Rozhodnutí NS

4 Tdo 155/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/28/2019
Spisová značka:4 Tdo 155/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.155.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.
§ 265l odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 155/2019-270


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2019 o dovolání obviněného J. W., nar. XY ve XY, okres Jeseník, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2018 č. j. 68 To 257/2018-221 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 67/2018, takto:


I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2018 č. j. 68 To 257/2018-221 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2018 č. j. 2 T 67/2018-177 zrušují.

Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

I. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2018 č. j. 2 T 67/2018-177 byl obviněný J. W. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 5. 8. 2017 v době kolem 20:00 hodin na kruhovém objezdu ulic XY, XY a XY v Olomouci ve směru jízdy od ulice XY, v souvislosti s porušením ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění, jako řidič vlastního osobního motorového vozidla Hyundai Sonata, registrační značka XY, při vyjíždění z kruhového objezdu vpravo na ulici XY ve směru jízdy k obci XY, nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil cyklistku M. T., jedoucí po kruhovém objezdu na jízdním kole ve směru od ulice XY k ulici XY, tuto zcela přehlédl, na její jízdu nijak nereagoval a při výjezdu z kruhového objezdu překřížil její jízdní dráhu a zavinil střet pravého boku vozidla značky Hyundai a levého boku kola cyklistky M. T., po kterém cyklistka upadla na vozovku, přičemž utrpěla zranění, zejména frakturu bederního obratle A1, což si vyžádalo čtyřtýdenní fixaci bederní páteře, dvou až třítýdenní bolesti páteře, s omezením v obvyklém způsobu života po dobu 4 týdnů a další léčení včetně rehabilitace v trvání do 10 týdnů“. Za to byl obviněný podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku soud obviněnému uložil omezení (spíše povinnost), aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, na náhradě škody částku 18.464 Kč.

Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný a v jeho prospěch též jeho syn F. W. odvolání, která Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 19. 9. 2018 č. j. 68 To 257/2018-221 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. W. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění předně namítl, že ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně ani v jeho odůvodnění se neuvádí, jakým konkrétním způsobem měl porušit důležitou povinnost a tím naplnit znak skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Že by svou nedbalostí zavinil střet s poškozenou, pak podle jeho názoru nevyplývalo ani z obsahu provedených důkazů, které však soudy zcela nesprávně hodnotily k jeho tíži. Okresní soud se v tomto směru omezil pouze na konstatování, že obviněný poškozenou zcela přehlédl a na její jízdu nijak nereagoval. Tím však vyjádřil pouze následek a nikoli povahu jednání samotného, kterým měl dovolatel porušit nějakou řidičskou povinnost uloženou mu podle zákona. K takovému jednání by pak bylo nutno prokázat i zavinění, což se soudům obou stupňů dosud nepodařilo. Především nebylo přesně určeno, kde došlo ke střetu vozidla dovolatele s cyklistkou. Znalecký posudek z oboru dopravy i vyjádření znalce v hlavním líčení v tomto bodě vyznívaly zcela nepřesvědčivě. Nebylo možno učinit závěr, že ke střetu došlo až při odbočovacím manévru dovolatele, při němž měl porušit ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“). Stejně dobře mohlo ke kolizi dojít dříve, tj. v době, kdy se na kruhovém objezdu pouze řadil k pravému okraji vozovky a vykonával tak úkon, jak má na mysli ustanovení § 21 odst. 3 téhož zákona. Okresní soud po výtce dovolatele zároveň neřešil otázku, zda povinnost podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu byla za daných okolností důležitou povinností ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Pominul, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti má v pravidlech silničního provozu především prevenční význam. Její účel tkví v předcházení dopravním nehodám v okamžiku, kdy dojde k porušení jiného pravidla silničního provozu jiným jeho účastníkem. Z toho podle názoru dovolatele vyplývá, že porušení povinnosti dbát zvýšené opatrnosti v zásadě nemůže být primární příčinou dopravní nehody. Tak by tomu bylo pouze za předpokladu, že by k němu přistoupila bezohledná, hazardní a riskantní jízda řidiče. Ani z tohoto hlediska se soudy po jeho výtce věcí vůbec nezabývaly. Stejně tak se dostatečně nevypořádaly s otázkou subjektivní stránky trestného činu, když zcela rezignovaly na posouzení, zda mu poškozená, která přijížděla ke kruhovému objezdu po vedlejší silnici označené před objezdem značkou „dej přednost v jízdě“, měla tuto přednost dát, a pokud ano, zda tak skutečně učinila. Odpověď na tuto otázku má přitom zásadní význam na vyhodnocení tzv. gradace příčinné souvislosti i zjištění, zda dovolatel vůbec mohl střetu s poškozenou zabránit a zda vzniklý následek na jejím zdraví byl pokryt jeho zaviněním ve formě vědomé nedbalosti, jak bylo bez uvedení konkrétních skutkových zjištění konstatováno v odsuzujícím rozsudku. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že pokud měl podle skutkové věty výroku rozsudku cyklistku přehlédnout, logicky o ní nevěděl a nemohl vědět ani to, že jí může způsobit ublížení na zdraví. Ve vztahu k tomuto následku se tak fakticky mohl dopustit pouze nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž na soudu bylo, aby prokázal, že vzhledem ke svým osobním poměrům mohl a měl vědět, že takové porušení zájmu chráněného trestním zákonem může způsobit. Okresní soud zde sice uvedl, že dovolatel měl možnost poškozenou sledovat nejméně po dobu čtyř sekund před střetem, nicméně dvě sekundy z tohoto časového úseku se poškozená nacházela na vedlejší silnici, tedy v místě, které nebyl povinen přímo sledovat. Do té doby také mohl pokračovat ve své jízdě v dobré víře, že poškozená správně vyhodnotí dopravní situaci a dodrží svoji zákonnou povinnost dát mu přednost. Reakční doba, kterou měl k dispozici pro vyhodnocení vzniklé dopravní situace, tak činila méně než dvě vteřiny. Pak ovšem nemůže obstát závěr soudů, že poškozená mu způsobem své jízdy nevytvořila náhlou a nepředpokládatelnou překážku a v jejím jednání tak nelze spatřovat primární nebo dominantní příčinu jejich vzájemného střetu.

V další části dovolání obviněný vytkl odvolacímu soudu, že svým postupem nerespektoval jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces, když se prakticky nijak nevypořádal s námitkami uplatněnými v obou řádných opravných prostředcích, tyto v rozporu se zákazem libovůle bez bližší argumentace označil za liché a své rozhodnutí tak odůvodnil zcela nepřezkoumatelným způsobem. Namísto vlastních právních úvah de facto slepě převzal závěry plynoucí ze znaleckého posudku, aniž by jej k námitkám obhajoby podrobil testu věrohodnosti a procesní použitelnosti. Vůbec se také nezabýval námitkou opomenutého důkazu výslechem svědka, který byl na místě nehody a mohl určit polohy vozidla a jízdního kola bezprostředně po střetu. Stejně tak mohl tento svědek podrobně popsat nehodový děj, který jako další účastník silničního provozu musel s jistotou vidět. Pokud tento možný svědek vyslechnut nebyl, orgány činné v trestním řízení se připravily o možnost náležitě objasnit skutkový stav. Soud druhého stupně se rovněž nevypořádal s námitkami dovolatele proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, který neumožňoval přijetí závěru o mechanismu vzniku zranění poškozené a jeho souvislostí s posuzovanou dopravní nehodou, a konečně ani s námitkou porušení zásady zachování totožnosti skutku v průběhu trestního řízení.

V doplnění dovolání ze dne 20. 12. 2018 obviněný vznesl výhrady vůči postupu policejního orgánu při prvotním šetření dopravní nehody. Ten podle jeho názoru nezajistil potřebné stopy, tak aby bylo možno určit rychlosti vozidla a jízdního kola v momentě jejich střetu. V tomto smyslu šlo o opomenutý důkaz, jehož neexistenci nyní již nelze zhojit. Závěry znalce z oboru dopravy i soudu pak byly do značné míry pouhou spekulací, která neměla oporu v náležitě zjištěných relevantních skutkových okolnostech. Výpočet či spíše odhad rychlostí jízdy dovolatele a poškozené provedený znalcem nekorespondoval s délkou otěrové stopy na vozidle dovolatele. Ta spíše podporovala jeho obhajobu, že na poškozenou mohl reagovat v časovém úseku ne delším než 2 sekundy. Pokud právě v ten okamžik sledoval dopravní situaci za svým vozidlem ve zpětných nebo bočních zrcátkách, nelze mu klást k tíži, že na cyklistku, která mu vjela těsně před vůz, byť mu měla dát přednost v jízdě, nezareagoval včas.

Dovolatel uzavřel, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině v rozporu s ústavním principem presumpce neviny a základní zásadou trestního řízení in dubio pro reo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2018 č. j. 68 To 257/2018-221 i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2018 č. j. 2 T 67/2018-177 zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. okresnímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který úvodem podotkl, že obviněný v něm v podstatě pouze opakuje svoji obhajobu uplatňovanou od počátku svého trestního stíhání, kdy prosazuje vlastní variantu průběhu nehodového děje, podle níž poškozená cyklistka nesplnila povinnost dát mu přednost v jízdě, na kruhový objezd vjela v době, kdy ji už nemohl zaznamenat, a navíc se pohybovala vpravo od jeho vozidla, kde to nemohl očekávat. Pro tuto verzi, kterou by snad bylo možno dovozovat z výpovědí obou aktérů nehody, však nesvědčily závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, vypracovaného Ing. Ladislavem Mandákem, Ph.D., ze kterých vycházel soud. Podle nich se dovolatel při vypočítaném rozdílu mezi rychlostmi jízdy motorového vozidla a jízdního kola musel ocitnout za poškozenou cyklistkou a měl k dispozici časový prostor dvou sekund k tomu, aby na její přítomnost na kruhovém objezdu reagoval brzděním, změnou směru jízdy anebo zpomalením a odbočením až poté, co poškozená přejede výjezd, jímž chtěl kruhový objezd opustit. Pokud obviněný zpochybnil tyto skutkové závěry, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně neuplatnil. Tvrzený dovolací důvod mohl být podle státního zástupce naplněn námitkou, že ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně není patrno, jakou povinnost vlastně dovolatel porušil, když vytýkané přehlédnutí cyklistky lze chápat jen jako důsledek porušení nějaké povinnosti. S touto výhradou se však státní zástupce neztotožnil. Připomněl, že v rozsudku je jasně uvedeno, že dovolatel ohrozil poškozenou tím, že ji „zcela přehlédl“ a že „překřížil její jízdní dráhu“. K právnímu posouzení porušené povinnosti pak doplnil, že vzhledem k soudy zjištěnému místu střetu ještě na kruhovém objezdu a nikoliv až na výjezdu z něj může být sporné, zda se jednalo o povinnost řidiče podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu neohrozit za ním jedoucí řidiče při odbočování, nebo o povinnost podle § 17 odst. 2 citovaného zákona neohrozit za ním jedoucí řidiče při předjíždění. Zároveň však podotkl, že jde o povinnosti co do obsahu a podstaty jízdních manévrů prakticky totožné, neboť obě souvisejí se změnou směru jízdy vozidla. Jde o povinnosti srovnatelné i co do významu, takže případné nesprávné posouzení otázky, o kterou z nich se vlastně jednalo, by na právní kvalifikaci skutku nemělo žádný vliv. V této části je tudíž dovolání zjevně neopodstatněné. V otázce, zda dovolatelem porušenou povinnost lze kvalifikovat jako povinnost důležitou, označil státní zástupce v posuzovaném případě za hraniční. Nakonec se však přiklonil k závěru, že se o důležitou povinnost jednalo. Poukázal sice na podle jeho názoru nepřesné výpočty znalce, pokud jde o vzdálenost mezi poškozenou a vozidlem dovolatele v momentě, kdy poškozená vjela z vedlejší silnice na kruhový objezd, ovšem zároveň se domnívá, že tyto nepřesnosti nejsou do té míry významné, aby dovolatele mohly zbavit trestní odpovědnosti. Přestože riskantní jízdní manévr poškozené nebyl zcela bez vlivu na následný střet, stále platí, že dovolatel mohl na její přítomnost na kruhovém objezdu reagovat mírným přibrzděním a s odbočením na výjezd vyčkat až po jejím projetí. Poškozená mu k tomu ponechala dostatečný časový prostor. V tomto smyslu mu tedy nevytvořila takovou překážku, která by ho přinutila k náhlé změně způsobu a směru jízdy.

K procesním námitkám obviněného státní zástupce konstatoval, že je pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podřadit nelze. Řízení před soudy navíc podle jeho přesvědčení takovými zásadními vadami, které by měly za následek porušení práva obviněného na obhajobu, zatíženo nebylo. Nemohlo dojít ani k tvrzenému opomenutí důkazů, jestliže dovolatel před skončením dokazování v hlavním líčení žádný návrh na doplnění dokazování nevznesl.

S ohledem na výše rekapitulované důvody uzavřel státní zástupce své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., projevil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný J. W. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Přípustnost dovolání je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest. V takovém případě sice dovolatel měl uplatnit v prvé řadě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nicméně odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. jen kvůli tomuto formálnímu nedostatku by bylo v rozporu se zásadou přiměřenosti a v konečném důsledku i se zásadou přístupu k soudní instanci rozhodující o tomto mimořádném opravném prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit alespoň pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na shora uvedená obsahová východiska předmětného dovolacího důvodu je zřejmé, že mu neodpovídá ta část argumentace obviněného, jejíž podstatu tvoří výhrady proti způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, a zpochybnění jimi učiněných skutkových zjištění stran průběhu nehodového děje. V této části dovolání se obviněný domáhal zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal nesprávné právní posouzení jeho jednání. Svůj mimořádný opravný prostředek tak dílem uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli na hmotněprávním základě. Takto konstruované námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou závažnou procesní vadu, která by měla za následek porušení ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud v postupu soudů prvního a druhého stupně nezjistil. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nelze dovodit, že by okresní soud dospěl k obhajobou zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, které by odporovalo zásadě zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. Důvody, pro které odmítl alternativní obhajobu obviněného spočívající v tom, že 1) stopy na jeho vozidle vůbec nemusí pocházet od pláště kola poškozené a k žádnému střetu mezi nimi nedošlo, resp. 2) že nebylo náležitým způsobem zjištěno místo střetu obou dopravních prostředků a nelze tak přijmout závěr, že cyklistku srazil právě při odbočovacím manévru, logicky a přesvědčivě zdůvodnil na str. 7 písemného vyhotovení rozsudku. S totožnou skutkovou argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání a jejímž cílem bylo zejména prosazení odlišného náhledu na procesní použitelnost a důkazní validitu závěrů znaleckého posudku z oboru dopravy, vypracovaného znalcem Ing. Ladislavem Mandákem, Ph.D., se pak v rámci svého přezkumu důkladně vypořádal odvolací soud. I on na str. 7 dole až 9 odůvodnění napadeného usnesení, rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem vyložil, proč vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad. Námitku dovolatele, že v dané trestní věci byl skutkový stav zjištěn nedostatečně či povrchně a rozhodnutí obecných soudů byla potud projevem nepřípustné libovůle, je tedy nutno odmítnout i z věcného hlediska.

Deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil právně relevantně výhradou, že skutek ani v podobě, jak byl popsán v rozsudku soudu prvního stupně, nebylo možno právně kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v jeho jednání nelze dovodit znak porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Nejvyšší soud s přihlédnutím k uvedené námitce zároveň shledal, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání (jako celku) podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Nejprve je vhodné v obecné rovině připomenout, že přečin podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Dovolatel se jej měl dopustit stručně řečeno tím, že při vyjíždění z kruhového objezdu přehlédl cyklistku M. T., překřížil její jízdní dráhu a zavinil střet obou dopravních prostředků, po němž poškozená upadla na vozovku a utrpěla zranění, které ji omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu čtyř týdnů a vyžádalo si i následnou několikatýdenní rehabilitační léčbu.

Jednou z klíčových právních otázek, které byly soudy v rámci právní kvalifikace jednání obviněného povinny zodpovědět, bylo to, zda obviněný popsaným způsobem porušil důležitou povinnost uloženou podle zákona (dále jen „důležitou povinnost“). Co je takovou důležitou povinností, trestní zákoník nedefinuje. Je tedy věcí soudu, aby v každé konkrétní věci po zhodnocení všech okolností případu uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým protiprávním jednáním, je povinností důležitou.

Za porušení důležité povinnosti přitom není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Při provozu na pozemních komunikacích půjde zejména o takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít a zpravidla mívá za následek vážnou dopravní nehodu. Taxativní výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla v podstatě možný není. Význam porušení té či oné řidičské povinnosti je totiž přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Mezi typické případy, kdy závadné jednání řidiče bývá považováno za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, lze zcela jistě zařadit především řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, dále jízdu řidiče, který se plně nevěnuje řízení, jízdu hrubě nepřiměřenou rychlostí, řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede způsobem, při němž vozidlo nezvládne, nepřiměřeně rychlou jízdu v zatáčce, v jejímž důsledku se vozidlo dostane do protisměru, nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují, porušení předpisů o zastavení, zmírnění rychlosti jízdy před vjezdem na hlavní silnici, železniční přejezd, nebo před nepřehlednou zúženou zatáčkou, jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně znečištěnými reflektory a čelním sklem apod. O porušení důležité povinnosti půjde také v dalších případech, kdy je dopravní nehoda způsobena bezohlednou jízdou řidiče vůči chodcům nacházejícím se na vyznačeném přechodu nebo při jízdě kolem nástupního ostrůvku, na němž se nachází více lidí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 1978 sp. zn. 11 Tz 9/78, publikované pod č. 34/1979 Sb. rozh. tr.), nebo nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že se na něm pohybuje chodec, jehož nesmí ohrozit (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1983 sp. zn. 11 Tz 42/83, publikované pod č. 24/1984 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud se nicméně při své rozhodovací praxi poměrně často setkává s tendencí soudů nižších stupňů mechanicky ztotožňovat porušení důležité povinnosti s porušením jakéhokoli ustanovení zákona o silničním provozu řidičem motorového vozidla, jestliže v příčinné souvislosti s jeho pochybením dojde k ublížení na zdraví či usmrcení jiného účastníka silničního provozu. Hlubší a strukturovanější úvahy k tomu, zda porušení povinnosti, jež je zpravidla chápána jako důležitá povinnost, má v konkrétním případě skutečně tak závažné rysy, aby bylo možno o naplnění uvedeného znaku trestného činu uvažovat, v jejich rozhodnutích mnohdy zcela chybí. Jak plyne z výše rozvedeného příkladmého výčtu typizovaných případů, je namístě hovořit o porušení důležité povinnosti řidičem motorového vozidla tehdy, je-li výsledkem bezohledného, riskantního, hazardního nebo jinak výrazně nezodpovědného chování pachatele, které má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Zvlášť obezřetně a citlivě je třeba vážit otázku naplnění uvedeného znaku za situace, kdy si původce dopravní nehody počíná způsobem svědčícím o jeho snaze svým povinnostem beze zbytku dostát, a porušení pravidel silničního provozu je důsledkem jeho pochybení spočívajícího např. v mylném vyhodnocení dopravní situace, přehlédnutí dalšího účastníka silničního provozu nebo v nedostatečně rychlém vyhodnocení pohybu ostatních účastníků silničního provozu apod. V takových případech – byť nelze odhlížet od faktu, že došlo k porušení některého z ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích – naopak nelze z obecného významu porušeného pravidla paušálně vyvozovat závěr o porušení důležité povinnosti. Ten zásadně nesmí mít charakter presumpce, musí mít podklad v úplných skutkových zjištěních a současně musí být v rozhodnutí náležitě vyložen a odůvodněn (viz např. dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 6 Tdo 92/2014 nebo též usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 6 Tdo 1070/2013).

Z tohoto hlediska se však soudy prvního a druhého stupně jednáním dovolatele prakticky nezabývaly. Okresní soud v odůvodnění rozsudku (str. 6) bez jakékoli bližší argumentace pouze konstatoval, že dovolatel „… v souvislosti s porušením důležité povinnosti, konkrétně ustanovení § 21 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, zavinil střet svého osobního motorového vozidla s poškozenou cyklistkou M. T., která vlivem střetu upadla na vozovku a pádem si způsobila zranění…“ V dalším se pak zaměřil pouze na rozbor okruhu povinností, které řidič při odbočování má a které dovolatel nedodržel. Ani odvolací soud nebyl v pasáži odůvodnění svého usnesení, věnované právnímu posouzení skutku, o mnoho sdílnější. Vlastně se omezil na strohé konstatování, že se „… zcela ztotožňuje s právní kvalifikací skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku…“, protože se v daném případě „… jedná o porušení důležité povinnosti, kterým je zejména takové porušení povinnosti, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá…“.

