého zařízení, takže obviněný neměl kde bydlet. Ačkoliv toto k dotazu obhájkyně poškozená u hlavního líčení u Okresního soudu v Opavě dne 18. 12. 2018 potvrdila (strana 3 protokolu z hlavního líčení), soud tuto skutečnost při hodnocení důkazů vůbec nezohlednil. Obviněný proto znovu odkazuje na důvody, které již uvedl ve svém odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Opavě sp. zn. 2 T 103/2018 ze dne 29. 1. 2019 a má zato, že Krajský soud skutkový děj nesprávně vyhodnotil a uznal jej vinným přečiny, kterých se nedopustil.

V závěru dovolání obviněný navrhl zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a zproštění obžaloby dle § 226 písm. a) tr. ř., popř. vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě k novému rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 7. 2019 sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat a souhlasí, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné (§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.), bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.) Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání obviněného. Ten naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že se předmětného jednání nedopustil a soudy nesprávně skutkově i právně kvalifikovaly jeho jednání a že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněným uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný sice uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem fakticky brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů a na to navazující vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, když podle jeho názoru nebylo prokázáno, že se předmětných skutků dopustil. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, který obviněný ani nenamítá, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud prvého stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Lze konstatovat, že všechny provedené důkazy soud prvého stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání, když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného, jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje, a to doslovně, námitky, které uplatnil před soudem druhého stupně a se kterými se řádně a náležitým způsobem uvedený soud vypořádal. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takový případ se jedná.

Z pohledu jednotlivých argumentů obviněného považuje Nejvyšší soud bez ohledu na shora naznačené závěry za vhodné zdůraznit, že obviněný v podstatě namítá, že nebylo prokázáno jeho jednání vůči poškozené, za které byl odsouzen, soud bezvýhradně uvěřil výpovědi poškozené, předmětným událostem nebyl přítomen žádný svědek. Soudy obou stupňů v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. podrobně hodnotily provedené důkazy, zejména výpověď poškozené a dalších svědků (především svědka V. G.), znalecký posudek MUDr. Kateřiny Černekové a prohlídku těla poškozené včetně fotodokumentace a dospěly k jednoznačnému závěru o vině obviněného shora popsanými přečiny. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 6. 8. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu