Rozhodnutí NS

20 Cdo 3609/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/23/2018
Spisová značka:20 Cdo 3609/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3609.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Uznání dluhu
Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
§ 558 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/16/2019
I.ÚS 176/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
02/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 3609/2018-321


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného P. N., zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou
se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2, proti povinnému
T. M., zastoupenému Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 291/24, pro 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 57 EXE 378/2010, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016, č. j. 1 Co 133/2016-245, takto:

I. Dovolání oprávněného se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce povinného.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání oprávněného potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 1. 2016, č. j. 57 EXE 378/2010-218, ve výrocích, kterými soud prvního stupně rozhodl, že exekuce se zastavuje a že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši stanovené samostatným usnesením, změnil výrok rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se povinnému nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl, že povinnému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na základě jednostranného prohlášení oprávněného v notářském zápisu JUDr. Heleny Divišové ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. NZ 3061/2014, N 3041/2015, dospěl k závěru, že oprávněný prokázal splnění odkládací podmínky ze smlouvy o půjčce, že povinný převzal předmět půjčky 2 000 000 Kč, který se mu oprávněný zavázal poskytnout podle smlouvy o půjčce. Současně však odvolací soud dovodil, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu z důvodu promlčení pohledávky oprávněného, neboť podle smlouvy o půjčce ze dne
23. 10. 2006 měla být půjčka povinným vrácena do 31. 3. 2007 a návrh na nařízení exekuce byl doručen exekutorskému úřadu dne 27. 4. 2010. K promlčení pohledávky oprávněného došlo v obecné tříleté promlčecí lhůtě, neboť notářským zápisem ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. NZ 746/2006 a N 796/2006 (který je exekučním titulem), nedošlo k uznání dluhu, protože nelze uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne.


Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil délku promlčecí lhůty, neboť v projednávané věci povinný uznal dluh co do důvodu a výše notářským zápisem s podmínkou sepsaným JUDr. Helenou Divišovou, notářkou v Hradci Králové, sp. zn. 3061/2015, N 3041/2015. Vzhledem k tomu, že povinný svůj dluh uznal, běží v projednávané věci desetiletá promlčecí lhůta a je přitom nerozhodné, že uznal dluh, který v době jeho uznání dosud nevznikl. Oprávněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Povinný se ve svém vyjádření ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a namítl, že dle ustálené judikatury dovolacího soudu lze dluh uznat pouze poté, co vznikl. Povinný navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněného odmítl.

K dovolání oprávněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 6. 2017, č. j. 20 Cdo 2646/2017-295, dovolání oprávněného jako nepřípustné odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání vymezil tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena odchylně od právního názoru odvolacího Městského soudu v Praze“, avšak samotný nesouhlas odvolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem (s tím, že dovolací soud má uskutečnit jiný právní závěr) nevyjadřuje, který se tří možných předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu má být podle dovolatele naplněn.

Ústavní soud nálezem ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 3029/17, rozhodl, že bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a usnesení dovolacího soudu zrušil.

Vázán právním názorem Ústavního soudu, že dovolání dovolatele nemá vady a dovolatel dostatečně zřejmě vymezil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda lze platně uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne, Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněného projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť právní názor odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvod, aby předmětná právní otázka byla posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, dospěl k závěru, že uznání dluhu podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákona, je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl (dále srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1814/2011). Dovolací soud rovněž dovodil, že je vyloučeno, aby před předáním peněz (před vznikem závazkového právního vztahu) žalovaný dluh z půjčky uznával (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 475/2012).

V projednávané věci se v notářském zápisu JUDr. Heleny Divišové ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. NZ 746/2006, N 796/2006, povinný jako dlužník zavázal zaplatit částku 2 000 000 Kč za podmínky, bude-li oprávněným povinnému poskytnuta půjčka této částky. Z uvedeného se podává, že dluh povinného v době sepisu notářského zápisu JUDr. Heleny Divišové ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. NZ 746/2006, N 796/2006, nejenže nebyl splatný, ale ani dosud neexistoval. Z tohoto důvodu, jak již dovolací soud ve shora uvedené judikatuře dovodil, je vyloučeno, aby povinný v notářském zápisu JUDr. Heleny Divišové ze dne
25. 10. 2006, sp. zn. NZ 746/2006, N 796/2006, svůj dluh uznal, když uznat lze jen právní skutečnost, která již nastala a nikoliv skutečnost, která může, ale nemusí nastat teprve v budoucnosti. Uvedenému neodporuje závěr, že lze uznat i dluh, který dosud není splatný, neboť je třeba rozlišovat dluh, který dosud nevznikl a dluh, který sice již vznikl, avšak doposud není splatný. V prvém případě nelze dluh uznat, neboť tento doposud neexistuje a není jisté, zda vůbec vznikne, popřípadě v jaké výši, v případě druhém (jak uvedl rovněž i dovolatel) je možné dluh uznat, neboť již vznikl, pouze však dosud nenabyl splatnosti.


Nad rámec shora uvedeného dovolací soud dodává, že shora uvedená dovolatelem nastolená právní otázka je v posuzované věci otázkou nadbytečnou a nemůže tak založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na ní objektivně nezávisí. Jak již dovolací soud ve svém usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2646/2017, uvedl, odvolací soud i dovolatel přehlédli, že Nejvyšší soud v předchozím usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněném pod číslem 55/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které bylo vydáno právě v této věci a jímž byla zrušena předchozí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, č. j. 21 Co 590/2012-140, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2012, č. j. 57 EXE 378/2010-122, na jejichž základě již dříve došlo k zastavení exekuce), uzavřel, že obsahuje-li dohoda osoby oprávněné a osoby povinné obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti [§ 71a až § 71c zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „not. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009] ujednání, podle kterého se dlužník zavazuje splnit pohledávku a jiné nároky věřitele, vyplývající ze závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o budoucí smlouvě o půjčce (na jejímž základě věřitel plnil po sepisu notářského zápisu a jež je podle dohody účastníků skutečností, na níž se budoucí pohledávka zakládá), jde o podmínku ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 věty první a odst. 2 věty první, obč. zák. (§ 71b odst. 2 not. ř.), jejíž splnění je třeba prokázat způsobem uvedeným v ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále též jen „ex. ř.“).

K tomu, aby oprávněný prokázal, že půjčku povinnému skutečně poskytl (a že předmětný notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je formálně vykonatelným exekučním titulem), tedy bylo třeba dodat listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že byla splněna podmínka, nebo že oprávněný splnil vzájemnou povinnost. Oprávněný však dodal jen své vlastní prohlášení ze dne 16. 7. 2015 o tom, že závazek splnil (viz přílohová obálka oprávněného). Takové jednostranné prohlášení však nemůže obstát jako listina ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 ex. řádu ani tehdy, když má formu notářského zápisu (zde šlo o zápis provedený notářkou JUDr. Helenou Divišovou ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. NZ 3061/2015, N 3041/2015). I tento fakt Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, výslovně zdůraznil s tím, že situace je pro oprávněného řešitelná podáním žaloby na určení, že podmínka, na kterou byla vykonatelnost notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti navázána, byla splněna.

Jestliže tedy ze strany oprávněného nebylo prokázáno, že jsou splněny procesní předpoklady, aby předmětný zápis se svolením k vykonatelnosti obstál jako formálně vykonatelný exekuční titul (zde že oprávněný skutečně po sepisu notářského zápisu poskytl povinnému půjčku ve výši 2 000 000 Kč, jejíž navrácení má být předmětem exekuce), je třeba exekuci již z tohoto důvodu zastavit s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Za takových okolností je nadbytečné se zabývat tím, jestli uznání závazku, jež bylo rovněž součástí předmětného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, podle hmotného práva obstojí, či nikoliv. Nebyla-li zákonem předepsaným způsobem prokázána formální vykonatelnost exekučního titulu (listinami uvedenými v ustanovení § 43 odst. 2 ex. řádu), je nadbytečné se zabývat hmotněprávními námitkami vznesenými povinným, na jejichž základě má být učiněn závěr, že je na místě exekuci zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. I tento právní názor Nejvyšší soud výslovně uvedl v usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, jestliže zdůraznil, že „jednostranný právní úkon povinného o uznání budoucího dluhu (§ 558 obč. zák.), obsažený v předmětném notářském zápisu, je úkonem hmotněprávním, který nemá pro tuto exekuční věc význam.“

Výše uvedené nemůže být v rozporu se „základními zásadami občanského práva“ vymezenými v hlavě I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jichž se oprávněný dovolává. Jde totiž o procesní posouzení formální vykonatelnosti exekučního titulu ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Povinnost prokázat splnění podmínky vykonatelnosti předmětného exekučního titulu prostřednictvím listin uvedených v ustanovení § 43 odst. 2 ex. řádu je vyjádřením zásady formalizace přezkumu předpokladů pro nařízení exekuce (soudního výkonu), jejímž smyslem je zabezpečit, aby k provedení exekuce mohlo dojít bez zbytečného odkladu, aniž by soud musel nařídit jednání a aniž by byla exekuce ohrožena tím, že se povinný předčasně dozví o tom, že proti němu má být vedena exekuce (srov. s srov. s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1129/2007, ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4302/2011, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 916/2004, ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1512/2007, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3882/2008, ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 26/2005, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006,ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1512/2007 aj.).

Z uvedeného se podává, že usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací soud rozhodl o zastavení exekuce je správné, i když z jiného důvodu, než uvedl odvolací soud, tedy že nelze uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne (byť tento závěr odvolacího soudu je správný, viz výše). Z uvedeného vyplývá, že i kdyby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, nemohlo by to mít za následek pro dovolatele příznivější rozhodnutí z hlediska právních závěrů vyslovených dovolacím soudem ohledně vedení a zastavení exekuce (neboť exekuce nemůže být vedena v případě, že oprávněný nepředložil formálně vykonatelný exekuční titul). Zrušit věcně správné napadené rozhodnutí odvolacího soudu pouze za tím účelem, aby rozhodnutí odvolacího soudu v novém řízení (vázán právním názorem dovolacího soudu) vedlo k totožnému výsledku pouze s jiným právním odůvodněním, by proto bylo zjevně v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení (k tomuto závěru srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 795/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 103/2004, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 597/2005).

S ohledem na shora uvedené není dovolání oprávněného přípustné, Nejvyšší soud je tedy v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

S přihlédnutím k výsledku dovolacího řízení Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil dovolateli povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 450 Kč zahrnující odměnu advokáta povinného za vyjádření se k dovolání ve výši 6 150 Kč [§ 7 bod 5., a § 11 odst. 2 písm. e) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále „AT“] a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 AT).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 10. 2018

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu