Rozhodnutí NS

8 Tdo 1232/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:8 Tdo 1232/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1232.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Omyl skutkový
Porušení tajemství dopravovaných zpráv
Sexuální nátlak
Subjektivní stránka
Trest
Úmysl
Zákaz reformace in peius
Dotčené předpisy:§ 186 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku
§ 182 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 18 odst. 1 tr. zákoníku
§ 265s odst. 2 tr. ř.
§ 39 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD EU
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/28/2019
I. ÚS 349/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
02/04/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1232/2018-45


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání obviněného J. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 2 To 85/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 3/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 9 T 3/2016, byl obviněný J. K. v bodě 1) uznán vinným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, a v bodě 2) přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 186 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
    2. Následoval rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 2 To 85/2016, kterým bylo z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a poškozené rozhodnuto podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. tak, že byl rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o uloženém trestu a ve výroku o uplatněných nárocích poškozených zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému uložen podle § 186 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků do věznice s dozorem, znovu bylo rozhodnuto i o náhradě škody a podle § 256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání obviněného.
      3. Tento rozsudek Vrchního soudu byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 783/2017, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušen a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a za účelem opětovného rozhodnutí o vině obviněného v bodě 1. byla tato věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázána Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
        4. Na základě tohoto usnesení Nejvyššího soudu a v jeho intencích Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 2 To 85/2016, znovu rozhodl o odvolání obviněného, státní zástupkyně a poškozené XXXXX *) směřujících proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 5. 2016, č. j. 9 T 3/2016-1323, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu, výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v bodě 2), uznal v bodě 1) vinným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jenž vymezil skutkem popsaným tak, že
        v době od května 2011 do konce července 2014 na různých místech České republiky, zejména v místě bydliště poškozené v P., H., v místě svého bydliště v P., E., v místech konání tréninků, soustředění a závodů, tedy nejméně v N., P., J. n. N. a na různých místech okresu S., a dále ve Francii a ve Spojených státech amerických, zneužívaje svého postavení lehkoatletického trenéra a učitele, a s tím souvisejícího vlivu a důvěry, kterou v něj měli jak poškozená, tak její rodiče, za účelem vlastního sexuálního uspokojení opakovaně osahával svoji svěřenkyni poškozenou XXXXX *), jejíž věk jako její dlouholetý trenér znal, nejprve od května 2011 při masážích a později i mimo ně na prsou a na přirození, stimuloval jí prsty klitoris v úmyslu přivést ji k orgasmu, od 26. 10. 2011 ji u těchto aktivit též líbal a posléze spektrum pohlavních styků rozšiřoval tím, že opakovaně po poškozené požadoval, aby mu prováděla masturbaci a felaci jeho údu, zasouval jí prsty do pochvy a análního otvoru, od května 2012 zasouval svůj penis na kraj její pochvy a postupně hlouběji, až s ní následně od Vánoc 2012 vykonával soulože a od léta 2013 anální pohlavní styky, přičemž do roku 2013 docházelo k souložím s frekvencí desetkrát za rok, od roku 2013 prakticky denně, resp. několikrát za den, a to ve dnech konání masáží, závodů a soustředění, a k análním pohlavním stykům došlo nejméně ve dvaceti případech, poškozená toto jeho jednání trpěla a vyhovovala jeho požadavkům i přes svůj vnitřní odpor k jeho chování a nesouhlas s ním, a to jednak s ohledem na to, že mu jako trenérovi zcela důvěřovala, bála se jeho reakce na případné odmítnutí, a nechtěla vyvolat jeho hněv, jednak z obavy, že ji přestane trénovat, čímž jí opakovaně vyhrožoval, a ohrozí tak její sportovní kariéru rozvíjející se v prostředí, v němž neměla možnost volby jiného trenéra, přičemž následkem výše popsaného jednání obviněného došlo u poškozené k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, projevující se poruchami spánku, stavy znovu návratu „živých“ vzpomínek, tzv. flashbacků, na předchozí události, a to jak v noci ve snech a nočních můrách, tak přes den, depresemi, sebepoškozováním a sebevražednými myšlenkami, stavy úzkosti, beznaděje, bezmoci a „zhnusení sama nad sebou“, která trvala nejméně do 3. 2. 2015.
          5. Za tento zločin a za přečin pod bodem 2), jenž ponechal v rozsudku soudu prvního stupně beze změny, obviněného odsoudil podle § 186 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž rozhodl o náhradě škody a nemajetkové újmy.
          II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

          6. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 2 To 85/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jež zaměřil pouze proti výroku o vině v bodě 1) a proti uloženému trestu, protože jednání popsané ve výrokové části rozsudku nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
            7. Uvedené nedostatky obviněný spatřoval v tom, že v popisu skutkové věty chybí vyjádření subjektivní stránky jeho jednání nejméně v úmyslu nepřímém, tedy že byl minimálně srozuměn, že zneužívá svého postavení a s ním vlivu a důvěry, včetně toho, že se poškozená chová uvedeným způsobem v důsledku zneužití své závislosti, a že obviněný zneužívá svého postavení a z něho vyplývajícího vlivu na poškozenou. Zejména shledal v popisu skutku nepříliš rozvedený znak závislosti a že si ho byl vědom, neboť vztah s poškozenou byl vzájemný a z chování poškozené nevyplývalo, že by jeho chování pociťovala jako nepříjemné, když opakovaně uvedla, že když aktivity odmítla, tak k nim nedošlo, a naopak pokud k nim jindy došlo, žádný odpor nevyjádřila ani nenaznačila. V důsledku absence negativního postoje poškozené a vztahové vzájemnosti, se mohlo jednat o skutkový omyl negativní podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v tom, že nevěděl o skutkových okolnostech naplňujících znaky trestného činu sexuálního nátlaku, což by jeho trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin vylučovalo.

            8. Námitky obviněný vznesl i proti způsobu, jak měl trestný čin probíhat, protože podle něj nebylo možné jeho trestní odpovědnost u všech znaků skutkové podstaty podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku odvozovat po celé období kladeném mu za vinu od května 2011 do července 2014, a to zejména s ohledem na znak pohlavního styku. Poukázal na obsah výpovědí poškozené v přípravném řízení, kde uvedla, že v září 2011 se to mezi ní a obviněným „zlomilo“, a následně 26. 10. 2011 jí začal obviněný na pokoji v Nymburce líbat. Vnímala to, že se to pro velký věkový rozdíl a kvůli manželce nesmí. Takové jednání nesvědčí o tom, že by jí přiměl k pohlavnímu styku zneužitím její závislosti, stejně jako to, pokud poškozená uváděla, že se jí dotýkal, když jí masíroval před říjnem 2011, kdy nastaly dotyky na intimních místech.
              9. Obviněný poukázal na některé části z výpovědi poškozené, z nichž dovodil, že mu nedala v průběhu vztahu najevo, že by jí jeho jednání nebylo příjemné, či že by ho odmítala, naopak z nich vyplývalo, že s jeho sexuálními návrhy nesouhlasí, a pokud odpor vyjádřila, svého jednání zanechal. Poškozená cítila, že ji bere jako milenku, přítelkyni, že jí to dával najevo i oslovením a i písemnou formou. Z těchto důvodů nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky, která nebyla ani řádně popsána ve výroku napadeného rozsudku. Pokud poškozená vykonala sexuální aktivitu proto, aby v obviněném nevyvolala hněv, nelze to automaticky podřadit pod trestný čin sexuálního nátlaku, neboť obdobná sexuální aktivita vykonaná pod uvedenou příčinou je poměrně běžná i ve vztazích mezi partnery, či dokonce manželi a za sexuální nátlak ve smyslu § 186 tr. zákoníku ji nelze označit. Nebylo možné za znak závislosti považovat vztah trenéra a svěřenkyně, a když mezi nimi došlo k navázání intimního kontaktu, neznamená to automaticky, že trenér zneužívá svého postavení nebo závislosti svěřenkyně. U subjektivní stránky je i zde nutné hodnotit všechny znaky uvedené skutkové podstaty individuálně a s ohledem na celé delší časové období, po které mělo k jednání docházet. Nelze vyloučit, že v nějaké fázi se o naplnění předmětné skutkové podstaty ani jednat nemuselo, přestože v jiné části požadované znaky byly naplněny.
                10. Pojem zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu nelze automaticky vztáhnout na situaci, kdy se mezi osobami, které jsou vůči sobě v takto nerovném postavení, vyvine intimní vztah. Ve smyslu citovaného trestného činu lze hovořit pouze o případech, kdy pachatel dosáhne svého sexuálně motivovaného cíle právě díky své funkci, přičemž spoléhá na to, že oběť podlehne jeho autoritě, a jedná tak alespoň v nepřímém úmyslu. Pokud však vztah mezi takovými osobami vyplyne například ze vzájemně projevované náklonnosti, byť z jedné strany i jen naoko projevované (s cílem vyhnout se třeba nepříjemnému jednání druhého, nebo s cílem udržení si nějaké výhody), nemůže být bez dalšího podřazován pod trestněprávní jednání. Pachatel jedná v omylu, že druhá osoba se chová rovněž v důsledku nějaké náklonnosti nebo jen proto, že jí to prostě „jen“ nevadí. Z provedeného dokazování vyplynulo, že si myslel, že vztah s poškozenou je zcela vzájemný a chtěný, čímž je úvaha o negativním skutkovém omylu odůvodněna. Absentuje tak zavinění a nemůže se jednat o úmyslný trestný čin.
                  11. V dovolání obviněný poukazoval i na vadný popis skutku, protože z něj neplyne, že všechny znaky zločinu podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku naplňoval po celé vymezené období, kdy navíc sexuální aktivity popsané jako osahávání či líbání nelze automaticky podřadit pod pojem „pohlavní styk“. Pod ten by se bez dalšího nemělo zařazovat osahávání prsou či intimních partií poškozené přes oblečení, když navíc nebylo prokázáno, že by k nim docházelo za účelem vlastního sexuálního uspokojení obviněného. S tím souvisí i výhrady obviněného proti učiněným skutkovým zjištěním, které považoval za provedená v extrémním nesouladu, jenž spatřoval v tom, že závěry o subjektivní i objektivní stránce nevyplývají ze žádného důkazu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004 (N 42/32 SbNU 405), obviněný zdůraznil nutnost neoddělovat striktně nesprávné skutkové zjištění od nesprávné právní kvalifikace.
                    12. Výhrady obviněného směřují i proti odvolacím soudem uloženému trestu, protože ho považoval za exemplární, zcela nepřiměřený k délce řízení, s ohledem na svou osobu a chování. Pokud mu odvolací soud uložil při změněné právní kvalifikaci uvedený trest, došlo při srovnání sazeb a rozmezí, v němž byl uložen, k porušení zásady zákazu reformationi in peius. Odvolací soud nevzal v úvahu jeho bezúhonnost, částečné doznání, plnou náhradu škody, délku řízení, a to s odkazem na články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle nichž bylo akceptováno, že dostatečnou formou kompenzace může být i zmírnění trestu (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707). S ohledem na to, že soudy nedodržely všechna pravidla, která z uvedené judikatury vyplývají, dospěl obviněný k závěru o porušení práva na spravedlivý proces s ohledem na nerespektování povinnosti projednání věci v přiměřené lhůtě, když nepřiměřená délka řízení nenalezla patřičný odraz ve výroku o trestu s ohledem na to, že čin měl spáchat v době od 2011 do roku 2014 a k pravomocnému rozhodnutí došlo až dne 25. 1. 2018. Podstatný průtah byl způsoben tím, že soudy vadně rozhodly o právní kvalifikaci.
                      13. Porušení zásady zákazu reformationis in peius obviněný shledal, v tom, že předchozím rozsudkem odvolacího soudu, který byl Nejvyšším soudem zrušen, mu byl trest uložen ve výměře šesti let, tj. při spodní hranici zákonné trestní sazby, která činila pět až dvanáct roků odnětí svobody. Po zásahu Nejvyššího soudu odvolací soud rozhodoval znovu, vzal v úvahu opětovně všechna zákonná kritéria pro volbu druhu a výše a trestu, a zvolil trest mírně nad polovinou trestní sazby, tedy tři a půl roku, a to aniž by se na straně obviněného negativně změnily podmínky. Odvolací soud v tomto posledním rozsudku nevzal v úvahu, že obviněný uhradil škodu ani ostatní skutečnosti, a uložil trest v horní polovině trestní sazby, zatímco v předchozím rozsudku zrušeném k jeho dovolání byl uložen trest při spodní hranici trestní sazby.
                        14. Rovněž obviněný zdůraznil, že s ohledem na výši nyní uloženého trestu se neprojevila ani kompenzace za původní nezákonné rozhodnutí, které založilo odpovědnost státu za škodu, nehledě na to, že kdyby od počátku řízení nebylo zatíženo uvedenou vadou, byl by obviněný v jiném procesním režimu. Obviněný ze všech uvedených důvodů zdůraznil exemplárnost uloženého trestu, který byl vyměřen v rozporu se zásadou proporcionality, a tedy nad rámec tzv. spravedlivého potrestání a mimo zásady ultima ratio. Podle obviněného mělo být též bráno v úvahu, že byl bezúhonný, ve věku 62 let, kladně hodnocen v místě bydliště i na pracovišti a uhradil náhradu škody.
                          15. Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 2 To 85/2016, zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
                            16. K podanému dovolání státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření (§ 265h odst. 2 tr. ř.) odkázala na obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 783/2017, jež řešilo, obviněným nyní vytýkanou právní kvalifikací zločinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a považoval za naplněné všechny jeho znaky, tedy včetně subjektivní i objektivní stránky (viz body 24. až 35. tohoto usnesení). Nejvyšší soud v citovaném usnesení zdůraznil, že soudy nepochybily, jestliže obviněného uznaly vinným zločinem sexuálního nátlaku v jeho základní skutkové podstatě podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku. Jediné pochybení soudů nižších stupňů spatřoval v nesprávném posouzení činu v bodě 1) jako zločinu sexuálního nátlaku podle odstavce 5 písm. b) § 186 tr. zákoníku, pro jehož aplikaci nebyly dostatečné právní důvody. Proto odvolacímu soudu uložil, aby pouze se zřetelem tento nedostatek o vině obviněného znovu rozhodl, což vrchní soud učinil v souladu se zásadou, že orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Z těchto důvodů státní zástupkyně shledala námitky proti právní kvalifikaci jednání obviněného trestným činem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku „de facto“ nepřípustnými, neboť Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor (který současně velmi pečlivě odůvodnil), že jednání obviněného všechny znaky tohoto trestného činu naplňuje.
                            17. K nepřiměřenosti trestu státní zástupkyně uvedla, že trest byl ukládán v sazbě v trestním zákoníku předvídané, a nelze hovořit o exemplárním trestu. Neztotožnila se ani s domnělými pochybeními spočívajícími v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. Poukázala na to, že uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného dovolacího důvodu (např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
                              18. Jelikož podle státní zástupkyně dovolání obviněného, přestože formálně deklaruje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
                                19. Vyjádření státní zástupkyně bylo doručeno obhájkyni obviněného, která zaslala Nejvyššímu soudu písemné stanovisko, v němž v zásadě setrvala na svých argumentech a námitkách uvedených v dovolání, kdy zejména zdůraznila, že v jednání obviněného chybí subjektivní stránka, jež nebyla vyjádřena ani v popisu skutku, a že námitky proti uloženému trestu lze podřadit pod označený dovolací důvod.
                                  III. Přípustnost další podmínky dovolání

                                  20. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

                                  21. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud již jednou v této věci o dovolání obviněného rozhodoval a z jeho podnětu usnesením ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 783/2017, dříve přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a tomuto soudu uložil ve věci znovu rozhodnout, byl nyní oprávněn přezkoumávat jen tu část řízení, která následovala po předchozím rozhodnutí o dovolání. V rámci svého současného přezkumu byl vázán zásadou, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští. [srov. § 265n tr. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003 (uveřejněné pod č. 29/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

                                  22. Dovolání obviněný zaměřil výhradně proti výroku o vině v bodě 1) a proti výroku o trestu, a proto Nejvyšší soud mohl dovoláním napadená rozhodnutí přezkoumávat jen v tomto rozsahu (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.). Dovolání obviněný podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

                                    23. K uplatněnému dovolacímu důvodu, který se shoduje s tím, o nějž obviněný opřel předchozí přezkoumávané dovolání, lze poznamenat, že Nejvyšší soud již v bodech 18. až 20. usnesení ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 783/2017, vysvětlil, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].

                                    24. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.], neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích. Je proto třeba v případě, že dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, dbát na to, že v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
                                      25. Podle podstatné části nyní posuzovaného dovolání je zřejmé, že nejde o námitky právní povahy, ale obviněný prostřednictvím nich vytýkal nesprávný procesní postup soudů, zejména vadné hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., což je v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

                                      26. Z těchto důvodů, nebylo možné se z podnětu právě podaného dovolání zabývat výhradami obviněného, kterými vytýkal vady ve skutkových zjištěních, v popisu skutku, anebo tvrdil v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními okolnosti, které nebyly součástí skutku odvolacím soudem popsaném v bodě 1), a to tím spíše, když odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně i svému předchozímu rozsudku ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 2 To 85/2016, skutek ani jeho popis neměnil, a obviněného mírnější právní kvalifikací nyní uznal vinným činem ve shodě s tím, jak byl těmito rozhodnutími zjištěn a v nich vyjádřen.
                                        27. Uvedený závěr je zdůrazněn skutečností, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 783/2017, v bodě 21. poukázal na to, že „soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vysvětlil, o které důkazy se opíral, neboť uvedl, že dostatečně vycházel z výpovědi poškozené, kterou považoval za věrohodnou a kterou podporovaly další výpovědi svědků z řad jejích spolužáků a členů atletické skupiny, včetně svědkyně P. A., která byla její nejdůvěrnější přítelkyní. Lze zmínit i výpovědi obviněného, který až na výjimku intimní aktivity s obviněnou doznal, jen jim přikládal jiný význam i to, z jakých důvodů k nim docházelo. Soudy zkoumaly i obsah a správnost znaleckých posudků vypracovaných znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Michaelou Málkovou (č. l. 596 až 627) a znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie Mgr. Lenkou Čermákovou (č. l. 628 až 660), a své závěry učinily i podle znaleckého posudku vypracovaného na obviněného vypracovaného znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie MUDr. Petrou Sejbalovou a znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie PhDr. Marcelou Langerovou Šindelářovou (č. l. 556 až 596). Uvedené důkazní prostředky, jež v hlavním líčení soud provedl, posuzoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, lze tak odkázat na strany 23 až 25 rozsudku soudu prvního stupně“. Nebylo proto možné přisvědčit námitkám obviněného, jimiž vytýkal porušení práva na spravedlivý proces, který Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 783/2017, vyloučil a rozvedl své úvahy v části IV., když v bodě 24. konstatoval, že ohledně jednání v bodě 1) dospěl k závěru, že uvedená skutková zjištění jsou správná, a to i proto, že jsou založená na věrohodné výpovědi poškozené XXXXX *) a jí uváděných skutečnostech, na jejichž základě soudy učinily popsaná skutková zjištění.
                                          28. Tyto závěry vylučují možnost, aby byl v činu v bodě 1) shledáván obviněným požadovaný skutkový omyl. O ten se jedná podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku v případě, že pachatel při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, a v takovém případě nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 248 a násl.).
                                            29. Podle obsahu dovolání obviněný uvedený skutkový omyl dovozoval z toho, že bez negativního vyjádření poškozené, považoval jejich vztah za vzájemný, a proto „nevěděl o skutkových okolnostech naplňujících znaky trestného činu sexuálního nátlaku, čímž byla vyloučena jeho trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin“. Tím však obviněný popřel skutečnosti, jak byly výsledky provedeného dokazování zjištěny a v popisu skutku uvedeny, neboť podle nich „poškozená toto jeho jednání trpěla a vyhovovala jeho požadavkům i přes svůj vnitřní odpor k jeho chování a nesouhlas s ním, a to jednak s ohledem na to, že mu jako trenérovi zcela důvěřovala, bála se jeho reakce na případné odmítnutí, a nechtěla vyvolat jeho hněv, jednak z obavy, že ji přestane trénovat, čímž jí opakovaně vyhrožoval, a ohrozí tak její sportovní kariéru rozvíjející se v prostředí, v němž neměla možnost volby jiného trenéra“. Z těchto skutkových okolností je zřejmé, že obviněný věděl o tom, že poškozená nejedná dobrovolně, ale že ji přiměl k pohlavnímu styku tím, že zneužil její závislosti na něm. Věděl, že ona se mu podvoluje jenom z toho důvodu, aby jí nadále trénoval, protože znal její ambice. Všechny tyto prokázané poznatky svědčí o vědomém a chtěném chování obviněného, neboť svůj význam pro poškozenou chápal jako okolnost z hlediska jejího dalšího sportovního úspěchu, který, jak z výsledku provedeného dokazování vyplynulo, podmiňoval jejími sexuálními úsluhami. Ze všech zjištěných skutečností je zřejmé, že se o negativní skutkový omyl nejedná, ale že jde jen obviněným neúčinně uplatňovanou a výsledky provedeného dokazování vyvrácenou obhajobu.
                                              IV. K právním výhradám
                                                30. S ohledem na to, že obviněný byl v nyní přezkoumávané věci uznán vinným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jeho námitky i tentokrát směřovaly proti této právní kvalifikaci, kterou opět zpochybňoval, a to i přesto, že Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 783/20147, v bodě 47. výslovně uvedl, že „shledal, že soudy nesprávně posoudily čin obviněného jemu za vinu kladený v bodě 1) jako zločin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, protože s ohledem na uvedené úvahy a závěry vycházející zejména z dikce odstavce 5 písm. b) tr. zákoníku nesprávně podle tohoto ustanovení uvedený čin posoudily, ač pro jeho aplikaci v textu uvedeného ustanovení nebyly dostatečné právní podklady“. V bodě 36. pak konstatoval, že soudy nepochybily, jestliže obviněného uznaly vinným trestným činem sexuálního nátlaku v jeho základní skutkové podstatě podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku. V kontextu tohoto rozhodnutí, jakož i s ohledem na to, že námitky obviněného nesměřovaly proti odstavci 3 písm. a) tr. zákoníku, učinil závazný závěr o správnosti právní kvalifikace podle § 186 odst. 2 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V tomto rozhodnutí vyjádřené právní závěry Nejvyššího soudu byly též akceptovány trestním kolegiem Nejvyššího soudu, neboť usnesení ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 783/2017, bylo publikováno ve Sbírce trestních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/2018. Uvedené má význam především z toho důvodu, že jestliže obviněný v nyní podaném dovolání vytýkal nedostatky této právní kvalifikace, činil tak v rozporu s názorem vysloveným velkým senátem Nejvyššího soudu, podle něhož „Rozhodovací činnost soudů lze považovat za transparentní a předvídatelnou a současně i respektující základní požadavek právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon pouze za předpokladu, že při nezměněných skutkových okolnostech je respektováno ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., které vyjadřuje vázanost soudů nižších stupňů právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím. Vzhledem k tomu, že zákon umožňuje přezkoumat rozhodnutí dovolacího soudu pouze cestou obnovy řízení, musí být tudíž právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí jednoho senátu Nejvyššího soudu závazný a nezměnitelný i ve vztahu k tomu senátu Nejvyššího soudu, který bude věc při nezměněném skutkovém zjištění znovu projednávat a rozhodovat v dovolacím řízení.“ [přim. srov. § 265s odst. 1 tr. ř. a usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004 (publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 686, svazek 5/2004)].

                                                31. I přes tyto zásady Nejvyšší soud připomíná, že i když se uvedenou právní kvalifikací zabýval a uzavřel, že v jejím použití žádné vady neshledal, a to jak ohledně znaků skutkové podstaty spočívajících v zneužití závislosti, zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu, tak ohledně subjektivní stránky (viz body 26. až 36. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 783/2017), je vhodné jen pro úplnost k dalším nyní v dovolání obviněným uvedeným námitkám na potvrzení správnosti právního posouzení uvést, že vztah závislosti podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud tento znak posuzoval již v usnesení ze dne 20. 9. 2017 v bodech 30. až 34., na něž nyní odkazuje, a podrobně rozvedl své úvahy svědčící o jeho naplnění. Zejména je třeba zdůraznit úvahy, které uvedl v bodě 33., tedy že „U poškozené šlo o vztah vázanosti oběti na pachateli, která má sice možnost volby se sama rozhodnout z jeho vlivu se vymanit, ale z existujících důvodů, především těch, na nichž je takový vztah budován, má obavu, že pokud se dostane z vlivu a moci pachatele, dojde újmy, jíž tato oběť odmítá podstoupit. Je třeba zdůraznit, že závislost oběti na pachateli je subjektivním vnitřním pojítkem oběti k pachateli, a proto obecné názory, zda se podle názorů jiných objektivně mohla z takového vlivu vymanit, zde nejsou zcela namístě. Toto platí i ohledně námitky obviněného, že poškozená mohla kdykoliv u obviněného s tréninkem skončit. Nepochybně z obecného pohledu s ním souhlasit lze, protože poškozená se mohla rozhodnout a vztah s ním ukončit, ale tento krok i přesto, že sexuální úkony obviněného pociťovala jako příkoří a nebyly jí příjemné, byla ochotná tyto jeho praktiky snášet právě vzhledem uvedené existující závislosti (… při nucených sexuálních praktikách oddělovala tělesné pocity od psychického prožívání … - viz č. l. 656) a byla to schopna s ohledem na svůj věk a úroveň rozumové a mravní vyspělosti posoudit [viz závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie vypracovaného Mgr. Lenkou Čermákovou, č. l. 652 až 659; konkrétně např. … intelektové schopnosti poškozené se nacházejí v pásmu populačního nadprůměru … její myšlení je přiměřeně zralé, samostatné a divergentní … (č. l. 652), … její vnímání a hodnocení reality je dostatečně objektivní a v zásadě kritické …(č. l. 655)]. Právě proto, že měla vnitřní nedůvěru v jinou osobu, která by jí trénovala, protože byla vázána svým okolím, i proto, že byla celé dlouhé období na obviněného zvyklá, sama přivykla jeho metodám a podrobila se jeho vlivu, takové rozhodnutí neučinila. Právě i tato okolnost nasvědčuje tomu, jak silně byla na obviněném závislá. To dokazují výsledky celého provedeného dokazování, a lze připomenout např. výpověď matky poškozené, svědkyně I. V. (č. l. 1210 až 1215). V té souvislosti hrála roli i atmosféra v lehkoatletickém oddílu, který byl na malém městě, obviněný byl považován za schopného trenéra úspěšné sportovkyně, a poškozená se domnívala, že za něj není v jejím okolí dostatečná náhrada. Chovala k němu respekt a vnímala ho jako autoritu, pod jejíž tíží se jeho sexuálním návrhům podřizovala [přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 759/2006 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. T 976)]“. Nad rámec uvedeného lze připomenout, že závislost oběti, na rozdíl od její bezbrannosti, je stav, v němž se oběť sice nemůže úplně svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele, není však vůči němu bezbranná a má - pokud nejde o patologickou závislost - stále určitý prostor k svobodnému rozhodování. Stačí i faktický poměr závislosti. Stav závislosti může záležet např. v psychické závislosti poškozené osoby vytvořené v důsledku jejího ovlivnění pachatelem tvrzením, že je léčitel, který jediný je schopen vyléčit nevyléčitelnou chorobu, kterou poškozená osoba trpí, a to i za pomoci pohlavního styku. Zneužití takové psychické závislosti poškozené osoby ze strany pachatele k tomu, aby s ním poškozená osoba uskutečnila pohlavní styk, naplňuje znaky trestného činu sexuálního nátlaku ve smyslu § 186 odst. 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 18/2014 Sb. rozh. tr.).
                                                32. Rovněž tak subjektivní stránka je obviněným namítána i přes právní závěr Nejvyšším soudem formulovaný v bodě 35. předchozího rozhodnutí, v němž reagoval na obdobné námitky obviněného. Pro přehlednost lze jen zdůraznit, že uzavřel, že „obviněný věděl, že mezi ním a poškozenou je popsaný objektivní vztah odkázanosti, byl si vědom i svého zásadního vlivu na poškozenou a její důvěry v něj, a tohoto svého postavení i závislosti zneužil k dosažení svého cíle a ve svůj osobní prospěch. Protože šlo u obviněného o záměrné a chtěné jednání, dopustil se jej v úmyslu přímém, o nějž se jedná podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, které zcela správně usuzovaly na přímý úmysl“.
                                                  33. Jestliže obviněný v nyní podaném dovolání vytýkal, že soudy nesprávně posoudily povahu jeho činu a nebraly do úvahy, že k pohlavním stykům nedocházelo po celou dobu od května 2011 do července 2014, kdy se měl zločinu podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dopouštět, a pokud polemizoval s tím, že nešlo o pohlavní styky, je třeba na dotvrzení správnosti použité právní kvalifikace, kterou shledal Nejvyšší soud již v předešlém rozhodnutí správnou, uvést, že pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů, ale obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek (sactustupratio), tzv. erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1834).
                                                    34. Podle skutkových zjištění soudy pro uvedený právní závěr vycházely z toho, že obviněný „… nejprve od května 2011 při masážích a později i mimo ně na prsou a na přirození, stimuloval jí prsty klitoris v úmyslu přivést ji k orgasmu, od 26. 10. 2011 ji u těchto aktivit též líbal a posléze spektrum pohlavních styků rozšiřoval tím, že opakovaně po poškozené požadoval, aby mu prováděla masturbaci a felaci jeho údu, zasouval jí prsty do pochvy a análního otvoru, od května 2012 zasouval svůj penis na kraj její pochvy a postupně hlouběji, až s ní následně od Vánoc 2012 vykonával soulože a od léta 2013 anální pohlavní styky, přičemž do roku 2013 docházelo k souložím s frekvencí desetkrát za rok, od roku 2013 prakticky denně, resp. několikrát denně, a to ve dnech konání masáží, závodů a soustředění, a k análním pohlavním stykům došlo nejméně ve dvaceti případech …“. Z povahy těchto forem chování vůči poškozené byly jeho praktiky ve smyslu shora uvedené definice pohlavním stykem, a lze je pod tento pojem podřadit.
                                                      35. Pokud se obviněný činu dopouštěl po vymezenou dobu, je třeba zdůraznit, že právě délka tohoto jeho trestného počínání svědčí o jeho vysoké závažnosti. Časové vymezení zachycuje dobu, po níž obviněný zneužíval závislosti poškozené a přitom vůči ní jednal tak, aby na ní uspokojoval své sexuální touhy. Není proto rozhodné, že k pohlavním stykům nedocházelo po celou vymezenou dobu, ale jen v její určité části. Rozhodné je, že s ohledem na délku doby, po kterou k těmto útokům docházelo, a k jejich četnosti, nebylo možné konkretizovat, ve kterých dnech se tak stalo (jak tomu bylo např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 2 To 12/2013, uveřejněném pod č. 18/2014 Sb. rozh. tr., nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1296/2013), ani se nejednalo o pohlavní styk jen v jednom uskutečněném konkrétním případě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 20117, sp. zn. 3 Tdo 824/2017), ale šlo o dlouhou dobu páchané jednání založené na zneužívané závislosti poškozené. Zjištěný vztah závislosti po celou uvedenou dobu trval, a v jejím průběhu se uskutečňované sexuální akty mající povahu pohlavních styků provozovaly v nestejné intenzitě či frekvenci, případně v různých formách těchto aktivit. Důvodem pro takový závěr je dikce § 186 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž je trestným činem takové jednání pachatele, jímž přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývajícího důvěryhodnosti nebo vlivu. K naplnění takto vymezené objektivní stránky může dojít již jedním pohlavním stykem, ale není vyloučeno, že k takovým stykům může docházet i po dobu trvání závislosti ve více případech a mohou být i opakované. Rovněž se tak může stát při pohlavní sebeukájení, obnažování či obnažování. Podstatné je, že se tak děje při zneužívání závislosti oběti, což je stav, v němž se oběť nemůže úplně rozhodovat, a může záležet např. v psychické závislosti (srov. rozhodnutí č. 15/1994-I. Sb. rozh. tr., případně rozhodnutí č. 18/2014 Sb. rozh. tr.). Dosavadní soudní praxe uvedený trestný čin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku páchaný opakovaných praktikami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1415/2013, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017), považuje za pokračující trestný čin, jak plyne např. z rozhodnutí č. 18/2014 Sb. rozh. tr., u něhož se však jednalo o čtyři konkrétně vymezené a časově oddělené pohlavní styky. V tomto smyslu nelze pominout, že jednotlivé sexuální praktiky byly u obviněného naplněny v různých časových úsecích stále se stupňujícími aktivitami, které započaly v květnu 2011 masážemi na prsou a na přirození, když u poškozené stimuloval prsty klitoris v úmyslu jí přivést k orgasmu. Tato jednotlivá jednání obviněný vystupňoval od 26. 10. 2011 tak, že jí u toho líbal, došlo k masturbaci a felaci jeho údu, zasouvání prstů poškozené do pochvy a análního otvoru, od května 2012 již zasouval svůj penis na kraj její pochvy a postupně hlouběji, od Vánoc 2012 vykonával soulože a od roku 2013 se soulože konaly prakticky denně. Jednalo se o intenzivní sexuální život, vykonávaný velkým počtem dílčích konkrétních aktivit a praktik, jež pro jejich určitou trvalost a opakovanost i jejich velké množství nebylo možné přesně kvantifikovat. Je tedy zřejmé, že výhrady obviněného ohledně toho, že po celou dobu nedocházelo jen k pohlavním stykům, nejsou z hlediska uvedené povahy předmětného trestného činu a způsobu, jakým byl na poškozené páchán, a po jak dlouhé období, důvodné. Naopak právě tento způsob jejich provedení má význam co do jejich závažnosti, která přesahuje obvyklou a zákonem předpokládanou povahu objektivní stránky tohoto trestného činu.
                                                        36. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v rozsudku odvolacího soudu existenci obviněným vytýkaných vad v právní kvalifikaci, kterou již v rozhodnutí ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 783/2017, výslovně označil za správnou.
                                                                      V. K námitkám proti uloženému trestu
                                                        37. Obviněný v podaném dovolání brojil i proti výroku o trestu, který mu byl nyní napadeným rozsudkem odvolacího soudu uložen, neboť ho považoval za exemplární, nedostatečně reflektující jeho bezúhonnost, zaplacení náhrady škody, délku řízení a zákaz reformationis in peius.

                                                        38. Nejvyšší soud konstatuje, že takto uplatněné námitky jsou v rozporu s obviněným označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle jehož dikce není zásadně možné výhrady proti výroku o trestu uplatňovat. Výjimku tvoří ve smyslu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, pokud jde o výrok o trestu, vytýkat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

                                                        39. Je však třeba zdůraznit, že obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil, a ani jím užitá argumentace na jeho zákonné vymezení nedopadá, neboť obviněný vytýkal nepřiměřenost trestu, a tedy nebylo za ně možné považovat nedostatky podřaditelné pod „jiné hmotněprávní posouzení“, když nenamítal vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, ale brojil výhradně proti výměře trestu.

                                                          40. I přesto, že by Nejvyšší soud nebyl zásadně povinen se těmito námitkami zabývat, nad rámec obviněným podaného dovolání zkoumal zejména s ohledem na výhradu o porušení zákazu změny k horšímu (nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/2004, uveřejněn pod č. 117, ve sv. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, či nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/2004, uveřejněn pod č. 114, ve sv. 34 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), a námitku nepřiměřené délky řízení, zda k porušení těchto pravidel v daném případě nedošlo.
                                                            41. K nepřiměřené délce řízení je nutné uvést, že představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů (publikovaná pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), jež se stala součástí právního řádu České republiky, je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Tento článek Úmluvy se však stal především výzvou signatářským státům organizovat vnitrostátní soudnictví tak, aby principy v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Pokud jde o Českou republiku, k naplnění obsahu článku 6 Úmluvy došlo v podstatě novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v poslední době i Ústavní soud. Lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž výslovně konstatoval, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno. V důsledku této změny právní úpravy pak Ústavní soud stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (článek 38 odst. 2 Listiny) nebo v přiměřené lhůtě (článek 6 Úmluvy) proto označil za nepřípustnou. V podstatě shodně se vyjádřil Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08.
                                                              42. Současně je potřebné uvést, že relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „Evropský soud“) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Evropský soud porušení Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle článku 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti (srov. mimo jiné rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci E. proti SRN, ze dne 15. 7. 1982). Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, z těchto názorů vyšel a určil podmínky, za nichž je nutné s přihlédnutím k zásadám proporcionality zásady vymezené v článku 6 odst. 1 Úmluvy, promítnout do konkrétních rozhodnutí soudů.
                                                                43. Z hlediska uvedených zásad se však v přezkoumávané věci o nepřiměřenou délku řízení nejedná, neboť jak orgány přípravného řízení i soudy postupovaly v potřebné rychlosti, což plyne z toho, že čin obviněného byl ukončen podle jeho vymezení v červenci 2014. Úkony trestního řízení započaly podle Záznamu o zahájení úkonů trestního řízení sepsaného policejním orgánem dne 8. 1. 2015 (č. l. 3), usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 4. 2015 policejním orgánem (č. l. 6), obviněný převzal téhož dne. Následně se konalo vyšetřování (srov. svazky 1. – 5), v jehož závěru byl obviněný seznámen s jeho výsledky a bylo mu umožněno prostudovat spis dne 10. 2. 2016 (č. l. 1132). Dne 11. 2. 2016 byl podán návrh na obžalobu (č. l. 1134 až 1137), která byla dne 1. 3. 2016 soudu prvního stupně předložena. Krajský soud v Hradci Králové nařídil hlavní líčení, které se konalo ve dnech 22. 3. 2016, 28. 4. 2016 a 19. 5. 2016, kdy byl tímto soudem prvního stupně vydán nyní přezkoumávaný rozsudek. Na podkladě podaných odvolání bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím dne 27. 10. 2016. Nejvyšší soud o dovolání obviněného poprvé rozhodl v jeho prospěch usnesením ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 783/2017, a nyní přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu, sp. zn. 2 To 85/2016, bylo vydáno 25. 1. 2018. Celá délka trestního řízení do dnešního dne od ukončení trestné činnosti obviněného v červenci 2014, trvala přes 4 roky, což nesvědčí o porušení povinností státu a jeho orgánů na urychleném rozhodnutí věci, protože za podstatnou je třeba považovat délku od spáchání činu do právní moci rozhodnutí, která v této věci nastala dne 27. 10. 2016, kdy byl vydán rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 85/2016. Uvedené délka přesáhla 2 roky, což je doba zcela přiměřená i podle podmínek stanovených rozhodnutími ESLP. Pokud byl uvedený rozsudek zrušen, stalo se tak v rámci mimořádného opravného prostředku, avšak i další řízení po něm navazující plynulo rychle. Tato řízení jsou již jen snahou státu zajistit dostatek obhajoby, což nemůže být bráno k tíži státní moci, která jinak své povinnosti v rychlosti řízení dostatečně zajistila (srov. např. rozsudek Evropského soudu ve věci S. proti Německu, rozsudek velkého senátu ze dne 16. 9. 1996, č. 20024/92, nebo ve věci F. proti Francii, rozsudek velkého senátu ze dne 27. 6. 2000, č. 30979/96). K průtahům v řízení ve smyslu shora uvedených pravidel v této trestní věci proto nedošlo.
                                                                  44. V ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. je formulován zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změny rozhodnutí k horšímu. Tento zákaz brání, aby nové rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydané po zrušení dřívějších rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo pro obviněného nepříznivější, než bylo původní zrušené rozhodnutí, tj. aby v jakémkoli směru zhoršovalo jeho situaci, a to buď ještě v řízení před Nejvyšším soudem (§ 265m odst. 1 tr. ř.), nebo před orgánem, kterému byla věc přikázána (§ 265l odst. 1, 2 tr. ř.). Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného pak nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodnuto. Změna k horšímu se tedy může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98, uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/1999). Zákaz reformationis in peius podle § 265s odst. 2 tr. ř. neznamená, že by soud po zrušení jeho dřívějšího rozhodnutí v řízení o dovolání nemohl nově rozhodnout opět v neprospěch obviněného (např. znovu odsuzujícím rozsudkem, byť mírnějším), nedojde-li ke změně původního – pro obviněného rovněž nepříznivého – rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3290).
                                                                    45. Posoudí-li se námitky obviněného, jimiž tvrdil, že uvedená zásada byl, a při nyní vyměřeném trestu porušena, je třeba uvést, že odvolací soud vysvětlil i úvahy, jimiž se při ukládání trestu řídil (viz strany 11 a 12 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 a 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

                                                                    46. Za porušení zákazu reformationis in peius obviněný považoval to, že mu byl nyní trest vyměřen v horní polovině trestní sazby podle § 186 odst. 3 tr. zákoníku, ač rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 2 To 85/2016, mu byl podle § 186 odst. 5 tr. zákoníku vyměřen trest v dolní polovině tam uvedené trestní sazby, čím má zato, že se jeho postavení ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř. změnilo v jeho neprospěch. S tímto názorem se však nelze ztotožnit. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 2 To 85/2016, obviněného uznal vinným podle § 186 odst. 5 tr. zákoníku, a trest mu tedy ukládal v trestní sazbě od pěti do dvanácti let (polovina sazby je osm roků a šest měsíců), a v tomto trestním rozmezí obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků, tedy pod polovinou trestní sazby. Nyní přezkoumávaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 2 To 85/2016, byl obviněný odsouzen podle § 186 odst. 3 tr. zákoníku, tj. podle trestní sazby od jednoho roku do pěti roků (polovina sazby činí tři roky). Byl-li mu trest uložen v trvání tří roků a šesti měsíců, byl trest vyměřen nad polovinou této trestní sazby.

                                                                    47. Na základě tohoto porovnání je třeba potvrdit správnost závěrů odvolacího soudu s tím, že zásada zákazu reformationis in peius tímto postupem a výměrou trestu nebyla porušena. Nově vyměřený trest při zvážení celkového výsledku byl zjevně ve prospěch obviněného, a to jak z hlediska užité právní kvalifikace, neboť byl obviněný uznán méně závažným kvalifikačním znakem, a tedy za mírnější delikt, tak z hlediska uloženého trestu vyměřeného v rámci mírnější trestní sazby. Trest byl obviněnému celkově snížen o dva roky a šest měsíců.

                                                                      48. Není významné, že obviněnému byl nyní uložen v horní polovině takto stanovené mírnější právní kvalifikace. Odvolací soud při jeho vyměření respektoval všechna zákonná pravidla pro ukládání trestu stanovených v § 39 tr. zákoníku. Údajně obviněným zaplacená škoda, jíž se mimo jiné obviněný též domáhal toliko v rámci výhrad vůči uloženému trestu (dovolání proti výroku o náhradě škody neuplatnil), nebyla podle dostupného spisového materiálu odvolacímu soudu nikterak ze strany obviněného doložena, a nebyla tudíž ani okolností, která by se zásadně měla do výše uloženého trestu promítnout, když se jednalo o pouhé tvrzení obviněného v dovolání (č. l. 1744), přičemž Nejvyšší soud zásadně dokazování neprovádí.
                                                                        49. Je třeba však zdůraznit, že nyní uložený trest respektuje především zákonné hledisko uvedené v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. V duchu tohoto pravidla je třeba mít na paměti, že i když z důvodů právního výkladu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 783/2017, bod 47) nedošlo k tomu, že u poškozené vzniklá těžká újma na zdraví nebyla i nadále těžkým následkem vyjádřené jako vyšší právní kvalifikace, který u poškozené v důsledku trestného jednání obviněného nastal. Jako skutková okolnost je stále v popisu skutku zcela důvodně uvedena, jen se tato skutečnost nemohla odrazit v kvalifikačním vyjádření jako zvlášť přitěžující okolnost, a tedy nemohla být považována za důvod pro použití vyšší právní kvalifikace. Protože je stále skutečností, která se musí při ukládání trestu zohlednit, soud zcela důvodně vzhledem i k ní obviněnému uložil v obecném měřítku přísnější postih v rámci nyní užité trestní sazby. V předchozím rozsudku totiž tuto zjištěnou skutečnost zpřísňovala pro tento případ sloužící okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 5 § 186 tr. zákoníku.
                                                                          50. Z rozvedených důvodů uložený trest odpovídá všem zjištěným okolnostem i podmínkám vyjádřeným v § 39 a 42 tr. zákoníku, ale i § 265s odst. 2 tr. ř.

                                                                          VI. Závěr

                                                                          51. Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodně, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

                                                                          P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                                                                          V Brně dne 31. 10. 2018

                                                                          JUDr. Milada Šámalová
                                                                          předsedkyně senátu


                                                                          *) Byl použit pseudonym podle zákona č. 45/2013 Sb.