Takový zjednodušující argumentační přístup do značné míry zakládá nepřezkoumatelnost právních závěrů obou soudů. Jak bylo rozvedeno výše, tyto měly hodnotit nikoli pouze to, že dovolatel při řízení motorového vozidla (které jistě může při vzájemném střetu cyklistovi přivodit závažná zranění) poškozené překřížil jízdní dráhu a způsobil její pád na vozovku, ale i to, jakým způsobem si v rozhodných okamžicích počínal a zda styl jeho jízdy lze či nelze charakterizovat jako bezohledný, hazardní či riskantní. Soudy přitom měly zohlednit, že obviněný se po kruhovém objezdu pohyboval poměrně nízkou rychlostí a s největší pravděpodobností hodlal dodržet řidičské povinnosti (z napadených rozhodnutí alespoň nijak nevyplývá, že by byla v tomto směru jeho obhajoba vyvrácena), a především, že podle znaleckého posudku z oboru dopravy se poškozená po nájezdu na kruhový objezd zařadila poměrně těsně před jeho vozidlo, a to v místě, kdy se již chystal k vlastnímu odbočovacímu manévru na bezprostředně navazujícím výjezdu. Obhajobě je třeba přisvědčit i potud, že odbočující řidič vzhledem k povinnostem stanoveným v § 21 zákona o silničním provozu nemůže po celou dobu odbočování soustředit svoji pozornost výhradně na vozidla jedoucí před ním, ale i na další skutečnosti významné pro bezpečné odbočení, tedy i na situaci za jeho vozidlem. Bez významu pak není ani fakt, že z hlediska viditelnosti je podstatný rozdíl v možnosti zpozorovat automobil na straně jedné a výrazně menší vozidlo, jakým je bicykl, na straně druhé.

Jinými slovy, soudy nižších stupňů prozatím svůj závěr, že jednání dovolatele mělo charakter porušení důležité povinnosti ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku, odpovídajícím způsobem nezdůvodnily. Logicky tak vzbuzuje pochybnosti i jejich právní závěr, že v příčinné souvislosti s porušením důležité povinnosti dovolatelem došlo k zákonem předvídanému následku v podobě poškození zdraví poškozené.

Nejvyšší soud proto z podnětu částečně důvodně podaného dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2018 č. j. 68 To 257/2018-221 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2018 č. j. 2 T 67/2018-177, zrušil. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání bylo v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Věc se tím vrací do stadia, kdy se jí bude opětovně zabývat soud prvního stupně, jenž v dalším řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby znovu a ze všech shora naznačených hledisek důsledně zvážil, zda jinak neoddiskutovatelné řidičské selhání dovolatele bylo svou povahou do té míry flagrantním pochybením, aby zakládalo jeho trestní odpovědnost podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Při novém právním posouzení skutku přihlédne se stejnou pozorností ke všem, a nikoli pouze k vybraným specifikům daného případu. Tedy například i k té části výpovědi poškozené, v níž sdělila, že se sama po nájezdu na inkriminovaný kruhový objezd snaží pokaždé akcelerovat tak, aby jej zase co nejrychleji opustila. Toto vyjádření může mít význam z hlediska posouzení, nakolik mohl být její pohyb předvídatelný pro dovolatele, který ji před svým vlastním odbočením z kruhového objezdu míjel a přitom logicky snižoval svoji rychlost (tím Nejvyšší soud nijak nenaznačuje, že by styl její jízdy stavěl poškozenou do pozice spoluviníka dopravní nehody, resp. že by sama porušila nějakou zákonem stanovenou povinnost účastníka silničního provozu). Poté co si okresní soud znovu ujasní, zda jednání obviněného naplnilo formální znaky trestného činu, se případně se stejnou pečlivostí s věcí vypořádá, i pokud jde o posouzení míry společenské škodlivosti jeho jednání. Přitom přihlédne ke všem kritériím uvedeným v § 39 odst. 2 tr. zákoníku a své rozhodnutí učiní a zdůvodní i se zřetelem k principu užití trestního práva jako prostředku ultima ratio. Také v tomto ohledu byl soud v písemném vyhotovení napadeného rozsudku mírně řečeno „na slovo skoupý“.

Pokud soud prvního stupně bude ke svému novému rozhodnutí potřebovat zopakovat jakýkoli již dříve provedený důkaz, nebo snad provést důkaz dosud v řízení před ním neprovedený, nic mu pochopitelně v takovém postupu nebrání.

Námitkami obviněného vůči uloženému trestu zákazu činnosti se Nejvyšší soud v nynější fázi řízení nezabýval, neboť to vzhledem k rozsahu a důvodům tohoto kasačního rozhodnutí pokládá za předčasné.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2019


JUDr. František Hrabec
předseda senátu